Proč bohoslužbě chybí schopnost oslovit smysly?

Uplatnění tělesnosti v bohoslužbě stojí v cestě mnohé překážky, které dílem vznikly již předstaletími, jiné se zase nakupily až v současnosti. Některé z nich uveďme.

Slovo, které je samo osobě znamením, má pro liturgii stěžejní význam. Na Západě však došlo již záhy k přehodnocení, na rozdíl od východních církví, které zůstaly v zásadě otevřené obraznosti. Charakteristické je pro to chápání božího zjevení jako čistě slovního děje, zatímco pojem zjevení přímo pochází z vizuální oblasti podle Ježíšových slov, podle nichž jsou blahoslavení ti, kteří vidí a slyší (Mt 13, 16; srov. Mt 11, 4). II. vatikánský koncil několikrát zdůraznil, že Zjevení nespočívá pouze ve slovech, nýbrž také ve skutcích Boha Otce a Krista. Právě tak je „evangelizace“ ne jenom hlásáním slova, nýbrž také slavením liturgie a osvědčováním v životě. Ačkoliv katolíci oproti reformaci zdůrazňují právě symboliku, nezabraňuje jim to v tom, aby také oni dbali především na slovo, jak jasně prozrazuje doslovné znění dřívějšího církevního přikázání „poslouchat mši“.

„Koncil zásadně a prakticky skrze reformu liturgie uskutečnil naléhavě potřebné zhodnocení slova a jeho svátostné účinnosti, v katolické teologii často zapomínané v reakci na reformaci. Reforma však ale v konkrétní případech vedla spíše k inflaci slova, předávání informací, když ne k indoktrinaci a k plochému moralismu v často velmi subjektivním výběru: na jedné straně k fanatickému odporu tradicionalistických skupin a ke značnému znechucení druhých.“ (E. J. Lengeling)

Od středověku se zájem především systematické teologie zúžil na účinnost znamení a tím výhradně na to všechno, co v krajním případě garantovalo platnost svátosti. To nutně vedlo k ochuzení, ke ztrátě smyslu, protože tu šlo přece hlavně o zaručení platnosti přesně provedeným obřadem. V popředí stál objektivní výkon, který se často dotýkal hranice magického chápání, zatímco liturgická slavnost nebyla považována za nic víc než proces, ve kterém se formuluje a ztělesňuje víra celého lidstva.

Intelektualismus západní teologie není dodnes půdou, na níž by se dobře dařilo chápání tělesnosti v liturgii. Nejde přece pouze o pochopení rozumem, ale také o pochopení srdcem. Protose dodnes – jak nedávno napsal pastorální teolog a náboženský pedagog Dieter Emeis – ve většině postupů „katecheze svátostí mnohem více mluví o tom, co příslušné svátosti znamenají, než o tom, jak je slavit... Skutečnost, že v mnohých katechetických návrzích není rozhodně požadováno symbolické vnímání a jednání je pak orientováno pouze na podstatu, místo na slavení svátostí. Z analýzy předpokladů je zřejmé, i když se dosud úplně dostatečně nepřipouští, že my lidé poznamenaní životním prostředím moderní vědy a techniky máme problémy vnímat symboly a komunikovat jejich prostřednictvím.“ Emeis proto požaduje také emocionální a psychomotorické učební procesy, neboť křesťanská obec si musí osvojit kulturu symbolů.

Slavení liturgie ohrožuje také novodobý individualismus. Liturgii je vlastně schopen slavit jenom ten, kdo je ochoten se otevřít druhým a nechtít slavit pouze „svoji“ bohoslužbu. „V našem západním životním stylu jednoznačně dominuje výkon, účelové jednání, myšlení a vůle, rozum a kalkulace, naproti tomu zůstávají některé vrstvy našeho charakteru méně rozvinuté. Z toho vzniká pocit frustrace, znechucení a zklamání. I reforma liturgie, uskutečněná převážně intelektuály, nese stopy takového ochuzení. Aby bohoslužba znovu dostala svoji výrazovou moc, musíznovu získat svůj charakter jednání, konání v gestech a symbolech, krátce plného lidského aktu.“ (J. Baumgartner)

To jsou jen některé překážky, které stojí v cestě „ztělesnění“, silnější smyslovosti naší bohoslužby. Nelze ale liturgii zatěžovat tím, co má kořeny na zcela jiném místě. Liturgie může vyjadřovat jako znamení pouze to, co skutečně hýbe shromážděnou obcí, co je skutečným výrazem její víry. Záleží tedy na každé obci samotné, zda jsou její bohoslužby radostí pro smysly nebo jsou racionálně nudné.

Přeložil Ondřej Bastl