Vybrané pasáže ze „Života svatého Kentigerna“ od Jocelyna z Furness

Jocelynova legenda o svatém Kentigernovi z konce dvanáctého století je nejstarší dochovanou kompletní biografií tohoto populárního skotského světce. Od událostí, které popisuje, je však vzdálená víc než půl tisíciletí a také skutečnost, že vznikla takříkajíc „na objednávku“, vzbuzuje určité pochybnosti o její historické spolehlivosti. Vždyť podle ní měl Kentigern založit glasgowské biskupství ve druhé polovině šestého století, prvním bezpečně doloženým biskupem v Glasgow je však až jakýsi Masqwen (MacSuein?) kolem roku 1050.

Jocelyn samozřejmě nepsal bez předlohy, znal o něco starší fragmentární Život svatého Kentigerna a ještě nějaký jiný rukopis, o němž velmi kriticky uvádí, že je „zabarven neučeným jazykem a špatným stylem...na začátku samotného vyprávění jsou příběhy zjevně v rozporu s učením a všeobecnou vírou.“ Z toho nelze určit, byl-li text psán irskou gaelštinou, velštinou nebo barbarskou latinou, ale protože Jocelyn začátek legendy odsoudil jako heretický, lze se domýšlet, že dramatický příběh Kentigernova početí a narození byl ovlivněn pohanskou mytologií. Kentigern je dítětem narozeným z nemanželského styku a ve starší verzi mohl být jeho otcem nějaký irský bůh (či – v křesťanském pohledu - démon), jako tomu bylo v případě jeho mladšího současníka prince Mongána mac Fíachnai. (Podobnost princova jména s Kentigernovou přezdívkou Mungo svádí k domněnce, že vyprávění o nadpřirozeném početí bylo v lidové tradici přeneseno na postavu biskupovu.) - Ze které doby nedochovaná předloha Jocelynovy legendy pocházela, nelze zjistit, můžeme však mít za jisté, že obsahovala folklórní příběhy - autorem usměrněné - a obvyklé hagiografické motivy, které pak převyprávěl svým poněkud vyumělkovaným stylem.

Kapitola xiii - O způsobu odívání svatého Kentigerna.

„Používal žíněnou košili k zakrytí své nahoty; hábit vyrobený pouze z kozí kůže, kápi nasazenou po způsobu rybářů. Navrch měl oblečenou albu a kolem krku vždy štólu. Nosíval pastýřskou berlu, rozhodně ale ne zdobně kroucenou či pozlacenou a okrášlenou drahokamy, jak bývá vídáno v této době, nýbrž vyrobenou z obyčejného dřeva a zahnutou. V ruce nosil malou knihu, vždy hotov ke službě, když to nutnost či potřeba žádaly. A tak představoval záři vnitřního člověka oděvem bílým, chvástavosti se vyhýbaje.“

Není důvod pochybovat, že historický Kentigern žil prostým způsobem života a nezakládal si – podobně jako třeba biskup Martin z Turones – na luxusním oděvu. Jocelyn v tom jistě spatřoval pozoruhodný kontrast k pompéznosti vysokého kléru své doby. Odkaz na hábit z kozí kůže není jistě náhodný, když je jinde (xvii.) Kentigern označen za následovníka Eliáše a Jana Křtitele, tedy za prorockou osobnost.

Kapitola xxii – jak výše zmiňovaný král Morken, naveden svým vojákem Cathenem, nakopl svatého Kentigerna a jak za to byli oba potrestáni

„...Avšak výše zmiňovaný král Morken, ačkoli nesmírně bohatý a velkolepý v očích svého lidu, byl otrokem mamonu a bolestně nesl ztrátu zrna – jak to nahlížel on – a taktéž znamení, jež přišlo z nebe. Jakkoli by měl mít z jeho vzrůstu potěšení a radost, stal se mu v duchu kamenem úrazu. Jako sluneční svit rozmnožuje vděčnost a rozkoš zdravým očím a umožňuje jim vidět, tak slouží i jako masa temnoty těm, kdo jsou nemocní a poddaní bolehlavu. A protože jeho zrak byl zakalen vztekem, činil mnohé výčitky svatému patronovi a spílal mu do čarodějů a strůjců zla. I poručil Morken, aby mu už nikdy Kentigern nechodil na oči, pod hrozbou nejpřísnějších trestů, neboť ho Kentigern zesměšnil.

