Jste zde

Místo do Betléma raději do post-Babylonu

autor: 

Jan Konzal

Dlouho jsem si nemohl srovnat v hlavě, jak rozumět tomu, že Hospodina znepokojoval stav jednoty lidského rodu, a proto se preventivně pojistil tím, že jim zmátl jazyky. Říkal jsem si: Patrně ozvuk nějakého prastarého mýtu. Jenže tím se dál člověk nedostane. I mýtus má své poselství, proto jej některý z redaktorů postupně vznikající bible vůbec zahrnul mezi ostatní texty. To poselství nemůže být v příkrém rozporu s přáním Ježíše, aby všichni jedno byli, jak je uvádí Janovo evangelium. Až tváří v tvář dnešním sporům v OSN, v EU i v NATO začínám tušit, kam že to může mířit. Jestliže význam jména města Bábel lze prý tlumočit jako Brána nebes, pak bábelský zikkurrat měl význam boží cesty, kudy prostřednictvím královských rituálů proudila milost na město a lid. Tahle přímo „dálnice“ pro požehnání nebes tu začala existovat právě jako plod jednoty lidu Bábelu. Nedočkala se plných funkcí. To je možná důležitější hádanka. Nezbývá než jedno tajemství osvětlovat druhým a pořád dokola.

Dochází mi to, když před mýma očima taje jako sníh i skála jednoty té části světa, která ještě nedávno docela samozřejmě vyznávala takzvané západní hodnoty lidskosti. Hospodin s tím rozpadem jednoty nemá nic společného, z celého sporu o Irák je cítit člověčina na sto honů.

„Celá země byla jednotná v řeči i v činech“ – tak uvádí jedenáctá kapitola Genesis drama společnosti i jejího náboženství v Bábelu. Jednota dnešní Evropy se takto popsat nedá, a proto i demontáž jednoty národů a národních zájmů dosud požehnaně různých pokračuje méně viditelně. Na scénu vystoupil populismus a šerm polopravd, obchody s politickou kariérou a k tomu potřebnými volebními hlasy i s podporou průmyslových komplexů. Ale všichni se tváří jako ustaraní mírotvorci. Jenže každý bývalý Čechoslovák má vytříbený sluch, když se počestným jménem pacifismu mají přikrýt nahoty smluv typu Mnichov. Je tu při díle tatáž prastará zbraň proti jednotě společnosti jako kdysi u paty věže v Bábelu: Potřebuje-li kdo nějak zvrátit vývoj příliš slibný, rehabilituje lež.

Lež pak už není ve společenském povědomí politováníhodným selháním charakteru, ale „normálním“ výrobním prostředkem. Vlivní lidé dávají slovům cíleně jiný význam, který ovšem před druhými tají. Taková řeč už nekomunikuje, ale mlží, a tím šíří zmatek, ze kterého pak těží dobře připravení jednotlivci a skupiny. Mluví se o míru, a myslí se tím ve skutečnosti akutní snaha zajakési zajímavé výhody poskytnout čas násilníkovi, aby mohl udeřit efektivněji. Mluví se o šťastném vyřešení krize, a myslí se tím, že pacient sice operaci neplánovaně přežil, ale o jeho smrt a velkolepý pohřeb už je naštěstí postaráno jinak.

Lež a polopravda-pololež musí být válečné stroje vylepšované jistě staletou zkušeností. Dokáží destruovat od hradeb měst po ideály úplně vše. Funguje to naprosto universálně, na půdě politiky, vědy, umění i náboženství.

Bábel a jeho Věž stavěli podle bible potomci zbožného Noe. Svět dostal díky spravedlivému Noe po potopě nový morální kredit, a požehnaně se po generace rozvíjel, vypráví bible. Zbožnost tenkrát radila postavit v Bábelu zikkurrat, věž sloužící komunikaci mezi nebem a zemí. Stavěly se ostatně při každém velkém městě. Byla to investice neuvěřitelně pracná, ale lidé si rozuměli, a proto si dokázali pomáhat, a tak skutečně posouvali svá přání k vytčenému cíli. Ale pak došlo k rozpadu té nesporně všeobecně výhodné jednoty a dílo se pomalu ale neodvratně měnilo v ohromný nesmysl. Ani náhodou nešlo o blesk z čistého nebe. Ta posvátná věž v Bábelu nebyla zničena katastrofou, začala se rozpadat následkem rozpadu vzájemného porozumění. Tehdy ani dnes netřeba k tomu zásahu božího, dnes už je po mnoha katastrofách i apokalypsách známo, že boží děti si na přivolání úplně všech myslitelných pohrom stačí sami.

