Jste zde

Mé zaměstnání v církvi: ohlédnutí

Úvodní dopis

Vážení přátelé,

rád bych na úvod vysvětlil, jak vznikl text, který právě máte před sebou, a jakými cestami se dostal k vám. Byl jsem dva roky na částečný úvazek zaměstnancem církve a pracoval jsem jako diecézní sekretář sněmu a Rady laiků v Hradci Králové. Letos na jaře jsem se rozhodl toto zaměstnání ukončit a odejít. Dost lidí se mne ptalo na důvody a okolnosti tohoto rozhodnutí, a tak jsem napsal několikastránkové vysvětlení, jakési ohlédnutí. Vyvolalo poměrně velký ohlas a řada lidí mi napsala, že s některými prvky dost rezonuje. Zajímavé bylo, že ač za své pole považuji spíše život křesťanů laiků, text velmi oslovil i některé kněze a řeholnice. Sám si všech ohlasů velmi vážím, a ještě více si cením dialogu, který jsem mohl amohu s některými z jejich autorů vést. Znovu se ukázalo, že v církvi je velký (a dost nevyužitý) potenciál moudrých, šikovných a obětavých přemýšlivých lidí. Jsem velmi vděčný Bohu, že i tímto způsobem jsem se mohl s některými z nich seznámit nebo více poznat.

Postupně se množily návrhy, abych text uveřejnil. Váhal jsem nad tímto krokem - text nebyl psán pro zveřejnění abyl bych velmi nerad, aby byl špatně pochopen. Opravdu nechci nikomu ublížit, nikoho pomlouvat, vyvolávat nenávist - naopak. Právě tak nemám zapotřebí si takto hojit své ublížené já ani si přihřívat „svou polívčičku” - ti, kdo mneznají, by snad mohli potvrdit, že nejsem nijak zraněný ani nemám potřebu na sebe nijak upozorňovat.

Nakonec jsem se spolehl na názor druhých (i lidí, kterých si velmi vážím) a rozhodl se text přece jen zveřejnit, a to primárně v internetovém magazínu ChristNet. Byl bych rád, kdyby mohl posloužit pro dobro věci. Prosím, aby tento text byl tak pochopen, as láskou k církvi a s důvěrou k Duchu svatému jej svěřuji vašim rukám.

Budete-li text číst, děkuji vám zatrpělivost. Upozorňuji, že je psán subjektivně a nečiní si nárok na objektivitu. Prosím pěkně, je vaším plným právem mít na řadu věcí jiný názor. Dokonce předpokládám, že většina lidí má v této oblasti podstatně jiný pohled, a já opravdu nechci na nikoho naléhat a nikoho přesvědčovat. Popisuji jen svou zkušenost a své vidění skutečnosti. Pokud mi svůj názor budete chtít sdělit (ať je jakýkoliv), budu rád - můžete mi poslat zprávu na elektronickou adresu matena@email.cz.

Text bude zveřejněn na internetuv křesťanském magazínu ChristNet. Předpokládám, že i zde bude možno na něj reagovat a dále rozvíjet podněty, které případně přináší…

V úctě Váš

J. M.

Aspoň pár slovo mně

Pro lepší pochopení považuji za vhodné uvést několik údajů o sobě. Rád bych shrnul některé podstatné vlivy, které měly vliv na formování mé osobnosti. Pokud vám budou připadat nezajímavé, můžete je klidně přeskočit.

Skauting: Vyrostl jsem jako nevěřící, s hodnými a dobrými rodiči. Hodně mě ovlivnil skauting, v letech 1974-1984 jsem pomáhal vést klukovský oddíl ve skautském duchu, v roce 1984 jsem takový turistický oddíl ve skautském duchu založila sedm let vedl. Byl to můj svět, kterým jsem žil, který mi hodně dal a já jemu taky. Zažil jsem tu: pravdivé vztahy, jednotu života a prožitek společenství. Naučil jsem se tu: práci s dětmi a mladými lidmi, organizační práci.

Vzdělání a práce: Vystudoval jsem teoretickou fyziku na matematicko-fyzikální fakultě UK, pracoval nejprve v Tesle a od roku 1991 v Povodí Labe jako programátor. Naučil jsem se tu: vědecký přístup k věcem, logické myšlení, systematickou práci.

