Hospodaření místní církve ve farnosti podle kanonického práva

Podle zaběhaných pravidel, podle kterých hospodaří rodina, se do jisté míry pozná, jaké jsou vztahy v rodině a jaká je to rodina. Podobně i z toho, podle jakých pravidel hospodaří farnost, se do jisté míry pozná, jaká ta farnost je. V tomto příspěvku se chceme stručně seznámit s tím, jaká jsou kanonická pravidla pro hospodaření farnosti, a zvláště budeme věnovat pozornost pravidlům, která jsou v kodexu společná pro farnosti celé římsko-katolické církve. Nepůjde však jenom o normy a o pravidla, ale zároveň se pokusíme porozumět, jaké by mohly být vztahy ve farnosti, když se v ní hospodaří podle kanonického práva.

Kodex kanonického práva je sbírka zákonů, které stanoví základní právní rámec, aby věřící křesťané mohli žít, setkávat se a jednat ve farnosti a v diecézi svobodně. Kodex není návod na použití, který by každému určil jednotlivé kroky, které má udělat. Kodex stanoví pravidla organicky uspořádaného společenství, ve kterém pak každý jedná v rámci norem svobodně. Součástí tohoto uspořádání jsou také normy pro hospodaření ve farnosti a v diecézi, aby věřící mohli hospodařit svobodně, spravedlivě a s respektem vůči druhým a vůči společenství. Hospodaření ve farnosti se děje podle ekonomických pravidel a podle předpisů kanonického a světské práva. Zároveň má hospodaření ve farnosti odpovídat struktuře tohoto specifického společenství křesťanů a členům farnosti umožňovat vztahy, které činí jejich společenství farností.

Farnost je společenství věřících křesťanů v diecézi

Když se rozhlédneme kolem sebe, vidíme, že věřící křesťané žijí v místních společenstvích, která jsou místem jejich společného prožívání víry. Farnost je společenství, kde se ti, kdo uvěří a přijmou křest, stávají členy tohoto společenství. Farnost jako společenství má také hospodářský rozměr, je samostatnou ekonomickou jednotkou. Farnost je zároveň právnickou osobou, tj. samostatným subjektem práv a povinností podle kanonického i světského práva (CIC, kánon 515.3 a zákon 3/2002 Sb.).

Farnost je především společenství věřících. Není to primárně kostel, nebo území, nebo jednotlivé funkce, které se dějí ve farnosti, ale je to společenství věřících. Kánon 515.1 stanoví právní rámec farnosti: Farnost je určité, natrvalo zřízené společenství věřících křesťanů v diecézi, které bylo svěřeno rozhodnutím biskupa do pastorační péče faráři jako vlastnímu pastýři. Některé farnosti jsou svěřené do pastorační péče komunitě řeholníků, některé farnosti, např. akademická farnost, mají specifické zaměření, avšak všechny farnosti jsou součástí diecéze a právo neumožňuje zřízení farnosti, která by byla na diecézi nezávislá.

Na rozdíl od farnosti je diecéze část Božího lidu, jejímž základem, bez něhož by diecéze neměla opodstatnění, jsou věřící křesťané. Diecéze však není společenství věřících křesťanů v témže smyslu jako farnost. Diecéze je zpravidla vymezena územními hranicemi, a zahrnuje tak všechny věřící na tomto území. Kodex ale nestanoví, že by všichni tito věřící vytvářeli společenství, podobně jako je tomu v případě farnosti. Z právního hlediska je diecéze rovněž právnickou osobou, tj. samostatným subjektem práv a povinností podle kanonického i světského práva (k. 373 a zákon 3/2002 Sb.). Diecéze jako právnická osoba však nezahrnuje farnosti jako právnické osoby. Práva a povinnosti diecéze a práva a povinnosti farností se od sebe liší a každá právnická osoba vykonává příslušná práva a povinnosti svébytně. Diecéze je organizačně strukturovaná část Božího lidu. Specifickou službu v diecézi vykonává diecézní biskup v součinnosti s kněžími. Další charakteristikou vnitřního uspořádání diecéze jsou různé specifické činnosti, zpravidla zaměřené ve prospěch jednotlivců a jednotlivých farností. Nezbytným aspektem těchto činností je také hospodaření a financování jednotlivých činností.

