126 - březen 2002

Josef Gočár: Kostel sv. Václava v Praze - Vršovicích, 1930

Kostel sv. Václava ve Vršovicích je druhou velikou realizací nové katolické sakrální architektury v meziválečné Praze. Specifické zadání architektonické soutěže bylo podmíněno svažitým terénem náměstí, který znemožňoval tradiční východo-západní orientaci, a požadavkem pěti velkých oltářů. Komise posuzující návrhy, kterou tvořili architekti, teoretici a církevní hodnostáři, zasedla na konci r. 1927. Výsledky této první soutěže, v níž nebylo uděleno nejvyšší ocenění, dobře odrážejí dobovou situaci na poli sakrální architektury. Zatímco někteří tradicionalističtí opozdilci ještě navrhovali historizující stavby (kteréžto návrhy komise smetla ze stolu s odůvodněním historika umění a profesora křesťanské archeologie Jaroslava Cibulky, že „nelze již zašlých slohů křísiti"), většinu ovládal jako stavební materiál železobeton, jehož propagátorem v oblasti chrámové architektury se stal Francouz August Perret.

Ačkoli druhá cena byla udělena projektu Josefa Gočára, porotu zaujal zejména návrh autorské dvojice Wachsmann - Smetana, jejichž spiritualizující návrh počítal s vysokou parabolou střechy a zcela prosklenými bočními stěnami. Vítězný Gočárův návrh z druhého kola soutěže převzal užití prosklené stěny v závěru presbytáře a parabola ovládla celý kónický, lehce se sbíhající prostor. Tento motiv umožnil Gočárovi logicky zasadit všech pět oltářů na pohledové osy interiéru. Nakonec ještě architekt obohatil siluetu kostela o svůj oblíbený prvek stupňovité pyramidy jak v úrovni podlahy, tak ve sféře střechy.

Stupňovité uspořádání mělo zdůraznit aktivitu ducha. Jak napsal v téže době Romano Guardini:„Když vystupujeme po stupních, tu nestoupá jenom noha, nýbrž celé naše bytí; také svým duchem vystupujeme." Tento dvojí pohyb - hloubkově sbíhavý a výškově rostoucí, kterým Gočár postihnul hlavní ideje ovládající utváření liturgického prostoru, spolu s interiérem zalitým jasným, přirozeným světlem, učinil z vršovického chrámu stavbu právem obdivovanou dobovou kritikou a zároveň architekturu nemalého uměleckého ohlasu.

Jan Klípa