Taizé v Praze: zkušenosti z Evropského setkání mladých

Na přelomu let 1990/1991 se v Praze konalo setkání mladých poprvé. Na přípravě jsem se bezprostředně podílel. Getsemany již vycházely a reflexe z tohoto setkání lze najít v číslech 3 – leden 1991 1 a 4 – postní doba 1991.2

Po 24 letech jsem s angažováním nepočítal, ovšem reagoval jsem na volání o pomoc organizátorů, kterým měsíc před vlastním setkáním chyběla více než polovina míst k ubytování. Jakmile jsem získal souhlas manželky, nabídli jsme se centrále. Kolega (ve věku stejném jako já před 24 roky) se postaral o hromadné ubytování ve škole (kromě toho, že si vzal několik účastníků setkání domů).

Doma jsme měli 8 Polek ve věku 17–21 let. Pocházely z jihovýchodu Polska, jižně od Lublinu (města Stalowa Wola, Sandomierz, Kvasnik, Janow Lubelski). Byly velmi ukázněné, zajímaly se o program. Před 24 lety tomu tak nebylo, mnozí a mnohé tehdy setkání pojali jako nízkonákladovou turistiku. Evropským setkáním zřejmě pomohlo snížení počtu účastníků (v Praze oproti roku 1990 asi 3–4x). Jezdí ti, kteří o to mají skutečně zájem. Angličtina minimálně poloviny „našich“ holek byla velmi dobrá – výrazné zlepšeni proti r. 1990. Problémy byly spíše na naší straně… Pouze jedna byla jedináček, jedna ze dvou dětí, ostatní ze tří a více (max. ze 7 sourozenců).

Překvapilo mne, jak jednoznačné názory měly na Putina. Když jsem o něm začal mluvit, hned (ačkoli to jsou mladé holky) přišly s analogií Stalina a Hitlera. Buď v rodinách či školách musí být dobře formovány.

Zpěv, který jsme zvolili před první snídaní (Laudate Dominum) znaly jen dvě, ale poslední den to samy navrhly a znaly jej už všechny.

Organizátoři, vesměs mladí lidé, v našem městě (jednalo se o dvě skupiny, jedna římskokatolická, jedna z Církve bratrské) myslím vše zvládli a stmelilo je to.

Kolega zaznamenal ve škole řadu pozitivních podnětů. Byli tam např. ubytování Rusové, kteří zpočátku mluvili ohledně Krymu a východu Ukrajiny jak moskevská televize, ačkoli byli velmi slušní. Pár dní ale naslouchali protiargumentům a při odjezdu za diskuse děkovali.

Nebo se mu podařilo par lidí udat do (nevěřících) rodin na ubytování i na novoroční oběd. Pěkné bylo např. když dva Chorvati byli pozváni jedním úředníkem městského úřadu na oběd. Sami se ho pak na Silvestra ptali, zda by nemohl vzít na oběd i ostatní Chorvaty, kteří jsou ve škole. Bylo jich ještě 8 a všechny s manželkou pohostili… Dopoledne na Nový rok ještě sháněl nějaké suroviny u Vietnamců, protože všude jinde bylo zavřeno.

Podobných příkladů, které ukazují, že setkání plní svůj smysl, by se našla řada. Diky bratrům z Taizé za jejich dílo! Dokáží připravit tak velké setkání bez profesionálních týmů. Všimnu si ale i pár problémových věcí.

Program setkání je pečlivě promyšlen, aby se dal zvládnout, ale je poměrně náročný, zejména pro ty, kteří musí do Prahy dojíždět, tak jako tomu bylo v našem případě. Překvapilo mne, že k tomu navíc ještě katolická skupina každý den ráno slavila eucharistii. Účastníci tak museli vstávat mnohem dříve, než předpokládal program, a to i na Nový rok. Dělo se tak i na jiných místech. Jako by modlitba Taizé nebyla vnímána coby plnohodnotná bohoslužba a je třeba to „jistit“ každodenní mší. Přitom mší zcela klerikálně pojatou, odbytou, s minimální aktivní účastí ostatních. Mnozí katolíci a zřejmě i kněží si myslí, že kněz má povinnost denně „sloužit mši“. Bratrům z Taizé zřejmě nezbývá, než tento jev tolerovat. Přitom realita je jiná. Kodex církevního práva (kan. 276 § 2) stanovuje duchovním povinnost participovat na Denní modlitbě církve, zúčastnit se duchovních cvičení. Účast na eucharistii nepatří mezi povinnosti, ale mezi doporučeníhodná práva.

V našem městě jsme měli problém, kde uspořádat silvestrovský „festival národů“. V kostele Církve bratrské to nešlo, protože staršovstvo rozhodlo, že budou mít vlastní program. V katolickém kostele to nešlo, protože tak rozhodl místní farář s odůvodněním, že se jedná o „posvátný prostor“. Jediný sál s dostatečnou kapacitou je oddělen jen tenkou přepážkou od hospody, odkud doléhal opilecký hluk a cigaretový kouř. Vezmu-li opět k ruce Kodex církevního práva, pak o tom, co je možné konat v kostele, pojednává kán. 1210. Kromě bohoslužeb je tam možné konat to, co slouží podpoře zbožnosti a náboženství. Kromě toho ordinář může povolit i jiné užití.

Nicméně ranní modlitby a setkání skupinek se v obou kostelech konat mohly. To např. premonstráti, kteří mají prostoru v blízkosti centra dostatek, se od setkání zcela distancovali…

Naproti tomu se česká média kreativně a se zájmem setkání věnovala. Např. ČT kromě zpravodajství uskutečnila dva přímé přenosy a Taizé se dostalo i do Reportérů ČT a Událostí v kultuře.