Křesťanství: S křesťanstvím jsem se setkal po vysoké škole. Má konverze trvala čtyři roky, byl jsem pokřtěn o velikonoční noční vigilii v roce 1987. V době mé konverze i po ní pro mne mělo zásadní význam několik přátel - křesťanů, jeden kněz a několik tzv. „malých společenství”. V té době jsem také přečetl skoro celou Bibli, hodně knih o víře, dva roky chodil do kursu k Josefu Zvěřinovi. Od roku 1990 máme manželské společenství s osmi páry, nyní už je to spíše rodinnés polečenství s větším počtem dětí než dospělých. Na konci osmdesátých let jsem dva roky měl na starosti katechetickou skupinku kluků ve věku 13-15 let (jednalo se o skryté aktivity vedené hradeckými salesiánkami), z níž potom vzniklo společenství mládeže, které jsme vedli se ženou do roku 1997. Zažil jsem tu a zažívám: Velké přínosy malých společenství, upřímné hledání a žití víry, jednotu víry a života, snahu po osobním vztahu s Bohem, velkou vytrvalost a upřímnost. Ve vzdělání rozumovou reflexi víry a snahu propojit ji s konkrétním životem.

Manželství a rodina: V roce 1990 jsem se oženil, mám nejlepší ženu na světě, máme pěkné manželství, na kterém nám oběma hodně záleží a klademe je na první místo. Podle svého společného přesvědčení usilujeme o to, abychom měli společný duchovní život a aby v našem životě byl propojen duchovní život s každodenní realitou. Ke třem vlastním dětem máme ještě osvojeného romského Patrika. Teď je našim dětem 10, 8, 6 a 5 let. Dětem se snažíme dost věnovat a usilujeme o model rodiny jako domácí církve (viz Familiaris consortio, také jsem o tom psal do Perspektiv). Zažil jsem tu a zažívám: Jednotu života manželů, manželství a rodinu jako místo setkání s Bohem a místo reálného života.

2. Moje cesta k zaměstnání v církvi

Život církve mi nikdy nebyl lhostejný. O malých společenstvích a katechetické skupince už jsem psal. Od roku 1993, kdy se na mně obrátil náš pan děkan, jsem se snažil něco dělat pro farnost. Začal jsem vydávat farní zpravodaj, uskutečnilo se několik setkání farnosti, měli jsme jakási setkání „neoficiální farní rady” apod. Dost mi už tenkrát vadilo a stále vadí, že řada věcí v církvi je „jenom jako”, že to jsou často prázdné řeči, vnější slávy a nebo Potěmkinovy vesnice.

Napsal jsem také v této době několik článků do Katolického týdeníku a Perspektiv, především o malých společenstvích v církvi, o rodině jako domácí církvi a o úloze a poslání laiků, pozdějii o sněmu.

O myšlenku sněmu jsem se zajímal hned od prvopočátku. Náš současný sněmovní kroužek „Na cestě” vznikl vlastně už rok před vznikem sněmovních kroužků. S naším kroužkem jsme v roce 1998-99 dost pečlivě zpracovali dokument Naše církev v našem zrcadle (je na www.gybon.cz/~snem_hk) a předložili jej lidem v církvi z bližšího i vzdálenějšího okolí.

Také jsem zaregistroval, že v Praze mají něco jako Radu laiků, a zajímalo mne, zda je něco podobného i v Hradci Králové. Z delšího hovoru s panem biskupem Otčenáškem jsem pochopil, že nikoliv. Když potom nastoupil pan biskup Duka, napsal jsem mu, jeho myšlenka Rady laiků zaujala, dal mi za úkol zjistit podrobnosti a udělat si představu o činnosti. Současně se na mne obrátil i P. Václav Vacek, který se stal diecézním moderátorem sněmu, zda bych mu nemohl pomáhat. Výsledkem bylo rozhodnutí nastoupit „ad experimentum” od února 1999 na částečný úvazek na Biskupství jako sekretář Rady laiků a sněmu. Ad experimentum, tedy jako experiment, u nějž se uvidí, jak se vyvine a k čemu bude.

3. Rada laiků - představy a skutečnost

Radu laiků jsem sestavil a v červnu 1999 měla první setkání. Dále uvádím přehled její činnosti podle souhrnné zprávy z ledna 2001 (je k nalezení na internetové stránce Rady laiků www.gybon.cz/~rlhk včetně uvedených dokumentů a řady dalších informací a podkladů).

Od té doby jsme se věnovali několika oblastem činnosti a nasbírali určité zkušenosti. Zjistili jsme také, že řada dost podstatných věcí je jinak, než jsme asi očekávali. Rada laiků vypracovala pět písemných dokumentů: Výzva diecézní rady laiků (smysl a cíle Rady laiků, výzva ke spolupráci), Rada laiků se představuje (co jako laici považujeme dnes za nejdůležitější), Překládání kněží (na přání pana biskupa), Diecézní rada laiků o uzdravení vztahů v církvi a Otevřít církev současnému člověku. Rada laiků provozuje vlastní internetovou stránku. Podílela se na vypracování studie o laicích pro projekt Aufbruch, jak ji zpracoval J. Matěna. Rada laiků připravila přednášky a setkání v diskusi s dr. Waldsteinem z Vídně o zkušenostech Rady laiků z Rakouska.

