Jste zde

Církev československá a stát kolem roku 1948

autor: 

„Rok1948 v historii českého národa byl rokem významným. Rok 1948 předčil na důležitosti všechny předcházející. Určitě naši potomci budou v budoucnosti, vzpomínajíce na tento rok, nám závidět, při všech obtížích a těžkostech, které dnes máme. Je to rok budovatelské pionýrské práce, je to rok, v němž jsme vykročili na cestě k socialismu. I pro československou církev jest tento rok pozoruhodný. Dal možnost, aby se v něm konečně začal uplatňovat první článek učení církve , naplniti současné poznání vědecké a snažení mravní duchem Kristovým.‘„[1]

Tato práce se chce blíže věnovat vztahu Církve československé (CČS) (nynější Církve československé husitské) ke státu v době kolem roku 1948, tedy v období, kdy se k moci v Československu dostala komunistická strana. Bude ji zajímat jak reakce církve na hlavní politické události, např. volby a nové zákony, tak její postoj k vládnoucí ideologii a jejím představitelům. Vývoj vztahu církve ke státu byl chronologicky sledován z pohledu Českého zápasu (ČZ), oficiálního listu Církve československé[2](ročníky z let 1946–1950) a srovnáván s pohledem neangažovaných historiků K. Kaplana a V. Vaška.

Oba historici se zabývají především problematikou vztahu katolické církve a státu. Kaplan se však vyjadřuje i o situaci v nekatolických církvích; podle něj v nich měla CČS zvláštní postavení, a to hned z několika důvodů:

„Především byla ve vedoucích komunistických kruzích rozšířena představa, že by se mohla stát zárodkem národní církve (…). Za druhé, vedení československé církve měli komunisté zcela ve svých rukou. Již v roce 1945 se mezi vedoucími jejích institucí zformovala komunistická skupina (Kouřil, Hub, Molkup – vedoucí, Roháč, Lorenc a biskup Novák), která se sama domáhala přímého řízení stranickým aparátem. Její členové obsadili vedoucí funkce a v roce 1946 prosadili na církevním sněmu podporu socialistickým přeměnám země.“[3]

Jako třetí důvod zmiňuje skutečnost, že příslušníci či duchovní církve zastávali vysoké posty v různých státních orgánech, které se věnovaly církevním záležitostem.

Záměr vytvořit národní církev byl pro komunisty důležitý, a to z prostého důvodu – snadné ovladatelnosti takového útvaru.[4]CČS se zdála pro tento účel vhodná, neboť sama již byla národní církví. Církev se cítila spoluodpovědná za dění ve státě, chtěla být pokrokovou a vůdčímorální silou v národě a ve státě.[5]

Sympatie k socialismu jsou patrné již od prvních čísel ČZz r. 1946. V poselství II. sněmu CČS jsou dosti výrazné a značně připomínají neblaze známá komunistická hesla, avšak obohacená o křesťanskou tématiku. Např.: „světový fašismus byl zastíracím manévrem imperialistického kapitalismu“, či „nebude pravého pokoje a bezpečí na světě, dokud přechod od výdělkářské společnosti ke společenskému řádu socialistickému nebude dokončen“.[6]Sněm je nejvyšším orgánem v CČS, a proto jsou jeho závěry velmi závažné. V dalších letech bylo proto často poukazováno na toto usnesení, a to jak na obranu socialistických pozic uvnitř církve, tak i při jednání se státem.

Nyní si ukažme, jakým způsobem reagovala CČS na jednotlivé politické změny ve státě. Budeme se především zabývat těmi, které jsou komentovány v ČZ.

