Postřehy z liturgií slavených na konferenci IEF v Praze

Koncem srpna se konala v Praze 43. konference Mezinárodního ekumenického sdružení (International Ecumenical Fellowship, IEF). Předchozí mezinárodní konference pořádaná českým regionem se uskutečnila v Písku v r. 2007. Po osmi letech jsme opět u nás přivítali mezinárodní komunitu IEF u příležitosti 600. výročí smrti reformátora církve Jana Husa.

Zatímco ještě v první polovině dvacátého století byla různost křesťanských liturgií jednou z hlavních překážek sjednocení církví, dnes tomu tak již není. Liturgie se stala jedním z prostředků dosažení jednoty. Proto i v rámci IEF (vzniklé v r. 1967) je slavení liturgií různých tradic významnou součástí konferencí. Coby jeden z pořadatelů konference se pokusím nejen o popis liturgií konference, ale spíše o reflexi našich záměrů v porovnání s realitou. Připravili jsme jak liturgie eucharistické, tak neeucharistické. Tam, kde to bylo možné, kde existují dohody o vzájemné intercelebraci večeře Páně, jsme toho využili a sestavili liturgie společné (husitsko-reformační, anglikánsko-starokatolickou). Interkomunio je v IEF běžné (pod obojí způsobou, pochopitelně).

Shromáždění

Členové liturgického shromáždění jsou, vedle Ježíše Krista, hlavními aktéry liturgické slavnosti. V IEF je to shromáždění velmi pestré, nejen denominačně (široké spektrum od reformovaných, přes luterány, anglikány, katolíky k pravoslavným) ale i národnostně. Bylo přítomno 9 evropských regionů (Belgie, Česká republika, Francie, Maďarsko, Německo, Polsko, Rumunsko, Velká Británie, Španělsko). V tomto multilingválním prostředí je obtížné zařazovat nějaké spontánní slovní prvky, vše je dopředu připraveno a přeloženo v pěti jazykových mutacích. Členové shromáždění, kromě společných zpěvů, kromě dialogů, přijímají službu lektorů, přednášení přímluv či díků, přinášení chleba a vína atd. jak je v řadě církví obvyklé. Kázání je svěřeno teologům či teoložkám, ať již ordinovaným či nikoli. Tím, že se účastníci shromáždění zpravidla dlouhodobě znají, umějí si naslouchat, obvykle věnují těmto službám náležitou pozornost.

Předsedající

Při výběru předsedajících se nutné dbát nejen na jazykovou vybavenost, ale i na určitý liturgický talent projevující se ohledem na slavící shromáždění, přiměřenými gesty, kultivovanou mluvou, citem pro délku ticha, schopností řešit nenadálé situace atd. Ne každý ordinovaný služebník je dobrým liturgem.

Předsedání úvodní liturgie jsme svěřili předsedovi CB a ERC v ČR Danielu Fajfrovi. Spolu s ním se na liturgii podíleli (mytím nohou zástupcům regionů) představitelé dalších církví: synodní senior CČE Joel Ruml, starokatolický biskup Dušan Hejbal, luterský superintendant Marián Čop, nemocného patriarchu CČSH zastoupil pražský biskup David Tonzar, kardinál Duka vyslal biskupského vikáře Vojtěcha Eliáše, protože se omluvil zástupce pravoslavné církve Jaroslav Šuvarský, požádal jsem Václava Snětinu z břevnovského kláštera (kde jsme strávili jeden den konference), nepřítomnou generální sekretářku ERC Sandru Silnou zastoupila místopředsedkyně ústřední rady CČSH Ivana Macháčková.

Ranní modlitby vedla kantorka z českého regionu Daniela Knorrová. Limské liturgii obnovy křtu předsedal Belgičan Adalbert Denaux. První eucharistickou liturgii konference, ekumenickou liturgii stvoření, jsme slavili pod vedením Angličana Johna Sclatera. Husitsko-reformovanou liturgii slavenou na Kozím hrádku vedl husitský kněz Pavel Kolář. Pravoslavné žehnání ovoce provedl Rumun Christian-Sebastian Sonea. Předsedání anglikánsko-starokatolické liturgie jsme svěřili kanadskému anglikánovi sloužícímu ve starokatolické farnosti sv. Máří Magdalény pod Letnou Davidu Holetonovi. Římskokatolické liturgii v Břevnově předsedal převor Prokop Siostronek. Při závěrečné liturgii opět posloužil Adalbert Denaux.

