268 - únor 2015

Islamismus, islám a islamofobie

Za komunistů se mi zdálo, že režim je sice šílený, ale většina lidí normálních. Nesouhlasil jsem s každým ve všem, ale měl jsem za to, že se lidé snaží držet v mezích zdravého rozumu a obvykle se s nimi dá i diskutovat. Vlastně jsem blíže znal jen dvě nepočetné skupiny jedinců s názory vyloženě podivínskými, netolerantními a nepřístupnými argumentaci: jehovisty a ortodoxní komunisty.

Po čtvrt století mám dojem opačný. Politický režim se zlepšil, ale názorové spektrum se rozprostřelo do šířky až neuvěřitelné a následkem otevření hranic i dostupnosti internetu máme co do činění i s podivíny z ciziny. Veřejný prostor přetéká zvláštními teoriemi, šarlatány a extremismem všeho druhu. Přináší to s sebou svoboda; a člověk si aspoň názorněji uvědomuje, jak křehká je slupka civilizace, humanity a racionality, kterou budujeme a která nás chrání.

Střet s těmi, kdo na naši civilizaci útočí, má i aspekt náboženský. Mnozí z extremistů se totiž ohánějí boží vůlí, která jim údajně velí prosazovat jejich fantasmagorie a někdy i vzít zbraň do ruky a jít zabíjet. Hlásí se přitom k různým náboženstvím včetně našeho: vzpomeňme na narcistního „křesťana“, který roku 2011 v Norsku vyvraždil 77 lidí.

Zvlášť populární se ovšem v kruzích extremistů stal islám. Má to myslím několik důvodů. Za prvé se muslimský svět nedokázal vyrovnat Západu a se Západem. Letitá frustrace tak extremistům umožňuje najít a naverbovat mnoho zoufalců. Za druhé je islám od počátku bojovné náboženství; Mohamed byl i vojevůdce, a tak není v koránu o agresivně laděné verše nouze. To se často uvádí jako hlavní důvod. Je však potřeba vidět, že Mojžíš a jeho nástupci na tom byli podobně, a přitom se dnes křesťanství i židovství k tomuto bojovnému odkazu staví s rozumem. A konečně za třetí se islamistům podařilo zejména útokem na USA 11. září 2001 vyvolat dojem, že oni jsou ti, kdo berou boj proti zkažené západní civilizaci opravdu vážně. Tím se stali první volbou pro mnoho nešťastníků, kteří z celé duše nenávidí naši společnost a nevědí, kam by se vrtli.

Muslimové jsou obvykle mírumilovní, násilničtí extremisté mezi nimi tvoří jen malou menšinu. Přesto stále více Evropanů vnímá islám jako hrozbu. Vedle islamismu tak hrozí i patologická islamofobie a nenávist k muslimům, která si už také vyžádala několik nevinných obětí. I s tou se musíme vyrovnat.

Martin Vaňáč ve svém článku o náboženském násilí a islamofobii navazuje na nedávné teroristické útoky islamistů v Sydney a v Paříži. Zabývá se reakcí médií a církve na útoky a rozebírá mnoho otázek s tím spojených.

Článek Thomase Schärtla „Ateologicky – nebo ateisticky?“ je další z řady textů o současném ateismu. Rozlišuje dva typy ateismu podle toho, zda ateisté vůbec připouštějí možnost smysluplného mluvení o Bohu.

A příjemnému tématu Evropského setkání mladých se věnuje Pavel Hradilek. Mohu jen přidat podobnou zkušenost: u nás doma jsme hostili partu dospívajících Kašubek a byly všechny velice milé. Díky, Taizé!