Rozhovor s Janou Poláškovou o synodalitě

Stručné představení Jany Poláškové: Byla jsem pokřtěna u Tomáše Halíka v roce 1990, s manželem chodíme do Terezičky (v Praze - Kobylisích) přes 20 let. V současné době jsme ve společenství Farní evangelizační buňka a asi 7 let sloužíme jako přímluvci (služba přímluvné modlitby např. na Charismatické konferenci v Brně). Věnuji se také práci v charitativní organizaci Mary's Meals. Jinak jsem vystudovala FF UK a dlouho jsem učila na gymnáziu estetickou výchovu a dějiny umění. V současné době pracuji jako lektor v Centru současného umění DOX.

Znala jsi pojem synoda dříve, než byl vyhlášen synodální proces v katolické církvi a co sis pod ním představovala?

Pojem jsem vnímala jako shromáždění biskupů, víc jsem o tom nevěděla.

Jak ses dozvěděla o synodálním procesu katolické církve a proč ses rozhodla do něj aktivně zapojit?

Dozvěděla jsem se o něm díky Michalu Němečkovi, který byl pro mě a mého manžela určitou zárukou, že to má smysl a že se výstupy dostanou k biskupům.

Proč ses rozhodla v aktivitách pokračovat i po skončení diecézní fáze a jaký v tom vidíš smysl?

Vážila jsem si práce našich farníků, kteří se věnovali probírání témat synodální metodou a byli ochotní sepsat a odevzdat své výstupy. Protože jsem věděla, že naše farnost byla v tomto procesu hodně aktivní, chtěla jsem práci tolika lidí ještě nějak využít a zúročit. Smysl zatím vidím v několika věcech. Samotná synodální metoda naslouchání velmi dobře funguje a začala se využívat i na jiných úrovních komunikace uvnitř církve např. při sdílení ve společenství či v diskuzi nad konkrétním tématem či problémem.

Zároveň si uvědomuji, že synodalita nás vede k přijetí většího dílu zodpovědnosti nejen za to, jak to vypadá uvnitř našeho církevního společenství, ale hlavně za to, jak nás vnímají lidé stojící mimo církev. Jsme tu pro ně a s nimi…

Vnímáš podporu ze strany církevních představitelů/struktur (např. pastorační rada farnosti, kněz, biskup)?

Myslím si, že se v naší farnosti synodalita už dávno žije. Platí to pro mnoho aktivních farníků, kteří se věnují nejrůznějším službám. Pastorační rada funguje velmi dobře a synodního procesu se aktivně účastnila. Podpořila i vznik nové rubriky Synodalita v naší farnosti ve farním časopise.¹ Od podzimu v něm každý měsíc vychází na pokračování syntéza z výstupů farních synodálních skupinek.

Čtení jednotlivých výstupů pro mě byla velká radost a měla jsem touhu se o ni podělit i s ostatními. Vytvořili jsme si tříčlenný tým, který všechny farní výstupy několikrát přečetl a vytvořil shrnující syntézu včetně statistických údajů a grafů. K tomu nás hodně povzbudila skvěle vytvořená syntéza diecézní, a tak jsme se do toho pustili také.²

Jak konkrétně vypadá aktivita v rámci synodálního procesu (u vás ve farnosti/skupince)?

V současné době u nás probíhá jednou za měsíc setkání pro zájemce o synodální témata. Pracujeme už zmíněnou metodou naslouchání a je to skvělý způsob, jak se učit navzájem přijímat a mít k sobě úctu a respekt. Přestože máme na některé věci odlišné názory, můžeme se i nadále přátelit a mít se rádi. Považuji to za krásnou zkušenost zvlášť v dnešní době, kdy tak často pociťujeme, že žijeme v rozdělené společnosti.

Co tě na této aktivitě, které věnuješ svůj volný čas, těší a co naopak zklamává?

Těší mě, když vidím, kolika lidem leží na srdci budoucnost církve a jejího poslání. Vnímám, že patříme do živého organismu, který se vyvíjí a má v sobě velkou rozmanitost a pestrost. Je pochopitelné, že mnoho různých názorů, pohledů, zkušeností, tužeb atd. s sebou nutně nese i napětí a neporozumění. Napětí ale vnímám jako něco pozitivního. Myslím, že nás vede k dialogu a díky synodální metodě také k větší otevřenosti a naslouchání.

Společná cesta v tak různorodém společenství jako je církev, pro mě představuje velkou školu trpělivosti a tolerance. Máme různé tempo a někdo se ani hýbat nechce a je rád, že má své bezpečné prostředí. Společenství církve mu může nabízet jistotu ve velmi nejistém světě právě tím, že je to uvnitř stále stejné a nic se nemění. Otázkou ale je, jestli je tam pak ještě místo pro Toho, který je opravdu živý a nazývá se Pravdou a Cestou…