Jak se může obnovit a obrodit křesťanská víra

Církev se musí neustále jak ve vedení, tak i na základně reformovat. To požadoval ve 4. a 5. křesťanském století už Augustin. Martin Luther k tomu před 500 lety zveřejnil své teze. Také my máme reformní návrhy pro život z víry, aby se křesťanská radostná zvěst dostala až k nejzazším okrajům současného života. Redakce týdeníku CHRIST IN DER GEGENWART¹.

Teze 1: Církev potřebuje ofenzivní mluvu k používání jak uvnitř, tak i navenek.

Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha. (J 1,1)²

Bůh a mluva spolu úzce souvisí. Je to (boží) Slovo, které vytváří skutečnost. Ale slova církve oslovují lidi stále méně. Tím pádem je Bůh stále méně ve světě přítomen. Právě ti křesťané, kteří jsou činní v církevní službě, musí nutně najít takovou mluvu, která existenčně osloví vzdělané a uvědomělé lidi a nadchne je. Mluva, která má široké použití v církvi a je zároveň srozumitelná i lidem mimo církevní prostředí. Církev se totiž musí stát přebornicí v tlumočení. Musí svou tradici velmi dobře znát a ovládat ji tak dokonale, že ji bude umět pro současnou dobu nově formulovat. A to musí dít nejen bez ztráty na významu, nýbrž právě s významovým ziskem. Musí ale zároveň něco z toho tradičního odhodit. Například floskule, které mají jenom zastřít neznalost; formulace, které se drmolí k zamaskování vyprázdněného myšlení bez zájmu a zaujetí; rituály, které se staly vyprázdněnými úkony bez hlubšího významu, vykonávanými jen jako alibi. To musí církev udělat vždy, když už nemůže to, o co vlastně jde, v současném jazyce vyjádřit a odůvodnit.

Přírodovědecký pohled se svými se závratně rychle množícími poznatky trvale ovlivňuje život, myšlení a cítění současného člověka. Přírůstek na vědomostech mění řeč, změní celé vyjadřování. Každý musí proto svůj jazyk stále dále vyvíjet, a to platí i pro náboženský jazyk. Člověk musí vyvinout vnímavost pro skutečnost tak, že pozná různé vedle sebe existující jazykové prostory a jazykové úrovně. Že jazyk, řeč, mluva je něco živoucího – a že se nesestává z vět jednou pro vždy vytesaných do kamene. Že jazyk je vývoj, že je to dění a že to není nic statického. Že řeč jen jako živý organismus vyvine sílu, a jen tím se stane božím dechem. Že například pouhá informace je něco jiného než existenční oslovení, které člověka mění v jeho sebechápání. Církev musí člověka uschopnit, aby uměl teologické otázky a výpovědi odlišit od přírodovědeckých nebo historických tvrzení, a tím vyvinul opět smysl pro symboly, obrazy a vyprávění.

Vědecká teologie musí v tom provádět všechnu potřebnou přípravnou práci. Místo aby se jenom ve své akademické nadstavbě zabývala sebou samou nebo si vyměňovala poznatky s ostatními vědami na základě detailních faktů, musí se rozpomenout na to, že je vědou svého druhu, která má za úkol vytvářet základy jazykové schopnosti víry: Jaký význam má jazyk? Jaké jazykové postupy se tam užívají? Jak je možno ústřední pojmy víry (vzkříšení, osoba, víra, hřích, pokání, svátost) si tak jazykově osvojit, že jsou pak pokladem pro život i umírání a že to nejsou jen výrazy ozývající se v akademické věži ze slonové kosti?

V centru každé církevní činnosti se musí nacházet snaha o porozumění boží radostné zvěsti. Ta musí totiž lidem pomáhat, aby objevili existenčně stěžejní otázky, a musí jim nabídnout odpovědi související s kulturním obzorem jednoho každého člověka. I o tom nevyslovitelném se musí přemýšlet a pojmenovat je.

Teze 2: Církev musí zdůrazňovat, že bible je boží slovo v lidském slově.