Chystanou velkou změnou byl návrh nového školského zákona, který byl připravován již od r. 1945. Přes mnohé protesty – především ze strany katolických biskupů[7]– byl nakonec zákon přijat, a to v takřka nezměněné původní podobě. Katolická církev zásadně nesouhlasila se zestátněním církevních škol. CČS naopak návrh zákona přivítala s povděkem[8]: „Domníváme se, že nový zákon a jeho výklad odstraní nadpráví církve římskokatolické ve vyučování náboženství na školách středních.“[9]Jedinými změnami, s kterými nesouhlasila, byly: zařazení předmětu „výchova náboženská a mravní“ na posledním místě v důležitosti a úplné vypuštění tohoto předmětu ze středních škol.

Na tomto místě lze předem učinit poznámku, že komentáře ke všem dalším zákonům a změnám vlády byly pojímány již vždy pozitivně. Výjimku snad může tvořit stanovisko synodu CČS v lednu 1947 k svátkové praxi: „Synod vyzývá všechny členy církve, aby za každých okolností hájili právo na nedělní klid a neustupovali před žádným světským vlivem, který by jim ve svěcení dne Páně činil překážky.“[10]K tomuto nezvykle ostrému slovu jsem však nenašel žádný ekvivalent v ČZ.

V květnu 1946 probíhaly parlamentní volby. Ačkoliv před volbami ÚR CČS nedoporučovala ani nezakazovala svým členům, koho mají volit[11],po volbách poslala blahopřejné dopisy představitelům vítězné komunistické strany, které zdůrazňovaly postoje II. sněmu a slibovaly spolupráci v budování socialismu.[12]

Spory kolem církevního majetku, které probíhaly ve stejné době, se týkaly především katolické církve – konfiskace majetku, který patřil německýma maďarským řeholním řádům a církevním institucím, a znárodnění církevních pozemků.[13]ČZ jim věnoval jen málo pozornosti (nejspíše proto, že CČS žádnou půdu nevlastnila), a pokud ano, tak pozemkovou reformu schvaloval.[14]

Vzápětí po únorovém převratu v roce 1948 vydává ÚR CČS prohlášení, ve kterém vyjadřuje podporu novým poměrům ve státě: „Bohudík je však situace… vyřešena tak, že můžeme zase nadějně hledět do budoucnosti. … Budeme proto i nyní podporovati politiku vlády Klementa Gottwalda a činnost akčních výborů, …“[15]Prohlášení opět odkazuje na usnesení II. sněmu a připomíná závazky z toho plynoucí, tj. odpovědnost za budování sociálně spravedlivější společnosti.[16]Pozitivně se také nahlíželo na připravovanou novou ústavu[17] a nové volby do Národního shromáždění[18].

V létě 1949 byly připraveny tzv. církevní zákony, tj. zákony o hospodářském zabezpečení církví a zřízení Státního úřadu pro věci církevní (SÚC). Staly se předmětem velkého konfliktu mezi katolickou hierarchií a vládnoucí mocí.[19]Důsledkem těchto zákonů by totiž byla finanční závislost na státě a mocenskéřízení církve státem. CČS zákony naopak přivítala:

„Stát teď chce převzít platy duchovenstva všech církví a úhradu všechvěcných nákladů. Jsem přesvědčen, že připravovaný zákon bude velkolepý.Provedením tohoto zákona bude církvím, zvláště menším, usnadněna práce. Užnebudou mít finanční starosti o úhradu věcných nákladů svých církví. … Je námzase dána možnost věnovat se práci, pro kterou jsme zde. Vítáme tento zákon …“[20]

Reakce na vznik a činnost Státního úřadu pro věci církevní (SÚC) sev ČZ neobjevuje, pouze pochvalný článek na nového představitele SÚC A. Čepičku.[21]

Dalším krokem proti církvím bylo zavedení matrik na národních výborecha povinných civilních sňatků. V ČZ nebyla tato změna nikterak komentována, pouze byly řešeny technické záležitosti se změnou spojené.[22]

V roce 1950 se na stránkách ČZ vztah církve ke státu projevuje v různých oslavných proklamacích o společném budování socialismu a děkováních za vzorné vládnutí. 20. března složili představitelé nekatolických církví slib věrnosti republice.[23]Články se rovněž často věnují tématice míru, CČS se účastnila komunisty zinscenovaných křesťanských konferencí v Luhačovicích a ve Velehradě.[24]CČS také reagovala na určité události tak, jak komunisté zamýšleli: Odsoudila např. „čihošťský zázrak“ s obviněním Vatikánu jako původce podvodu[25]či člena církve v souvislosti s procesem M. Horákové[26].

