Pozdrav na slavnostní bohoslužbě u příležitosti 50. výročí Leuenberské konkordie

V roce 2023 se po celé Evropě konaly různé akce v souvislosti s oslavami 50. výročí podpisu Leuenberské konkordie. V úterý 21. listopadu 2023 se v Husově sboru CČSH v Praze – Dejvicích konala bohoslužba s připomínkou křtu a se společným slavením večeře Páně u příležitosti tohoto výročí. Na úvod bohoslužby promluvil generální sekretář Společenství evangelických církví v Evropě Mario Fischer, který připomenul unikátní ekumenickou situaci v ČR, kde v jako jediné zemi existuje Synod leuenberských církví.

Drahé sestry a bratři,

jsem nesmírně vděčný, že dnes společně slavíme tuto bohoslužbu. Před padesáti lety by to nebylo možné. Těžko bych mohl cestovat přes hranice na několik hodin. Evropu stále oddělovala železná opona. A dokonce i my, církve, které následují Ježíše Krista, bychom byli od sebe odděleni a nemohli bychom mít společenství u stolu Páně.

Leuenberská konkordie

Toto vnitřní rozdělení protestantů bylo překonáno Leuenberskou konkordií z roku 1973, která sjednotila protestantské církve s cílem vytvořit církevní společenství.

V Leuenberské konkordii evropské reformační církve prohlásily, že se shodují v chápání evangelia a že společně mají podíl na jedné církvi Ježíše Krista. Prohlásily, že věroučná odsouzení z doby reformace již neovlivňují učení dnešních partnerů a že si navzájem udělují společenství Slova a svátostí a zároveň uznávají ordinovanou službu.

Tak bylo společenství církví uvedeno v platnost – manželství bylo uzavřeno. Každá církev mohla nadále žít svými vlastními tradicemi; sjednocení forem bohoslužeb nebo církevních organizací nebylo vědomě zamýšleno. Cílem bylo společenství, smíření existujících rozdílů.

Letos slavíme 50 let od uzavření Leuenberské konkordie - tedy zlatou svatbu - a mezitím se k církevnímu společenství připojilo 112 církví, včetně metodistických, tedy téměř všechny reformační církve v Evropě.

Čtyři rozměry společenství církví

Dnes prožíváme společenství církví jako společenství bohoslužebné – ve společném slavení Večeře Páně - ve společenství Slova a svátostí. Společenství církví prožíváme jako společenství učící ve společné teologické reflexi v našich příslušných kontextech. Žijeme společenství církví jako společenství ve svědectví a službě - ve společném jednání a odpovědném vydávání svědectví o tom, jak máme žít pro dobro naší společnosti. A žijeme společenství církví jako společenství, které hledá vhodné způsoby organizace našeho společenství církví a našich církví.

Dnes rádi mluvíme o jednotě ve smířené rozmanitosti. Rozdíly zůstávají, ale jsou vnímány jako bohatství a jako rozmanitost naší jednoty.

Leuenberská konkordie a české církve

Na konferenci v Leuenbergu v roce 1973 byli pozváni tři zástupci protestantských církví z Československa: generální biskup Ján Michalko ze Slovenské církve a. v. v ČSSR, biskup Emerich Varga ze Slovenské reformované církve a farář Jan Dvořáček z Českobratrské církve evangelické. Do Švýcarska bohužel mohl odcestovat pouze generální biskup Ján Michalko. Církve dnešní České republiky tedy nebyly v Leuenbergu zastoupeny osobně, ale předložily svá prohlášení a Emerich Varga a Jan Dvořáček byli zvoleni do komise pro pokračování, která měla rozhodnout o dalším osudu budoucího společenství církví.¹

V říjnu 1973 schválila Leuenberskou dohodu Rada Církve bratrské v ČSSR, v prosinci 1973 Synodní rada Českobratrské církve evangelické a v říjnu 1978 Slezská církev evangelická a. v. Poté, co Evropské shromáždění v Budapešti v roce 1992 vyzvalo k otevření Leuenberského církevního společenství i mimo původní reformační církve, připojila se v květnu 1994 Církev československá husitská a v roce 1997 také metodistické církve v Evropě - a s nimi i čeští metodisté.

V České republice tak vznikla zvláštní ekumenická situace, která byla v Evropě ojedinělá. Zatímco v zemích, jako je Norsko, kde je pouze jedna většinová protestantská církev, bylo církevní společenství spíše otázkou zahraničních vztahů a v zemích, jako je Francie a Nizozemsko, bylo církevní společenství pro protestantské církve laboratoří pro chystané unie mezi luterány a reformovanými, v České republice jsme měli co do činění s pěti různými členskými církvemi se zcela odlišnou historií a odlišnými tradicemi.

Leuenberská synoda v České republice

Církve na tuto zvláštní situaci reagovaly tím, že na návrh profesora praktické teologie Dr. Pavla Filipiho v Praze založily společnou Leuenberskou synodu v České republice - ojedinělou událost v protestantských církvích v Evropě.

