133 - listopad 2002

František M. Černý: Průčelí kostela Nanebevzetí P. Marie v Emauzích, 1968

Ačkoli se 2. světová válka do tváře historické Prahy naštěstí příliš výrazně nezapsala, nelze říci, že nedošlo k žádným škodám. Jedním z objektů, který byl při americkém náletu 14. února 1945 poškozen nejvíce, byl klášter slovanských (později montserratskýcha na poč. 20. stol. beuronských) benediktinů při kostele Nanebevzetí P. Marie v Emauzích, založený Karlem IV. r. 1347. Kostel přišel o obě věže, střechu, krov a téměř o celou klenbu. Rekonstrukce však začala téměř okamžitě, protože komunita se do kláštera navrátila již v květnu 1945. Pod vedením architekta Oldřicha Stefana byl vybudován pozoruhodný železobetonový krov a byla obnovena střecha ve své barokní podobě. Stefan počítal i s rekonstrukcí západního dvouvěží v málo kvalitních pseudogotických formách, které jim vtiskla beuronská přestavba po r. 1880. Nicméně v r. 1947 bylo západní průčelí z programu rekonstrukce vyňato a z kostela se tak na dvacet let stalo torzo, které nechtěně plnilo úlohu jablka sváru jak na poli ideologickém, tak v oblasti koncepcí památkové péče.

V r. 1960 padlo definitivní rozhodnutí, že stavba již nebude sloužit svým liturgickým účelům, ale stane se z ní Památník české hudby - jakýsi pandán k Památníku národního písemnictví. (Později projekt zeštíhlel na koncertní sál a místnosti pro potřeby Státní konzervatoře.) Opět tedy vzrostl tlak na dostavbu průčelí, která však měla zároveň potlačit sakrální charakter celého objektu. S tímto záměrem byla r. 1964 vypsána soutěž, které se zúčastnili mimo jiné i Jan Sokol a Oldřich Stefan. Návrhy ale vesměs počítaly s dvouvěžím, které by se svými formami více či méně blížilo předválečnému stavu. (Ačkoli je známa i Sokolova studie, která počítá s rekonstrukcí gotické podoby kostela, tzn. bez věží a s vysokou dominantní sedlovou střechou). Tato cesta však byla uzavřená jak z důvodů ideových (stále to příliš připomíná kostel), tak z důvodů odborných (anachronický historismus). První cena byla po zásluze přidělena projektu Františka M. Černého, který se od konkurenčních návrhů pronikavě lišil.

František Maria Černý (1903 - 1978) studoval architekturu u Pavla Janáka a Josefa Gočáraa prošel praxí u Jiřího Krohy. Dostalo se mutedy toho nejlepšího funkcionalistického vzdělání, které doplňoval soustavným studiem západní architektury, zejména díla Le Corbusierova. Z jeho početných realizací zmiňme alespoň nemocnici v Kolíně či tramvajovou vozovnu v Praze-Motole. Návrhy z 50. let jsou ovlivněny tzv. socialistickým realismem, což dobové kritiky hodnotily jako „kladný vztah k tradicím".

Černého návrh na nové průčelí emauzského kostelase rafinovaně vyhnul klasickým věžovým kulisám (čímž upokojil ideologický dohled), a přitom si dokázal podržet neoddiskutovatelný spirituální charakter příslušný sakrální stavbě. Na druhé straně se oprostil od romantizujícího rekonstrukčního pohledu a odvážně, a zároveň zcela organicky, propojil formy vysoce moderní s historickými. Dvě protnutá skořepinová křídla, realizovaná výjimečnou technologií lití betonu do transparentního plexisklového bednění a dokončená r. 1968, tak opět zajistila kostelu dominantní místo na horizontu dolního Nového města a dokázala vytvořit přirozenou pohledovou jednotu s meziválečnou zástavbou na Palackého náměstí. Věže lze tedy vnímat nejen jako smělý počin architektonický a do značné míry i sochařský (ačkoli při bližším studiu objevíme, že architekt kladl zvláštní důraz na čelní pohled a pohledy boční a zadní již nejsou tak přesvědčivé), ale také jako zdařilý zásah urbanistický, který se zároveň snaží alespoň zčásti zaplnit zoufale bílé místo na mapě sakrální architektury mezi léty 1948 - 1989. 

Jan Klípa