Jste zde

Mimořádná synoda o rodině – ale kde zůstaly ženy?

V říjnu 2014 zasedala v Římě po dva týdny mimořádná synoda o rodině. Byla první ze dvou synod, jejichž konání papež ohlásil. Synoda stanovená na říjen 2015 započatý proces dovrší a rozhodne o změnách v pastorální praxi církve (podle všeho jistých) a o změnách v církevní nauce (možných). Ty jsou, jak se zdá, méně jisté, i když kardinál Reinhard Marx na synodě poukázal na to, že církevní učení se může a bude měnit.

Zprávy o situaci z přípravného období synody byly nejednoznačné právě tak jako dotazník, který Vatikán rozeslal biskupským konferencím celého světa jako součást přípravného dokumentu spolu s výzvou, aby na otázky v něm obsažené, týkající se přirozeného práva, kontroly početí, manželství, homosexuality, rozvodu a měnících se postojů k sexualitě, bylo shromážděno co nejvíce odpovědí. Dotazník byl špatně formulován, a přesto jej vyplnily tisíce katolíků z celého světa, kteří byli celí šťastní, že se jich někdo ptá, co si myslí o těchto věcech.

Vatikán žádal biskupské konference, aby výsledky ankety nezveřejňovaly, ale konference německých a švýcarských biskupů vydaly nepřikrášlená shrnutí, z nichž byla zřejmá šíře odpovědí. Z těch bylo možno usoudit, že na jedné straně je úcta k manželství velká, ale na druhé straně existuje touha, aby se s nově sezdanými rozvedenými katolíky zacházelo milosrdněji a aby byli opět připuštěni ke svátostem. Manželství osob stejného pohlaví se setkalo s relativně malou podporou, zato jejich civilní sňatek s velkou, stejně jako představa, že by církev mohla uznat vztahy lidí téhož pohlaví a udělit jim požehnání. Oficiální církevní učení o kontrole početí, homosexualitě, mimomanželském soužití a přirozeném právu bylo téměř jednomyslně ignorováno nebo odmítnuto.

Na základě odpovědí z dotazníku uveřejnil Vatikán dokument s názvem Instrumentum Laboris. Ten se zabývá celou škálou problémů manželského a rodinného života, které vyrůstají z nejrůznějších kulturních a sociálních kontextů a ze situací a prostředí, v nichž vládne násilí a chudoba. Avšak přestože dokument připouští, že se proti některým aspektům církevního sexuálního učení zvedá masivní odpor, má sklon tento odpor spíše svádět na nedostatečné vzdělání a světské vlivy, než zkoumat legitimitu a relevanci samotného učení. A i když text jen jednou výslovně odkazuje na „teologii těla“ (myšlenkový směr vycházející z katechezí Jan Pavla II. ke knize Genesis, církví široce podporovaný), jeho pohled na manželství a rodinu je na ní jazykově zcela závislý.

Toto je pozadí synody, jíž se účastnilo téměř 200 biskupů a kardinálů, 25 manželských párů a řada pozorovatelů z jiných církví. Papež František na shromážděné preláty od začátku naléhal, aby se vyjadřovali bez obalu, přičemž odvahu a otevřenost, kterou od nich očekával, nazval řeckým slovem parrhesia.

Přítomní vzali jeho slova vážně. Málokdy se globální pestrost katolické církve zjevila světu tak zřetelně. Objevil se komentář: „Papež František zvolil zdánlivě atraktivní téma, ale uvedl tím do pohybu lavinu výroků k nejsložitějším tématům církve. Rozhodně nelze tvrdit, že by synoda jednala o věcech, které katolíky příliš nezajímají.“

Západní média se se tendenčně zaměřovala na otázky manželství, rozvodu a vztahů osob stejného pohlaví, ale diskuse sahaly mnohem dále. Příběhy z Asie se týkaly existenční nouze a migrace, ale také smíšených manželství zprostředkovaných pod sociálním tlakem. Za africký problém byly označeny chudoba, polygamie a další kulturní praktiky. Jednomyslný byl postoj k individualismu a izolacionismu, které ohrožují rodinu, avšak někteří představitele církví z Jihu světa považovali za důležitější téma nedostatek soukromí plynoucí z přelidněnosti. Jako zásadní se jevila otázka, jakými jazykovými prostředky formulovat církevní učení. Většina byla pro pastoračně citlivé vyjádření tak komplikovaných skutečností, jako jsou lidská láska a sexualita, nicméně menší část účastníků vyžadovala, aby církev formulovala své učení především jednoznačně a autoritativně. Pokud jsem mohla zaznamenat, jen vzácně, pokud vůbec, se o ‚teologii těla‘ zmínil některý z manželských párů, které byly očividně vybrány právě proto, že hájily ‚teologii těla‘ a přirozené plánování rodičovství. Na druhé straně se zdá, že postoje dokumentu Humanae vitae nebyly vážně zpochybňovány, třebaže odpovědi na dotazník k tomu jistě mohly být podnětem.

