Někdo ti uvěří

Začátkem června upoutalo pozornost církevních médií dění v německé katolické církvi. Kardinál Reinhard Marx (nar. 1953) požádal papeže Františka, aby přijal jeho rezignaci na úřad mnichovsko-freisingského arcibiskupa. Podle zveřejněného dopisu kardinál o svém rozhodnutí přemýšlel od loňského roku. Tímto krokem chtěl vyjádřit spoluzodpovědnost za katastrofu sexuálního zneužívání, kterého se dopouštěli držitelé církevních úřadů v posledních desetiletích. Studie totiž ukázaly, že došlo nejenom k mnoha osobním selháním a administrativním chybám, ale také k institucionálnímu selhání. Kardinál bolestně pociťuje, jak v této souvislosti poklesla pověst biskupů. Po přiznání, že „jsme selhali“, podle něj musí následovat vyvození osobní zodpovědnosti. Kardinál vyjádřil ochotu, věnovat se pastoraci a práci na duchovní obnově církve. Papež František ve své odpovědi kardinálovu rezignaci nepřijal a vyzval ho, ať pokračuje v pastoraci a duchovní obnově církve ve svém úřadu. Zároveň zdůraznil naléhavou potřebu, uznat selhání a převzít za něj zodpovědnost na rovině osobní i na rovině společenství. Záchranu nepřinese snaha o zachování prestiže církve, která má sklon skrývat hříchy, ani moc peněz a médií. Situace v německé katolické církvi zůstává velmi napjatá, přes toto gesto kardinála, který se i jinak výrazně zasazuje o pomoc obětem. Řadě věřícím dochází s církví trpělivost a nevěří, že by „synodální cesta“ mohla přispět k výraznější změně.

Ve stejné době byl v České republice zveřejněn příběh Jiřiny Kočí, která byla před více než dvaceti lety, tj. od svých šestnácti let, tři roky sexuálně zneužívána katolickým knězem. Po Jiřím Kylarovi se stala první ženou, která se svým příběhem takto veřejně vystoupila. Oba jsou zároveň členy spolku „Někdo ti uvěří“, který založili vloni v říjnu, aby na základě svých osobních zkušeností nabídli pomoc dalším obětem. Vedla je k tomu skutečnost, že někteří představitelé katolické církve u nás stále odmítají uznat závažnost problému sexuálního zneužívání v církvi, svědectví obětí zpochybňují a na některé dokonce útočí v médiích nebo podávají trestní oznámení. Podle Kylara jde spolku o vytvoření důvěrného a bezpečného prostředí, kde bude obětem poskytnut prostor pro sdílení jejich příběhu s možností zpracovat ho a v klidu bez nátlaku promyslet další kroky. Už jen ten pocit, že je tu někdo, kdo obětem naslouchá a kdo jim věří, je velmi důležitý. Za dva týdny od zveřejnění reportáží dostali členové spolku stovky podpůrných vzkazů a ohlásilo se jim více než třicet obětí zneužívání v katolické církvi.

Dění v Německu i v České republice naznačuje, že příběhů různých forem sexuálního zneužívání v církevním prostředí bude na povrch vyplouvat stále více a bude to mít výrazný vliv na věrohodnost církve a jejích představitelů. Bude velmi záležet na tom, jak se k těmto případům církev postaví. Zda obětem uvěří, uzná selhání a zasadí se o to, aby církevní prostředí bylo místem bezpečí a důvěry.