Biblické texty

Biblické texty pro celou konferenci (s výjimkou nedělní římskokatolické liturgie, kde byl použit příslušný lekcionář) fundovaně připravila členka českého regionu, evangelická farářka Dagmar Ondříčková. Každý den konference měl své téma odvozené z jedné části Husova výroku: „Protož, věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti“ (Výklad viery, 1412). K těmto tématům D. Ondříčková vybrala na každý den několik tematicky sladěných perikop. Provázely nás od ranní modlitby po podvečerní či večerní liturgii. Biblické texty zaznívaly nejen ve všech jazycích přítomných regionů, ale i v jazycích dalších jako je holandština, portugalština, velština či slovenština (přesto, že nebyl přítomen žádný Slovák, posloužila Němka žijící v Banské Bystrici).

Liturgické zpěvy

Liturgické zpěvy většinou vedl všestranný muzikant, znalec liturgické hudby, bývalý kapelník královnina orchestru, Geoff Weaver. Asistovaly mu zpěvačka a liturgistka Daniela Knorrová z Duchcova a kytaristka a zpěvačka Rufina Cárdenas Cárdenas z Madridu.

U liturgického zpěvu je kladen důraz především na text. Snažili jsme se vybírat hymny odpovídající tématu liturgie. Přednost měly texty, které jsou přebásněny do více jazyků a je možné zpívat každou sloku jiným jazykem. Často jsme volili zpěvy ekumenické komunity na Ioně, které čerpají z latinsko-amerických, afrických a asijských předloh. Nechyběly ani zpěvy z Taizé.

Nejdůležitějšími zpěvy liturgie jsou aklamace v bloku slova (především aleluluja před a v některých liturgiích i po evangeliu) v eucharistickém bloku aklamace anafory. Některé anafory obsahují kromě „běžných“ aklamací (sanktus, anamnetická aklamace, závěrečné Amen) další opakující se zvolání, kterým dává shromáždění souhlas s modlitbou přednášenou předsedajícím. Když nám chyběla melodie, která by odpovídala jazyku, ve kterém byla aklamace zpívána, tak nám se zhudebněním pomohla moje dcera Klára či Geoff přímo při liturgii.

V lednu letošního roku jsem dostal od svého zetě lingvisty a písničkáře Honzy Jíchy k narozeninám hymnu konference. Jednalo se o Husův výrok o pravdě zhudebněný v pěti jazycích. Netušil jsem, jaké komplikace tento dar přinese. Když text dostali rodilí mluvčí k posouzení, prováděli jazykové úpravy. Ty se zase nelíbily autorovi, protože se odchylovaly od smyslu a postrádaly rým. Nakonec autor s manželkou museli jednotlivým jazykovým mutacím přizpůsobit melodie, takže každá z pěti slok hymny měla malinko odlišnou melodii. Během konference byla hymna zpívána 3x. Nejprve při zahajovací slavnosti, kdy se jen málo účastníků bylo schopno k Geoffovi připojit. Podruhé, v rámci ranní modlitby, nechal Geoff zpívat hymnu každého ve svém jazyce. Francouzi a Španělé si (právem) stěžovali, že se to tak nedá zpívat. Před závěrečným dnem konference jsem požádal autora hymny, aby ji nazpíval a záznam dostala Rufina. Až poslední provedení hymny při závěrečné slavnosti se povedlo. Daniela s Rufinou byly dobře připraveny a jednotlivé regiony si „své“ sloky s chutí zazpívaly.

Liturgický prostor

Uspořádání většiny kostelů u nás (bez ohledu na denominaci) je vhodné pro přednášku či pro koncert duchovní hudby, ale obtížně se v nich slaví současné liturgie. Pevné lavice zabírající většinu prostoru znemožňují vytvořit komuniální uspořádání. Většina liturgií byla slavena v Pastoračním středisku v Dejvicích (kostel sv. Vojtěcha), kde jsou pohyblivé židle, takže nebyl problém prostor přestavět. Pro eucharistie jsme volili běžné uspořádání elipsy se dvěma ohnisky, kde v jednom je stůl Páně, ve druhém ambón, vše v jedné rovině. V tomto uspořádání většina slavícího shromáždění na sebe vidí. Truhlář, který zhotovoval pro předchozí konferenci stůl Páně, jej upravil tak, aby se dal použít jak pro sezení, tak pro stání, neboť obojí jsme využili.

