Obnova jazyka víry

Číslo Getseman, které máte před sebou, je jubilejní, třísté. Je to příležitost poděkovat. Poděkovat všem současným i minulým spolupracovníkům, kteří se na tvorbě časopisu bez nároku na honorář ve volném čase podíleli a podílejí. Poděkovat vám čtenářům, kteří jeho vydávání podporujete hmotně i duchovně. A vzdát díky milému Pánu Bohu, že nás u této práce svou milostí dlouhá léta udržel a drží.

Nejsme projekt velký ani bohatý, ale máme své místo ve spektru náboženských médií. Getsemany jsou svobodným místem výměny informací pro náročnější čtenáře s důrazem na ekumenismus a náboženskou reformu. A sdružují kolem sebe volnou komunitu lidí, kteří o těchto hodnotách chtějí přemýšlet a žít je. Jubileum společně oslavíme 3. února 2018 v 15 hod. v Club Kinu v Černošicích, ul. Fügnerova 263. S pásmem o zesnulém salesiánském knězi a politickém vězni bývalého režimu Antonu Srholcovi vystoupí manželé Alena a Ivan Čermákovi. Srdečně vás zvu.

Třísté číslo Getseman přináší jen dva velké příspěvky. Oba se těsně vztahují k tomu, co jsem o orientaci časopisu napsal.

První je soubor reformních tezí, které sestavila redakce německého křesťanského týdeníku Christ in der Gegenwart. Jak se může obnovit a obrodit křesťanská víra? ptají se nás autoři. Samozřejmě obnova víry musí vždy vzniknout především zevnitř, odpovíte, protože víra vychází z lidského srdce. Ale jsou i institucionální předpoklady, tedy to, co vytváříme společně jako celé obecenství křesťanů nebo jako jeho jednotlivé části – konfese, církve, diecéze, sbory a podobně.

První teze vybízí k proměně jazyka, jakým o víře mluvíme. Věc, která se zvlášť týká nás, kteří o víře píšeme a přemýšlíme. Zdánlivá maličkost, ale ve skutečnosti je to snad nejobtížnější a nejdůležitější věc, kterou právem dali na první místo. Křesťan­ský jazyk má za sebou dvě tisíciletí vývoje. Je to na jednu stranu jeho síla, protože přes stovky sporů, promluv a úvah jsme se v řadě míst dobrali přesného a jemného rozlišení, dobrého výrazu pro složité otázky života a víry. Na druhou stranu je to i jeho zátěž, poněvadž s sebou náš církevní jazyk nese také tisíciletí frází, překonaných názorů, jednostranně vyhrocených formulací a starožitností z dávno zaniklých kulturních epoch. A starožitnosti mají svoje milovníky a sběratele, kteří je brání.

V našem případě je obrana o to silnější, že mnohá starožitná slova a obraty jsou zakotveny v bibli, modlitbách, dogmatech a katechismech. Dovolím si uvést příklad. Víme, že Bůh přesně vzato nemá pohlaví – ale drtivá většina našich náboženských textů o něm mluví v mužském rodě a označuje ho jako Otce. Dlouho to nejspíš nikomu moc nevadilo, dokud ve 20. století nepřišel feminismus citlivý i na nenápadné upřednostňování mužů a mužství. Je vůbec možné s naší tisíciletou tradicí sloučit návrh chápat Boha také jako Matku a tak o Ní i mluvit a modlit se k Ní?

Druhý velký příspěvek je zahájení seriálu Pavla Hradilka o praxi křesťanských rituálů u nás. Obnova liturgie je důležitou částí ekumenismu a obnovy církví – usilujeme o rituály srozumitelné lidem, přiléhající k Radostné zvěsti a vzájemně srozumitelné mezi církvemi.