Pravoslavné vítězství na celé čáře?

RozhovorHanse A. Ederera s biskupkouMargot Kässmannovou

Abdikovalajste po 19 letech působnosti ve Světové radě církví na své místov ústředním výboru. Proč?

Mým hlavnímdůvodem je, že v dokumentu přijatém nedávno v Ženevě se vyhlašuje, že sejiž nemají v rámci Světové ekumenické rady církvi v budoucnosti konatžádné ekumenické bohoslužby, nýbrž jen konfesní nebo interkonfesnímodlitby, ať pod nimi rozumíme cokoliv.

Není výraz „ekumena“ u pravoslavných v postkomunistických zemích historickyzatížen? Nepohlížejí na „ekumenu“ jako na ztrátuvlastní identity?

Jistě je tomu tak,že východní pravoslaví pod výrazem ekumena částečněvidí herezi, zradu vlastní pravdy. Pro mne je však ekumenav zásadě tou „oikuméné“ z Nového zákona;„celý obydlený povrch světa“, na kterém se nachází jedna věřící církev, kteráse však manifestuje v nejrůznějších dílčích církvích. Myslím si, že v doběkomunismu církve ve východní Evropě z takové ekumenymnoho těžily, jinak by asi sotva mohly železnou oponu překračovat.

Světová rada církví právězakončila tříletý proces dialogu s pravoslavím jistým dokumentem. Označila jstetento dokument za „dokument strachu“. Jaké další obavy stály a stojí u kolébkytohoto dokumentu?

Je v němjistý strach před protestantskou kulturou sporů, před různorodostí a zabývánímse tématy, která jsou v pravoslaví neobvyklá. V budoucnosti má platittzv. princip konsensu. To znamená, že nic nebude schvalováno za sporů, ale jentehdy, když s tím všichni souhlasí. Má být vytvořena paritní komise, kterábude bdít nad tím, aby byly pravoslavné hlasy dostatečně slyšeny. To vše se mijeví jako jakési vymezování a zdaleka ne jako skutečná vůle k jednotě.

Jednáse o návrat ke starému konfesionalismu?

Toho se právě obávám.Před každým rozhodováním se říká, že ve Světové radě církví existují dvě velkékonfesní rodiny: pravoslaví a protestantismus. Na to musím vždy odpovídat: Naevangelické straně existuje velká různorodost, není tam možno všechno strkat dojednoho „šuplíku“. Tato mnohostrannost patří k našemu profilu. Nezávislécírkve a menšinové církve při tom jednoznačně dopadnou tak zkrátka, jako nějakácírkevní reformní hnutí.

Římskokatoličtípozorovatelé posuzují tento nový dokument, tento princip konsensu a pravoslavícelkově za předvoj římskokatolické církve ve Světové radě církví.

Je jistě správné,že si pravoslaví a římské katolictví ve svém chápaní církve, a tím iv chápání úřadu a křtu, stojí podstatně blíže nežli ve vztahuk reformačním církvím, to je zcela očividné. Jako evangelická biskupka nás však chápu jako církev v plném slovasmyslu.

V tomto dokumentu se všakukazuje také jisté nebezpečí pro reformační církevní identitu. Domníváte se, žeevangelická témata budou odsunována na okraj, zatímco pravoslavní svá tématavždy prosadí?

V ekumeně existují dvě základní hnutí: Víra a řád, čili snahadosáhnout jednoty církví přes hovory o nauce, a dále praktické křesťanství,které se pokouší společnou činností ve světě činit jednotu církví viditelnou.Toto druhé hnutí je momentálně velice silně zatlačováno na pokraj, i když jejve světě globalizace tak velice potřebujeme, a to kvůli tématům jako jepokračující udržování stvoření, spravedlnost, válka a mír. Ekumenická rada jetak předpojatá a omezená ve svých ekleziologickýchsporech, takže tento praktický ekumenický hlas je na světové úrovni ještěvelice slabě slyšet.

Protestantskécírkve jsou církvemi svobodného slova. Jsou pravoslavné církve vůbec schopnétakovou svobodnou kulturu sporu přejmout do praxe?

