Otto Hermann Pesch: Svědectví o víře
Vyšehrad 2014, 191 str. ISBN 978-80-7429-482-2. Přeložila Helena Medková
Nakladatelství Vyšehrad v loni na podzim vydalo knihu Svědectví o víře od významného německého teologa Otto Hermanna Pesche (1931-2014). Je to v pořadí už pátá publikace tohoto autora, kterou Vyšehrad vydal. Pesch napsal knihu na začátku sedmdesátých let 20. století, přesto se dá říct, že její vydání v České republice je aktuální díky změněným společenským a ideovým podmínkám, které u nás dospěly do podobné situace, jako byla ta v západním Německu před čtyřiceti lety. Kniha je určena pro dospělého čtenáře, ve své době byla v Německu používána v hodinách náboženství ve vyšších třídách gymnázií a při vzdělávání učitelů náboženství. Její autor doufá, že „kniha poslouží jako první pomoc pro čtenáře, který si bude chtít vyjasnit svoji víru, jako pomůcka, jejímž největším úspěchem bude, stane-li se brzy zbytečnou“. Kniha je rozčleněna na sedmnáct kapitol, má předmluvu a doslov autora a na konci obsáhlý komentovaný seznam literatury k další četbě, která se věnuje v knize probíraným tématům.
Pesch začíná svou knihu spíše filosofujícími úvahami každého člověka, který se ptá po smyslu svého života a po naději na spásu (v širokém smyslu toho slova) v postmoderním světě, který se kvůli své složitosti a tlakům člověku odcizuje. Jako odpověď na tyto existenciální otázky Pesch předkládá křesťanskou víru v Boha, která člověka těchto otázek nakonec zbavuje, protože je naplňuje svým obsahem a smyslem. Pesch se potom obrací k Ježíšově zvěstování Božího království jakožto Boží blízkosti věnované člověku. Konstatuje, že toto Ježíšovo hlásání bylo za jeho života neúspěšné, ale po jeho vzkříšení bylo oživeno společně s vírou v Ježíše samotného. Ježíš hlásal Boha, který působí skrze víru člověka v Něho, zejména v Jeho moc uzdravovat. Víra v Boha ale hledajícímu a tápajícímu člověku připouští Boží pomoc vůbec, jak to čteme v podobenství o hořčičném zrnu. Po Ježíšově zmrtvýchvstání se Boží blízkost pro lidi stala trvale platnou skutečností.
Pesch dále konstatuje, že přes svou vyspělost věda a technika nemohou nahradit víru v Boha, protože se jim nedaří odpovědět na otázky smyslu života, zatímco víře ano. Biblické poselství je sice pro dnešního člověka zčásti nesrozumitelné, ale tento fakt ho jen nabádá a opravňuje k tomu, aby je stále znovu překládal do své nové situace a vykládal podle svých schopností. Víra v Boha vede člověka k poznání, že nejvyšší mocí, která vládne světu, je láska ve všech svých podobách a na všech svých úrovních. Nikoliv tedy sobectví a nenávist, což člověku dává odvahu a svobodu k životu v radosti. Pesch doslova vyznává víru takto:
„Věřit na Ježíšovo slovo v Boha znamená být si jist, že přes všechny záhady, všechny absurdity a všechno, co mě na tomto světě trápí a ohrožuje, drží můj život ve své dlani všemocná a nekonečná láska. Kdo věří, ten je bez ohledu na všechny rozpory zbaven starosti o sebe, nemusí hledat smysl svého života.“ (Str. 169).
Závěrečné kapitoly knihy se věnují vztahu víry a církve, víry a morálky a svobodě křesťana. Zde je myslím zajímavá a důležitá myšlenka, že křesťan není svou vírou nucen k „páchání dobrých skutků“. Pesch říká, že etické jednání není podmínkou spásy, nýbrž plodem přijaté spásy, díkem za to, co nám Bůh daroval. V doslovu Pesch píše, že v knize záměrně chybí kapitola o hříchu, protože se domníval, že důležitější bude vyložit křesťanskou morálku pozitivně. Kniha má ekumenický přesah, protože se autor, ač katolík, neváhá obracet na Martina Luthera, aby ilustroval nejedno probírané téma.
Poslední komentáře