Tehdy promluvil Hospodin k Jobovi a řekl: Kdo to zatemňuje mé záměry řečmi, v nichž není poznání? (Job 38)

Ve všech oblastech církve, v bohoslužbě, v katechezi a v pastoraci, při oficiálních příležitostech i v soukromí by mělo převládat takové chápání bible, které odpovídá vědeckým poznatkům a otevřenému obrazu světa. Při tom platí, že historicko-kritická exegeze se bere vážně a že se skutečně prozkoumává skutečnost bible, že je to boží slovo vyjádřené lidskými slovy. To znamená, že tam dýchá boží Duch, že se tam transportuje radostná zvěst jeho lásky a náklonnosti k člověku. Přitom zůstávají bibličtí autoři také spisovateli, kteří komponují a korigují. Hovoří o Bohu, o Kristu a o světě slovy své doby. Obzor našich zkušeností je jiný než jejich, zahrnuje novověkou skepsi a pochybnosti. Biblické texty získají na pozornosti a věrohodnosti tehdy, když se ve zvěstování jasně ukáže, že různé biblické perspektivy a paradoxy nejsou libovolné výmysly, nýbrž pokusy o propůjčení určitého obrazu pro zjištěnou pravdu.

Dále je třeba uvážit, že mnohé texty bible a četná vyznání víry (symbola) jsou výsledkem teologických sporů. Různé politické a hospodářské krize nebo mocenské zápasy ovlivnily jejich obsah. Fundamentalistický přistup k Písmu, doslovné chápání biblických textů je velmi podobné rigidní interpretaci koránu, při které se tvrdí, že každé jeho slovo prý bylo přesně tak nadiktováno. Víra může v moderní době existovat jenom tak, že její popis bude respektovat ovoce osvěty. Magické prvky, jako třeba představa bible jako něčeho písmeno po písmenu nadiktovaného, stejně jako určité typy uctívání relikvií nebo představ o viděních a zjeveních, to vše je třeba opustit. Zároveň musí věřící být ochotni se dát do namáhavé práce s texty. Bible je něco víc než písmena na papíru, ale bez písmen, slov a vět zakrní naše názory a také naše schopnost poznání. Více bibli číst znamená ale více bibli studovat. Místo do regálu patří bible na stůl a na obrazovku.

Teze 3: Potřebujeme více Boha a méně církve.

Jsem ten, který jsem (tady pro vás). (Ex 3)

Pátrání člověka po svém původu, po smyslu a cíli svého života pokračuje i v době moderní a postmoderní. Co všechna náboženství nazývají „Bůh“, je pevný archimedovský bod tohoto hledání. A to i tehdy, když jazyk nedosahuje až k tomu, co je nazýváno Bohem. Proto se nutně musí otázka po Bohu posunout do centra, do středu. Kdo nebo co je Bůh? Co znamená v této souvislosti osoba? Jaký význam a důležitost má vztahové a procesuální myšlení, aby bylo možno se Bohu přiblížit?

Boha nikdo nikdy neviděl, ani ten nejzbožnější ne. To nám připomíná evangelium podle Jana a první list apoštola Jana. Ale v každodenním církevním provozu to často vypadá, jako kdyby kazatelé i posluchači věděli, jaký Bůh je, co chce a jaký bude do budoucna. Apoštol Pavel to zřejmě rozpoznal podle líčení ve Skutcích apoštolů lépe. Když byl v Athénách, objevil na Areopagu „oltář neznámému bohu“, který přemýšliví a zbožní lidé rezervovali pro tajemství, které jim bylo nedosažitelné. Pavel se k tomuto neznámému bohu přiznává. Lidé by měli tohoto boha hledat, „zda by se snad mohli dotknout a nalézt ho – ačkoliv není daleko od žádného z nás. Vždyť jím žijeme, hýbeme se a trváme. A jak řekli někteří z vašich básníků: Jsme přece jeho rodina“ (Sk 17,28). V křesťanství je nutné nové rozpomenutí na chválu tohoto neznámého Boha. Jedině tento neznámý bůh je Bůh a ne modla. Jako pomoc je pro hledajícího v listě Koloským vyobrazen Kristus jako ikona neviditelného, neznámého Boha. To je mystika místo mýtu.