Sotva se dá říci, že farnost je pobočka diecéze, a ani diecéze není prostý souhrn všech jednotlivých farností. Proto se ani nedá říci, že by farnost hospodařila jako jedna pobočka diecéze, a ani se nedá říci, že by hospodaření diecéze bylo souhrnem ekonomických činností všech jejich farností. Diecéze je část Božího lidu, ve které je přítomna a působí Kristova církev (k. 369). Farnost je společenství věřících křesťanů (k. 515.1). Boží lid odkazuje především k teologickému rozměru, zatímco farnost jako společenství věřících zahrnuje teologický i společenský rozměr.

Farnost jako svébytná ekonomická jednotka

Zákonně zřízená farnost je samým právem právnickou osobou, tj. subjektem práv a povinností, které se vztahují nikoli k faráři, ani k jednotlivým věřícím, ale k právnímu subjektu, k farnosti (k. 515.3). Ke zřízení, podstatné změně, nebo zrušení farnosti je kompetentní diecézní biskup. Jednou z právních podmínek, kterou musí diecézní biskup brát v úvahu, když má v úmyslu ustanovit novou farnost, je zabezpečení této právnické osoby nezbytnými (i ekonomickými) prostředky, aby mohla plnit svůj účel. Každá farnost je společenství věřících, má povinně svého správce, a tím je farář (k. 1279 a 532), i svou ekonomickou radu (k. 537 a 1280).

Zdroje financování a majetek, se kterým farnost hospodaří

K vnitřním podstatným zdrojům financování činností farnosti patří pravidelné a příležitostné dary věřících a jejich přátel. Mezi základními právy a povinnostmi všech křesťanů, laiků i duchovních, které kodex stanoví, je povinnost přispívat na potřeby církve, na bohoslužby, apoštolát a charitativní činnost a na vydržování pracovníků v církvi (k. 222). Jiným možným vnitřním zdrojem financování je hospodaření každé farnosti s jejím vlastním majetkem. Dalším tradičním zdrojem financování činností, na který se farnost zvláště v nouzi může spolehnout, je solidarita mezi jednotlivými farnostmi. Vnějším zdrojem financování činností ve farnosti mohou být dotace ze strany státu, místní samosprávy nebo organizací. Tyto dotace mají pozitivní charakter, pokud jsou součástí kooperace farnosti a státu tam, kde stát a farnost mají společný zájem, např. v sociální, výchovné a kulturní oblasti. Z historické zkušenosti mohou mít dotace také negativní záměr a zničující dopad na farnosti a na místní církev, když stát tyto dotace používá jako nástroj ovládání, resp. omezování činností společenství věřících.1

Farnost hospodaří především a téměř výlučně s církevním majetkem. Církevní majetek farnosti podle kanonického práva je movitý a nemovitý majetek, jehož vlastníkem je farnost jako veřejná právnická osoba (k. 1257.1 a zák. 3/2002 Sb.). Farnost může využívat a nepřímo hospodařit také s majetkem jednotlivých klubů, oddílů, sdružení, spolků, bratrstev, které jsou součástí farnosti a mají formu soukromých právnických osob (k. 1257.2). Majetek těchto asociací není podle kodexu považován za církevní majetek a hospodaření s tímto majetkem se řídí především stanovami každého spolku. Soukromý majetek jednotlivých věřících křesťanů včetně faráře farnosti nenáleží.

Zákony a úlohy v hospodaření farnosti

Farnost hospodaří s církevním majetkem, který jí náleží, podle norem kanonického práva a zároveň podle předpisů místního světského práva. Příslušné kanonické normy jsou obsaženy zvláště v páté knize a ve druhé knize kodexu kanonického práva a stanoví především, co je považováno za církevní majetek, dále právní způsoby nabývání majetku, jeho správy a převodu vlastnického práva. Významnou úlohu při hospodaření ve farnosti, stanovenou normami kanonického práva, mají farář, který jedná jako správce farnosti, ekonomická rada farnosti a jednotliví členové farnosti. Na první pohled by se mohlo zdát, že nejdůležitější je tu správce, jehož role bude probraná jako první. Také bychom mohli argumentovat, že ti, jejichž úloha přijde na pořad v tomto článku jako poslední, tj. všichni jednotliví členové farnosti, mají klíčové místo v hospodaření farnosti.