Orientace vztahu církve ke státu je dobře patrná z porovnání všech pěti sledovaných ročníků ČZ. V předúnorových ročnících je mnoho oslavných článků na prezidenty Masaryka a Beneše, v letech 1948–1949 je však postupně nahrazují oslavné články na Lenina, Stalina, či Gottwalda a jiné komunistické funkcionáře.[27]

Zajímavé bylo sledovat odůvodňování sympatií k socialismu pomocí křesťanství.[28]Často se vyskytovala prohlášení podobná tomuto:

„…v duchu svých sněmovních usnesení budeme aktivně a oddaně spolupracovat se všemi pokrokovými složkami národa na výstavbě nové, socialistické společnosti naší vlasti. Jsme přesvědčeni, že tím nejlépe splníme své náboženské poslání v duchu Ježíše Krista a odpovíme na Boží výzvu, která nás nachází připravenými a plně odhodlanými cestou socialismu uskutečnit Boží kralování na světě.“[29]

Neznámou však zůstane, zda to bylo řečeno s upřímnou vírou, nebo zda šlo o vědomé využití křesťanství pro jinou ideologii. Články totiž působí dojmem, že jejich pisatelé jsou hluboce (byť naivně) přesvědčeni o správnosti věci a jsou pro ni nadšeni.[30]

Zatím všude, kde jsme mluvili o CČS, mínili jsme především její představitele. Názory vedení však nemuseli zastávat všichni členové církve. Ze stránek ČZ se toho mnoho nedovíme, při četbě se zdá, že církev je v otázce budování socialismu jednotná. Pouze na jednom místě jsou kritizováni ti členové církve, kteří nemají kladný postoj k socialismu, je jim vytýkáno zpátečnictví a narušování jednoty.[31] Kaplan k tomu podotýká:

„Vedení církve po sněmu 1. – 3. července 1950 provedlo ‚přesun značného počtu duchovních, kteří se stýkají s reakčními živly a projevují se konzervativně‘ a do ústředního aparátu církve dosadilo ‚zcela spolehlivé‘. Kromě toho zavedlo povinné politické školení duchovních.“[32]

Rozpory mezi vedením a většinou duchovních nevyřešila ani svolaná generální synoda (1. – 2. 2. 1951). „Církev ztrácela na přitažlivosti a konflikty oslabovaly její aktivity.“[33]

Období kolem roku 1948 bylo jistě pro naše dějiny významné, i když ne tak, jak si představoval autor úvodního citátu. Naděje, že vybudováním socialismu se vybuduje i Boží království na zemi, se ukázaly liché. Přílišná vazba na stát a přitakání socialistickým změnám se církvi nevyplatilo a zanechalo na ní neblahé následky (viz pozn. 30).

Jak se církev staví ke své minulosti nyní? Sněmovní dokumenty VIII. sněmu Církve československé husitské (CČSH) se mimo jiné vyjadřují i k chování církve za totality. V předloze historické sekce naukového výboru se píše:

„…Církev československá husitská byla podrobena těžkým zkouškám – jak protivenstvím, tak pokušením. Přesto naše církev ve své službě Krista nezradila. VIII. sněm se na svém prvním zasedání v roce 2000 za selhání církevního společenství, k nimž v minulosti došlo, omluvil a vyzval církev k pokání.“[34]

