3. neděle velikonoční B

(2006)

RCL Sk 3, 12-19; Ž 4; 1 J 3, 1-7; L 24, 36b-48

Velikonoce znovu vyvolaly na scénu téma víry. Víra má příliš mnoho podob, a mezi nimi také podoby neplodné, prázdné, dokonce scestné. Třeba dost rozšířenou formou je snůška ideologií a jako takovou ji vášnivě hájí anebo neméně vášnivě zesměšňují. Anebo všichni už známe formy víry, které slouží jako alibi agrese.

Víra, kterou jsme si připomněli při oslavě křestního pramene, ta bývá ve středu zájmu málokdy. Je to škoda, protože právě ta spolurozhoduje o humanizaci našeho vlastního já, o našem sebenalezení a skrze smíření a komunio trpělivém sebenacházení v rámci celku stvoření.

Je to víra zasetá velikonočními událostmi v Jeruzalémě. A Nový zákon nám dosvědčuje, že taková víra dovede dát jinou chuť snad všemu v životě člověka významnému: Jinou chuť i význam dostaly jásot i slzy, deprese i euforie.

Dnes slyšíme o víře, která přinesla ochrnulému prolomení okovů a svobodný pohyb. Ale také svými důsledky přemohla dosavadní vyděděnost z náboženské obce, zařazení mezi ostatní obec svých současníků. Uzdravení totiž vyškrtlo ochrnulého ze seznamů veřejně známých hříšníků, nemoc byla tehdy chápána jako cejch hříchu.

Dnes byla prostě řeč o té víře, která umožňuje komunikovat s Bohem, Stvořitelem a Zachráncem smyslu našich životů, kdykoli si to situace vyžaduje.

Mesiáš byl chápán – a jistě právem - jako ten, kdo přišel zachránit ubohé a ponížit zpupné. Hluší slyší, chromí chodí, dokonce i chudí stojí vyslancům za zvěstování dobrých zpráv. V tomhle tónu zahájil i Ježíš svou činnost v Galileji. Proto zní Lukášova připomínka: „Mesiáš musel trpět“ dost nečekaně.

Kdysi si mi posteskl misionář z Afriky, že musí zacházet s evangeliem opatrně, jinak by se stalo pro tamní domorodce nedůvěryhodným dřív, než okusí jeho osvobozující moc. Stalo se mu, že po perikopě o blahoslavenstvích místní náčelník nahlas protestoval proti prý dovozu další posvátné chudoby a těžkých situací – těch prý už mají v Africe dostatek a od Boha bohaté Evropy očekávají něco lepšího než dosavadní africkou životní zkušenost.

Myslím, že Lukášovi se to obtížné téma docela dobře podařilo vkloubit do celku dynamicky lidskému. Nejprve naléhavě připomíná, že podstatou víry uzdravující byla důvěra postiženého ve jméno Ježíšovo. Jméno, nezapomeňme, znamenalo identitu, životní program a styl. Pak evangelista doloží, proč on ani další přátelé tuhle důvěru přece jen neodložili, třebaže pod nárazem Getseman a Golgoty hodně zakolísala.

Ten africký náčelník byl s potřebou spásy hotov příliš brzy. Představoval si budoucnost zajištěnou dobrým obchodem s Bohem mocnějším než jsou bohové dosavadní, kteří nedokáží anebo nechtějí zabránit ohavným stránkám všedního života. Pro takový názor ostatně nemusíme ani do Afriky, slýcháme to v souvislosti s katastrofami i v Česku. Možná vrtá červ podobného znechucení nad božím nejednáním i v někom z vás.

Myslím, že je to spor založený docela chybně. Člověk nepotřebuje nebe na zemi. Potřebuje, aby na zemi, jaká je a bude, mohl po tom všem ještě doufat, důvěřovat, věřit v spásnou moc bezmocného ukřižovaného. Celý Jeruzalém byl svědkem Ježíšovy prohry tváří v tvář násilí vrchnosti náboženské i světské. Ale tento ochrnulý se dočkal záchrany ze své neřešitelné situace paraplegika právě tím, že důvěru v takového Ježíše pronesl všemi požáry svých ideálů.

Lukášův Petr vysvětluje: „A protože tento člověk, kterého tu vidíte a poznáváte, uvěřil v jeho jméno, moc Ježíšova mu dala sílu a zdraví - a víra, kterou jméno Ježíšovo v něm vzbudilo, úplně ho uzdravila před vašima očima.“ Lukášův Ježíš zase vysvětluje příběh svého vlastního vzkříšení jako příběh naděje obhájené proti veškeré logice beznaděje tváří v tvář přesile velerady a vladařů. Je to důležité proto, že nad Ježíšovou vírou v Dobrou správu o Abba nehrozila pěstí jen přesila vladařů, ale také přesila správců náboženských hodnot, dokonce elita z těch, kdo mají moc klíčů od nebeského i pozemského.

V obojím je cosi z naší vlastní historie, z našich osobních dějin spásy naší konkrétní bezmocnosti. Naší spásou bude, dokáže-li neumřít naše osobní důvěra v Mesiáše - ukřižovaného a vzkříšeného tváří v tvář drsným okolnostem našeho života občanského, církevního, rodinného.

Písmo neotvíráme proto, abychom na tom nebo onom citátu dokázali, že pravdu má ideologický systém ten a nikoli onen. Porozumět Písmu znamená porozumět svému vlastnímu osudu jako osudu už vykoupenému a osudu, v jehož spásu doufáme skrze Krista v Duchu svatém.

Jakmile jsou dějiny každého z nás naroubovanými na dějiny Krista Ježíše, jsou už dějinami spásy. Strach i smrt jsou už přemoženy, třebaže se s nimi ještě potýkáme. Jde pak už jen o to, zda v nás přicházející Syn člověka nalezne důvěru v evangelium, anebo se o důvěru v Mesiáše necháme obrat logikou světa.