Znamení – centrum liturgického vzdělání?

Klemens Richter

Nepovedou potíže v používání jazyka symbolů, které se dnes zjevněvyskytují, k tomu, že se znamení stanou středem liturgického vzdělávání?Zásadní otevřenost k porozumění znamením patří jistě ke všeobecnémulidskému vzdělání, předchází vlastní liturgickou formaci. Kdo neodpouštía neprosí o odpuštění, kdo se nenechá obdarovat a sámneobdarovává, kdo nedokáže děkovat, slavit a společně jíst a pít, tentaké nenajde žádný přístup k symbolickému jazyku liturgie.

Pochopení a provádění svátostných znamení ale bezpochyby patřík podstatným prvkům liturgického vzdělávání. I zde můžeme odkázat naRomana Guardiniho, kterému jde od počátkuo celkové uvedení do liturgie, méně už o intelektuálnízprostředkování. Proto jeho základní otázky zní takto: „V čem spočívá podstataliturgického jednání? Jak musí být člověk či společenství uzpůsobeni, aby bylioprávněni k účasti na liturgii?“ Jeho úvahy se v první řadě vztahujína výchovu ke schopnosti vnímat symboly a vytvářet společenství.

Protože liturgické konání zahrnuje celého člověka, musí být tělesnéchápáno jako základ symbolu; vždyť pouze v něm se může projevit duchovní.Je třeba odmítnout jakoukoli jednostrannou spiritualizaci. Liturgie si dělánárok na celého člověka: „Bude-li dokonalá, pak nepovede k tomu, abymodlícího se člověka zbavovala těla, naopak, bude … stále lidštější. Chci říci,že se jeho tělesnost při liturgickém úkonu stále více prohlubuje, stává seduchovnější, že se jeho duše stále plněji projevuje, ztělesňuje.“

Je-li ale do liturgie zapojen celý člověk se svými postoji, gestya jednáním, dostanou také ostatní znamení uvnitř liturgie novouhodnotu.“Výrazové možnosti těla s jeho orgány a pohybyk vyjádření plnosti duševního stavu nestačí. Člověk se rozvíjí, přičemžzapojuje věci ze svého okolí do oblasti těla.“ Výrazové možnosti věcí, prostorua času jsou tedy vtahovány do duševně–tělesného základního vztahu.Předpokladem pro to je tedy pocit, že všechno vnější může být takésymbolem.“Symbol vzniká, když něco vnitřního, duchovního nalézá svůj výraz vevnějším, tělesném… To vnitřní se musí … nezbytně transponovat do vnějšího… Dáleale k symbolu v plném smyslu patří, že jasně popisuje, že výrazováforma ani nemůže vyjadřovat něco jiného.“

Přitom musí tento symbol odpovídat podstatě, tj. ničemu nesmí býtčiněno násilí, nýbrž musí přirozeně připustit tuto interpretaci: „Vždy, kdybude nutno říci: to bylo kdysi tak a tak … to vlastně znamená to a to… o tomto si máme myslet to či ono – pak už nemluví podoba, a pověřícím se požaduje propůjčit jí umělou řeč.“ Jestliže ale už jednou věřícíhopřinutíme dávat symbolům vlastní význam, pak už není možné společné chápánítoho, co se děje při liturgii, protože na jedné straně mohou vést chybyv překladu k nesprávnému porozumění a na druhé straně jsouotevřené dveře individualistickému a na soukromých pocitech založenémuvýkladu.

Zde je také vznesen nárok na schopnost vytvářet společenství, protožeprávě v liturgii nejde o osobní povznesení k Bohu, nýbržo společné konání shromážděné obce. Liturgie tak vyžaduje ochotu sdílets druhými jejich život, jejich utrpení a přejímat za vlastní jejichprosby.

S tím je spojena výchova k objektivitě, neboť liturgické symbolyjsou objektivní, protože se zde slévá duchovní obsah, kterému nyní všichnirozumějí, do jedné smyslové formy. Objektivní je liturgie také potud, když zdevyjadřuje základní křesťanská přesvědčení, za něž musí ustoupit subjektivnípocit. Úloha liturgického vzdělávání je proto výchova od subjektivní omezenostik objektivní šířce, zároveň ale také výchova k církevnímu myšlení.Pro Guardiniho je církevní myšlení („sentire cum ecclesia“) potřebné,protože liturgie jako konkrétní slavení v nějaké obci je vždy také zároveňliturgií celé církve.

Rozumné provádění liturgických znamení proto jistě patřík podstatným prvkům liturgického vzdělání.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragender

Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 24-26, přeložil Ondřej Bastl.