Obhajoba „hierarchie pravd“

¹

Hermeneutický princip „hierarchie pravd“ zůstal dodnes v oficiálním katolickém učení a v ekumenické praxi do značné míry nepovšimnut. Pokud vím, papežské učení se o něm v posledních šedesáti letech zmiňuje jen dvakrát. Papež Jan Pavel II. se ve své encyklice Ut unum sint (1995) o ekumenickém úsilí jen okrajově dotkl toho, co k tomuto bodu říká dekret o ekumenismu II. vatikánského koncilu Unitatis Redintegratio z roku 1964 (UR). Papež František na začátku svého pontifikátu v roce 2013 vyzval, abychom tomuto principu katolického učení a praxe opět věnovali pozornost. Zatímco biskupové II. vatikánského koncilu vyjádřili obavu z přehnaného nebo jednostranného zdůrazňování „sekundárních“ nebo „terciárních“ témat v katolické nauce, které by odsunovalo „ústřední téma zjevení“, o padesát let později musel papež František konstatovat, že katolické učení a praxe dosud nenašly náležitou rovnováhu, takže je někdy obtížné rozpoznat „jádro evangelia“. „To, co vyzařuje ze základního jádra poselství,“ říká František, „je krása spasitelné lásky Boží zjevené v Ježíši Kristu, jenž zemřel a vstal z mrtvých.“ (apoštolská exhortace Evangelii gaudium 36). Abychom si důkladněji osvojili hierarchii pravd, včetně jejího plného významu a uplatňování, bude užitečné připomenout si proces její formulace na II. vatikánském koncilu.

První oficiální podnět, aby se dekret o ekumenismu důrazněji zabýval náležitým pořadím hodnot v křesťanském učení a praxi, přišel během prvního zasedacího období v roce 1963. Na konci této bouřlivé periody nařídil papež Jan XXIII. ustavení společné komise ze zástupců Komise pro nauku, Komise pro východní církve a nedávno zřízeného Sekretariátu pro jednotu křesťanů, kteří měli materiál svých tří přípravných textů shrnout do jediného schématu o ekumenismu.

Během této „druhé přípravy“ předložil světící biskup z Ria de Janeiro Salomao Barbosa Ferraz, bývalý anglikán se zkušenostmi z ekumenického hnutí, písemný návrh, podle něhož měl koncil uskutečňovat obnovení jednoty s protestantskými společenstvími pomocí postupných kroků. Taková metodika by vycházela z aktivního uznání „pozitivních hodnot“ (elementa positiva) zachovaných z katolické tradice a z praktik individuální a společné modlitby. Podle Ferraze by navržený postup zachovával „hierarchický řád křesťanských hodnot“ (hierarchum valorum christianorum). První fáze se měla soustředit na „zásadní aspekty“ katolického dogmatu, jež se vyznačuje

„ [...] jednotou víry v Krista, našeho Vykupitele, Syna živého Boha a druhou osobu Nejsvětější Trojice, skrze jehož drahocennou krev jsme byli vykoupeni, ospravedlněni a spaseni. Z toho zásadního dogmatu mohou být odvozena, a tudíž odloučenými bratřími akceptována jiná dogmata za předpokladu, že budeme rozlišovat prostou víru, která je skutečně dostačující, od širšího a intenzivnějšího chápání, které se získává postupem času, což je obvyklé u katolíků.“¹

Na druhém stupni sjednocování, který Ferrez nazval „sakramentální jednota“, jsou jako pravé uznávány ty svátosti, jež jsou zdrojem Kristovy milosti zprostředkovávané církví. Poté by následoval krok k „právně-disciplinární jednotě“ ve společenství s episkopátem a v podřízenosti Petrovu nástupci. Na tato důležitá rozlišování, uvedená ve Ferrezově příspěvku, navázal francouzský dominikán a koncilový poradce Christoph Dumont, který v analýze písemných vyjádření jednotlivých biskupů vyzvedl význam „objektivní hierarchie“ v článcích víry a naléhal, aby se věnovala větší pozornost tomuto principu a aby se na cestě k plné jednotě ekumenismu používala metoda postupných kroků.