Otázkou je pro mne, co se přesně myslí tím, že církev ve službě Krista nezradila? Dále také tento výbor vyzval k odbornému studiu dějin CČSH v dobách nesvobody. S kajícností a pokorou přistupuje k problému pastoračně výchovný sněmovní výbor:

„Před svatým Bohem doznáváme, že jsme častokrát dávali přednost iluzi snazšího života a zrazovali svou víru. … jsme vděčni Pánu za ty sestry a bratry, duchovní a laiky, kteří v době útlaku zůstaly věrni Kristovu evangeliu a své církvi, nepropůjčili se ke spolupráci s vládnoucí mocí ani za cenu odnětí státního souhlasu k duchovenské službě, či ztráty zaměstnání.“[35]

Sněmovní jednánív době psaní tohoto článku ovšem stále pokračují, a proto tato prohlášení mohou být doplněna či blíže specifikována, případně zcela změněna.

V dnešní době náboženské svobody již církev nemusí čelit nepřátelské státní moci, ale přesto je před ní mnoho jiných problémů, které musí a budemuset řešit. Doufejme, že představitelé i věřící CČSH se budou k těmto výzvám stavět vždy s pokorou, poučeni ze svých minulých chyb a provinění.

 

Bibliografie

 

Český zápas, listcírkve československé. Praha: ÚR CČS. roč. 29., 1946– roč. 33., 1950.

Český zápas, čtrnáctideník církve československé husitské. Praha: ÚR CČSH. roč. 81., 2001, č. 21, s. 4.

Historická sekce naukového výboru. Odkaz minulosti pro dnešek – Církev československá husitská k proměně času. Předloha č. 2. pro 2. zasedání VIII. sněmu Církve československé husitské. 2001.

FRÝDL, David. Reformní náboženské hnutí v počátcích Československé republiky. Snaha o reformu katolicismuv Čechách a na Moravě. Pontes Pragenses, sv. 14. Brno: L. Marek, 2001.

HANUŠ, Jiří, STŘÍBRNÝ, Jan. (eds.)Stát a církev v roce 1950. Brno: CDK. 2000.

Kaplan, Karel. Stát a církev v Československu v letech 1948-1953. Brno: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. 1993.

VAŠKO, Václav. Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce. I. Praha: Zvon, 1990.

Vaško, Václav. Církevní a společenský vývoj v Československu po roce 1945. In: Křesťanství, kultura a svět II. Praha: Křesťanská akademie. 1991. s. 88 – 109.

Český statistický úřad.[cit. 7. října 2002]. Dostupný na internetu na adrese http://www.czso.cz/cz/sldb/index.htm

 

 

 


 

[1]Spáčil, B. Rok 1948 se nás ptá: Kde budeš stát, křesťane?! Český zápas (ČZ) roč. 31, 1948, č. 51-52,s. 257.

[2]V tomto období vycházel Český zápas ve formě týdeníku. První ročník časopisu pochází z roku 1918 a nesl název Právo národa. Pod názvem Český zápas byl vydáván od března 1920, tedy krátce po vzniku CČS 8. ledna 1920. (podle FRÝDL, D. Reformní náboženské hnutí v počátcích Československé republiky, Snaha o reformu katolicismuv Čechách a na Moravě. Pontes Pragenses, sv. 14. Brno: L. Marek, 2001.)

[3]KAPLAN, K. Stát a církev v Československu v letech 1948-1953. Brno: Ústav prosoudobé dějiny AV ČR, 1993, s. 124; (Jmenovaní byly členy ústřední národní správy církve, která měla za úkol konsolidovat poválečný stav v CČS do II. sněmu, kdy skončila její činnost. Předsedou správy však byl M. Novák (podle údajů v článku PhDr Miroslav Novák prvním pražským biskupem. ČZ 29, 1946, č. 26, s. 141.; dále je chybně uvedeno, že byl biskupem – stal se jím až 20. 6. 1946).