Sledoval jsem novoroční setkání v katedrále. Jednalo se o spojení novoroční ekumenické slavnosti, které se zúčastnili představitelé českých církví (kvůli pravoslavným se nemůže tomuto útvaru říkat bohoslužba) s obvyklou modlitbou Taizé. To bylo jistě chvályhodné a chvályhodné bylo i to, že se modlitba odehrávala v transeptu katedrály, který je pro slavení liturgie vhodnější než vyvýšený presbytář zastíněný hrobkou českých králů. Jen lavice by bylo třeba odstranit…

Způsob propojení novoroční ekumenické slavnosti s modlitbou Taizé navrhli bratři této komunity. Podle mého názoru to zasluhovalo lépe promyslet. Některé vstupy, jako např. biskupa Hejbala, který vysvětloval smysl ticha, byly s ohledem na televizní diváky přiměřené, jiné, např. výzva synodního seniora Rumla k modlitbě Páně (který ovšem zaskočil za zástupce pravoslavné církve, který měl podle scénáře modlitbu uvádět), byly rozpačité (účastníci, ani samotní bratři z Taizé nechápali, co bude následovat, ačkoli modlitbu Páně na tomto místě sami navrhli a měli k disposici program). Bývalo by na místě spíše užít liturgické gesto vyzývající k povstání a modlitbě, a pak teprve, když se všichni postaví, modlitbu Páně začít. Rovněž by bývalo vhodné, když už se zařazovala modlitba Páně a pozdrav pokoje, tyto dva prvky spojit.

Velmi dobrá byla promluva bratra Aloise.3 Neobsahovala sice žádné horké ekumenické novinky, ale pro české prostředí je velmi inspirativní. Bratr Alois přednesl šest ekumenických návrhů.

1. V místním společenství se můžeme shromažďovat pod jednou střechou mezi sousedy a rodinami, trochu jako v „základních společenstvích“, abychom se společně modlili, pomáhali si a stále lépe se poznávali.

Jakoby bratr Alois říkal (zejména katolíkům): nic vám nebrání být církví. Hned a naplno. Stěžujete si, že s vámi biskupové odmítají mluvit? To není rozhodující, vytvářejte církev odspodu jako základní společenství.

Nečekejte až to Bergoglio či Bezák udělají za vás. Je fajn, že jsou, ale jsou lehce odstranitelní.

2. Mezi místními společenstvími různých vyznání už probíhá; významný chrám by se snad mohl stát domem společné modlitby všech křesťanů z okolí?

V Praze si setkávání v katedrále neumím představit. Chybí tam lidé, kteří by se toho chopili – katedrála není dávno duchovním centrem, je spíše liturgickým muzeem. Jsou však jiná místa, kde už se něco podobného děje, i s lepší dopravní dostupností. Není to výzva pro kláštery, které hledají svůj smysl? Poskytnout prostor nejen pro modlitby, ale i pro dialog v menších skupinách.

4. Teologický dialog musí pokračovat. Bylo by možné, aby se tak dělo stále víc v kontextu společné modlitby a s vědomím toho, že už jsme spolu? Když žijeme a modlíme se společně, přistupujeme k čistě teologickým otázkám jinak. Snad by se dalo říct to samé o etických úvahách.

Že cesta teologického dialogu křesťanů různých církví v prostředí společné modlitby přináší plody, se již 20 let přesvědčujeme v Institutu ekumenických studií.

5. Všichni věřící dostali část pastoračního daru, aby bděli jeden nad druhým. Křesťanská rodina, kterou je církev, také potřebuje služebníky jednoty na všech úrovních. Opatrování jednoty na obecné úrovni je tradičně spojováno s římským biskupem. Nemohl by být přijat jako služebník, který bdí nad svorností mezi svými bratry a sestrami v jejich obrovské rozmanitosti? Nebylo by možné si představit, že církve přijmou to, že jejich vztah k této službě má různé formy?

Bylo by užitečné, aby všichni křesťané měli takovéhoto služebníka jednoty. Možná by byl i současný římský biskup pro některé další církve pro tuto službu akceptovatelný. Ovšem vyžadovalo by to zrušit římskou kurii (bez náhrady) a kompetence přesunout na kontinentální, či národní biskupské konference. Mohla by se uplatnit osvědčená koexistence patriarchátů, kde např. anglikáni, luteráni, pochopitelně pravoslavní atd. by tvořili takové patriarcháty. Římský biskup – historicky latinský patriarcha Západu – by byl prvním mezi rovnými.

6. Neměly by církve, které zdůrazňují, že k přijímání eucharistie je nutná jednota víry a shoda ve služebné správě (ministerium), připisovat stejnou váhu i harmonii a bratrské lásce? Nemohly by nabídnout větší eucharistickou pohostinnost těm, kteří vyjadřují touhu po jednotě a věří ve skutečnou Kristovu přítomnost? Eucharistie není pouze vrchol jednoty, je to také cesta k ní.

Bratr Alois se obrací opět ke katolíkům: vaše předpisy vám nebrání pozvat k interkommuniu bratry a sestry z jiných církví, pokud věří v Kristovu přítomnost v eucharistii. Nemusíte čekat, až se dojde k úplné shodě učení. Nejsou jiné momenty ještě důležitější?

Když jsem se při loučení ptal „našich“ Polek, co je na celém setkání nejvíce oslovilo, tak říkaly, že zájem o ně projevený mladými Čechy v kostele Církve bratrské, že se s nimi hned každý bavil (byly poprvé v životě na protestantské bohoslužbě).

1 http://www.getsemany.cz/node/1329

2 http://www.getsemany.cz/node/1338

3 http://www.taize.fr/cs_article17441.html