Přehled toho, co Rada laiků očekávala nebo o co se snažila a co nepřineslo očekávaný výsledek: Dokument o překládání kněží není v současné situaci církve podle pana biskupa použitelný – v současné praxi nelze nic moc měnit. Iniciativa směřující k aktivitám o uzdravení vztahů v církvi zapadla. Dokument o hlavní prioritě místní církve v roce 2000 Otevřít církev současnému člověku jsme sice dost pečlivě a s velkým úsilím vypracovali, ale nebyl zveřejněn ani nijak dále rozpracován.

Rada laiků jako poradní orgán diecézního biskupa: Nemáme dojem, že by se s námi pan biskup radil o závažných rozhodnutích v diecézi a nebo že by nám předkládal témata, u nichž by od nás rád slyšel naše názory a zkušenosti, případně i ohlasy laiků z diecéze a lidí ze světa kolem nás. Právě tak nemáme dojem, že by pan biskup stál o to, abychom mu předkládali věci, které z pohledu laiků v diecézi my považujeme za důležité.

Reflexe poslání a postavení laiků v církvi a ve světě: Této oblasti sevěnuje zejména studie Katoličtí křesťané laici v ČR, na níž se Rada laiků podílela. Na tuto studii není žádný ohlas z vedení diecéze či od představitelů církve. Zdá se, že otázky, které nám připadají pro laiky u nás dnes podstatné, nejsou buď pro představitele církve důležité, nebo tyto věci vidí dost jinak než my.

Komise pro laiky ČBK (či její ekvivalent) se úplně přestala scházet a pracovat.Vazba tedy chybí.

Ohlas od lidí z farností není skoro žádný. Setkáváme se sympatiemi a povzbuzením ve svém přímém okolí i od dalších lidí z diecéze, s nimiž přirůzných příležitostech hovoříme. Téměř úplně chybí ale podněty či potřeby „zdola”, nabídky spolupráce apod.

Připadá nám, že diecézní rada laiků je orgán, který v očích pana biskupa ani vedení diecéze nemá žádnou velkou váhu ani žádný zřetelný smysl. Smysl, který jsme v něm viděli my, je tímto také znejistěn a zpochybněn.

Za těchto okolností se postupně vytratila má původní vize o cíli, účelu a způsobu fungování Rady laiků. Nyní má Rada laiků už jen šest členů a jejím hlavním úkolem je vytvořit stanovy, podle kterých by mohla být posléze znovu naplněna a začít fungovat.

4. Laiciv církvi, studie pro Aufbruch

Na podzim 1999 se na mne obrátili z ČKA v Praze, zda bych nezpracoval studii o laicích v ČR pro mezinárodní projekt Aufbruch. Nepovažoval jsem se za nejlepšího odborníka, ale nikoho jiného nenašli a já nakonec souhlasil. Studii Katoličtí křesťané laici v ČR jsem zpracoval jako pohled „zdola” od několika desítek aktivních a přemýšlivých laiků. (Je také na internetu.) Byl jsem rád, že jsem ji mohl dělat, a dal jsem si na ní záležet. Je to téma, které považuji zazásadně důležité, názory a zkušenosti řady lidí byly otevřené, moudré a velmi podnětné. Studii jsem rozeslal na mnoho míst, mimo jiné i na všechna biskupství.

Ohlasy byly minimální. Několik (více méně negativních) reakcí (ze Sekce pro mládež, od nových hnutí,…), vytržená kapitola o mládeži účelově otištěná v Katolickém týdeníku - a jinak nic.

Právě od roku 1999, kdy jsem nastoupil, se prakticky přestala scházet Komise pro laiky ČBK, která byla složená ze zástupců laiků z jednotlivých diecézí a kam jsem měl začít patřit. Biskup, který ji má na starost a kterého si jinak vážím, se vyjádřil, že moc nevidí, co by měla dělat a jaký má být její smysl. Navíc že má srovnání s komisí pro nová hnutí v církvi, která je činorodá a žije, takže zřejmě podněty pro oživení v církvi a nové jaro církve lze čekat spíše odtud.

5. Plenární sněm církve

V oblasti sněmu myslím, že se v naší diecézi podařil kus práce. (To samozřejmě musí posoudit druzí.) Zavedli jsme evidenci a pravidelný kontakt se sněmovními kroužky. Zavedli jsme pořádek v evidenci zápisů, které přicházely poštou i elektronicky. Uskutečnilo se několik setkání animátorů kroužků a v lednu 2001 diecézní sněmovní den pro všechny členy kroužků a zájemce o sněm. Ze zápisů podle přípravného materiálu na rok 1999 a podle materiálu na rok 2000 O církvi jsem sestavil souhrny podnětů. V diecézním měsíčníku IKD se objevila pravidelná sněmovní rubrika, která také především přinášela myšlenky ze zápisů. (Vše toto a mnoho dalšího je na internetové stránce www.gybon.cz/~snem_hk.)