Při slavení na Kozím hrádku se přirozeně vytvořil velký kruh podél zřícenin zdí nádvoří, kde jsme byli shromážděni. Pro slavení římskokatolické eucharistie jsme volili basiliku sv. Markéty v Břevnově, kde jsou sice lavice, ale zároveň prostor umožňující během přijímání vytvořit kolem obvodu basiliky velký kruh komunikantů s rezervou pro procházení služebníků s eucharistickými dary.

Liturgická znamení

IEF vlastní velikou svíci, jakýsi paškál, která se užívá při mezinárodních konferencích. Byla umístěna zpravidla uprostřed elipsy, mezi ambonem a stolem Páně. Při úvodní slavnosti neslo devět regionálních prezidentů menší svíce, od kterých byl paškál rozsvícen. Při závěrečné slavnosti byly od paškálu zapalovány malé kalíšky pro každého účastníka. Během anglikánsko-starokatolické liturgie, která byla nejpromyšlenější, se před blokem slova rozsvěcovaly od paškálu svíce na ambonu a před eucharistickým blokem na stolu Páně.

Při Limské liturgii obnovy křtu jsme využili asi čtyřicetilitrové keramické baptisterium. Po příslušné eulogii nad vodou se všichni vody dotýkali a křižovali se. Mnozí se vodou žehnali vzájemně. Nevím, jak toto gesto přijmout. Spíše se kloním k tomu, aby se každý označil vodou sám, aby tento akt nemohl být považován za „překřtívání“. Na druhou stranu vzájemné žehnání má svou hodnotu: v bratru, sestře se nám poukazují na žehnajícího Krista. Nádobu jsme ještě využili při pravoslavném žehnání ovoce, kterému předcházelo „malé“ žehnání vody. Kněz nás potom kropil velkou metlou zhotovenou z aromatických bylin a dřevin, kterou namáčel v nádobě. Akční rádius i intenzita kropení byly velkolepé, nejméně 10 m na všechny strany, pravoslavní to umí...

Při některých liturgiích jsme využili evangeliář nesený v průvodu. Texty perikop však byly do něj vloženy – neměli jsme k disposici lekcionář v jiném jazyku, než v češtině. Pro liturgii stvoření si přál předsedající nějaký přírodní symbol. Ráno před liturgií jsem na zahradě uřízl asi 2 m vysokou větev smuteční vrby, kterou jsme pomocí velkých kamenů vztyčili uprostřed elipsy.

Kadidlo jsme využili jen jednou, a to při pravoslavené bohoslužbě. V jejím rámci bylo žehnáno ovoce. Volili jsme směs menších druhů ovoce, aby se dostalo na každého účastníka. Nesmělo chybět hroznové víno, které je v dané eulogii přímo zmiňováno. V rámci úvodní liturgie mylo 8 reprezentantů českých církví nohy zástupcům 8 zahraničních regionů.

Základními eucharistickými symboly jsou chléb a víno. Pro tři eucharistické liturgie jsme použili kvašený chléb, který mi vždy den předem upekla manželka. Při římskokatolické liturgii to byly „velké“ hostie, které se během lámání rozčtvrtily. Víno jsme užili vždy červené, sladké, přinášené ve skleněných nádobách, aby bylo vidět. Liturgické nádoby, 4 keramické kalichy a 2 velké pateny jsme měli zapůjčené od starokatolického biskupa.

Lámání eucharistického chleba představovalo při všech liturgiích určitý problém. Služebníci nejsou vycvičeni, aby eucharistický chléb lámali rychle a na potřebný počet částí. Zpravidla lámali daleko více, než bylo potřeba (ačkoli bylo lámání řezy naznačeno), přijímající pak dostávali malé kousky a hodně zbylo a muselo se konzumovat.

Problém činil zpočátku i způsob podávání. Při první eucharistické liturgii (jednalo se o liturgii stvoření, která nebyla v naší režii) zvolili klasické fronty. Tento způsob, ač praktický, zastírá některé důležité aspekty svátosti. Z hostiny se stává individuální záležitost, přitom nejen Ježíš přijímá nás, my přijímáme Ježíše, ale přijímáme se navzájem. Mizí antická symbolika protichůdných průvodů, kdy lidé přinášejí chléb a víno služebníkům, služebníci vrací požehnané dary lidem – my přicházíme k Ježíši se svými dary, ale on přichází k nám a vrací nám je měrou vrchovatou.

Při dalších liturgiích jsme již volili jeden velký kruh, ve kterém prochází služebníci s eucharistickými dary. Protože podle nejstarších pramenů (např. Apoštolské tradice) není podávání eucharistie věcí předsedajícího, volili jsme např. při římskokatolické liturgii jáhny a akolyty.