Nové schéma, předané biskupům a projednávané během prvního zasedání mezi 18. listopadem a 2. prosincem 1963, obsahovalo odstavec s názvem „De modo exprimendi et exponendi doctrinam fidei“ (Jakým způsobem vyjadřovat a vykládat učení víry). Ve verzi předložené během druhého zasedání a projednávané na podzim 1964 byl odstavec opatřen novou úvodní větou. Tato stylistická úprava měla lépe ozřejmit „logickou souvislost“ uvedených myšlenek a předznamenat následující diskusi.² „Způsob a povaha vyjádření katolické víry nesmí být nijak překážkou dialogu s bratřími [sic].“ Hlavním záměrem čl. 11 dekretu o ekumenismu je uspořádání úplného korpusu či systému katolické nauky.

Johannes Feiner, člen redakční skupiny připravující dekret, považuje celý čl. 11 dekretu o ekumenismu za odpověď na obavu, která zazněla během prvního zasedání koncilu, když biskup De Smedt 19. listopadu 1962 v debatě na téma De fontibus (O pramenech zjevení) mluvil o „nové metodě“ ekumenického dialogu a nutnosti uvážit, „jak vyjádřit věroučnou pravdu tak, aby jí druzí rozuměli“. Podle De Smedtova názoru tento „ekumenický duch“ v navrhovaném schématu o zjevení chyběl a nepodařilo se převzít „novou metodu“, o níž mluvil Jan XXIII., když ve svém zahajovacím projevu vytyčil cíle koncilu. Papež tehdy zdůraznil, jak podstatný je způsob prezentace víry a jak důležité je, aby se biskupové při výkonu svého pastoračního úřadu řídili nejlepšími moderními vědeckými metodami. Feinerův odkaz na De Smedtovu řeč, na niž se jiní konciloví otcové často odvolávají, nám pomůže pochopit, že zásada podávat katolické učení se smyslem pro proporce platí nejen v oficiálních teologických debatách odborníků, nýbrž musí být v budoucnu směrodatná pro každý výkon učitelského úřadu.

V debatě nad návrhem dekretu o ekumenismu na podzim 1963 přednesl zásadní projev arcibiskup Andrea Pangrazio z italské Gorice. Použil v něm pojem „hierarchie pravd“ a kompaktním způsobem vysvětlil jeho význam. Pro pochopení tohoto pojmu v plném smyslu je Pangraziova řeč nepostradatelná. Má tři body, z nichž se sice až třetí týká „hierarchie pravd“ přímo, nicméně i prvé dva mají k našemu tématu co říct.

Pangrazio nejprve vyjadřuje politování nad tím, že návrh dekretu nevěnuje při popisu církve větší pozornost „tajemství dějin církve“. Tím nemyslí jen nahodilé skutečnosti dané historickými, sociálními nebo kulturními okolnostmi; zdůrazňuje, že je důležité vidět jak skutečnost „působení Ducha svatého, tak i spolupráci či odmítání ze strany lidí“ a rozpoznávat účinky milosti a hříchu. Tvrdí, že život církve včetně samotného koncilu a společného hledání jednoty církve poskytuje příležitosti, při nichž se rozvíjí „božská dynamika pulzující v dějinách církve“. I když nemůžeme přesně předvídat plody našeho úsilí, měli bychom celé dění nazírat z perspektivy dějin spásy a jakožto součást cesty ke spáse.