Měl jsem také možnost se podstatným způsobem podílet na formulaci okruhů, otázek a námětů pro materiál O církvi.

Stále - už od počátku až dosud - samozřejmě zůstává otevřená otázka, zda hlas, který se z kroužků ozývá a z něhož již lze zcela zřetelně rozpoznat několik podstatných hlavních důrazů, budou odpovědní muži církve slyšet a zda se podle něj církev zařídí…

6. Další zkušenosti z práce v církvi

Tento odstavec bych rád věnoval církvi jakožto organizaci, v níž jsem pracoval. (Jistěže církev není především organizace, ale jistěže církev je také organizace.) Připadá mi, že v církvi je upřímná snaha leccos (nejsem si jist, zda všechno) změnit a zlepšit. Například náš diecézní biskup zdůraznil povinnost ekonomických rad a potřebnost pastoračních rad ve farnostech, zavedl organizační řád biskupství, úsporná opatření, zaměstnal kvalifikovaného ekonoma diecéze apod. Je třeba ale otevřeně poznamenat, že v církvi přetrvávají některé okolnosti a momenty, které nejsou normální ajsou často buď úplně „neprůstřelné”, a nebo „úplně samozřejmé”. Myslím, že jako člověk, který má rodinu, civilní vzdělání a civilní zaměstnání, to můžu trochu posoudit. Alespoň několik malých příkladů, s nimiž jsem se setkal:

· Na domě jednoho církevního úřadu visí cedulka s úředními hodinami. Když jsem se tam v těchto hodinách marně sháněl po dotyčném úředníkovi, dozvěděl jsem se, že „to už přece několik let neplatí”. Cedulka tam visí stále…

· Velmi zajímavá situace se vyvinula kolem vytváření materiálu O církvi. Teologickou část byla předem vytvořena skupinu teologů. 14. září 1999 se ukázalo, že do 15. října je třeba mít zpracované otázky pro sněmovní kroužky. Narychlo jsem o to byl požádán já s jednou kolegyní z jižních Čech. Byla to maximálně intenzivní práce nás obou. Na tuto spolupráci stále rád vzpomínám. Myslím, že jsme neodvedli špatnou práci. (Pak jsem to vypětí odstonal.) Text jsme předali 15. října a očekávali jsme, že nás někdo bude kontaktovat s připomínkami či požadavky. Nikdo se ale několik týdnů neozval a s textem jsme se setkali znovu, až když byl - bez nás! - rovnou rozeslán k připomínkování moderátorům. Jaké bylo naše překvapení, když byl velmi výrazně stylisticky a částečně i obsahově přepracován. Nikdo se nás jako autorů na nic neptal! Když jsme usilovali o původní změny, něco jsme vybojovali, ale o něco jsme usilovali marně (pro ty, kdo text znají: Např. zařazení „komentářů”, stylizace otázek do 1. osoby množného čísla - „my” - stylizace typu „v našem společenství” i tam, kde evidentně vůbec o žádné společenství nejde, některé přidané náměty apod.) Při tomto jednání jsme také usilovali o to, abychom byli pod materiálem uvedeni jako autoři, a bylo nám to přislíbeno. Ale nestalo se tak, aniž by někdo něco řekl, s dodatečným zdůvodněním, že „v církvi je prý vše kolektivní dílo” (a nikdo nenese odpovědnost, dodávám já). Jak je možné změnit autorský text bez vědomí autora a rozeslat ho dál? Jak je možné neuvést autory? Jak je možné změnit bez vysvětlení dané slovo? A jak je možné se dál tvářit jakoby nic, případně svádět vše na přání vyšší moci? Tomu opravdu i dnes nerozumím. Navíc na další jednání té skupiny, kde jsme dostali za úkol text vypracovat, jsme pak ani vůbec nebyli pozváni (!?). Kolegyně se rozhodla kategoricky a už ji tam nikdy nikdo neviděl (takhle odcházejí schopní a cenní lidé ze služeb církve!), já jsem své zkušenosti sepsal, předal (bez dalšího efektu), „skousnul to” a vytrval. Co bylo lepší, nevím…