Mimochodem: Nepřipomíná to čtenáři naši situaci světa po pádu železné opony? Lidé si před deseti patnácti lety velkoryse odpouštěli, bratřili se, bujela euforie různého typu, dokonce i náboženstvím se otevírala sekularizovaná náruč. Dnes už to nefunguje. Dnes se neostýchá říci evropský státník, že sice je tu jasný závazek solidarity při obraně, ale on sám a s ním jeho národ přece smí mít jiný názor a smlouvu o solidaritě ignorovat…

Jak se do správně zahájené selanky evropského či euroatlantického soužití zakoření destrukční proces, který umí zbourat i svatyně národního zájmu? Někdo vás osloví; vy sice rozumíte každému slovu i každé gramatické vazbě, ale nerozumíte tomu, kdo vás oslovuje. Jeho jazyk je perfektní, ale jeho řeč degeneruje posluchače na přijímač akustického šumu. Hovoří to člověk? Čeká nějaké slovo od vás? Vyrábí informační smog? Loví posluchače lichotivou lží jako kdysi Evropan Afričany zrcátky nebo korálky? Nevím, nasloucháme. Neslyšíme lidskou řeč, jen zvuky lidské řeči podobné. Ovšem také chrochtání divočáků a štěkot strážních psů cvičených na uprchlíky. A také funění sviní šlapajících v perlách, kterých se prchající běženci musejí vzdávat na celém světě. Není divu: Když nám potom pískají, netančíme. Někdo se naštve, někdo ztrat odvahu, někdo upadne do deprese.

Dnes už prý nepotřebujeme NATO a nepotřebujeme prý sjednocenou Evropu. Spíš prý potřebujeme sice maličké, ale přece jen suverénní dvorky a dvorečky pro pár slepiček kolem jediného kohoutka dostatečně namyšleného. Jednota ostatně prý není žádná výhoda, je přece v národním zájmu uhájit pestrost folklóru a osobitost lidových nectností. Co výrok, to skvost. Populismus však chutná.

Ježíš se tomu bránil programově a radikálně: kenozí. Deklaroval tu metodu nahlas už v Betlémě. I on byl pokoušen, ale obstál, obstál i před Pilátem a před Herodem jako král. V tom je nemoc světa: do kenoze se nikomu nechce, a proto pokušení jsou až na výjimky nakonec silnější než lidská odolnost.

Babylonskou svatyni nekácejí různě formované jazyky nebo kulturní přístupy. Působí to řeč, která už zdegenerovala na nástroj kejklíře, už nekomunikuje, ale lidi vodí za nos a vzájemně popuzuje. A to nastane vždy, kdyse lžím všeho druhu a kalibru přiznává zásadnější význam než pravdě. Napálit bližního je v současné Evropě důležitější než abychom doopravdy vzájemně rozuměli svým smutkům, radostem, rozhořčení, jásotu, něze. K čemu pak takovým lidem zikkurraty? K čemu parlamenty, řečniště, stadiony pro slavení mší pod širým nebem? Odkojenci postmoderny se docela dobře obejdou bez toho všeho, třebaže ještě jejich rodičům to něco důležitého řeklo. Zájmy všeho druhu od hospodářsko politických po náboženské obhájí prý nejúčinněji lež. Lež universální: zbožná i bezbožná, diplomatická i drzá, lež pro diktátory i projejich otroky, lež rodičů a učitelů, politiků i kněží. Ostatně: Lež stokrát opakovaná se už stala pravdou, je už nevinná jako čerstvě křtěné nemluvně, tvrdíval prý prorok Adolfa Hitlera.

Padl zikkurrat v Bábelu, padl chrám v Jeruzalémě, padlo už mnoho chrámů. Hospodin tím neztratil nic, Bůh přece pro rodičku svého syna potřeboval jen stáj a na Sijón svobodně přišel a stejně svobodně odsud odešel. Lidé vždy ztratili nepopsatelně mnoho. Chrámy a církve potřebují lidé. Jen my sami důkladně doplatíme, pokud někde chybí. Ale pro dnešek, zdá se, už zase zní to varování svatopisců o příběhu věže kdesi v Babylonii a o narození krále Izraele v betlémském chlévě jako nesrozumitelné pohádky, jako křik prorokado pouště prázdné až po obzor. Nicméně: ani samotná Babylonie, natož Bábel ajeho Věž už dávno neexistují. Ale turisté tam jezdí. Betlém existuje dodnes aje turistickou i politickou atrakcí. Ale nechodí se tam učit kenosi. Není to poprvé a možná ani naposled, snad nás čeká ještě několik dalších stěhování národů. Kdo se odmítá poučit z dějin, bývá donucen prožít je znovu.