Jste zde

Ztráta vědomí vlastní hodnoty?

K sňatku uzavřenému arcibiskupem Milingem v rámci skupinového oddávání v Moonově sektě.

Televize a tisk rozšířily na sklonku května (DT 29. a 31. 5.) zprávu o „sňatku“, který uzavřel arcibiskup Milingo během skupinového oddávání u moonistů. Stalo se tak přesně podle gusta oněch proticírkevně laděných lidí, kterým působí škodolibou radost, pohlížet na katolickou církev s posměchem. Hodilo se to nejen jim, ale i lidem uvnitř katolické církve, jejichž osvícenecké chápání víry se nedokázalo snést s působením tohoto afrického biskupa. Cítili se jím zostuzeni a arogantně se od něj distancovali. Mám tváří v tvář tomu všemu podezření, že za tím stojí mistrovský kousek ďáblův, ve vlastním smyslu tohoto původem řeckého slova. Výsměch je téměř nasnadě a celá řada škodolibých lidí se k němu ráda přidá a chopí se prvního kamene.

Sám jsem byl přímým svědkem, když arcibiskup Milingo prováděl exorcismy a vedl bohoslužby za uzdravení. Znám ho z delšího osobního rozhovoru. Stál jsem při modlitbě exorcismu v jednom zvlášť těžkém případu přímo vedle arcibiskupa Milinga a osobně mohu dosvědčit okamžité a dodnes trvající uzdravení.

Vím o jeho pocitu pokoření a dotčenosti, který plynul z odmítavého přijetí jeho služby uzdravování, kterou prokazoval lásku k bližním. Podle příkazu Kristova pomohl nespočetnému množství bratří a sester, kteří trpěli na duši. Velká část duchovních se o takové lidi nestará. Nezbývá jim na to čas, protože jsou zapleteni do aktivit tohoto světa. Dnes jsou koneckonců popírána fakta o uzdravení ze zdravotních a duševních potíží, která se nedají medicínsky vysvětlit, ale která jsou dokumentována v Písmu svatém. Písmo o nich mluví jako o uzdravení z ďábelských pout. Myšlení znuděné vědeckým materialismem s tím má své problémy a známé teologické proudy také přejímají tento způsob uvažování.

Existuje rčení: „Nic člověka nedokáže pokořit tak, jako když mu někdo dá najevo, že už není potřebný.“ Kardinál Sodano Milinga odvolal, a to krátce poté, co byl Milingo papežem v „Pontificio consiglio per la pastorale dei migranti“ potvrzen ve svém úřadu. Tím mu také odňal autoritu v jeho působišti. Vlivem těchto událostí muselo zákonitě dojít k zásadnímu otřesu Milingovy duchovní i etnické identity. Italské diecéze si ještě přisadily. Bylo mu zakázáno v nich působit. Další země jako Německo se tohoto problému zbavily tak, že vydaly paušální zákaz jeho působení v nich. Arcibiskup Milingo odchází do rakouského exilu. Byl nakonec už jen biskupem pocházejícím z černé Afriky, „excentrikem“, „černouovcí“ uprostřed nominální kolegiality? Je jisté, že právě ona se cítila být vydána všanc posměchu kvůli jeho „příhodám s čerty“, když mu toto jeho vnitřní přesvědčení bylo stále trpěno. „Papež,“ řekl arcibiskup Milingo, „mne chtěl vždycky chránit.“ Neměli bychom se i my pokusit vžít se do jeho zraněné duše?

Ať už se tu stalo cokoli, zůstane nám to pravděpodobně na dlouho skryto, je to něco nepochopitelného, co bezpochyby mnohé, a mne také, šokovalo. Ale nikomu nepřísluší dělat ukvapené závěry. Z mého zaměstnání mám zkušenost s mnohými případy, kdy se citliví lidé ve srovnatelných situacích v důsledku ztráty vědomí vlastní hodnoty stali zcela labilními a prodělali velký životní „kotrmelec“. Z profánního života známe tyto reakce jako důsledek šikany v zaměstnání. Kdo může vyloučit, že sekta známá svými rigorózními strukturami a profesionálním vymýváním mozku, která má téměř neomezené finanční prostředky, nemohla tohoto člověka dostat do svých spárů? Milingo se stal snadnou obětí hlavně poté, co ho existenciální potupa a psychická bezmocnost uvrhly dodeprese a rezignace. Stal se obětí zvlášť vhodnou pro účely propagandy a antikatolického resentimentu.

Onen arcibiskup Milingo, kterého jsem viděl v televizi a na obrázcích v tisku, nebyl ten samý, jakého jsem ho znal dříve. Způsob, jakým byla pro média zinscenována jeho „svatba“ s ženou, kterou znal tři dny, byl tak nezvykle skurilní, že se vysmíval vší opravdovosti a vážnosti. Vnější vzhled a chování biskupa neodpovídaly mým vzpomínkám. Kdo se blíže zabýval subtilními i masivními praktikami a možnostmi radikální sekty, ten se nezbaví podezření, že to, co nám bylo televizí (zjevněcíleně) prezentováno jako nepochopitelné a neuvěřitelné, silně připomíná symptomy vymytí mozku. Pro mne je tento druh vysvětlení mnohem přijatelnější než tlachání o „odpadnutí od víry“ nebo „demonstraci proti celibátu“. Měli bychom si dát pozor na výčitky, škodolibost nebo obviňování. Neměli bychom odsuzovat, a tím se sami stávat odsouzeníhodnými za naši přehnanou samospravedlnost. „Felice in vista, dentro e trista“ (Navenek radostný – uvnitř smutný). To je můj dojem z člověka jménem Milingo, kterého znám a viděl jsem ho v televizi. Modleme se za tohoto biskupa, který ne bez přispění jiných upadl do tísně. Začněme s tím ještě dnes.

Die Tagespost, Nr. 70/71, 12. 6. 2001. Přeložila Petra Skálová.