Soudobá teologie podle Hanse Künga

Do diskuse o budoucí orientaci Katolické teologické fakulty UK předkládám příspěvek, který jsem našel v jedné z knih Hanse Künga. Jeho výchozí dvojitá otázkazní: Jakou teologii bychom si měli v dnešní době v našem okolí přát a jakou bychom měli my sami provozovat?

Odpověď na tuto dvojitou otázku nedává Hans Küng v celé možné šíři, ale omezuje se na tři zorná pole: mravní charakter (ethos), styl a programatiku (zaměření) soudobé teologie, jak se to pro něho samotného stalo důležitým.

Co se týče mravního charakteru (ethosu) všeho teologisování (= provozování nebo pěstování teologie), potřebujeme podle něho v dnešní době:

· ne oportunistickou a konformní teologii,nýbrž upřímnou a hodnověrnou teologii: to znamená promyšleně a uváženě vykázat, co rozumíme pod pojmem VÍRA. Tyto výkazy, poukazy a argumenty křesťanskou pravdu zároveň upřímně hledají i formulují;

· ne autoritativní, nýbrž svobodnou teologii: takovou teologii, která svoji úlohu plní bez omezování jakýmikoli administrativními opatřeními a sankcemi ze strany církevního vedení a vyjadřuje a publikuje podle nejlepšího vědomí a svědomí své zdůvodněné přesvědčení;

· ne tradicionalistickou, nýbrž kritickou teologii; takovou teologii, která je si svobodně a opravdově vědoma své povinnosti vůči étosu vědecké pravdy a vůči metodologické kázni a která cítí svůj závazek, aby všechny své problémy, metody a výsledky kriticky přezkoumávala;

· ne konfesijně omezenou, nýbrž ekumenickou teologii: takovou teologii, která v každé jiné teologii už nevidí protivníka, ale partnera, a která usiluje o porozumění místo ohraničování; a toto vše dvěma směry: ad intra, v oblasti ekumeny mezi církvemi, tak říkajíc vnitro-křesťansky, a ad extra, v oblasti mimocírkevní, v mimokřesťanské celosvětové ekumeně, s jejími nejrůznějšími oblastmi, náboženstvími, ideologiemi a vědami.

Co se týče stylu takovéhoto teologizování, mělo by v současné době platit následující „desatero“:

1. Žádné tajnosti určené jen pro zasvěcené, proty, kteří již věří, ale důsledná srozumitelnost i pro ne-věřící.

2. Žádné vyzdvihování „prosté, jednoduché“ víry ani obhajoba „církevního“ systému, nýbrž nekompromisní, přísně vědecké úsilí o pravdu.

3. Ideologické protivníky nemáme ani ignorovat, ani kaceřovat, ani je teologicky asimilovat, nýbrž je na základě kritické sympatie, „in optimam partem“^[1]interpretovat a zároveň je podrobit férové, věcné diskusi.

4. Interdisciplární přístup se má nejenom vyžadovat, ale hlavně praktikovat: Dialog se souvisejícími vědními obory a soustředění na vlastní bádání patří dohromady.

5. Žádné nepřátelské protivnictví, ale také žádná lhostejná existence jen tak pokojně a odděleně vedle sebe, nýbrž kritické a dialogické společenství zvláště teologie a filozofie, teologie a přírodních věd stejně jako humanitních oborů, teologie a literatury: neboť náboženství a racionalita, ale také náboženství a poezie patří k sobě.

6. Přednost při řešení nemají dostávat problémy minulosti, nýbrž ony rozsáhlé a mnohovrstvé soudobé, dnešní problémy jednotlivcůi celé lidské společnosti.

7. Normou jakékoli křesťanské teologie, která má všechny ostatní normy normovat, se nemůže opět stát nějaká teologická tradice nebo instituce, nýbrž pouze evangelium, původní křesťanské poselství jako takové: to znamená: teologie musí být orientovaná na evangelium, zaměřená podle evangelia, které je chápáno historicko-kriticky.

8. Nemělo by se mluvit ani řečí biblických archaismů, ani řečí helénistických a scholastických dogmatických formulací, ani módním filozoficko-teologickým žargonem, nýbrž pokud možno ve všeobecně srozumitelné řeči dnešních lidí; k dosažení tohoto požadavku se nemá šetřit žádnou námahou a žádným úsilím.

9. Teorie podporující víru a prožívaná praxe, dogmatika a etika, osobní zbožnost a reforma institucí, osvobozovací snahy ve společnosti a osvobozování v církvi se nesmí od sebe oddělovat, nýbrž tyto dvoupólové páry je nutno vidět v jejich nezlomné jednotě.

10. Žádná mentalita konfesijní uzavřenosti do vlastní ulity, ale ekumenická šíře, která zahrnuje světová náboženství stejně jako moderní ideologie: největší možná tolerance vůči všemu mimocírkevnímu, všeobecně náboženskému a humánnímu, lidskému vůbec na jedné straně a propracování toho, co je specificky křesťanské, na druhé straně; tyto dvě stránky patří k sobě.

Co se týče programatiky (zaměření) takovéto teologie, teologie kriticko-ekumenické, tak taková teologie musí jednak vydržet i v každém následujícím věku značná napětí a zároveň se pokoušet být:

· katolická (= neustále usilující o celou, universální církev) a zároveň evangelická (= přísně zaměřená na Písmo, na Evangelium);

· tradiční (= zodpovědná minulosti) a zároveň soudobá (= zabývající se angažovaně otázkami současnosti);

· kristocentrická (= rozhodně a jednoznačně křesťanská) a přece ekumenická (= zaměřená na ekumenu, na celou obydlenou zeměkouli, na všechny křesťanské církve, na všechna náboženství, na všechny oblasti života);

· teoreticko-vědecká (= zabývat se naukou, pravdou, vědou) a zároveň prakticky-pastorální (= zabývat se životem, usilovat o obnovu života ve společenstvích a o reformu).

^[1]Lat. „in optimam partem“ znamená „z jejich nejlepší strany“ – pozn. překladatele.