Po prvním týdnu synody byla vydána prozatímní zpráva Relatio post disceptationem. Někteří členové hierarchie na ni reagovali konsternovaně; podle jejich názoru přistupovala k problémům pastorace příliš smířlivě. Vyjadřovala vstřícnost vůči rozvedeným katolíkům žijícím v novém manželství, mluvila o „přijetí homosexuálů“ a o pozitivních aspektech civilních manželství, nemanželských vztahů a soužití párů stejného pohlaví, a přitom se bedlivě snažila neodchylovat se od učení církve. V nastalé bouři názorů došlo v anglickém překladu ke změně výrazu welcoming homosexual persons („přijmout homosexuální osoby“) na providing homosexual persons („pečovat o homosexuální osoby“). Italská verze zůstala nezměněna; tam zůstalo původní accogliere le persone omosessuali.

Závěrečná zpráva Relatio synodi má sloužit jako pracovní dokument při přípravě rozhodující synody, která se bude konat na podzim 2015. Pro ty, kdo doufali, že zpráva bude pokračovat směrem, jejž naznačily některé výroky prozatímního dokumentu, je Relatio synodi zklamáním. Pasáže týkající se vztahů homosexuálů, rozvodů a nových manželství nedostaly potřebnou dvoutřetinovou většinu hlasů, i když se pro ně vyslovila většina ze 183 hlasujících prelátů. Přesto trval papež František v duchu pozoruhodné otevřenosti, jíž se synoda vyznačovala, na tom, aby odmítnuté paragrafy byly v závěrečném dokumentu obsaženy spolu s výsledky hlasování o všech jednacích bodech. Je to poněkud kuriózní: Když jsou dotyčné odstavce součástí závěrečného dokumentu, jak je možno vážně tvrdit, že byly škrtnuty? Všechno zůstává předmětem diskuse, nic není škrtnuto.

Na tomto pozadí bych chtěla jmenovat dva podstatné problémy, jimiž se teď, doufejme, zabývají ti, kdo jsou pověřeni plánováním nadcházející synody. Jsou to zaprvé nepřítomnost žen a zadruhé Západ a zbytek světa.

Jak je možné, že více než 200 osob diskutovalo dva týdny o rodině, aniž se diskuse zúčastnila jediná žena, která by nevystupovala jako druhá polovina některého z párů, jež byly pečlivě vybrány podle toho, zda odpovídají církevní představě „katolické rodiny“? To neznamená, že se nemluvilo o problémech těch, kdo žijí „mimo regulérní vztahy“, nebo těch, kdo mají homosexuální děti. Ale i tehdy hovořily přítomné páry jako představitelé „katolické rodiny“, hovořily jejím jménem. „Ženy se tady dostanou ke slovu jen jako součást dvojice. Ale dvojice nemůže mluvit. Mluvit mohou jen muži a ženy,“ řekla mi jedna z novinářek. Všichni, muži i ženy, se musíme důrazně a vytrvale zasazovat za to, aby na podzim 2015 byly na synodě ženy zastoupeny mnohem silněji. A to nejen prověřenými a pečlivě vybranými svědomitými a loajálními pomocnicemi, nýbrž skupinou sebevědomých a dobře informovaných účastnic, které budou schopny mluvit jménem celého pestrého spektra žen a dívek tvořících světovou církev. Těmto účastnicím se musí dostat stejného povzbuzení, jaké slyšeli z úst papeže Františka biskupové a kardinálové, totiž aby hovořily s naprostou otevřeností (parrhesia) o problémech a zápasech, před nimiž dnes katolické ženy stojí, a o zkušenostech a poznatcích, které díky nim církev získává. František opakovaně uznal, že je nutno silněji integrovat ženy do církevních institucí a struktur. Neúčast žen na synodě 2014 jeho věrohodnost podkopala; tato chyba by se na synodě 2015 rozhodně neměla opakovat.

