Jakkoli jsem se postavou „čaroděje“ Merlina/Myrddina zabýval už dříve, a rovněž některými z proroctví, jež jsou mu připisována, mnohé k tomuto tématu zbývá dodat. Především je důležité si ujasnit, od kdy a v jakých souvislostech se Merlin začal objevovat ve velšské literatuře.
Výraz „myrddin“ označuje věšteckého ducha, který může posednout žijícího člověka a inspirovat ho k pronášení jakýchsi prorockých výroků (ty literárně zachycené neměly tendenci se vyplnit, jak ještě uvidíme). Myrddin ovšem nebyl abstraktním pojmem, nýbrž duchem zemřelého člověka, obvykle násilně usmrceného, přičemž nejslavnějším myrddinem se stal duch válečníka, který roku 573 v bitvě u Arfderyddu padl (nebo byl v její předvečer obětován). Ve snové vizi – během zásvětních dobrodružství – se s ním setkává ještě Suibhne Geilt, irský bláznivý král. Středověký Merlin byl až velmi pozdě přiřazen k cyklu artušovských pověstí, původně s nimi nesouvisel.
Myrddin prorokuje, že společně setkají se
v Aber Perddon správcové královští...
Ve výše uvedeném verši Armes Prydain Vawr („Velké proroctví o Británii“) z desátého století je Myrddin v literatuře zmiňován asi poprvé. Není ale ani zdaleka jisté, zda už tu máme před sebou postavu šíleného proroka, nebo je řeč toliko o „prorockém hlasu“. Druhému výkladu by nasvědčovala skutečnost, že v předcházejících verších nacházíme „awen“, což je výraz pro inspiraci z „Jiného světa“ (někdy překládáno jako „Múza“). Toto proroctví „předvídá“ vítězství Skotů, Irů a v Irsku usazených vikingů – společně s Velšany - nad Angličany. Hywel Dobrý (920 – 948), tehdejší vzdělaný a pragmatický „král Britů“, však zachoval neutralitu. Protianglická koalice byla poražena v bitvě u Brunanburhu v roce 937. Neznámý autor Armes Prydain Vawr Hywelovy politické postoje nesdílel; načrtl vizi, ve které se vrátí ze zámoří dávno zemřelí britonští králové Cynan a Cadwallader a spolu s ostatními nepřáteli Angličanů dosáhnou velkolepého vítězství.
Zvýšený zájem o Myrddina se mezi Velšany znovu objevuje za vlády Jindřicha II (1154 - 1189). To už je Myrddin/Merlin nesporně literárním hrdinou, populárním i mezi Angličany, neboť ho Geoffrey z Monmouthu „přifařil“ k Artušovu dvoru a zkonstruoval mu „životopis“. Geoffreyův současník Gerald z Walesu rozlišuje mezi dvěma Merliny - jsou to jasnovidný chlapec Merlinus Ambrosius (Embreguletic Nenniovy Historia Brittonum, 41 - 42) a Merlinus Silvestris nebo též Caledonius. Báseň (H)oianau, z níž pochází následující ukázka, působí už na první pohled jako „slepenec“ textů z několika různých období:
Kéž život dá mi Ježíš, nejvyšší důvěry hodný,
On, z králů nebes, z rodu nejvyššího.
V den poslední bude zle dcerám Adamovým,
pokud Boha svého odmítnou.
Jednou jsem Gwenddoleua viděl,
když knížata mu přinášela dary,
pokladnice plná kořisti ze všech stran.
Pod trávníkem zeleným už nyní odpočívá,
náčelník Severu to byl – a tolik ušlechtilý.
Poslouchej, prasátko, je třeba se modlit,
jde hrůza z pěti králů normanských.
Pátý z nich překročí slané moře,
dobude Irsko s jeho půvabnými městy.
Způsobí válku, vypukne zmatek,
rudě se zbarví paže, propukne kvílení.
Pomineme-li mravoučné a káravé repliky (vložené do textu možná až kněžským opisovatelem), máme před sebou dvě časové roviny. První se odehrává ve druhé polovině šestého století, kdy žil muž, který se stal „tímto“ myrddinem. Slyšíme nářek nad smrtí knížete Gwenddoleua ap Ceidio, v jehož službách hrdina byl, než ztratil zdravý rozum a jako psanec se začal skrývat v Caledonském lese, štván smečkou psů krále Rhyddercha z Alt Clutu. - Na druhé rovině se stáváme svědky „prorokování“, jež reflektuje dobu vlády Jindřicha II. Tu autor – či jeden z autorů – důvěrně znal. Uvedená ukázka zmiňuje rovněž obsazení Irska Angličany, na němž se podíleli mnozí Velšané.