· Je zajímavé a podle mne příznačné, jak vznikají důležité věci v církvi. Názornou ukázkou je např. vytváření materiálů pro sněmovní kroužky. Vznikají ve spěchu (teď už asi méně), nekoncepčně, rozhodně se na nich nepodílejí ti nejlepší odborníci. (Osobně zatím čtu neúctu k těm několika tisícům lidí, kteří se jimi budou celý rok zabývat.) Trochu vím, jak stále chybí analýza výstupů ze sněmovních kroužků, trochu vím, jak vzniká pastorační plán v naší diecézi, trochu vím, jak zapadl text Rady laiků, který se zabýval výzvou „Otevřít církev současnému člověku” a s kterým jsme si dali dost práce. Podle mne to jasně ukazuje nato, jaké má církev v praxi priority, o co se opravdu stará a co je na okraji zájmu. Podle mne je bohužel na okraji zájmu jednoznačně pastorace. Vnímám zřetelně nezájem o lidi, o autentický život laiků, o rodiny (ale i o kněze!), o vztahy, malá společenství, duchovní vedení pro laiky atd. atd. Je zvláštní, že se těchto úkolů pak často ujímá jednotlivec, často žena, která stojí v pozadí za člověkem pověřeným a odpovědným. Jednotlivec, který ve své dobré vůli a se svým omezeným obzorem dělá, co může. Dělá to ovšem místo těch odpovědných, bez účasti odborníků a bez peněz. Podle toho to vypadá. Je zvláštní, jak často se člověk setkává s týmiž několika lidmi za tolika různými věcmi - možná i to je důvod, proč se v církvi nehodí uvádět autorství: ukázalo by se, kdo co dělá a kdo co nedělá.

· V ekonomické oblasti se na našem biskupství dělá pořádek - to je dobře. Bylo totiž zvykem tolerovat a nebo přímodělat mnohé, co by jinde bylo nemyslitelné - od zařizování věcí v pracovní době přes volno navíc až po jakoby druhý placený pracovní úvazek, a to o těch velkých věcech nevím a vědět nechci. Žel, jen si nejsem jist, zda to - jako i jinde - neodnesou jen „malé ryby”, zatímco „velké” zůstanou. Je zvláštní, že ti, kdo vytvářeli podivné klima v místní církvi v minulosti (a nejen v ekonomické oblasti), zůstávají na významných místech i teď. Osobně nevěřím, že takto se něco podstatného může změnit.

7. Jak jsem postupně viděl svou práci v církvi

Když jsem do zaměstnání v církvi nastupoval, byl jsem člověk „zdola” a chtěl jsem jím zůstat. Neměl jsem a nemám ambice pracovat v pastoraci, ve vedení či řízení místní církve. Chtěl jsem vnášet „hlas prostého lidu Božího” a pomáhat mu, aby byl kultivovaně vysloven a aby byl slyšet. O to mi šlo v Radě laiků, to se uskutečňovalo a uskutečňuje ve sněmovním procesu. O to jsme usilovali v dokumentu našeho kroužku Naše církev v našem zrcadle, o to jsem usiloval ve studii Katoličtí křesťané laici v ČR, tomu jsem chtěl napomoci při sestavování materiálu pro sněmovní kroužky O církvii zpracovávání podnětů ze sněmu. Právě tak jsem usiloval o to, aby lidé ze sněmovních kroužků i odjinud viděli, že nejsou sami, že obdobné problémy a zkušenosti mají i druzí, že o jejich hlas někdo stojí. Stojí? Toť kardinální otázka. Asi jak kdo a do jaké míry…

Moje práce sice neznamenala další úvazek (protože v mém hlavním zaměstnání mi úvazek byli ochotni snížit), ale znamenala větší duševní vytížení a byla dlouhodobě náročná. Vyčerpávala mě, a trochu šidila rodinu a další oblasti života o můj čas a hlavně o mou vitalitu a nápaditost - své úsilí jsem prostě hodně investoval sem. Dokud jsem však byl přesvědčen, že to stojí za to, dělal jsem to rád. Postupem času se však ukázalo, že do této práce už chodím s nechutí, že v sobě nesu vnitřní těžko řešitelný konflikt. Přestalo být zřejmé, zda další pokračování v „experimentu” má smysl.

Připadá mi, že vše podstatné už jsem řekl. (Opět: viz Naše církev v našem zrcadle, Katoličtí křesťané laici v ČR, materiál O církvi a zpracovaný Souhrn podnětů z něj apod.) Vypozoroval jsem, že už se ze mne pomalu stává ten, kdo se brání, obhajuje a dokola vysvětluje. Jenže já nejsem a nechci být „laik teoretik” a nechci mařit své síly přesvědčováním druhých, kteří o přesvědčování nestojí! Vždy jsem vyznával zásadu, že „pravda nemá vznášet svůj nárok jinak než silou pravdy samé, která proniká do lidské mysli jemně a spolu mocně.” (viz Prohlášení o náboženské svobodě z Druhého vatikánského koncilu). Co jsem považoval za důležité, to jsem vyslovil, a tím má úloha v této oblasti končí. Jestliže témata, která já považuji pro život křesťana v dnešním světě za zásadní, zůstávají na okraji zájmu představitelů církve, je buď chyba na mé straně (a v tom případě je na místě vyklidit scénu), nebo na jejich straně, ale ani v tom případě nemá cenu se snažit o nějaké přesvědčování. Ne, nejsem a nebudu „bojovník za práva laiků”. Znali jsme z nedávné minulosti, jak vypadal „boj za mír”… Slov už bylo dost.