Církve se zabývají příliš samy sebou a média podávají zprávy především o papeži, biskupech, zemských biskupkách³ nebo prominentních laicích. Ježíš ale žádnou (takovou) církev nezaložil. Přivedl zvídavé a ty lidi, kteří byli s tím nábožensky obvyklým nespokojeni, ke svému přátelství s Bohem. Být křesťanem neznamená něco vlastnit, nýbrž je to namáhavá existenciální cesta hledání Boha ve stopách Ježíše Krista. Bez církve jako instituce a společenství, bez našich předků ve víře by sice nebylo žádné křesťanské ústní podání, žádná tradice. Ale přesto v jádře roste víra zevnitř. Církev může při zrození Boha v člověku jenom pomáhat jako porodní asistentka. Rodit ale musí každý sám. Štěstí života se jmenuje Bůh, ne církev.

Teze 4: Je potřeba vyvinout nový smysl pro liturgii.

Denně zůstávali svorně v chrámu a ve svých domech lámali chleba a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem. (Sk 2,46)

Slavnosti farní obce, mše, homilie a kázání, mešní písně a udělování svátostí jsou často odstrašujícím způsobem bezkrevné a odpudivě povrchní. Jestliže liturgie je slavností toho, čemu lidé uvěřili, nabízí se závěr, že to, co lidé přijali jako víru, je velmi slabé. Obsahy víry se musí znovu otevřít a zprostředkovat. Teprve potom se mohou pro přijatou víru otevřít širší prostory. Nedělní eucharistická slavnost⁴ či večeře Páně jsou znamení zpřítomnění Kristova vzkříšení. Každou neděli jsou velikonoce. To by měla každá liturgická slavnost vyjadřovat a ukazovat. Také jsou nutné jakési pokusné liturgie. Aby se liturgie stala modernější a přizpůsobenější současné době, nestačí v žádném případě jenom amatérsky napodobovat současná módní zaměření. Spíš je třeba důstojnost a podstatu tradice aktualizovat, protože jenom tak je možno ji plně pochopit.

Mnohé obřady a rituály se staly pouhou rutinou. Tím ztrácejí na obsahu. To, co je pouze tradiční, může posilovat a uspokojovat ty, kteří na bohoslužbu přijdou jenom zřídka. Hledají zřejmě ve křtu, prvním přijímání, biřmování nebo svatbě to známé už dříve, už předtím. Má to být slavnostně folkloristický přídavek a ozdoba rodinné slavnosti. Takovýto čistě tradicionalistický ritualismus zabíjí. Víra žije z pohybu. Proto musí být liturgie nepohodlná jako lidský neklid, vzdorovitá jako touha, hlasitá jako zoufalství, tichá jako očekávání, vzpurná jako život, utrpení, smrt a vzkříšení Kristovo. Je třeba mít takové bohoslužby, ve kterých se mohou lidé naučit být pozornými, divit se, modlit se a především – skutečně slavit: totiž vzkříšení a věčný život tváří v tvář smrti, nově stvořenou nesmrtelnost uprostřed smrtelnosti. Boží ano k životu se musí bohoslužebně a svátostně zrcadlit do srdcí a hlav, do smyslů, do duší. A to pomocí těch nejlepších a nejkrásnějších prostředků umění, hudby, poezie a stejně tak i pomocí vědeckých poznatků současnosti.

Člověk nábožensky hledající si kromě toho přeje takovou liturgii, která ho nepřinutí, aby byl hned zařazen do společenství shromažďované obce. Přeje si v bohoslužbě možnost malých úniků, prostor pro zastavení, dívání se, snění, tiché úpění v situaci pouhého mlčení a ‚být-jen-tak‘ před Bohem, před mysteriem věčnosti. Taková liturgie musí ve svých různých formách něco v člověku rozeznít a umožnit mu tak božskou zkušenost.

Teze 5: Být křesťanem je společensky politické.