Druhý naléhavý problém s tím souvisí – jde o překonání propasti mezi Západem a zbytkem světa. K tomu bude nutno pochopit, že církev je skutečně živý organismus, zdárně se rozvíjející díky jednotě v rozmanitosti. Ale otázkou je, čím platíme za jednotu a kolik rozmanitosti tento organismus snese? Tato výzva se týká všech. Nigerijský arcibiskup Ignatius Kaigama velmi výmluvně dokazoval, že Afrika se stává dospělou. Řekl, že Afrika nepotřebuje žádné mezinárodní organizace, které by africkým kulturám s jejich tradicemi vnucovaly západní myšlenky a programy včetně liberální sexuální etiky. Řada afrických teoložek a aktivistek poukazuje nicméně na to, že za těmito odkazy na kulturu a tradici se často skrývá nárok mužů na vládu nad ženami, které jsou v podřízeném postavení často vystaveny příkoří. Přesto měl arcibiskup nepochybně pravdu, když zdůrazňoval, že Afrika potřebuje především přístup ke vzdělání a hospodářskou spravedlnost. Pokud budeme my na Západě tyto potřeby ignorovat a tvrdit, že sexuální práva jsou důležitější než všechna ostatní práva, pak se nemůžeme divit, že se propast mezi Jihem světa a západními demokraciemi zvětšuje.

Přemýšlím-li o těchto věcech, znovu a znovu se vracím k hlavní myšlence papeže Františka, k „církvi chudých“. Až najdeme společný postoj k problémům sociální a hospodářské nespravedlnosti, můžeme se zabývat otázkou, do jaké míry jsou chudobou, nedostatečným vzděláním, sexuálním zneužíváním a stigmatizací postihovány zvláště ženy a homosexuálové. Avšak budeme-li místo toho trvat na především a výhradně na právech žen a homosexuálů, hrozí nebezpečí, že budeme pokračovat v uskutečňování hluboce předpojatého programu liberální západní elity, která v 50. letech, kdy se stále více zdůrazňovala individuální práva (včetně sexuálních), neučinila nic proti rostoucí sociální a hospodářské nespravedlnosti. Ve věku individuálních práv se na Západě prosadil politický systém stojící zcela ve službách obchodních zájmů, který jakoukoli vizi spravedlnosti či obecného blaha ztratil ze zřetele.

Čeká nás tedy ještě spousta práce, ale tato synoda uvedla do pohybu pozoruhodný proces. Před zvolením papeže Františka by byla taková událost téměř nepředstavitelná. Sklerotické autoritářství, cenzurománie Kongregace pro nauku víry, zbabělost hierarchie, která se strachovala o sebe samu a upozorňovala na sebe korupčními skandály – to všechno byly příznaky, že církev trpí těžkým onemocněním duše a že léčení bude trvat několik generací, pokud církev vůbec nečeká neodvratitelný zánik (jak by řekli někteří). Po Františkově zvolení byli mnozí z nás nedůvěřiví a nadšení zároveň, ale nedůvěru brzy vystřídala skepse. František je znamenitý řečník, dokonalý vypravěč, který intuitivně ví, že symboly a gesta mají schopnost proměňovat krásná slova v hluboce dojemné a významné činy solidarity, soucitu a životní radosti. Ale je za tím něco víc? Nebo je to jen vnější fasáda? Tuto otázku položila synoda. Papež František je skutečný radikál – jde ke kořenům křesťanské víry a vyzývá, abychom jednali v duchu svobody ve víře: v duchu, který je ochoten riskovat, dělat chyby a směle se vydat tam, kam se jiní neodvážili. A je to vůdce, který z pozadí vede a naslouchá, který přemýšlí, dříve než začne jednat. Postarejme se o to, aby se do říjnové synody 2015 naučil naslouchat ženám stejně pečlivě a pozorně jako mužům.

Z Concilia přeložila Helena Medková

Komentáře

Na synodě o rodině budou podle mne scházet nejen ženy, ale také biskupové, kteří jsou pastýři a ne úředníky. Skepse mne jímá z toho, že se i arcibiskup Bezák - sám významná osoba- mohl sejít s papežem Františkem až po intervenci kardinála Vlka, což je pro církev velmi ostudné. Je obtížné pro laiky, aby byli bráni vážně. Natož aby byli bráni jako bratři a sestry a ne mnohými biskupy pouze jako hloupé ovce. Kurie je stále vysoká zeď. Pokud se církev stane po synodě lidštější a více následující Ježíše, který sloužil a obětoval se, bude to zázrak. Ale i zázraky se dějí. Prosme o vedení synody Duchem Svatým. Děkuji za článek. Jarmila

ano