Jste zde

Simona Weilová

Francouzská spisovatelka a filosofka se narodila 3. února 1909 v Paříži. Pocházela z dobře situované židovské rodiny, dostalo se jí ale agnostické výchovy. Roku 1938 se prohlásila za křesťanku, avšak ze solidarity s nejchudšími – jimiž jsou podle ní nevěřící – nepřijala křest; podle G. Hourdina se dala pár dní před svou smrtí pokřtít od své přítelkyně. V letech 1934 a 1935 vyučovala filosofii, v červnu 1935 však začala pracovat jako frézařka v automobilce Renault. V srpnu a září 1936 se po boku španělských republikánů účastnila španělské občanské války. Působila velmi křehce a byla často nemocná. Zemřela na tuberkulózu 24. srpna 1943 v sanatoriu v Ashfordu (hrabství Kent na jihovýchodu Anglie). Za svého života vydala několik statí v odborných časopisech, většinu jejího díla ale tvoří zápisky, listy, básně, deníky, jež byly vydány posmrtně pod názvy: Nadpřirozené poznání; Sešity; Čekání na Boha; Předkřesťanské intuice; Neuspořádané myšlenky o Boží lásce; Myslitelka a milost; Zakořenění; Spisy z Londýna; Politické a historické spisy. V češtině vyšly knihy Dobro, mez a rovnováha; Tíže a milost.

„Kristus sestoupil a uchvátil mě“. Weilová jako agnostička po duchovních zkušenostech z Portugalska (1936), Assisi (1937) a Solesmes (1938) zakoušela mystickou pasivitu – Kristus ji „přiměl“ a „působil v ní“ – setkával se s ní jako „osoba s osobou“, bez lidského zprostředkování, pojmového uchopení či asketického úsilí. Toto setkání bylo naprosto nepředvídatelné, zakoušela ho, jako by byla „znásilněna“. Byla to opravdu nadpřirozená mystická zkušenost. Kristus, s nímž se setkala, byl Kristus ukřižovaný. „Kříž ve mně působí tytéž účinky jako u jiných vzkříšení“. Kříž je pro ni srdce křesťanství, největší „protimluv“ (kontradikce je pro ni nejhlubší základ skutečnosti a měřítko pravdy), „neštěstí“ (historické i ontologické) a také nejvyšší možné „zprostředkování“ – mediace. „Na počátku bylo zprostředkování,“ komentuje Weilová prolog Janova evangelia. Kříž je proto zjevení. Mystická zkušenost Krista ukřižovaného jí nepřevrátila skutečnost, nýbrž zorný bod, z něhož vše nahlížela, a muže proto tvrdit, že mystika poskytuje klíč k veškerému poznání. „Stvoření“ není projevem Boží všemo-houcnosti, nýbrž jeho „umenšení“: Bůh se za stvořením, svěřeným „nahodilosti“ a „nutnosti“, skrývá, a umožňuje tak člověku, aby existoval – a by existoval jako svobodné JÁ. Už to je utrpení a kenóze – a právě zde čeká Bůh na člověka. Na pohyb „stvoření“ odpovídá člověk pohybem „od-stvoření“, spočívajícím v přechodu od stvořeného k nestvořenému. Člověk jde v Božích stopách: zříká se síly, odpoutává se od světa, žije v chudobě, cvičí se v pozornosti, touze, lásce a nakonec v umírání. Když člověk přitaká smrti, jeho JÁ opravdu mizí a duše může říci: „Já jsem ukřižovaný Bůh.“ Univerzum, jež je nekonečnou měrou naplněno nadpřirozeným světlem a symboly, volá po tom, aby bylo chápáno novým způsobem. Je svátostí. Také dějiny jdou směrem ke Kristu, jenž se vtělil do každého národa, osobně pak v Galileji. Kristus je most mezi národy, rasami, náboženstvími i dějinnými epochami. Ve společenském a politickém životě člověka vykořenilo užívání síly. Člověka je třeba znovu zasadit do země, rodiny, vlasti i do nadpřirozena. Nadpřirozeno eliminuje sílu a dává vyrůst „soucítění“, společenské ctnosti povýtce. Společenské struktury mají v člověku rozvíjet schopnost „vzájemného porozumění“, jež se poté projeví tváří v tvář tajemství. „Dokladem toho, že se někdo opravdu setkal s Bohem, není způsob, jak mluvíme o Bohu, ale vypovídáme o pozemských skutečnostech.“

Weilová se zřekla vyučování filosofie, pracovala dobrovolně v továrně i na statku, postila se, modlila, bojovala za chudé a snažila se znovu obnovit zpřetrhané vztahy, očekávajíc Boha a smrt. A opravdu, její smrt znamenala prožít mystickou smrt; zemřela v cizině, zcela strávena vnitřním plamenem. Díky ryzosti svého života a hledání Boha se pro druhé stala svědkyní, která nahlédla a předjímala úzkosti současného světa. Zároveň doufala v to, že lze znovu propojit epochy a vytvořit most mezi zcela odlišnými věcmi, především mezi přirozeným a nadpřirozeným. Je příkladem činorodé naděje i mystické odevzdanosti tajemství nevyhnutelného utrpení, jíž je poznamenána každá lidská bytost.

Vybráno podle zpracování F. Castellana