V druhém bodu vyzývá Pangrazio autory dokumentu, aby při popisu nekatolických společenství vycházeli z tohoto dynamického procesu dějin spásy. Vítá snahu dokumentu uznat mnohé prvky církve, které v těchto společenstvích zůstaly zachovány a „nadále prospěšně působí“, ale lituje, že výčet těchto prvků vypadá jako „kvantitativní“ katalog, protože jsou „pouze seřazeny“ (mera juxtapositio), aniž by bylo uvedeno, co různé prvky drží pohromadě, co je oním centrem, k němuž se vztahují a „bez něhož nemohou být vysvětleny“. Pangrazio říká, že „tímto spojujícím poutem a středem je sám Kristus“, jehož společně vyznáváme, a zdůrazňuje, že budeme-li nahlížet prvky církve v jejich vztahu ke Kristu a z perspektivy dějin spásy, lépe pochopíme závažnost všeho toho, co Kristus působí „svou aktivní přítomností skrze Ducha svatého“ v životě jiných křesťanských společenství a skrze ně. Tento druhý bod se odráží v čl. 3 dokumentu Unitatis Redintegratio (UR), kde se zdůrazňuje, že „i mimo viditelné hranice katolické církve mohou existovat některé, ba mnohé a významné prvky a hodnoty, které společně budují a oživují církev: [...] všechny tyto věci, které pocházejí od Krista a k němu vedou, právem patří k jediné Kristově církvi.“

Zatřetí vyzývá Pangrazio koncilové otce, aby při posuzování víry, kterou katolíci sdílejí s jinými křesťanskými společenstvími, více respektovali podstatný řád církevního učení i konstitutivních prvků církve: „Domnívám se, že máme-li dospět ke spravedlivému posouzení jak jednoty, která dnes mezi křesťany existuje, tak rozdílnosti, která nadále trvá, musíme přesně dodržovat hierarchické pořadí nejen zjevených pravd, jež vyjadřují tajemství Krista, nýbrž i konstitutivních prvků církve.“ Pangrazio právem shledává, že jakkoli je nutno všechny zjevené pravdy přijímat s vírou v Boha a všechny konstitutivní prvky církve věrně zachovávat, „ne všem náleží totéž místo“ v pořadí důležitosti. Vrací se k předtím zmíněnému soteriologickému kritériu a navrhuje tradičně rozlišovat mezi pravdami, které „se týkají našeho konečného cíle“, a těmi, které se týkají různých prostředků k dosažení tohoto cíle. Do první kategorie náleží tajemství „trojjedinosti, vtělení a vykoupení, láska a Boží slitování nad hříšným lidstvem, věčný život atd.“ Pangrazio konstatuje, že rozdíly v křesťanském učení mají méně co dělat s těmito „primárními pravdami“ (veritate illas primarias) než s pravdami, které náležejí spíše do kategorie prostředků ke spáse. K těm patří přesvědčení, „že existuje sedm svátostí, hierarchická struktura církve, apoštolská posloupnost“, a další pomůcky na cestu světem, které ale církev nebude potřebovat, až dospěje ke svému eschatologickému cíli. Tyto prostředky jsou „primárním pravdám nepochybně podřízeny“. Svůj projev uzavřel Pangrazio prosbou „rozlišovat mezi církvemi výslovně v souladu s hierarchií pravd a prvků“, aby jednota křesťanů, která na základě těchto primárních pravd již existuje, byla zřetelnější.

Písemný modus kardinála Franze Königa, předložený – nepochybně na Feinerovo naléhání – po odhlasování schématu 6. října, obsahuje návrh zařadit do něj větu, kterou teď čteme v definitivním textu: „Při porovnávání nauk ať [katoličtí teologové] pamatují, že existuje řád neboli ,hierarchie‘ pravd katolického učení, daná jejich různou spojitostí se základem křesťanské víry.‘ (UR 11) Stojí za to připomenout si Königovu argumentaci. Řekl, že jak pravdy, na nichž se křesťané shodnou, tak ty, na něž mají různý názor, „by měly být spíše zvažovány než vyjmenovávány“. A dále: „Všech zjevených pravd je sice třeba se držet s touž vírou v Boha, avšak jejich význam a jejich ,váha‘ (pondus) se liší podle jejich souvislosti s dějinami spásy a tajemstvím Krista.“

V každé ze tří intervencí, po nichž II. vatikánský koncil zahrnul do dekretu o ekumenismu princip „hierarchie“ pravd, najdeme jasný odkaz na horizont spásy jako hlavní kritérium pro rozlišování mezi těmi aspekty učení i praxe, které jsou středem či základem víry, a aspekty druhořadými nebo méně významnými.