Jistého zkaženého muže, který se těšil důvěře králově, Cathen se jmenoval, to povzbudilo k nenávisti a poranění svatého biskupa, protože život dobrého muže obvykle vzbuzuje nenávist zvrácenému a je mu přítěží. Ducha, hojně obdařeného zlem, lze snáze přesvědčit, aby se přidal k sobě podobnému. Proto má bezbožný vůdce – jak praví Písmo – za sluhy bezbožníky. A nezřídka si vybírá z takových mužů tajné rádce, kteří do uší našeptávají jedovaté myšlenky těm, kdo bez zábran naslouchají nepravostem, a rozdmychávají měchem oheň zloby, vhazují do něj z vlastní vůle palivo, aby neuhasl, nýbrž mohutně vzplál.

Ale muž Boží, který toužil zadusit zlobu moudrostí, předstoupil před vládce spíše v duchu pokory, než s holí přísnosti. A nabádal ho, napomínal ho jako nejlaskavější otec, který se pokouší vymluvit synovi jeho bláznovství. Věděl totiž, že harfa Davidova svou sladkou melodií umenšovala Saulovo šílenství a že trpělivostí vládcův hněv zklidní, podle rozhodnutí Šalomounova. Avšak muž Beliálův, po způsobu hluché zmije, která přestane poslouchat, aby neslyšela mudrcův hlas, nenaslouchal varovným slovům a radám k záchraně. Naopak, štván ještě větším šílenstvím, Morken k němu přiběhl a botou ho srazil na podlahu. Světec však, postavený na nohy náhodnými diváky, snesl s největší trpělivostí zranění i zneuctění, aby jeho učení proslulo trpělivostí. Předložil tento případ Nejvyššímu Soudci, vzdálil se od svatokrádežného krále, a radoval se, že mohl být potupen pro slovo Páně.

Cathen, podněcovatel této svatokrádeže, nasedl na koně a za hlasitého urážlivého smíchu potěšeně odjížděl, neboť měl pocit, že nad svatým slaví triumf. Ale od Tváře Páně vyšel soud, aby bylo učiněno zadost spravedlnosti za zranění, které utrpěl jeho služebník. A ještě se Cathen nevzdálil příliš od davu, který se tam shromáždil, když hřebec, na němž seděl, klopýtl – nevím přes jakou překážku - a upadl. A jezdec padl nazad před branou svého pana krále a srazil si vaz, šíji, kterou tak zpupně pozdvihl proti biskupovi Páně. Tak zemřel Cathen.

I postihl královu nohu nádor, nádor byl následován bolestí a po bolesti přišla smrt. Zemřel na královském panství, které se nazývá podle něj Thorp-morken, i byl pohřben...“

Příběh o hanebném skutku krále Morkena a o jeho potrestání je ve skutečnosti dokončením předchozí kapitoly – zlomyslný panovník odmítne darovat obilí svatému biskupovi pro jeho monastýr a po světcově modlitbě se rozvodní řeka Clyde, která odnese královské stodoly se zrním mnichům a všem potřebným. Z toho Morken opravdu nadšený není.

