Náboženská svoboda po roce 1989

Dne 17. listopadu jsme si připomněli 35. výročí symbolického začátku Sametové revoluce, tj. politických změn, které vedly k pádu komunistického režimu a přeměně politického zřízení na pluralitní demokracii. V důsledku této změny došlo k odstranění dosavadních zásahů do svobody vyznání a svědomí. Už 29. listopadu 1989 si komunističtí poslanci ve Federálním shromáždění jednomyslně odsouhlasili změny v Ústavě, především vypuštění článku o vedoucí úloze komunistické strany ve společnosti (čl. 4) a o ústřední roli marxismu-leninismu v kulturní politice, rozvoji vzdělání, výchově a vyučování (čl. 16 odst. 1). V prosinci 1989 byly z trestního zákona vypuštěny náboženské trestné činy a v lednu 1990 byla zrušena instituce státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. Církve a věřící se ocitli v situaci náboženské svobody, která dosud v dějinách v podstatě nikdy nebyla. Tato svoboda mimo jiné umožnila vznik a rozvoj kaplanských služeb v celé řadě zařízeních, např. ve věznicích, v armádě nebo v nemocnicích.

Uvědomil jsem si to o to víc, když jsem záběry z Festivalu svobody na Národní třídě sledoval z lůžka v nemocnici. Pár dní předtím se mnou při příjmu na lůžkové oddělení sestřička procházela celou řadu otázek, mezi kterými se někde mezi výškou, váhou, alergiemi, léky, kouřením nebo požíváním alkoholu mihl i dotaz na služby kaplana, který je – jak jsem se dozvěděl už dříve – v této nemocnici povinný. Ještě v den příjmu mě navštívil kaplan, mohli jsme se seznámit a popovídat si. Jelikož se na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy podílím na výuce v kurzu pro nemocniční kaplany krátkým vstupem o ekumenické problematice, byla pro mne tato zkušenost zajímavá. V neděli jsem měl možnost v relativním soukromí malé jídelny lůžkového oddělení vést s návštěvou rozhovor o nedělní liturgii a přijmout přinesenou eucharistii. Všechny tyto věci jsou umožněny svobodou, kterou přinesla doba po roce 1989. Do té doby by řada takových věcí byla buď zcela nemožná nebo by musela probíhat ve skrytosti s hrozbou trestního postihu.

Mrzí mě, když slyším hlasy, které s nostalgií vzpomínají na dobu před rokem 1989, kterou považují za srovnatelnou nebo dokonce za lepší než současnost. Přestože rozumím různým kritikám dnešní doby, považuji svobodu po roce 1989 za zásadní změnu, kterou bychom si měli nejenom připomínat a být za ni vděční, ale zároveň i usilovat o její obranu. Sympatie k totalitním praktikám nebo režimům, případně řeči o nějaké totalitě dnešní doby, která si údajné nezadá s tou předlistopadovou, považuji za nevhodné nebo dokonce i za skandální, zvlášť pokud zaznívají z úst církevních představitelů nebo věřících. Možnosti, které nám náboženská svoboda přináší, jsou ve srovnání s poměry v totalitním režimu nesrovnatelně lepší, i když často kladou větší důraz na vzdělání, osobní zralost a potřebu zodpovědného rozlišování.