Pohleď jak dělám všechno nově, říká Hospodin. (Zj 21)

Křesťanství jako postoj se projevuje ve vedení osobního života. K tomu patří volba pro chudé, pozvednout hlas pro ty slabé, které nebude jinak slyšet, a zasazovat se o solidární společnost. Neboť křesťanství není žádná dobrodějná akce k vytváření jenom soukromých pocitů štěstí. Pro víc radosti a pohodlí se Ježíš nenechal přibít na kříž. Jeho království není z tohoto světa, ale není lhostejné ke sténání utiskovaných, k utrpení každého člověka a velké části lidstva. Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou uzdraveni. Prvotní křesťané uctívali Krista jako dobrého pastýře, který pečuje o nemocné a slabé „ovce“. Byl to – dnes už málem zapomenuté jméno – spasitel, tedy ten, který spasí, uzdraví. Tato víra v uzdravujícího spasitele je to, co bychom měli znovu objevit jako osvobozující víru pro duši stejně jako pro tělo. A to v sobě zahrnuje udřená těla celých kmenů, tříd, společností a národů.

Že se demokracie (téměř jenom) v křesťanských společnostech vyvinula, to je znamení naděje. Ve světě bídy velikého množství lidí a nesnesitelného násilí zůstává sociální otázka pořád otázkou náboženskou. V Kristově tváři se ukazuje tvář zavržených tohoto světa. Přednostní volba pro chudé je pro křesťany zakotvena ve volbě pro Krista. Co lidé – jedno zda jsou věřící, jinak věřící nebo nevěřící – udělali pro nejmenšího, to udělali pro Krista. Náboženský Kristus je vždy také zároveň politický Kristus.

Aby se křesťan mohl jako křesťan sebevědomě a s plným nasazením začlenit do společnosti, musí se únava, jež se projevuje v částečně prázdných kostelích, v ochromeném životě křesťanských obcí a ve všeobecné bezvýznamnosti teologie, to vše se musí analyzovat a na základě si nově osvojené hermeneutické kompetence z křesťanských obsahů překonat. Jaké metody umožní překonat současnou pohodlnost a nepohyblivost? K tomu musí církev vytvořit prostor, ve kterém mohou probíhat „kvasné procesy“. Lidé musejí být kreativní, aby spojili křesťanskou radostnou zvěst se svým životem. Někdy pomůže se přechodně stáhnout do ústraní. Ten, kdo se dokáže najít v mlčení, může se pak dobře dobrat i k mluvení a k prýštění tvůrčích nápadů.

Teze 6: Církev se musí demokratizovat.

Pozdravujte Andronika s Junií, mé krajany a spoluvězně, významné apoštoly, kteří patřili Kristu dříve než já. (Ř 16,7)

Naše římskokatolická církev – stejně jako ortodoxní (pravoslavná východní) – se nemůže déle bránit proti plné účasti žen na všech úřadech v církvi. Rovnoprávnost obou pohlaví, která je zakotvena v prohlášení lidských práv, se musí uskutečnit i v církvi. Ježíš měl učedníky i učednice. Církev inspirovali, ovlivnili a vedli apoštolky i apoštolové. Přesto si současné vedení církve stále ještě myslí, že může pro důležité církevní úřady opomíjet charismata celé jedné poloviny lidstva. „Argument“ tvrdící „Ježíš byl muž“ je velmi povrchní a nedostačující k tomu, aby tím byly ženy prakticky poškozovány. Když Ježíš nenosil brýle, znamená to snad že ti, kteří nosí brýle, nesmí zastávat žádné církevní úřady? A vůbec už nestačí ženy utěšovat tím, že se pro ně hledá úřad a funkce ‚diakonky‘ nebo ‚jáhenky‘, což jsou úřady na nižší úrovni. Proto: Ženy musí mít přistup ke všem církevním úřadům.

Možnost otevřeně vyjádřit odlišné mínění, umožnit střet různých názorů jakož i skutečná volba mezi různými kandidáty s následujícím vkládáním rukou na zvoleného a pověřeného patřily od samého začátku k životu křesťanské obce. Později se to však ztratilo a bylo opuštěno ve prospěch monarchistického chápání církevního úřadu. Dnes však musíme položit otázku, zda máme dále nést stále ještě jakoby magický charakter kněžského svěcení a kněžského úřadu. Kněz a farář nejsou nutně Bohu blíž než laici. Je třeba v církvi posílit synodální prvky. „Ústřední vlády“ nemohou všechno až do posledního detailu zvládnout, je třeba zavést subsidiaritu. Nižší úrovně potřebují více práv a kompetencí, aby zařídily ty záležitosti, které se jich týkají. To platí pro biskupské konference ve vztahu k Římu a pro farní obce ve vztahu jejich diecézním biskupům. Je to velká chyba, když se nechávají znalosti a dovednosti laiků nevyužity. Chyby mohou být – ostatně i nositelé úřadů jsou jenom chybující lidé. Využívejme smysl víry celého božího lidu – a to také pro možnost nasazení ženatých kněží ve farní pastoraci podle starší tradice, která se uchovala ve východních církvích dodnes.

