Cesty k sakramentální víře

Echard Jaschinski

Zda je moderní člověk ještě vůbec schopný mít vztah k symbolům,liturgii a svátostem je předmětem neustálých diskusí od doby prosluléhovystoupení Romano Guardiniho v roce 1964. Dnesse zdá, že tato otázka byla zodpovězena pozitivně. Šokující události to ukázalydosti zřejmě. Vzpomeňme si na veřejné projevy smutku po smrti lady Dianyv Paříži v roce 1997, po vlakové nehodě v Eschederoku 1998, po teroristických útocích na New Yorka Washington v roce 2001 nebo naposledy po případu amoku v Erfurtu. Lidé chtějí vyjádřit své otřesení, soucita sdílené utrpení na pozadí všeho zla světa formou rituálních úkonů.Přinášejí květiny, zapalují svíce, zapisují se do kondolenčních knih, společnějdou na bohoslužbu – dokonce i ti, kteří nemají k náboženskýmspolečenstvím nebo církvím vůbec žádný vztah.

Kde leží hlubinné motivy pro takové spontánní úkony? Jedná se snadpouze o biologicko-genetickou, hluboce zakořeněnou, zděděnou náklonnostčlověka ukazovat za mimořádných událostí solidaritu k lidem? Je to jenomnutkání uklidnit strach po zpracování emocionální bouře, které je třebaprojevit ve vnějších aktivitách rituálního úkonu?

Naproti tomu se v normálním životním rytmu ukazuje jistápřesycenost bohoslužbami.“Proč svátosti?“, napsal znalec fundamentální teologieHansjürgen Verweyen v roce 2001.Podobné knižní tituly signalizují následující problém: Sakramentální úkonyv církevně stanovené formě ztratily svou plauzibilitu.Proto se teologové neustále snaží zapojovat do nich i profánní zkušenostiživota, aby potom z této pozice nově otvírali tradovanou symboliku. To jezjevné již volbou titulů pro takové publikace: „Znamení blízkosti Boha – náčrtsakramentální teologie“ (Theodor Schneider, 1979); „Slova a gesta – k pochopenísvátostí“ (Franz-Josef Nocke, 1985); „Pociťovatživot – slavit víru. Svátosti a liturgie v našem čase“ (Kurt Koch, 1999). Také knihy se spíše střízlivějšími titulyse snaží o nové přístupy, např.“Malá nauka o svátostech“ od Leonarda Boffa (1976). Originální titulv portugalštině to vyslovuje jasněji názvem „Svátosti v životěa život ve svátostech“; rovněž tak „Sakramentální teologie“ od Herberta Vorgrimlera (1987); dále„Svátosti“ (Franz Courth, 1995); „Sakramentálníteologie – příručka“ (Franz-Josef Nocke, 1997). Tato dílapojednávají o základních lidských předpokladech a antropologickýchrámcových podmínkách pro schopnost vnímat pozitivně liturgii.

Sakramentální myšlení, pociťování a konání se týká základníchotázek lidské existence vůbec.

Jak je třeba vidět např. život v kosmologické perspektivě? Jaké máživoucí tvorstvo vlastnosti, jimiž je formován i člověk? Jak formovalačlověka příroda a kultura, že můžeme chápat jisté sotva změnitelné způsobychování? Jako faktory předsakramantálních zkušenostíse dají zjistit? Jaké předpoklady musí existovat, aby mohli lidé vykonávatuzdravujícím a zdravým způsobem nábožensko-rituální úkony? Jakoporovnatelné obrazy, metafory, poznatky a zkušenosti nám nabízí moderníobraz světa? Jak mění náš život, naše slavení, naši víru?

Zdá se být přínosné přizvat na radu i autory z mimoteologické oblasti. K tomu náleží oblasti jakokosmologie, (evoluční) biologie, jaderná fyzika, technologie médií, jakoži antropologie, lékařství a alternativní terapie. V neposlednířadě by měly být zohledňovány i osobní zkušenosti se symbolya sakramentálním slavením.

Jde nám tedy méně o obnovení diskuse o počtu a hodnotě„klasických“ sedmi svátostí na rozdíl od svátostin. Spíše se jednáo základní postoj nábožensky otevřeného a hledajícího člověka. Žítsakramentálně znamená: tváří v tvář Bohu fyzickými gesty vyjadřovat,objevovat, sdělovat i slavit živěji a neuzavřeněji na pozadí„konající se“ události stvoření, života a zkušenosti se světem.

Echard Jaschinski v časopisu „Christ in der Gegenwart“ z 9. 6.2002

přeložil Josef König