[4]KAPLAN: 23, cit. K. Gottwalda ohledně katolických biskupů: „Dostat je tak daleko, aby se s Vatikánem rozešli a stali se národní církví.“

[5]např.: Sněm prezidentu Budovateli.ČZ. 29, 1946, č. 2-3, s. 7.: „Československá církev si od počátku uvědomovala odpovědnost, kterou má nejen před Bohem, nýbrž také před národem a státem …“ nebo Pozdrav předsedovi sněmovny. ČZ. 29, 1946, č. 2-3, s. 9.: „Přihlašujemese k budování náboženských a mravních základů naší lidové demokracie…“

[6]Poselství sněmu k církvi a národu.ČZ 29, 1946, č. 2-3, s. 7.

[7]KAPLAN: 13-16.

[8]VAŠKO, V. Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce. I. Praha: Zvon, 1990, s. 182-183.: „Jednoznačně pozitivní stanovisko k jednotné škole zaujala jako jediná z křesťanských církví československá církev.“

[9]Halbhuber, J. Náboženská výchova a školský zákon. ČZ 29,1946, č. 20, s. 109., podobně i Halbhuber,J. Náboženská výuka v návrhu nového školského zákona. ČZ 29, 1946, č. 24, s. 133., Církve a státní škola. ČZ 30, 1947, č. 16,s. 93. – tento článek se shoduje se stanoviskem Ústřední rady (ÚR) CČS.

[10]VAŠKO (1990): 120

[11]Provolání. ČZ. 29, 1946, č. 20, s. 105.

[12]Zdravíme novou vládu Národní fronty.ČZ. 29, 1946, č. 28-29, s. 155.

[13]blíže k problematice viz KAPLAN: 16-19

[14]Kornel, M. Jde o pozemkovou reformu. ČZ. 31, 1948, č.7, s. 39.;
Hník, F.M. Dokončíme národní revoluci. ČZ. 31, 1948,č. 11-12, s. 65.

[15]Prohlášení k věřícím a k veřejnosti. ČZ 31, 1948, č. 9, s. 51.

[16]Zajímavostí je např.: Biskup Novák slíbil za pražskou diecézi „nejméně 250 000 hodin dobrovolné fysické práce jako dar republice“ (Výzva pražského biskupa Dr M. Nováka. ČZ 31, 1948, č. 9, s. 53.) Sám pak spolus jinými duchovními pracoval v dole na Mostecku: „Výsledek pak byl velmi pěkný a horníci si pochvalovali duchovní jako dobré spolupracovníky.“ (Přiložit ruce! ČZ 31, 1948, č. 13, s. 75.)

[17]Světlý, J. Zákon lidskosti a svobody. ČZ 31, 1948, č.16, s. 83-85.

[18]Provolání k věřícím. ČZ 31,1948, č. 20, s. 119.

[19]KAPLAN: 96; Předcházejícím velkým konfliktem byl vznik Katolické akce, která byla založena z popudu komunistů a měla být konkurencí oficiální katolické hierarchie. Na stránkách ČZ však tento konflikt nebyl zaznamenán, a proto jsme se jím nezabývali.

[20]Náboženská a mravní práce církve československé. ČZ 32, 1949, č. 32-33, s. 143.; V obdobném radostném duchu se nesou články v ČZ po odhlasování zákonů 14. 10. 1949(ČZ 32, 1949, č. 42, s. 189.)

[21]Min. Dr. Al.Čepička v čele Státního úřadu pro věci církevní. ČZ 32, 1949,č. 45, s. 203.

[22]KAPLAN: 111.112; ČZ 32, 1949, č. 49, s. 225.

[23]Představitelé nekatolických církví složili slib. ČZ 33, 1950, č. 12, s. 59.; patriarcha Kovář: „Mohu vás ujistit, že jsme slib složili rádi a s plnou odpovědností.“ K problematice skládání slibu v katolické církvi viz KAPLAN: 108n.