Podobný druh básně – a možná z téhož období - představuje Merlinův nářek v hrobě. Nachází se v Červené knize hergestské, pocházející z let 1375 – 1425.
Muž, který z hrobu promlouvá,
ví, že sedm let je tomu,
co zemřel kůň, patřící Eurdein ze Severu.
Pil jsem víno z křišťálové číše
s divokými válečníky,
mé jméno je Myrddin, Morwrynův jsem syn.
(...)
V Aber Don se bitva strhne,
oštěpy budou nerovné.
Krev na obočí Sasů.
Dnes jsi tak poddajná, Gwenddydd!
Horští duchové přicházejí ke mně,
zde v Aber Crafnant.
Báseň obsahuje narážky na místa, dnes nesnadno identifikovatelná, případně na příběhy ztracené, či málo známé. Za povšimnutí například stojí hned třetí verš. Mary Williamsová (1883 - 1977) ve svém překladu použila nic neříkající tvar „March of Eurdein“, přičemž důležité a nedvojsmyslné slovo „gogled“, prostě vynechala. Jiné překlady zase předpokládají, že Eurdein byl mužem, zřejmě nějakým severobritonským náčelníkem. Jenže tak tomu není. - Míněna je totiž princezna Eurdein, dcera gwyneddského krále Maelgwna (Boned y Seint) a manželka Elidyra, knížete ze Severu. Žili (pokud skutečně žili) v polovině šestého století, jednalo se tedy o Myrddinovy současníky. A jejich legendární kůň, v básni zmiňovaný, unesl na hřbetě současně sedm lidí (Velšské triády 44).
Myrddin, promlouvající z hrobu nás nemusí překvapovat, protože právě tam – podle předkřesťanských představ – takoví duchové běžně přebývají. Vrch, kde se tento konkrétní myrddin zdržuje (Aber Carav/Aber Crafnant), identifikoval August Hunt jako skotský kopec Tinto, na jehož vrcholu se nachází cairn, mohyla z doby bronzové. (Míst, pokládaných za „Merlinův hrob“, je samozřejmě víc, většinou se jedná o nějakou mohylu, kde se obyvatelstvo oddávalo nekromancii.) Výraz „wylyon“ - označující pravděpodobně zuřivé duchy, obývající mohylu či horu, lze ovšem také překládat jako „divoši“ nebo „blázni“ a pak by bylo lze celou báseň chápat coby nářek šílence, strádajícího v izolaci na hoře Tinto mezi podobnými nešťastníky.
O literárním či mytologickém původu – v básni jmenované - Gwenddydd (Vendyd) můžeme spekulovat. Propracovanější verze nám jí představují jako Myrddinovu sestru-dvojče a manželku krále Rhyddercha. Je zvídavou posluchačkou svého bratra a jeho věštby možná – jako médium – předává dál. Z jiných poetických textů se zdá, že cítí zároveň vůči němu hořkost, možná nenávist – báseň Affalenau naznačuje, že Myrddin nesl odpovědnost za smrt jejích a Rhydderchových dětí, syna a dcery. A zcela příznačně si právě tam Myrddin klade otázku: „Smrt navštěvuje všechny – tak proč ne mě?“ Zemřít však nemůže. Ač si to neuvědomuje, mrtev je už dávno.
Merlinova proroctví, dochovaná porůznu ve velšských básnických sbírkách, představují svérázný fenomén. Reflektují aktuální problémy soužití Velšanů s Anglosasy a později s Normany, ale jejich původ nacházíme v pověstech severní Anglie a jižního Skotska (Hen Ogledd). Nesou zjevný křesťanský „nátěr“, pod ním se ovšem skrývají představy doby železné (a nejspíš i dob mnohem starších) o využití duchů zemřelých k věštbám. Nicméně v podobě, kterou máme k dispozici, se nejedná o nic okultního či magického – jsou to básně, které mají udržovat mezi středověkými Velšany naději na vysvobození od Angličanů. Jakousi hodnotu představují pro medievalisty, literární kritiky, religionisty, možná romanopisce či básníky. Zda i pro někoho dalšího – to netuším.
Poslední komentáře