V oblasti sněmu mám dojem, že jsem snad udělal kousek práce. Jde samozřejmě o subjektivní pohled. Jsem přesvědčen, že v kroužcích i zápisech je pořádek a že systém prostě funguje. Jsme vlastně v poločase - a o jeho další fungování se může postarat a snad postará někdo další. Těžiště zpracovávání zápisů je stejně v Praze, to co jsem dělal, dělal jsem vždy navíc.

Postupně se zřetelně ukázalo, že věci, které považuji za důležité, nenacházejí větší odezvu, a to ani „shora”, ani „zdola”. Možná to znamená, že mé názory, zkušenosti a můj způsob života jsou okrajové. Třeba má církev opravdu před sebou jiné úkoly a třeba je pro lidi opravdu třeba dělat jiné věci a jiným způsobem. Jsem skutečně vděčný všem, kteří tuto poctivou službuv církvi konají. A já se svým pohledem jsem opravdu na okraji. Stále více mi připadalo, že experiment končí a že - z mého pohledu - ztrácí další opodstatnění.

8. Jak to působilo na psychiku člověka

Rád bych se s vámi rozdělil i o osobní zkušenost, jak tato situace působila na mou psychiku. Už když jsem do zaměstnání v církvi nastupoval, jsem si říkal, jak je dobře, že na něm nebudu nijak závislý a budu z něj moci kdykoliv odejít. Na institucionální církvi nejsem závislý ani finančně (mám civilní zaměstnání), ani z hlediska bydlení (nebydlíme na faře), tím méně v duchovním a existencionálním slova smyslu. Moje křesťanská identita je dána povoláním a posláním křesťana laika ve světě - ve křtu a v biřmování - a je dovršená manželstvím a rodinou ve svátosti manželství. Můj život se opírá na prvním místě o mou ženu a mou rodinu. Má víra, mé poznání Boha a náš život (v propojení své duchovní i praktické každodenní složky) má mnoho nosných a životodárných prvků a není závislý na institucionální církvi. S tímto vědomím jsem do „církevních služeb“ vstupoval, a přestože dlouho mne konkrétní myšlenka na odchod vůbec nenapadla, tyto skutečnosti mne vždy udržovaly v odstupu od těžkostí, které asi musí naléhat na člověka, který je zaměstnancem církve na plný úvazek, který bydlív církevním objektu anebo který je dokonce duchovně zásadně svázán s institucionální církví (třeba jako řeholník nebo kněz).

Věděl jsem od začátku, že v institucionálních složkách církve, kde se pohybuji, nejsem a asi ani nebudu doma. Moje životní zkušenost, má víra, mé priority a můj způsob života byly jiné. Zásadně mi to nevadilo, věděl jsem zhruba, do čeho jdu (a ukázalo se, že můj odhad nebyl špatný) a proč. Byl jsem rád, že můžu dělat svou práci, a s nadšením jsem dělal jak každodenní drobnou práci (které je v církvi podle mne stále málo a je tolik potřeba!), tak i větší úkoly.

Dolehlo na mne samozřejmě zklamání z překroucení naší práce na materiálu O církvi a hlavně způsob jednání s námi. Ještě víc na mne dolehl nezájem o hlavní myšlenky studie o laicích, za nímž čtu potvrzení nezájmu o laiky jako takové a o jejich život a starosti. Trápila mne otázka, k čemu vlastně je Rada laiků, jestli má v této situaci nějaký smysl. Sám sobě jsem však vysvětloval, že přece jsem sem šel s tím, že počítám s obtížemi a neporozuměním (ostatně musím říci, že s přímo projeveným nepřátelstvím jsem se za celou dobu nesetkal!). Že jsem tu od toho, abych dělal drobnou práci, navazoval vztahy, podpořil lidi, kteří nerezignovali a kteří se - často s velkým neporozuměním ve svém okolí - v církvi o něco snaží. Že má smysl být tu i dál - už kvůli těm lidem, kvůli kroužkům apod.