Teze 7: Budoucnost křesťanství je ekumenická – nebo žádná. Ekumena vyžaduje činy – nejen slova.

Vy jste tedy tělo Kristovo a jednotlivé jeho části. (1 K 12,27)

Vzhledem k rostoucímu vzájemnému propojení celého světa a vzhledem k rozšířenému chápání moderního člověka je už na čase, aby křesťanství samo sebe vnímalo jako jednotné a aby se také tak na veřejnosti tak ukazovalo. Společná víra v Ježíše Krista by měla stačit, aby se překonaly všechny překážky oddělující od sebe jednotlivé církve. Kdo chce trvat na historicky vzniklých oddělujících plotech, má to dělat jen a jen pro sebe – ale nemá bránit jiným, aby překonali všechny ty rozkoly v každodenním životě z víry. Církve a jednotlivé obce mají být zásadně otevřené pro každého křesťana. Křesťané se nesmějí mezi sebou nikde vzájemně vylučovat. Jestliže se nechápou jako společný lid boží na cestě, potom zůstanou ve ztrnulosti a zkornatěnosti, ve které vězí dnes. Babylonské zajetí církví musí proto skončit.

V teologických pracích vysvětlili myslitelé ekumenického předvoje teoreticky dostatečně podrobně, co je nutno podstatně vyjasnit, a označili také to, co není třeba na společného jmenovatele převádět. Žel na mnohé z toho se zapomnělo nebo to bylo torpédováno. V chápání víry a v jejím porozumění jsou vzájemně mezi katolíky, vzájemně mezi evangelíky stejně tak jako vzájemně mezi pravoslavnými často daleko větší rozdíly, než mezi křesťany odlišných vyznání. Co třeba spojuje lidovou tradiční víru na divy a zázraky s osvíceně intelektuálním chápáním Boha? Křesťanské chápání má budoucnost tam, kde lidé svědectví o Kristu Ježíši věrohodně žijí. Duch utváří život. Křesťanství je náboženství zvoleného příbuzenství v duchu, ne nějakého náhodného sociologického příbuzenství vzniklého narozením do nějaké určité skupiny lidí. Je nutno – a tak se to už na mnoha místech také děje – odstranit z očí klapky a vlastníma nohama vkročit na stezku ekumeny. Kdo chce jednotu v rozmanitosti různých příbuzenství ducha, ten ji najde. Křesťané, mějte odvahu si ekumenicky posloužit vlastním rozumem!

Teze 8: Křesťanství musí společně se všemi ostaními náboženstvími usilovat o to, aby se rozšiřovaly rozumné názory, které slouží smíru a pokoji, a aby se zabraňovalo jakémukoli fanatismu.

Všechno prověřujte; dobrého se držte. (1 Te 5,21)

Z boží univerzality zřejmě vyplývá, že také mimo církev je spása. Křesťanství se má proto s důvěrou obracet i na zbožné a spravedlivé lidi v jiných náboženstvích a také mimo ně – na ateisty a agnostiky – v celém světě, zasazovat se o smíření víry a rozumu a dělat všechno pro to, aby se pomocí rozumu a humanity potíral fundamentalismus a náboženský fanatismus. Všechna náboženství se vyzývají k tomu, aby zdůraznila to, co je jim společné. Například „zlaté pravidlo“, které je doloženo ve všech světových kulturách. Společným cílem musí být, vést lidstvo dopředu, vpřed, osvobodit je. Když to chceme vyslovit nábožensky, znamená to: v rámci rozdílných tradic se vydat na společnou cestu, která vede k osvobozující víře v Boha. Primitivní konkurenční myšlení mezi náboženstvími se musí překonat a ukončit. Jenom to oslabí fundamentalismus a posílí atraktivitu „lidí dobré vůle“. Vzájemné měření argumentů v diskusi sloužící vzájemnému obohacení a pročištění od chybného vývoje tu musí ale existovat i nadále.

