Jste zde

Ludmila

Všichni zlí pocházejí ze semene Drahomíry – jméno znamená mír dračice -, všichni dobří, kteří trpí pro spravedlnost, pocházejí ze semene svaté Ludmily, jejíž jméno znamená lidu milá. Ludmila je vdovou, která do pokladnice dala dva haléře; neúnavně totiž plnila dva příkazy: dávala, co je Božího, Bohu, co je bližního, dávala bližnímu. Tento dvojí zákon uchovává duši čistou a svatou a tělo neposkvrněné. Ludmila je Juditou, která potřela modly, je Jael, která tak týrala své tělo posty, modlitbami a bděním, že svým způsobem života přemáhala choutky svého břicha.

V české zemi žil kníže Bořivoj ještě jako pohan. Vzal si manželku z jiné části země, dceru knížete Slavobora Ludmilu. Ta ve svém mládí obětovala modlám a ráda se k nim uchylovala a uctívala je. A zatím co spolu oba přebývali podle zákona, zbožně a spravedlivě a jejich poměru k poddaným nebylo možno nic vytknout, poskytovali každému, co je spravedlivé, a žili podle řádu přírody lépe, než nyní za vlády Kristova evangelia žijí ti, kdo své poddané utlačují, olupují, okrádají… (…) Tedy řečený kníže s manželkou z nebeského přání a pokynu, aby se slovo Kristovo rozešlo po vší zemi, přijal spolu se svým poddaným lidem svatý křest. Narodili se jim tři synové a tři dcery a jejich království ode dne, kdy přijali milost křtu, dále vzkvétalo. Když se mu naplnilo 37 let života, odešel kníže Bořivoj z tohoto světa. Po něm nastoupil vládu prvorozený syn Spytihněv, česky Zbyhněv, který shromažďoval kněze a s velkou zbožností vzkvétal ve víře v Krista. Světlo světa opustil ve čtyřicátém roce svého věku. Po jeho smrti se chopil kormidla vlády jeho bratr Vratislav. Matka těchto bratří, svatá Ludmila, slavná patronka, když se odvrátila od pohanského bludu, každodenně hořce naříkala, že dříve uctívala modly, třebaže už jejich uctívání změnila ve způsob dobrý a svatý. Byla totiž chudým matkou, kulhavým nohou, slepým okem, sirotkům a vdovám laskavou utěšitelkou… (…) Když tedy řečený kníže Vratislav v 43 letech svého věku opustil soužení tohoto světa a otcovskou knížecí vládu nastoupil jeho syn Václav, který byl ještě chlapcem, jeho matka vešla (…) v radu s bezbožnými a zlými rádci. A od té doby začala nenávidět svou tchyni Ludmilu. Říkala si totiž: „Nač má být ona nade mnou jako paní? Zahubím ji, zdědím celý její majetek a budu svobodně vládnout.“ Když se to boží služebnice Ludmila dověděla, odešla z města Prahy a uchýlila se na hrádek, který se nazývá Tetín. Po jejím odchodu matka mladičkého knížete po poradě se zločinci je poslala, aby Ludmilu zahubili. Avšak ona ctitelka Kristova, jsouc si vědoma, že ji čeká smrt, posílila se přijetím Těla a Krve Páně a trvala v horoucích modlitbách. Večer násilníci Thuma a Gumar – strašná jména, jména, jež už svým zvukem budí strach – přiběhli k jejímu domu jako vzteklí psi a vylomili dveře. (…) Prolomí vchod do domu, v němž dlela boží služebnice, a vstoupí vylomenými dveřmi. Vznešená paní Ludmila jako ovečka jim pravila: „Proč, bratři, přicházíte tak zběsile? Copak jsem vás neživila jako matka syny a nedávala jsem vám zlato, stříbro a drahé oděvy? Miláčkové, řekněte mi, jestli jsem se na vás nějak provinila?“ Oni však opovrhli jejími uklidňujícími slovy, strhli ji na podlahu, dali jí provaz kolem krku a zardousili Kristovu ovci. Její katy však zahubila rozmanitá smrt s celou jejich rodinou. (…) Ludmila ve velké víře a oddanosti šťastně přesídlila k Pánu Ježíši Kristu po naplnění 61 roků svého vdovského života. (Přeložila Anežka Vidmanová).

Motivem Drahomířina spiknutí proti Ludmile je lakota ve spojení s bezbožností, respektive pohanskou minulostí. Zatímco Ludmila přijímá křest a žije v míru a lásce s manželem, rodinou a poddanými, Drahomíra nese už ve svém jméně nebezpečí pro člověka, obsažené i v křesťanské biblické literatuře. Obklopuje se zlými rádci a manipuluje s poddanými, aby pro ni konali její zlou vůli na jejich vždy zbožné příbuzné. V Ludmilině životním příběhu se střetává dobro se zlem, láska s nenávistí, pohanství s křesťanstvím, tchyně a snacha a vztahy mezi vládci a poddanými. Památku svaté Ludmily si připomínáme 16. září.

Radakčně upraveno z rukopisu neznámého benediktina z 5. stol.