Správce

Farář, nebo ten kdo je na jeho místě, jedná podle kanonického práva ve všech právních věcech jménem farnosti (k. 532 a 1279). Podle kánonu 1252 vykonává své úkoly jménem církve, v praxi tedy jménem konkrétní právnické osoby. Farář nebo ten, kdo je na jeho místě, jedná také jako statutární orgán podle zákona č. 3/2002 Sb. V běžné řeči se setkáváme s formulací „farář a jeho farnost“, resp. farnosti. Kodex se však této formulaci vyhýbá a vztah faráře a farnosti vyjadřuje jako vztah pastorační péče, nikoli vlastnický vztah. Podobně je tomu se vztahem správce a právnické osoby, jejíž majetek správce spravuje. Farář tedy v žádném svém jednání nemá budit zdání, že je majitelem farního majetku, ale přísluší mu spravovat jej s pečlivostí dobrého hospodáře. Mezi jeho povinnosti, které jsou explicitně vyjmenované v kodexu, patří povinnost pečovat o církevní majetek, aby nebyl zničen nebo poškozen, dbát na právní ochranu majetku jak podle kanonického, tak podle světského práva, pečovat o příjmy z církevního majetku, platit půjčky i s úroky, vést knihu příjmů a vydání, vyhotovit rozpočet příjmů a výdajů a účetní výkaz o správě farního majetku a vést řádně náležitou dokumentaci. Správce rovněž uzavírá pracovní smlouvy se zaměstnanci farnosti a vede spory u světského soudu jménem farnosti, ať jako žalobce nebo žalovaný (k. 1282, 1284–1288).

Diecézní biskup dozírá na hospodaření jednotlivých farnosti tak, že vydává směrnice k hospodaření (k. 1276) a kontroluje hospodaření. V tomto smyslu biskupská konference stanoví limity pro pravidelnou správu a pro mimořádnou správu církevního majetku. Česká biskupská konference rozhodla Obecně závazným nařízením ve věcech správy církevního majetku ze dne 23. ledna 2001, že veřejná církevní právnická osoba nepotřebuje souhlas nadřízeného k převodu církevního majetku v hodnotě do 10 milionů Kč. K převodu majetku v hodnotě od 10 do 40 milionů je třeba souhlasu diecézního biskupa a diecézní ekonomické rad a sboru poradců. K převodu majetku v hodnotě nad 40 milionů je třeba ještě dovolení Apoštolského stolce.2 Farář, nebo ten kdo je na jeho místě, jedná samostatně jako statutární orgán také podle českého práva. V Rejstříku evidovaných právnických osob MK ČR je u jednotlivých farností stanoven zřizovatelem farnosti, tj. diecézním biskupem, limit mimořádné správy respektovaný podle světského práva zpravidla v rozmezí 50–100 tisíc Kč. Do této hranice jedná správce farnosti jako statutární orgán samostatně. Pro případ potřeby překročení stanoveného limitu právo vyžaduje písemný souhlas zřizovatele, tj. diecézního biskupa.3 Dovolení vlastního ordináře je také kanonickou podmínkou pro správce farnosti, když má jednat jménem farnosti v soudním řízení. Diecézní biskup tedy nehospodaří s církevním majetkem farnosti, ale dozírá na jeho správu prostřednictvím vydávání směrnic k hospodaření, vydáváním, popř. odmítnutím souhlasu k mimořádné správě, a tím, že kontroluje hospodaření farnosti.