Morken je osoba záhadná. Z Nenniovy Historia Brittonum (63) známe krále Morcanta, který během obléhání „Vichrného ostrova“ (Ynys Metcaut) nechal – kolem roku 590 - zavraždit svého spojence Uriena, vládce Rhegedu. Nelze vyloučit, že se Morcantovo jméno stalo pro následující generace synonymem proradného ničemy.¹ A Jocelyn tedy nemusel dlouho hledat jméno pro zlého krále do své legendy. (Navíc je tu zajímavý detail: Podle starší Herbertovy legendy byl Kentigern synem prince Owaina a tedy vnukem Uriena. Jocelyn si toho byl nepochybně vědom, ačkoli on sám nám nic o rodině Kentigernově z otcovy strany nesděluje.) Pokud Kentigernův Morken skutečně byl králem v Alt Clutu, je překvapující, že ho – na rozdíl od Morcanta z Bryneichu – nenacházíme v rodokmenech severních Britonů. - Název místa, kde byl Morken pohřben, pochází buď z jazyka Anglosasů (throp – „odlehlá osada“) nebo je dokonce až skandinávského původu (thorp, se stejným významem). Jinými slovy: dokazuje, že zmíněná lokalita existovala ve Skotsku kolem roku 1185 a nějaký Morken, podle něhož byla pojmenována, mohl žít kdykoli od sedmého do dvanáctého století. Byl-li to král nebo nějaký statkář, to už asi nezjistíme

Kapitola xxviii To, co se (Kentigern) dozvěděl o dvou klericích skrze duchovní zjevení a co se jim stalo podle jeho proroctví

„Stalo se, že svatý patron musel udělovat svátost svěcení klerikům a některé z nich povyšoval do kněžského úřadu. Mimo jiné mu bylo nabídnuto, aby udělil svátost kněžství jistému klerikovi půvabného vzhledu, úžasně výmluvnému a velice vzdělanému. Byl rovněž původem Briton, studoval však v Galii. Když světec toho muže uviděl, zavolal si arcijáhna, a přikázal mu, aby byl dotyčný okamžitě odstraněn a vyřazen z kléru. Před očima svatého vyšel z hrudi tohoto klerika sirný zápach a naplnil jeho nozdry nesnesitelným zápachem. Díky tomuto vidění, umožněnému Duchem, spatřil, co se v jeho těle odehrává. Protože, jak bylo nyní zjevné pouze muži Božímu, brzy ale všem ostatním, byl tento klerik navyklý nejodpornějšímu hanebnému zločinu, za nějž božská odplata zničila syny nevěrnosti v Pětiměstí² a zničila je ohněm a sírou. (…)³ Poté se výše zmíněný klerik vydal na cestu a – jak se povídalo – zemřel, byv uchvácen náhlou smrtí.

Když svatý muž opustil úřad a vrátil se do svého domu, setkal se s ním – mezi jinými – jistý klerik, nejvýmluvnější z poutníků. Spatřiv onoho muže, upřel na něj muž Boží planoucí zrak. I zeptal se ho, kdo je, odkud pochází a proč přichází do těchto končin. A on odpověděl, že je kazatelem pravdy a že vyučuje pravdivou cestu k Bohu, a tvrdil, že do těchto končin přišel kvůli záchraně duší. Během rozhovoru však světec zjistil, že je opilý jedem pelagiánského moru. Proto si Kentigern přál, aby se raději vrátil, než aby zahynul, překonal ho a upřímně napomenul, aby se zřekl té zničující sekty, ale shledal srdce kamenné, tvrdé k obrácení. Poté ho světec přikázal vypovědět ze své diecéze a odsoudil ho jako syna smrti, a smrt obou těch osob už byla ve dveřích. Rovněž si vzpomněl na slova Apoštolova: ,Vyhýbej se muži, který zůstává bludařem i po druhém napomenutí, neboť věděl, že kdo je takový, ten zničen jest.´ Tentýž Syn Gehenny, po svém vyhnání odešel za hranice země a při pokusu dostat se přes řeku byl zadáven vodami a sestoupil do Tartaru. A tak se ukázala nanejvýš věrohodnou a jasně průkaznou pravost proroctví nejsvětějšího muže.“