[24]ČZ 33, 1950, č. 27-28, s. 142.143.; „Pane presidente (pozn.: K. Gottwald), sněm církve československé (pozn.: III. sněm), konaný ve dnech 1.-3. července, se usnáší na mírovém prohlášení, jímž mravně podpírá veliké mírové úsilí Sovětského svazu, lidových demokracií, všech pokrokových a mírotvorných činitelů světa a odsuzuje válečné štvaní, jehož cílem je zničit růst a dílo socialismu. …“ (Pozdravné telegramy ze sněmu.ČZ 33, 1950, č. 27-28, s. 139); k situaci kolem katolické církve viz např.: KAPLAN: 128-132

[25]Útok na náboženství. ČZ 33, 1950,č. 11, s. 155.; ke skutečnému pozadí případu např. VAŠKO, V. Církevní a společenský vývoj v Československu po roce 1945. In: Křesťanství, kultura a svět II.Praha: Křesťanská akademie. 1991. s. 103n.

[26]Zneužitá důvěra. ČZ 33, 1950, č.25, s. 130.; „Dr. Račanský zneužil hrubým způsobem důvěry naší církve, lstivě získal možnost krýti schůzku spiklenců a velmi uškodil dobrému jménu církve.“

[27]Jistá změna je také patrná z grafické úpravy, v ročníku 33. se často vyskytují pěticípé hvězdy.

[28]Na toto téma se vedla na stránkách ČZ nejedna vědecká rozprava, např.: Linhart, F. Hlasatel nové reformace. ČZ 29, 1946, č. 1, s. 4.; Trtík, Z. Dialektický materialismus a křesťanství. ČZ 31, 1948,č. 20, s. 123.

[29]Duchovní církve československé presidentu republiky. ČZ 32, 1949, č. 34-35, s. 151.

[30]Např.: „Zde je člověk (pozn.: Stalin), který se nás nebude ptát, jak věříme, ale který se s námi v tomto rád spojí, budeme-li opravdoví tak, jakon musí sám být opravdový. Nebojme se přitom o své náboženství. On se dovedl postavit tvrdě proti církvi, která snižovala člověka. Dovedl jí sám podat ruku, když tato církev k člověku našla ztracenou cestu. My na té cestě s člověkem stojíme a proto nastavenou ruku uchopme … jako symbolizující spojení se všemi, kterým jde o lepší život a kteří jsou ochotni tomuto životu přinést svou práci a oběti.“ (Stalin–člověk míru. ČZ 32,1949, č. 51-52, s. 233.)

[31]Kovář, Fr. Proč a k čemu byla svolána generální synoda? ČZ 1950, roč. 32, č. 6-7, s. 22-23.; „Z takových náboženských obcí dostáváme vypovídání Českého zápasu nebo stížnosti, že je to list politický nebo komunistický, také však dopisy, abychom složili své funkce v církvi, protože bychom jednou mohli být souzeni pro kolaboraci.“

[32]KAPLAN: 125

[33]tamtéž; při sčítání lidu v roce 1950 se k CČS hlásilo 946 813 věřících, kdežto roku 1991 již jen 178 036. (Pozn.: 1. Údaje týkající senáboženského vyznání z období mezi těmito lety neexistují, neboť nebyly zjišťovány.; 2. Členy CČS tvořili a tvoří z 99 % Češi, na Slovensku se církev vyskytuje jen sporadicky.) (www stránky Českého statistického úřadu ze dne 7. října 2002, dostupné na internetu na adrese http://www.czso.cz/cz/ sldb/index.htm)

[34]Historická sekce naukového výboru. Odkaz minulosti pro dnešek – Církev československá husitská k proměně času. Předloha č. 2. pro 2. zasedání VIII. sněmu Církve československé husitské 8.-9.září 2001 v Praze.

[35]Pastorální povzbuzení Církve československé husitské – Církev československá husitská a výzva času. ČZ 2001, roč. 81, č. 21, s. 4