Ekonomická rada farnosti

V každé farnosti je podle kánonu 537 zřízena ekonomická rada, v níž křesťané, zvolení podle norem partikulárního práva, podle stanov, spolupracují se správcem-farářem při správě církevního majetku farnosti. Zřízení a činnost ekonomické rady je podle kodexu povinná. Tato rada může mít ovšem různá jména. Může se jmenovat farní rada, a takové grémium zpravidla vykonává úkoly ekonomické i pastorační rady. Instrukce Apoštolského stolce z roku 1997 dále stanoví, že ekonomická rada farnosti má pouze poradní charakter a nemůže mít rozhodovací hlas. Jejím předsedou je farář a jeho přítomnost je podmínkou k platnému jednání ekonomické rady.4 Jednotlivé české a moravské diecéze mají vlastní Stanovy ekonomických rad farností.5 Podle těchto pravidel se volí a ustavuje rada. Stanovy dále obsahují pravidla ohledně úkolů, činností a forem jednání. Ekonomická rada farnosti se zpravidla podílí na přípravě a schválení finančního rozpočtu a výroční zprávy o hospodaření farnosti a vyjadřuje se k záležitostem mimořádné správy farního církevního majetku.

Jednotlivé osoby ve farnosti

Křesťané-jednotlivci, kteří patří do farnosti, laici i jáhni a kněží, mají právo vlastnit a nakládat se svým soukromým majetkem. Mezi jejich základní povinnosti kodex stanoví povinnost přispívat ze svého majetku na potřeby církve, a výslovně jmenuje potřeby pro bohoslužby, pro apoštolát a charitativní činnost a pro přiměřené vydržování pracovníků církve. V souvislosti s právem jednotlivců vlastnit soukromý majetek kodex také formuluje, s odvoláním na Ježíšův příkaz, povinnost usilovat o sociální spravedlnost a podporovat chudé (k. 222.1–2.). Kodex sice nestanoví konkrétní kroky k prosazování sociální spravedlnosti, ale vyvažuje právo na soukromý majetek povinností usilovat o sociální spravedlnost a řád, který souvisí s přikázáním dávat almužnu chudým. V kontextu Gaudium et spes povinnost usilovat o sociální spravedlnost směřuje k tomu, „aby každý člověk vedl opravdu lidský život“ a v životě s druhými „ve svobodě nacházel stále lidštější rovnováhu“.6 Základní práva a povinnosti vyhlášená na začátku druhé knihy kodexu se vztahují na křesťany, nejenom když žijí „v církevním prostředí“, ale obecně v každém prostředí, kde se nacházejí. Základní práva a povinnosti se uplatňují v rozmanitých formách vztahů a společných činností ve farnosti a v prostředí a na území, ve kterém se farnost nachází.7

Kánony páté knihy kodexu specifikují, že farnost právem očekává spoluúčast jednotlivých členů na financování farních činností. Biskupská konference i jednotliví diecézní biskupové jsou kompetentní vydat obecné normy, a v případě potřeby i zvláštní nařízení v této oblasti (k. 1260–1266). V rámci hospodaření s církevním majetkem ve farnosti s pečlivostí dobrého hospodáře se „darů poskytnutých věřícími na určitý účel může použít pouze k tomuto účelu“. Kodex formuluje tři kritéria ohledně zmiňovaného účelu jednotlivých darů. Především právní presumpce stanoví, že dary poskytnuté správci právnické osoby jsou dány nikoli jemu osobně, ale této právnické osobě, pokud není zřejmé, že adresátem daru má být někdo jiný. Dále správce smí odmítnout dar, jen pokud k tomu má oprávněný důvod. Konečně přijaté dary smějí být použity pouze v souladu se záměrem dárce (k. 1267). Věřící, kteří se podílejí finančně na činnosti farnosti, mají právo se dovědět, jak bylo s jejich finančním příspěvkem naloženo, a správce farnosti má povinnost podat věřícím vyúčtování (k. 1287.3). Kodex nestanoví přesnou formu, jak má být tato správcova povinnost vykonána, ale odkazuje na partikulární právo. Kodex však doporučuje, aby správcové každoročně připravovali rozpočet příjmů (k. 1284.3) a výdajů a ukládá správcům povinnost, aby každoročně předložili místnímu ordináři vyúčtování ohledně hospodaření právnické osoby, kterou spravují (1287.1).

