Praxe křesťanských rituálů

Před více než dvaceti lety, od prosince 1993 do září 1995, jsem v Getsemanech redigoval seriál „Obnova liturgie“¹, který se pokoušel reflektovat tehdejší stav liturgické obnovy v římskokatolické církvi u nás. Poté jsem začal učit ekumenickou liturgiku. Při přípravě přednášek jsem vycházel z historických pramenů pocházejících z doby ještě nerozdělené církve, které jsou všem křesťanům společné. Příklady obnovených liturgií církví vzešlých z reformace jsem kvůli nedostatku domácích podnětů musel čerpat ze zahraničí. V diskusích se studenty jsem se dozvídal, že učím liturgickou futurologii nebo dokonce eschatologii…

Slavení liturgie přestalo být „třináctou komnatou“, kam církve nikoho zvenčí nepouštějí, přestalo být překážkou ekumény. Na třetí světové konferenci Hnutí pro víru a řád Světové rady církví v Lundu v r. 1952 byly učiněny první krůčky ke vzájemnému poznání, postupně docházelo ke zvaní na bohoslužby až v r. 1982 v Limě došlo k přijetí dokumentu Křest, večeře Páně, ordinovaná služba, který nastínil možnosti eucharistické pohostinnosti. Liturgie přestala být překážkou ekumény, naopak se stala jedním z prostředků sjednocení. Pokud při slavení vycházíme ze stejných textů (z doby před rozdělením), sbližuje se i naše víra.

Česká situace je specifická: Liturgická obnova v římskokatolické církvi za posledních 25 let příliš nepokročila, spíše se začíná v některých kruzích od doby Benedikta XVI. prosazovat „reforma reformy“, což je návrat před II. Vaticanum. Tradičně kvalitní je liturgie ve Starokatolické církvi, i když i zde je co zdokonalovat. V ČCE se slibné úsilí liturgické iniciativy Coena příliš neprosadilo, zůstalo omezeno na několik sborů, byť je pomalu připravována nová agenda. Důležité jsou aktivity obnovy v CČSH, zejména zavedení Revised Common Lectionary („ekumenického lekcionáře“) široce využívaného v anglicky mluvících zemích. O liturgii se začíná hovořit i v evangelikálních církvích. Pojem liturgie přestal být „neslušným“ slovem. Církev bratrská nedávno vydala svou první samostatnou Bohoslužebnou agendu. Evangelická církev metodistická připravuje k vydání překlad americké The United Methodist Book of Worship.

Nový seriál „Praxe křesťanských rituálů“ se bude pokoušet mapovat stav vývoje obnovy napříč církvemi u nás a dodávat mu podněty. Kromě liturgických otázek by měl zahrnout i pohled pastorační. Praxe sesterských církví může být zdrojem pozitivních i negativních podnětů pro praxi církve vlastní. Popis praxe jednotlivých slavností bude zahrnovat tato kriteria:

1. Účast obce

Konstitutivním prvkem každého liturgického slavení je křesťanská obec/sbor. Schází se v Kristově jménu o odpovídá na Kristovo spásné jednání. Skrze obec/sbor zakoušíme Kristovu přítomnost uprostřed nás. V obci se uplatňují nejrůznější služby. Je úkolem předsedajícího (zpravidla ordinovaný služebník/služebnice), aby ne sám liturgii „konal(a)“ ale aby tyto služby koordinoval(a), aby ji spolu s celou obcí „vykonávali“.

2. Čtení božího slova a jeho výklad

V liturgii nejprve společně nasloucháme Hospodinu. Děje se tak prostřednictvím jeho slova zachyceného v bibli. Výběr biblických textů se dnes děje u pravidelných bohoslužeb nejčastěji z perikopálních cyklů/lekcionářů. V homilii/kázání jsou biblické texty vykládány a aktualizovány pro situaci konkrétní obce/sboru.

3. Eulogie

Eulogie (doslova dobrá slova, dobrořečení) představuje vedle čtení božího slova druhé ohnisko každé (obnovené) liturgie. Eulogie mají původ v hebrejských berachot. Jedná se o anamneticko-epikletickou modlitbu, kterou předsedající přednáší jménem celé obce/sboru. Vyjadřuje teologické jádro dané liturgie. Anamnetická část rekapituluje boží iniciativu, boží vklad pro konkrétní liturgii, epikletická část pak prosby k Duchu svatému, aby daná slavnost nepostrádala svůj smysl. Shromáždění vyjadřuje svůj souhlas aklamacemi, mezi kterými nechybí závěrečné Amen.

4. Symboly

Liturgická komunikace se kromě slov děje prostřednictvím smysly uchopitelných znamení – symbolů. Symbol umožňuje mezilidsky komunikovat, aniž by byl přesně definován obsah symbolu. Symbol umožňuje propojení našeho světa s transcendentnem, s Bohem. Komunikujeme jak prostřednictvím personálních, tak věcných symbolů. V obnovených liturgiích je snaha, aby pro množství sekundárních symbolů, nebyla překryta symbolika hlavní.

5. Přímluvy

Přímluvná modlitba, která je svěřena pokřtěným účastníkům shromáždění, propojuje slavící obec/sbor s celou církví, s celým světem a jeho potřebami. Je to prostor vyjádření solidarity, prostor realizace obecného/křestního kněžství. Její struktura i uskutečnění může nabývat různých forem. Zpravidla bývá umístěna v závěru liturgie či daného bloku, ze kterých je liturgie sestavena. Podobný charakter jako přímluvné modlitby má díkůčinění.

Seriál „Praxe křesťanských rituálů“ bude vycházet v průběhu letošního roku. Kromě tohoto úvodu se bude věnovat následujícím tématům: Křest, biřmování, eucharistie/večeře Páně, liturgie smíření, pomazání nemocných, pohřeb, svatba, ordinace, žehnání, velikonoční Triduum, ekumenické bohoslužby.