Napětí existující mezi náboženským provincialismem („jenom my budeme spaseni“), náboženským universalismem („všichni budou spaseni“) a náboženskou lhostejností („všechny cesty ke spáse jsou tak nějak správné“) není možno úplně odstranit. Orientací v této situaci by mohla být zkušenost, že Bůh tento svět chtěl mít a že stále tvrdí, že jeho stvoření je dobré. Různá náboženství mohou být jenom vůle boží. Jestliže křesťané milují Krista a uznávají ho za logos universalis, neznamená to, že tím zlehčují ostatní. Možná může hlubší mystické nazírání Krista v moderním hávu pomoci, aby se rozeznal Kristus v každém člověku – i jiných náboženstvích – aniž by se vlastní snižovalo. Ne že by bylo všechno stejné a všechno správné, ale to správné snese, aby se sneslo i nestejné a aby se mělo rádo to zvláštní. Pro volnost a velkorysost nás Kristus osvobodil a rozšířil nám obzor. Z toho se dá odvodit, že misionářství – které u křesťanů a muslimů patří podstatně k náboženské dynamice – se smí vykonávat jenom přesvědčováním a dobrovolně a s respektem vůči příslušnému protějšku. Zde platí zásada: ať jsme kde jsme, všude je už Bůh – ale je skrytý.

Teze 9: Doba je zralá pro koncil víry.

Apoštolové a starší se tedy sešli, aby tu věc zvážili. (Sk 15,6)

Celosvětová dramatická krize víry projevující se v křesťanství stejně jako ve všech ostatních náboženstvích má podstatný důvod v tom, že boží lid „dole“ stejně jako vedení církví a náboženských společností „nahoře“ zanedbal vytvořit napojení – a to jak duchovní, tak i emocionální a racionální – na moderní skutečnost světa. Nejpozději novověký proces osvobození a osvěty spolu s procesem odmytologizování dřívější předávané tradice, který byl vědeckými poznatky urychlen, způsobil hluboké trhliny v povědomí víry. Víra se tázavě obrátila na rozum, ale nestalo se to dost důrazně.

Život se současně mění daleko rychleji než dříve, kdy stačilo každých sto nebo dvě stě let uspořádat buď koncil nebo velkou synodu. O dnešním senzačním pokroku jak humanitních, tak i přírodních věd nebylo například při Druhém vatikánském koncilu⁵ ani zdání. Od tehdy zažila společnost, kultura i osobní život radikální transformační proces – jak v emancipaci žen, přes nové utváření mezilidských vztahů a také v oblasti sexuality, až po zhroucení mytologicko-magických názorů. To tvrdě postihlo všechny obrazy o světě, ale i představy Boha a víru v něho, jakož i horizonty chápání svátostí. Křesťanstvo potřebuje opět nějaký velký koncil, opravdově ekumenický koncil, podobně jako to byly významné koncily prvního křesťanského tisíciletí, které se zabývaly chápáním Boha a tím, jak porozumět, kdo byl Kristus. V takovém soudobém koncilu o víře musí být činní konciloví otcové a koncilové matky ze všech oblastí života, především z těch vrcholně inovativních, z různých oblastí zaměstnání, vědci různých zaměření a významní umělci. Ti ale nemají být přítomni jenom jako poradci a jenom trochu vyslechnuti jako alibi, nýbrž mají být zapojeni do procesu rozhodování a usnášení se.

Koncily nejsou žádní „všeumělci“. Ale mohou v době epochálních krizí víry – jako v té současné – pomoci odstranit blokády a neplodnost některých porad. Přitom nejde o nějaké líbivé přizpůsobení duchu doby, nýbrž o pokračování ve vývoji náboženského ducha současnosti. Jde o to, vyložit událost Boha a Krista v historickém procesu evolučního světa a současně to úplně otevřít pro existenční touhu moderního člověka.

Z týdeníku CHRIST IN DER GEGENWART (č. 44/2017, Freiburg i. Br., www.christ-in-der-gegenwart.de) přeložil a poznámkami opatřil Jiří G. Kohl