Přijetí tohoto kritéria a aplikování této hermeneutiky na ekumenický dialog probíhalo bolestně pomalu. V instrukci Kongregace pro nauku víry z roku 1973 se mluví o „hierarchii dogmat“ (tedy úzké podskupiny katolického učení), kdežto koncil mluvil o zvažování „pravd“ (veritates). Tím výrazně směřoval ke koncentraci rozmanitých učení a trval na celkovém posílení víry na základě vzájemného propojení všech těchto učení. V roce 1991 – v oficiální odpovědi katolické církve na Závěrečnou zprávu Anglikánsko-římskokatolické mezinárodní komise z roku 1982 (ARCIC), obsahující souhlasné výroky s učením o eucharistii, úřadu a autoritě v církvi – odmítla Kongregace pro nauku víry tvrzení ARCIC, že bylo dosaženo „zásadní“ shody. Podle názoru Kongregace by k tomu byla nutná doslovná identita anglikánských věroučných výroků a maximální shoda anglikánské církevní praxe s věroukou a praxí katolické církve. Kongregace pro nauku víry nebyla ochotna uznat legitimní rozmanitost při vyjadřování jediné víry ani použít některá kritéria při zvažování různých bodů v učení a praxi a distancovala se od ekumenické metodiky ARCIC.

Přesto znamenalo Společné prohlášení k učení o ospravedlnění z víry, vydané lutersko-římskokatolickou komisí a oficiálně přijaté nejvyššími autoritami Světové luterské federace a katolické církve v roce 1999, průlom při uplatňování ekumenické hermeneutiky. Protože se přímo odvolávalo na společné chápání Boží iniciativy při darování spásné Boží milosti, může být Společné prohlášení považováno za model uplatňování hierarchie pravd. Metodou „diferencovaného konsensu“ je dosaženo shody o „základních pravdách“ ve věci svobodného a nezaslouženého daru ospravedlňující milosti a zároveň se uznává, že každá tradice vyjadřuje tyto základní pravdy jiným teologickým jazykem a s jinými akcenty. Vzhledem ke konsensu na základních pravdách týkajících se ospravedlňující milosti už nejsou přetrvávající rozdíly považovány za překážku sjednocení.

Dosud jsme si ještě zcela neuvědomili, že díky tomuto historicky významnému sjednocení názoru na ústřední bod věroučného rozkolu ze 16. století se přetrvávající neshody, týkající se role svátostí a různých úřadů při zprostředkování spásné Boží milosti, jeví ve zcela novém kontextu. Druhořadé otázky stran prostředků milosti musíme teď zvažovat ve světle shody na zásadní pravdě, že pramen spásy je v Kristu, základu křesťanské víry. Vážnější vnímání tohoto soteriologického horizontu, včetně naléhavé pastorační potřeby a touhy po spásné milosti svátostí (UR 8), se musí konkrétně projevit ve vzájemném uznání svátostného života druhých. Taková opatření by znamenala uplatňovat hierarchii křesťanských hodnot, o níž mluvil biskup Ferraz, a postupnými kroky dospět k plné kanonické jednotě.

Svým požadavkem smyslu pro proporce při hlásání evangelia a svou výzvou učinit kérygma centrem kázání a katecheze otevírá papež František více než půlstoletí po II. vatikánském koncilu cestu k přiměřenému uplatňování hierarchie pravd v katolickém učení a praxi. František vyzval Dikasterium pro nauku víry, aby „se soustředilo na podstatné“ a přitom respektovalo a podporovalo různá charismata a myšlenkové proudy. V centru víry stojí „milující, odpouštějící, zachraňující Bůh, který lidi podporuje a volá je ke službě“.³ Tentýž princip je třeba vědoměji a trvaleji uplatňovat i při hodnocení a recepci plodů teologického dialogu s jinými křesťanskými společenstvími, pokud chceme dospět k náležitému zhodnocení sdílené víry a vyvodit z něho konkrétní důsledky pro další růst a společné uznání darů Ducha v životě církví.

Z časopisu Concilium 1/2024 přeložila Helena Medková