Pak jsem ale poznal, že jsem se postupně a zcela nepozorovaně dostal do velmi zvláštního stavu. Do práce v církvi jsem chodil nerad (ale přesvědčoval jsem sám sebe, že mám vytrvat). Byl jsem podrážděný, protivný, bez radosti ze života, bez nápadů a tak trochu i bez zájmu o lidi kolem sebe. Konflikt, který jsem rozumem a vůlí překryl svým rozhodnutím pokračovat, se přesunul do podvědomí a tam - nerozpoznán - působil dál. Až jeho po jmenování a rozhodnutí, že opravdu můžu odejít a že si dám krátkou konkrétní dobu na zvážení, jako by svalilo neviditelný balvan, o němž jsem do tohoto okamžiku neměl zdání (a všechno své chování jsem se snažil vysvětlovat jinými způsoby a důvody…). Uvědomil jsem si, že nejsem Meresjev, který musí vše vydržet, a že nejsem Mesiáš, na němž stojí a padá záchrana světa. Nejsem nepostradatelný, možná, že mne dobrý Bůh chce mít jinde a jinak a možná jen má tvrdohlavost a moje „racionální důvody” mne na tomto místě drží. Bylo to, jako když se zvedne mlha, vysvitne slunce a najednou je jasně vidět všude kolem sebe, černobílý svět má najednou plno barev a život, který byl posloupností každodenních nudných povinností, získá chuť a radost. Připomnělo mi to dny po mém křtu před čtrnácti lety. Zřetelně jsem znovu pocítil, že „můj Bůh” po mně nechce hlavně oběť a sebezápor, ale volá mne k radostnému a plnému životu.

Byla to pro mne zajímavá osobnostní zkušenost. Možná není na místě zevšeobecňovat, navíc nejsem hlubinný psycholog, ale některé otázky se nabízejí zcela neodbytně: Jak asi podobné situace působí na lidi, kteří jsou nainstitucionální církvi zcela závislí? Co to udělá s člověkem, který v tomto konfliktu, vytěsněném do podvědomí, dlouhodobě nebo trvale žije? Není toto vysvětlení, proč potkávám mezi knězi a řeholnicemi i lidi nerudné, bez elánu, bez „člověčiny”, jakoby bez vlastní osobnosti? Má takový dlouhodobý vnitřní konflikt jen dvě řešení: zlomení osobnosti či radikální řešení, tedy odchod? Nebo je možné třetí řešení: Vše zvládnout a zpracovat v sobě s pomocí Boží? A jaký je pak výsledek: Osobnost vyzraje, nebo se zdeformuje? Nevím.

Byla to moje chyba a je to jen má fantasmagorie? Anebo: Není to hrozné, když radostná zvěst může být proměněna v ideologii a instituce, která má být služebnou nosnou kostrou pro život Božího lidu, může takto působit na osobnost člověka?! Je to ojedinělá záležitost, zveličování a nespravedlivé zevšeobecňování, a nebo se dotýkáme něčeho velmi podstatného…? Nevím.

Hle, téma, o němž se v církvi nemluví! Alespoň ne nahlas. Píši tyto řádky s úctou a obdivem ke všem, kteří podobný konflikt nějakým způsobem vyřešili nebo řeší, a s porozuměním těm, kteří mu podléhají…

9. Rozhodnutí

V této době se změnila situace i na mém hlavním pracovišti. Kolega, který zde převzal v domě mého zkráceného úvazku část mé práce, byl pověřen dalšími úkoly a objevila se potřeba, abych zde začal znovu pracovat na plný úvazek. S tímto požadavkem se na mne obrátil můj vedoucí. Musím říci, že v této situaci už pro mne rozhodování nebylo těžké.

Své rozhodnutí jsem oznámil diecéznímu biskupovi a ten jej respektoval. Své zaměstnání v církvi jsem ukončil dohodou k 30. dubnu 2001. Do konce dubna jsem ještě dokončil souhrn podnětů ze sněmovních kroužků O církvi. Myslím, že odcházím v dobrém, s nikým jsem neměl žádný konflikt a ani nemohu říci, že by někdo o můj odchod usiloval.

10. Co mi zaměstnání v církvi dalo (a vzalo?)

Za své dva roky zaměstnání v církvi jsem (Bohu i lidem) vděčný a rozhodně jich nelituji. Snažil jsem se udělat kus práce a myslím, že se to - aspoň částečně - povedlo. Získal jsem také cenné osobní zkušenosti.

Nedá se říci, že by mi tato práce něco podstatného vzala. Rozhodně jsem „nepřišel o víru” (znáte tu větu: „Chceš přijít o víru? Jdi pracovat na biskupství!”), protože víra je pro mne poznání Boha a vztah s Ním, osobní zkušenost a také vztahy s druhými v jeho Duchu, poslání a povolání apod. Celkově jsem rozhodně nepřišel ani o iluze - v tomto směru jsem žádné neměl. Je pravda, že některé věci z mých představ se neuskutečnily - ale cesta vede dál a smysluplným směrem...