Považuji za pozoruhodné, jak vaše církve berou vážně zájmy společenství církví a realizují všechny čtyři rozměry působení církevního společenství:

Bohoslužebné společenství: Každý synod začíná bohoslužbou s večeří Páně, dosáhli jste dohody o vzájemném zastoupení členských církví v diaspoře a vypracovali jste společnou liturgii pro ekumenickou bohoslužbu s připomínku křtu.

Společenství učící: Pracujete společně na různých teologických tématech, která jsou ve vašich církvích důležitá, a společně diskutujete o tom, co dokumenty Společenství evangelických církví v Evropě znamenají ve vašem kontextu.

Společenství ve svědectví a službě: Shodujete se na praktických tématech, jako je diakonie, práce církve s dětmi, mládeží a rodinami, a diskutujete o postavení církve ve společnosti.

Společenství v rostoucím rozvoji jeho formy, případně s organizačními důsledky: Zde je třeba považovat za nejlepší nástroj samotný synod: Dohodli jste se, že se budete scházet každý rok,² že každá církev vyšle čtyři delegáty a že usnesení synody mají prohloubit spolupráci mezi církvemi.

Můžeme se od vás hodně naučit a myslím, že je skvělé, že jste se společně vydali na tak napínavou cestu. Abychom zůstali u obrazu zlaté svatby, můžeme říci, že ne každé manželství je manželstvím z lásky. Důležité však je, aby bylo manželství naplněno životem. Společenství církví se nevyhlašuje jen jednou, ale uskutečňuje se v každodenním životě.

Výzvy pro naše společenství církví

Výzvy pro naše společenství církví v příštích letech jsou různorodé: Jak se budeme vzájemně vypořádávat s různými etickými a politickými postoji v Evropě? Jak můžeme jako církve adekvátně svědčit o své víře a vzájemně se podporovat ve stále více sekularizované společnosti?

Teologie diaspory, jak byla představena jako studijní text na posledním valném shromáždění Společenství evangelických církví v Evropě,³ má v tomto ohledu zvláštní význam. Studijní text představuje možnosti teologie diaspory pro církve, na jedné straně zvláště výraznou strukturu vztahů mezi církvemi a na druhé straně rozvoj veřejné teologie.⁴ Menšinové církve - ať už se samy označují za diasporu nebo ne - nejsou nikdy soběstačné. Jsou závislé na společenství a sdílení s jinými církvemi, a proto pečují o své mezinárodní kontakty. Kromě toho vždy potřebují občanskou společnost a ekumenické partnery, aby se mohly zapojit do života své společnosti. Protože nemají právní výsady ani finanční či politický vliv, musí menšinové církve při pozvednutí svého hlasu používat přesvědčivé argumenty. Tímto způsobem se podílejí na formování veřejného mínění, vyjadřují hlas evangelia a v rámci svých možností se zaměřují na potřeby lidí ve společnosti.

Tyto poznatky se neomezují pouze na menšinové církve. Stejně tak se vztahují i na církve, které se (zatím) nacházejí v situaci většiny. Ekleziologie diaspory je proto důležitá i pro tzv. lidové nebo národní církve a pomáhá jim uvažovat o tom, jak se v jejich existenci projevuje „povolání a zaslíbení jejich rozptýleného bytí v lidském světě.“

Pro nás jako evropské církve je dnes otázkou, jak máme jednat s církvemi, jejichž kořeny leží na jiných kontinentech a které se nyní usazují zde v Evropě. Myslím si, že naším úkolem jako Společenství evangelických církví v Evropě je vést dialog o společenství církví. Přitom si musíme uvědomit, že tyto rozhovory jsou pro nás jako společenství v mnoha ohledech výzvou v našem sebepochopení a že témata těchto diskusí přesahují výsledky našich dosavadních věroučných diskusí. Jedním z témat je otázka Letnic: jak dnes působí Duch svatý, jak jsou lidé jeho prostřednictvím uzdravováni a uzdraveni.

Valné shromáždění 2024 v Sibiu

Příští valné shromáždění Společenství evangelických církví v Evropě se bude konat za devět měsíců v Sibiu v Rumunsku.⁵ Rada Společenství evangelických církví v Evropě rozhodla o mottu valného shromáždění: „Ve světle Kristově - povoláni k naději“.

Je pro nás novinka, že máme takto explicitní biblické motto. Předchozí valná shromáždění měla střízlivá motta jako např. „Svědectví a služba reformačních církví v současné Evropě“⁶ nebo „Utváření společenství – evangelický profil v Evropě.“⁷

Padesát let po Leuenberské konkordii nám tak Rada Společenství evangelických církví v Evropě připomíná naše křesťanské poslání - uprostřed krizí tohoto světa. Je to povolání k naději. Povolání, které nám umožňuje vidět svět a naše bližní ve světle Kristově, které nám umožňuje vyjít ze dveří, abychom společně hlásali osvobozující poselství Ježíše Krista a jednali ve světě. Kéž nás k tomu posílí i tato bohoslužba.

Překlad ekumenický odbor ÚR CČSH, úpravy a poznámky Martin Vaňáč