Rupert z Deutzu

Rupertus Diutiensis, Rupert von Deutz, nebo jinde Robert z Lutychu, samostatně myslící mystik, napsal alegoricky pojatý spis Služby Boží (De divinis officiis), dále traktáty Svatá Trojice a její díla (De sancta Trinitate et operibus eius), Vítězství slova Božího (De victoria verbi Dei) a O slávě Trojice a postupu Ducha svatého (De glorificatione trinitatis et processione S. Spiritus), ve kterých rozvíjel základní ideje teologie dějin ve středověku. Světové dějiny podle něho představují rozvíjení Trojice, zvláště pak Ducha svatého. Dále napsal apologetický spis Prsten čili Rozmluva křesťana s židem (Anulus seu Dialogus inter Christianus et Iudaeum), v němž obhajuje obrazy a jejich kultovní využití křesťanskou církví všemi příslušnými pasážemi ze Starého zákona – serafíny a cherubíny vytesanými na Arše úmluvy, měděným hadem – které podle jeho mínění předpovídaly a předem ospravedlňovaly užívání obrazů. Sám pak přispívá extatickými viděními Krista, jimiž byl obdařen, když zbožně uctíval krucifix, který třímal pevně v rukou a zasypával jej polibky.

Datum Rupertova narození lze klást asi kolem roku 1075. Pravděpodobně byl podle dobové místní zvyklosti nabídnut benediktinskému klášteru svatého Vavřince v Liège (Lutych v Belgii), aby tam vedl mnišský život. Je tedy pravděpodobné, že kraj kolem Liège byl jeho rodnou zemí. Byl by tak krajanem a vrstevníkem Viléma ze Saint-Thierry. V klášteře svatého Vavřince našel prostředí kulturně živé a plodné. Vzdělával se pod vedením opata Berengaria, jenž si ho hned začal vážit. Byly to bouřlivé roky gregoriánské reformy, a protože se Berengarius pevně stavěl na stranu reformátorů, přinutil ho nový biskup v Liège, jmenovaný císařem, v roce 1092 opustit klášter. Skupina mnichů s ním odešla do spřátelených klášterů, do vyhnanství, které trvalo tři léta. Co se týká Ruperta, víme, že souhlasil s vysvěcením na kněze až okolo roku 1108-1109, to je po smíření biskupa s Římem: je tedy pravděpodobné, že také on byl ve chvíli tvrdých rozhodnutí mezi těmi, kteří doprovázeli opata do vyhnanství.

Až po vysvěcení na kněze začal Rupert psát velké teologické a exegetické traktáty, které ho proslavily a měly dosáhnout monumentálního rozměru, absolutně bezprecedentního po rozsáhlém díle Augustina z Hipponu. Ačkoli je Rupertovo základní myšlení po mnoha stránkách naprosto tradiční, ohledně některých otázek vzplály bouřlivé spory. Nejostřejší byl ten, který je spojen se dvěma krátkými spisy: O Boží vůli (De voluntate Dei) z let 1113-1115 a O Boží všemohoucnosti (De omnipotetentia Dei) z roku 1116. Následkem toho byl Rupert kolem roku 1117 prakticky donucen odjet z Liège a nechat za sebou prostředí otrávené teologickými osobními disputacemi. Opat Berengarius, zneklidněný účinky, jaké by probíhající bitva mohla mít na Rupertovu duši, svěřil krátce před svou smrtí, na konci roku 1116, tohoto vzpurného žáka ochraně vlivné osobnosti: Kunovi, opatu z Michaelsbergu u Siegburgu. Tam, nedaleko pravého břehu Rýna, severovýchodně od Bonnu, Rupert přistál, tam žil a psal po několik let, dokud nebyl roku 1120 zvolen opatem Svatého Heriberta u Deutzu, opatství závislého na Michaelsbergu, položeného trochu severněji právě u Rýna, naproti Kolínu. Zde zůstal až do své smrti 4. března 1129 nebo 1130.

Souborně Rupertovo dílo vyšlo v Migneho Latinské patrologii ve svazcích 167-170. Do češtiny přeložil Rupertovy spisky O Boží vůli a O Boží všemohoucnosti Josef Koláček pod názvem Bůh je dobrý, které vydalo nakladatelství Refugium-Velehrad Roma v Olomouci roku 2013. Tyto traktáty o teologii Boží prozřetelnosti interpretují Augustinovy otázky: odkud se bere zlo a jak přesto vítězí to, že Bůh je dobrý.

Rupert, který těžil z nadpřirozených vidění, se dožadoval takové interpretace Písma, která by narušila patristickou tradici ve jménu inspirace, jíž se mu dostalo: „Rozsáhlé pole Písma svatého je společné všem, kdo vyznávají Krista, a žádnému člověku není možno legitimně odepřít právo zabývat se jím, jen když si zachová svou víru a mluví či píše o tom, co zakouší. Kdo by se také mohl právem pohoršovat nad tím, že na stejném pozemku, kde Otcové vyhloubili jednu či dvě studny, chtějí synové, kteří přišli po nich, vyhloubit vlastní prací jiné?“ (Rupertův Komentář ke Zjevení Janovu, citovaný z Encyklopedie středověku, Praha : Vyšehrad, 2002, s. 874).