Za nejcennější však považuji, že jsem poznal řadu nových výborných lidí. Jsem vděčný za všechny. Většinou to byli křesťané laici, často ze sněmovních kroužků. Jsem vděčný za lidi z Rady laiků, které považuji za velmi moudré, schopné a obětavé. Měl jsem možnost také se více či méně sblížit s několika kněžími, a také (kromě hradeckých) s dvěma biskupy z ČBK a jedním ze skryté církve. Všech těchto setkání, kontaktů, vazeb, spolupráce či dokonce přátelství si velmi vážím, všem těmto lidem jsem za ně vděčný a děkuji jim za ně. Budu rád, když tyto vztahy budou pokračovat (v jakékoliv podobě) dále. Všem těmto lidem chci vzkázat, že se svým církevním zaměstnáním rozhodně nechci pověsit na hřebík vztahy k nim, naopak! Jsem přesvědčen, že nebe dělají vztahy, a každý takový vztah je součástí Božího království, které „už je mezi námi”. Myslím, že „tudy vede církev”, a těším se, že se vše bude dále rozvíjet, i když teď nevím konkrétně, v jaké podobě.

11. Mé další plány

Rád bych vyjádřil velké ocenění a poděkování těm všem, kteří kdekoliv a kdykoliv, ve velkém i “v malém”, se snaží prošlapávat cestu k církvi pravdivé, otevřené, k církvi, kde se lidé cítí jako doma akterá tu je pro lidi. Pocit odpovědnosti a uznání vůči nim byl pro mne jedním z motivů, proč jsem se vůbec do této snahy pustil (a nestaral se jeno sebe a svou rodinu), a budu se rád snažit v tomto úsilí pokračovat dál, byť na jiném místě. Ty, kdo by třeba chtěli pokračovat stejným nebo podobným způsobem tam, kde já jsem skončil, chci povzbudit a předem ocenit. Ty, kdo usoudí, že „tudy cesta nevede”, respektuji a plně chápu. Vždyť cest je mnoho, akaždý máme hledat tu svou, tu, kterou Pán připravil pro nás.

Já osobně bych se rád vrátil víc ke konkrétním lidem a konkrétním místním aktivitám. Ze studie o laicích i ze zápisů kroužků se potvrdila a ještě více zvýraznila potřebnost tohoto dění. Mám na mysli malá společenství, setkávání s lidmi, příprava na manželství, budování vztahů ve farnostech apod. V jaké konkrétní podobě, to se teprve uvidí…

Rozhodně není pravda, že utíkám z církve. Odcházím jen ze zaměstnání v církvi. Vždy jsem byl přesvědčen, že církev není ani tak něco, co je (se svými strukturami, hierarchií, financemi, majetkem, právním systémem, katechismem, systémem přípravy na svátosti apod.), ale spíše něco, co se děje. Vždy jsem chtěl být tam, kde se děje církev, kde je Duch svatý při práci. S tím, že tomuto „dění církve” napomůžu, jsem zaměstnání v církvi začínal. Myslím a doufám, že jsem tu něco smysluplného vykonal a že toto mé působení k něčemu je a bude. Nyní už žádnou další reálnou vizi v oblasti Rady laiků před sebou nemám, a začala na mne více doléhat negativa a omezení této práce. Práce církevního úředníka, navíc úředníka, který toho tak moc nového nevytváří, tak moc se s lidmi nepotkává, málokdy ho někdo potřebuje apod. A já si opravdu nechci budovat „teplou židli zasloužilého církevního pracovníka”. Čím dál víc mi připadá, že se církev děje jinde: V rodinách, které jsou spíše na okraji skutečného zájmu oficiálních představitelů církve, ač říkají něco jiného. (Byl jsem svědkem, jak šéfredaktorka diecézního časopisu chtěla nabídnout jako odměnu pro vítěze celoroční soutěže jedné rodině týdenní rekreaci. Nešlo to. Jedné jediné rodině za rok!) V malých společenstvích, kterým se moc nepřeje. V lidech, kteří se nezištně starají o druhé, i o nevěřící, a sdílejís nimi „radost a naději, smutek a úzkost”. Čím dál víc mi připadá, že klíč k dalšímu osudu církve mají v rukou laici („uvědomělí” laici, řekl bych, kdyby to slovo nebylo tak negativně zatížené) - a to i přesto, že se stále vytrvale modlíme za nová kněžské povolání a Hospodin nás stále vytrvale odmítá vyslyšet. (Nebo právě proto?) Proto bych rád byl tam, kde se církev děje, idál. Doufám, že mi to Bůh dá…

12. A několik mott, tentokrát na závěr

· Otrávený cestující: „Proč proboha svatýho postavili nádraží tři kilometry od vesnice?” Ochotný portýr: „Měli pravděpodobně za to, pane, že bude lépe mít nádraží co nejblíže vlakům.” - Hypermoderní nádraží tři kilometry od tratě je stejně absurdní jako hojně navštěvovaný chrám tři centimetry od života.(Anthonny de Mello, Modlitba žáby (1), str. 79)

· Pravda nevznáší svůj nárok jinak než silou pravdy samé, která proniká do lidské mysli jemně a spolu mocně. (Deklarace o náboženské svobodě Druhého vatikánského koncilu)

· a ještě jedna věta ze silvestrovského projevu 2000 Miloše Formana, kterou tu raději necituji…