Tady jde o srážkudvou kultur, to jsem pocítila opět v Ženevě v posledních čtyřech, pětiletech: Jak se může nějaká žena opovážit předstoupit před mikrofon a vyjádřittam jiné mínění než metropolita, patriarcha nebo Jeho Svatost? Je to chápánojako arogance nebo provokace, zatímco pro nás je něco takového samozřejmé. Biskupka může vyjádřit své stanovisko, ale i každý dalšímůže vstát a říct: „Zde stojím a nemohu jinak!“

Synodální církevní ústavaje však něčím, co podle všeobecných představ pravoslaví s protestantskýmicírkvemi spojuje. To se však momentálně nezdá být skutečností a pravoslavnécírkve zde prozrazují svým způsobem své velice zvláštní chápání synodálníhoelementu uspořádání církve.

Je to škoda,protože právě zde by mohl být společný jmenovatel. Nevidím však v současnédobě, jak by tento synodální princip mohl být prožíván v pravoslaví. Tamje církev příliš určována posvěceným úřadem. Já sama mám velký respekt předúřadem – čili: autoritu má posvěcený případně ordinovaný úřad zajisté mít, alenemá být tak dominantní, aby synodální princip vytlačoval stranou. Synodálníprincip je právě to, co vytváří evangelický profil.

Myslíte si, že svýmodstoupením můžete vyvolat proces uvažování o synodální tradici církví? A tímdát evangelickému principu vyznávající církve, která je schopna se o vyznánítéž přít, nový impuls?

Kdyby se mi topodařilo, měla bych velkou radost. V každém případě se zdá, že již dlouhodoutnající konflikt ve Světové radě církví se dostal otevřeně na pořad jednánía že např. vedoucí osobnosti EKD (Evangelické církve Německa) mluví o tom, jaktam vneseme konečně své hlasy. Nyní je tato debata otevřená a již nenískrývaná, a to s evangelíky stále v defenzívě. Musíme se ptát: „Covlastně chceme v této Ekumenické radě církví?“

Zůstanetezapojena do ekumenického hnutí?

To pro mne nenížádnou otázkou. Zůstanu ekumenickému hnutí, kterému vděčím za mnohé, celýmsrdcem věrná. Mám však na tuto instituci, Světovou radu církví, několik veliceintenzivních otázek.

Jakéotázky?

Dostane seuplatnění evangelickému elementu? Proč se celá debata koncentruje tak silně na vnitrocírkevní otázky? Kde zůstávají hlasy Afriky, Asie aLatinské Ameriky? A proč nenalezneme více odvahy k otevřené kultuře sporu?

Domníváte se, žepravoslavné církve jsou příliš tradicionalistické, a příliš spjaté se svýmivlastními tradicemi – že pěstují „křesťanství sakristie“?

Mezi tradicí ainovací musí vždy existovat jistá vyrovnanost. A do ekumenické rady patříekumenické poznávání a ekumenická otevřenost – ty jsem bohužel v poslednídobě nezažila. Péče o slavení liturgie je ve východních církvích jistě dobrá,pro život potřebná nepostradatelná. Avšak rozšíření liturgie o zvěstování adiakonii, což je předností reformačních církví na Západě, by pravoslavív žádném případě neuškodilo. Ekumenické učení musí být vždy vzájemné.

Myslíte si, že jsoupravoslavné církve ochotny se od západních církví něčemu přiučit a nestát stálejenom s rukou napřaženou k žebrání?

Něco takového tohočasu neočekávám. Velice vehementně mi bylo řečeno: My jsme jedna, svatá církeva vy jste „jenom“ křesťanská společenství. Proti něčemu takovému se musímpochopitelně postavit: I my jsme církev. Jsme dědici staré církve, která prošlareformací. Nejsme žádnou narychlo v šestnáctém století vytvořenou církví.A pro toto vlastní sebepochopení očekávám jistýrespekt. Jinak chybí jediná možná základna pro cokoliv společného a projakékoli diskuse.

Znamená to, že tzv. principkonsensu jako cíl je vlastně znemožněn, když se možnost jisté kultury sporuvylučuje? Nepopírá se i vlastní identita tím, že se neuznává identita jiného?

Obávám se, žev současné Ekumenické radě nebude princip konsensu inklusivnía nebude brát dostatečný ohled na menšiny, ale že bude diktováno shora, cokonsensem je. To však nebude fungovat; je nemožné vést takovým způsobemotevřený dialog připouštějící různost názorů s cílem podávání aktuálníhosvědectví Ježíšově radostné zvěsti! Cítím se být zavázána takovémuevangelickému svědectví v různorodém světě kontrastů a zůstanu hlubocespojena s ekumenickým hnutím.

Časopis Publik-Forum z13.9.2002