Bernardus Silvestris (+ kol. 1160 )

Bernard pocházel z Toursu, kde se zdržoval téměř po celý život. Díky kosmologickým tématům, která ho zajímala, měl blízko k okruhu učenců spojovaných se školou v Chartres, aniž by zde kdy působil. Vzdělání získal na tourské katedrální škole, na níž později sám vyučoval a sepsal většinu svých prací. Nejvíce se věnoval filosofii a přírodovědě. Nejstarší z jeho dochovaných spisů je zřejmě komentář k prvním šesti knihám Aeneidy, jehož autorství není zcela jisté, ale je dnes obecně přijímáno. Totéž platí pro komentář ke spisu Martiana Capelly De nuptiis Mercurii et Philologiae, který snad Bernard rovněž komentoval pro didaktické účely.

Hlavním Bernardovým dílem je prozimetrický spis Cosmographia, v němž se střídá devět oddílů v rytmické próze a devíti oddíly v různých básnických rozměrech. Bernard ji rozdělil na dvě knihy, Megacosmus a Microcosmus, v nichž alegoricky popisuje, jak byl vytvořen svět a člověk. Vychází z Platónova dialogu Timaios, který se věnuje stejnému tématu, a proto bývá někdy Cosmographia označována jako „nový Timaios“. Bernard čerpal jako jeden z prvních také z arabských lékařských a astronomických traktátů (některé z nich vycházely z Aristotela), dále z Macrobia (komentář k Somnium Scipionis), z Martaiana Capelly, Jana Scota Eriugeny a jiných.

V knize Megacosmus naříká personifikovaná Příroda před svou dcerou Božskou prozřetelností, že pralátka se nachází v chaotickém stavu, a slibuje, že svět bude daleko hezčí, když se tato látka harmonicky uspořádá a vymezí. Božská prozřetelnost se tím dá přesvědčit a oddělí navzájem čtyři základní prvky. Potom stanoví devět stupňů v hierarchii andělů, upevní na nebi hvězdy, uspořádá je do znamení zvěrokruhu a pod nimi vytvoří sedm oběžných drah pro planety. Vytvoří také čtyři hlavní větry, každý pro jiný směr. Potom je stvořena živá příroda. V první knize se tedy popisuje, jak byly uspořádány čtyři základní elementy, z nichž se skládá celé universum. V druhé knize (Microcosmus) Božská prozřetelnost promlouvá k Přírodě, vychloubá se, jak úžasně uspořádala svět a slibuje, že bude stvořen také člověk, kterým bude celé stvořitelské dílo zakončeno. Nařídí Přírodě, aby našla svoje sestry Uranii (královnu hvězd) a Přirozenost, která se vyzná v pozemských věcech. Příroda poslechne, projde všechny sféry a nakonec Uranii najde, společně potom po dlouhém putování vyhledají i Přirozenost. Ta leží v samotném lůně země, mezi voňavými bylinkami, a jsou s ní obě její dcery Teorie a Praxe. Najednou se zde objeví Božská prozřetelnost a společně potom vytvoří člověka.

Novost tohoto díla spočívá zvláště ve využití alegorie pro pojednání o metafyzickém tématu. Cosmographia byla velice oblíbená a ovlivnila řadu dalších tvůrců, například Hildegardu z Bingenu (Cestyvěz) nebo Alana z Lille, který si zvolil za hlavní hrdinku svého prozimetra De planctu naturae právě Přírodu a po formální stránce se snažil Bernarda překonat. Z pozdějších autorů je třeba jmenovat především Boccaccia (dochoval se dokonce exemplář s jeho vlastními poznámkami) a Chaucera.

Z filosofického hlediska zde k výkladu universa slouží zvláštní mystika číselných poměrů, rytmů a symbolů, ale i arabské pojetí „nutnosti“. V dialogu Přírody a Božské prozřetelnosti se ukazuje posun středověkého hermetismu. Je zesílena role astrologie i atomistické nauky. Atomy jsou principem řádu v jinak „nečisté“ látce.

Dalším důležitým Bernardovým dílem je báseň Mathematicus (tj. „Astrolog“), která vychází z jedné z Pseudoquintilianových Declamationes (IV) a z tragických motivů oidipovského mýtu. Děj se odehrává v antickém Římě. Rodičům novorozeného dítěte předpoví astrolog, že se jejich syn stane králem a že zabije vlastního otce. Dítě má zemřít, aby se tento osud nemohl naplnit, ale matka je tajně zachrání. Dítě vyrůstá v cizí rodině daleko od domova. Vyroste z něj schopný mladý muž, silný bojovník, který oplývá ctnostmi a vypracuje se až ke královské hodnosti. O tom se dozví matka, prozradí otci, co se stalo, a syna společně vyhledají, aby jej informovali o jeho osudu. Mladík se chce takovému údělu vyhnout a požádá římský senát a lid o svolení k abdikaci a k sebevraždě.

Bernard tak řeší otázku předurčenosti lidského osudu, otázku svobody člověka a jeho zodpovědnosti. Podobný námět má i spis Experimentarius, který býval Bernardovi připisován, ale jeho autorství není dnes jednoznačně přijímáno.