Klíčová role jednotlivých členů farnosti tedy spočívá v několika úkolech, které jsou stanovené kanonickým právem. Členové farnosti se odpovědně podílejí na hospodaření farnosti tím, že přispívají na její potřeby a konkrétně stanoví, jaké potřeby chtějí podpořit. Správce je povinen účel příspěvků respektovat. Aby se mohli členové farnosti informovaně podílet na hospodaření farnosti, mají právo se seznámit s hospodářským plánem farnosti i s výroční zprávou o hospodaření. Členové farnosti mají také právo podílet se na volbě, popř. vykonávat mandát člena ekonomické rady podle stanov ekonomických rad farností v diecézi.

Závěr

Podle zaběhaných pravidel, podle kterých hospodaří rodina, se do jisté míry pozná, jaké jsou vztahy v rodině a jaká je to rodina. Podobně i podle zaběhaných pravidel, podle kterých hospodaří farnost, se do jisté míry pozná, jaká je to farnost. Kodex nestanoví návod na hospodaření farnosti. Kodex stanoví právní rámec, ve kterém se má hospodaření farnosti pohybovat. Podle těchto pravidel může hospodařit farnost s malým i s velkým rozpočtem. A jedna farnost může hospodařit spíše monarchickým způsobem, když věřící pasivně dávají a víc se nezajímají, ekonomická rada všechno schválí a veškeré rozhodování je v rukou správce farnosti. Zatímco podle stejných pravidel a nezávisle na velikosti rozpočtu může jiná farnost hospodařit velmi participativně, když členové farnosti, ekonomická rada i správce žijí svou víru ve farnosti, zajímají se jeden o druhého a společně se zajímají i o druhé, především potřebné, v okolí farnosti. Participativní přístup je umožněn a garantován kanonickým právem. To znamená, že správce ho nemůže vnutit pasivním členům farnosti proti jejich vůli. Je však také garantován, a to znamená, že členové farnosti se mohou domáhat informací a svého podílu na rozhodování při hospodaření ve farnosti.

Z kánonů, které se vztahují k farnosti, můžeme vyčíst víc než jenom právo. Farnost je místní společenství věřících. Konstitutivním prvkem farnosti je víra a křest ve společenství. Víra a křest ve společenství jsou jedinou právní cestou, jak se jednotlivci, muži a ženy, mohou stát členy farnosti. Na slavení křtu se zakládají základní práva a povinnosti křesťanů, které vytvářejí rámec vztahů věřících ve farnosti. Farnost tedy nevzniká proto, aby měl farář místo k seberealizaci, popřípadě k sebeobětování, protože je to jeho posvátné povolání. Farnost vůbec není kvůli faráři, aby měl práci a životní uspokojení. Farnost není ani kvůli laikům, aby tam byly pouze obstarávány jejich náboženské potřeby. Farnost je společenství věřících. Ve farnosti jsou věřící respektováni jako jednotlivci a zároveň jako členové společenství. K jejich základním právům patří žít společně víru a také právo vyjadřovat svoje potřeby a přání (k. 212.2), a kde jinde by je měli vyjadřovat, než především ve farnosti. Kde jinde by je měli začít uskutečňovat, než právě ve farnosti. Farnost jako společenství věřících má také materiální, ekonomický a právní rozměr. K farnosti tedy patří i hospodaření a právo.

1Jako příklad je možné jmenovat zákon č. 218/1949 Sb. a jeho uplatňování v letech 1949–1990.

2Obecně závazné nařízení České biskupské konference ve věcech správy církevního majetku (č.j. 780/2001, 23/1/2001) na http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/ozncbk.htm

3U jednotlivých farností v jednotlivých diecézích se tento limit může lišit. Srov. Rejstřík evidovaných právnických osob podle zákona 3/2002 Sb. na http://www3.mkcr.cz/cns_internet/

4Instruction on certain questions regarding the collaboration of the non-ordained faithful in the sacred ministry of priest (13/8/1997), art. 5 § 2-3 na http://www.vatican.va/roman_curia/pontifical_councils/laity/documents/rc...

5Stanovy jsou oficiálně publikované v diecézním věstníku (srov. K. 8.2). Neoficiálně např. na  http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/dokumen2.htm#stan

6Gaudium et spes, 26 a 88.

7Srov. Evangelii gaudium, 28.