Maximos Vyznavač

Maximos Vyznavač se narodil nejspíše v jedné palestinské vesnici u Golan kolem roku 580. Jako chlapec osiřel, a proto byl svěřen do kláštera, kde prošel origenovsky a evagriovsky laděnou formací. V roce 614 žil jako mnich v klášteře u Konstantinopole. O několik let poté musel kvůli perské invazi odejít do Kartága. V klášteře Eukratas se učil u budoucího jeruzalémského patriarchy Sofronia, který Maxima seznámil s Makariovou spiritualitou. Protože Maximos nesouhlasil s byzantskou říší protežovaným monofyzitismem (učení o jediné přirozenosti Ježíše Krista), hledal pomoc v Římě u papeže Martina I. se žádostí o svolání koncilu. Martin I. svolal v roce 649 synodu do Lateránu, kde byla vyhlášena nauka o „dvou vzájemně úzce sjednocených vůlích jednoho jediného Krista, Boha našeho, tedy božské a lidské, protože on sám jednou i druhou přirozeností chce přirozeně naši spásu“ (kánon 10). Za toto vyznání víry byl Martin I. deportován na Krym a Maximos vyhnán do Thrákie. Když se odmítl sklonit před císařskou mocí, byl převezen do Konstantinopole, kde sledoval, jak celý episkopát v čele s patriarchou podléhá vůli císaře. Poté byl Maximos deportován na Kavkaz. Synoda ho odsoudila jako heretika: byl zbičován, byla mu uťata pravá ruka a vyříznut jazyk. Maximos Vyznavač zemřel po čtyřech letech velkého utrpení 13. srpna 662.

Větší část svých (asi devadesáti) děl Maximos napsal v Konstantinopoli, ale jen Čtyři centurie o lásce dnes existují v kritickém vydání. Jeho spisy tkví svými kořeny v Evagriově spiritualitě, v díle velkých kappadockých Otců, v odkazu Dionysia Areopagity a Makariově mystice. Maximos vypracoval vlastní mystickou a spirituální teologii, která překonává Evagriovu „gnózi“ tím, že ji úzce propojuje s Vtělením a antropologií. Kristus je klíč, který člověku dovoluje pronikat do tajemství všech věcí, je i vrcholem liturgie, která má kosmické rozměry a v níž hraje hlavní roli Kristova láska k člověku, láska člověka ke Spasiteli a vzájemná láska mezi lidmi v Kristu.

Maximos začíná stvořením, jež vyšlo ze Stvořitelových rukou jako dobré. Bůh je pramenem všeho dobra a veškeré kontemplace: „Říkáme, že v Písmu hrají slova úlohu Kristova oblečení a význam těchto slov je jeho tělo…K témuž dochází ve světě, kde viditelná podoba materiálních věcí hraje roli oděvu, zatímco ideje, podle kterých jsou věci stvořeny, hrají roli těla…, neboť Stvořitel a Zákonodárce všeho, Slovo, se zjevuje svým skrýváním a skrývá se při svém zjevování.“ (Pojednání o nejasných místech v Písmu) Stvoření je oheň, který se neustále uskutečňuje. Je to kosmický tanec se svým rytmem a muzikálností: „Stali jsme se kvůli naší nynější přirozenosti, obdobně jako pozemští živočichové, malými dětmi, poté jsme náhle od mládí převedeni ke starobě jako květ, který trvá jen chvíli, abychom byli převedeni do jiného života. Opravdu si zasloužíme, abychom byli nazýváni Boží hra.“ (tamtéž)

Duch svatý vrhá světlo na každou jednotlivou lidskou situaci, využívá kvalit každého jednotlivého člověka i kontextu, v němž se člověk nachází: „Muži, ženy i děti, hluboce rozdílní co do původu, národa, jazyka, společenského postavení, povolání, vědění, důstojnosti a majetku…, jsou všichni znovu-stvořeni v Duchu. Všem stejně je vtiskována božská forma. Všichni obdrží jednu jedinou nezničitelnou přirozenost, díky níž nemohou působit hluboké odlišnosti, jež by je rozdělovaly.“ (Mystagogia I)

Zbožštění člověka, tedy proměna tělesné bytosti v bytost duchovní, se odehrává v apofatickém mlčení tajemství. Maximos je přesvědčen, že příčinou každého našeho zbloudění, při němž se přirozené vášně mění v ničivou a rozkladnou sílu, je strach ze smrti. Je proto třeba dlouhého učení, stálé bdělosti a láskyplné vytrvalosti, abychom se proměnili ve svých citech, myšlenkách a skutcích, aby se zacelilo, co je v nás nalomené, a srostlo to v Kristově světle: „Jen láska překonává roztříštěnost lidské přirozenosti.“ (srov. Čtyři centurie o lásce II, 50)

Je přirozené, že vědomí proměňující se tímto způsobem přivádí tvora k souladu s Otcovou vůlí, kterou je kříž: „Ten, kdo zná tajemství Kristova kříže a hrobu, poznává smysl věcí. Ten, kdo je zasvěcen do skrytého významu vzkříšení, zná i cíl, pro který Bůh od počátku stvořil všechno.“ (Pojednání o nejasných místech v Písmu) „Bůh se stal žebrákem pro svou starost o nás… a ve své něze trpí až do skonání časů podle míry utrpení každého člověka.“ (Mystagogia XXIV) A to je i souhrn Maximova duchovního poselství.