Pelagiovo učení nepochybně v době Kentigernově stále ještě mělo na britských ostrovech četné stoupence, duchovenstvo a nejspíš i vyvíjelo horlivou misijní činnost. Konflikt mezi všeobecnou Církví a tímto směrem, se objevuje i v legendách jiných keltských světců. - Problematika homosexuality je ovšem složitější, na základě penitenciářů vidíme, že za dnů Kentigernových i v době o něco pozdější nebyl keltskou církví sex muže s mužem posuzován a pokutován pokáním o mnoho přísněji, než mimomanželský styk muže a ženy. Jocelynova doba však už v tom spatřovala zásadnější problém, zvláště pokud k tomu docházelo mezi duchovními nebo v monastýrech. Bylo by pochopitelně naivní se domnívat, že se s tím mnich Jocelyn nikdy v životě nesetkal.

Kapitola xxxix. - Kterak svatý Columba navštívil požehnaného Kentigerna; I uzřel korunu na hlavě jeho, jež sestoupila z nebe, a světlo nebeské kolem něj zářilo.

„In that time when the blessed Kentigern was placed on the candelabrum of the Lord as a lamp burning with heavenly desires and shining with health-bringing words and examples of virtues and wonders, he gave light to all who were in the house of God.302 And the holy abbot Columba, whom the Angles call Columkillus, a man wondrous in doctrine and virtues and well-known for his prophecies of future times, indeed a man filled with the spirit of prophecy, lived in that glorious monastery which he had built on the island of Iona.303 And he wished to rejoice, not for one hour but unceasingly, in the light of Saint Kentigern.V onom čase, kdy byl požehnaný Kentigern umístěn na svícen Páně jako lampa, planoucí nebeskými touhami a zářící uzdravujícími slovy a příklady ctností a zázraků, dával světlo všem, kdo přebývali v Božím domě. A svatý opat Columba, jehož Anglové nazývají Columcillem, muž podivuhodný učením svým i ctnostmi a známý proroctvími ohledně budoucnosti, vpravdě muž naplněný duchem prorockým, žil v tom slavném monastýru, který vystavěl na ostrov Iona. I chtěl se radovat, nikoli pouhou jednu hodinu, nýbrž neustále, ve světle svatého Kentigerna. For having heard for a long time the rumors of his holy fame, Columba desired to go to Kentigern, and to visit, to see, and to be received into a more private familiarity with him, and to consult the sanctuary of his holy breast concerning those matters which were near to his own heart. Dlouho slýchal zvěsti o jeho svaté pověsti, hodlal se tedy Columba vydat za Kentigernem, navštívit ho, vidět, a vstoupit do důvěrnějšího vztahu s ním, nahlédnout do svatyně jeho svaté hrudi ohledně záležitostí, jež byly blízké i jeho vlastnímu srdci.

Když nadešel vhodný čas, odešel svatý otec Columba s velikým zástupem učedníků a v doprovodu mnoha dalších, neboť i oni chtěli spatřit a hledět do tváře pozoruhodného člověka. And when he approached the place which is called Mellindenor, where the saint was then staying for a season, he divided all those who were with him into three bands, and Columba sent a messenger to go before him and announce to the holy patron his coming and the coming of those with him. Když se přiblížil k místu, které se nazývá Mellindenor, kde pak svatý setrval po jedno období, rozdělil všechny, kteří s ním byli, do tří skupin, i vyslal Columba posla, aby šel před ním a oznámil svatému ochránci příchod jeho, jakož i příchod těch, kteří byli s ním.

The holy bishop took delight in these things which were told to him concerning them, and he joined his clerics and others to him and likewise dividing them into three groups, he went out towards them with spiritual songs .304 Those of youthful seasons305 were placed first in the forefront of the procession, and secondly were those more advanced in age. Svatého biskupa potěšily tyto věci, jež mu byly sděleny, připojil se ke svým duchovním i k ostatním a podobně je rozdělil do tří skupin, vyšel s nimi, za zpěvu duchovních písní. Mladíčci byli zařazeni do čela průvodu, druzí pak šli ti, kdo už byli pokročilejšího věku. In the third band with him walked those who had grown old with good days, white as snow, and venerable in appearance, deeds, habits, and even in those hoary hairs. Ve třetí skupině s ním kráčeli ti, kteří zestárli v konání dobra, bílí jako sníh, a ctihodní vzhledem, skutky, obyčeji, a to dokonce i tehdy, když jim už vlasy zešedivěly. And all were singing in the ways of the Lord: for great is the glory of the Lord .306 And again they said, "The way of the just has been made straight, and the path of the saints is made ready." A všichni ,zpívali na cestách Páně, neboť sláva Páně je veliká´. A opět pravili: ,Cesta spravedlivého byla urovnána a cesta svatých připravena jest.´ A ze strany svatého Columby zase sbory pěly melodickým hlasem: ,Kráčejí stále v nové síle, svému Bohu na Sionu se ukáží. Aleluja.´

Mezitím se Columby zeptali někteří z těch, kdo přišli s ním: ,Přišel svatý Kentigern s prvním sborem zpěváků?´ The saint answered, "Not in the first, nor in the second, but the cherished bishop comes with the third." Svatý odpověděl: ,Nikoli s prvním, ani s druhým, ale vážený biskup přichází se třetím.´ And when they mentioned how this was known by him, Columba said, "I see a fiery column in the manner of a golden crown, interlaced with starry gems, descending from heaven onto his head. And a light of ethereal brightness envelops and surrounds him in the likeness of a veil, which covers him and then again returns to the ether. On that account it is given by this visible sign imparted to me that he is the elect of God and sanctified as an Aaron, that one who appears to me with this sign of holiness as one clothed with garments of light and with a golden crown represented upon his head.'308 A když se o tom zmínili, je známo, že Columba řekl: ,Vidím ohnivý sloup na způsob zlaté koruny, hvězdnými drahokamy protkaný, sestupující z nebes na jeho hlavu. A světlo vzdušného jasu ho obklopuje a halí na způsob závoje, který ho pokrývá, a pak se opět do vzdušných sfér navrací. Na podkladě tohoto vidění, které mi je dáno – on je vyvoleným Božím a jako Áron posvěcený, ten, který se mi zjevuje s tímto znamením svatosti, oděný rouchem světla a se zlatou korunou na hlavě.´

Therefore these two God-like men hastened to unite in mutual embraces and holy kisses, and having fattened themselves first with a spiritual feast of divine words, they afterwards restored themselves with bodily food.Proto tito dva Bohu podobní lidé spěchali sjednotit se ve vzájemném objetí a svatých polibcích, a když se nejprve nasytili duchovní hostinou božských slov, občerstvili se pak tělesným pokrmem. But how great was the sweetness of divine contemplation within their most holy breasts is not for me to mark down nor is it given to me or to one similar to me to inquire into the manna hidden and, as I suppose, unknown to all except those who taste it.309 Jak velká však byla sladkost božského rozjímání v jejich nejsvětějších hrudích, to není na mě, abych zaznamenal, ani mi není dáno (jakož ani nikomu mě podobnému), ​​ptát se na skrytou manu, jež - jak předpokládám – zůstává neznáma všem kromě toho, kdo jí okusí.“

Ionský opat Adomnan (624 - 704), píšící životopis svého proslulého příbuzného Columby pouhých sto let po jeho skonu, o setkání těchto dvou mužů vůbec nic neví. Je to překvapující, protože ve své poutavé knize uvádí jménem mnoho lidí – jak významných (král Rhydderch/Roderc, s nímž byl Kentigern v nejužším kontaktu) tak i navenek obyčejných (Emchát, Nesan „Shrbený“). Kentigern se tam nikde neobjevuje. Je téměř jisté, že k této velkolepé události nikdy nedošlo.

Kapitola xlv – O proroctví jistého muže a pohřbu světcově v Glasgow

„V témže roce, kdy svatý Kentigern byl uvolněn z lidských záležitostí a odebral se do nebe,⁴ zdržel se déle než obvykle král Rederech, který už tu byl vícekrát uváděn, v jedné královské vsi, zvané Pertnech. Na jeho dvoře žil jistý blázen, jemuž se říkalo Laleocen, a kterému se od krále dostávalo potřebné obživy i ošacení. Neboť je obvyklé, že přední mužové země a královští synové tíhnou k marnostem a drží si takové muže, kteří tyto pány a jejich domácnosti dokáží přimět k žertování a halasnému smíchu svými bláznivými slovy i posunky. Ale po pohřbu svatého Kentigerna byl tento muž stižen nejtěžším žalem a nedal se od nikoho utěšit. Když pátrali po tom, proč tak nepochopitelně truchlil, odpověděl, že jeho pán, král Rederech, a další z prvních mužů jeho země, Morthec, nezůstanou po smrti svatého biskupa dlouho naživu, ale že je jim souzeno ještě toho roku zemřít. Smrt zmiňovaných, k níž toho roku následně došlo, jasně prokázala, že bláznova slova nebyla bláznivá, nýbrž spíše prorocká...“

Dvorní blázen Laleocen stojí za povšimnutí. Jedná se o tutéž postavu, která se zřejmě objevuje – pod jménem Ealladhan - ve společnosti létajícího krále Suibne z irských pověstí a je zároveň totožná i se šíleným prorokem Myrddinem/Merlinem. Ten nepatřil k nejranějším artušovským příběhům, nýbrž náležel k cyklu hrdinských zpěvů, spjatých s osobou a dvorem krále Rhyddercha (Rederecha) „Šlechetného“ (Hael) nebo také „Starého“ (Hen).

Není pochyb, že Rhydderch byl pro „Starý sever“ hrdinou srovnatelného významu s bájným dobyvatelem podsvětí Artušem. Rhydderchův meč „Bílá rukojeť“ (Dyrnwyn), jeden ze Třinácti pokladů Británie, nehrál v určitém období zřejmě o nic menší úlohu než Caledfwlch (neboli Excalibur), který ovšem původně patřil slunečnímu héroovi Llwchovi (Lughovi), než si ho přivlastnil Artuš. Jak literární Artuš nabíral na popularitě a „bobtnal“, zastínil nebo vstřebal do sebe mnoho hrdinů historických i mytických, včetně jejich skutků, artefaktů a společníků. Tak byl také Laleocen - pod jménem Merlin - vsunut do kurtoázních romancí o rytířích Kruhového stolu, jako ostatně i Taliesin, bard rhegedského krále Uriena. - A samozřejmě ani Kentigern/Cyndeyrn toho nebyl ušetřen: stal se – podle Velšských Triád (64) – hlavou Artušovým biskupů „na Severu“.

PRAMENY:

Clarkson, Tim, Rhydderch Hael, Heroic Age, Issues 2, 1999, in: https.//www. heroicage.org/issues/2/ha2rh.htm.

Gruber, Martin, Požehnaná je bříza v Pumlumonu. Kapitoly z keltského křesťanství, Plzeňská diecéze CČSH, Dragon, 2020

Jackson, Keneth, The Sources for The Life of Kentigern, in: Chadwick, Nora a kol., Studies in the Early British Church, Cambridge University Press, str. 273-357.

Jocelyn, a monk of Furness, Life of st Kentigern (prologue), in: https://sourcebooks.fordham.edu/basis/Jocelyn-LifeofKentigern.asp

Nennius, History Of The Britons (Historia Brittonum), překl. Giles, J. A,, Medieval Latin Series, Cambridge, Ontario 2000.

Triads of Ynys Prydein, in: http://www.kingarthur.justwizard.com/Triads.html