Jste zde

Velehradská pouť 1985

Jak režim zasahoval do života věřících v 80. letech? Jaká byla situace v církvi a postavení věřících ve společnosti v polovině 80. let u nás? Co znamenala velehradská pouť v r. 1985 v životě katolické církve a jaký vliv měla na celou společnost? Tato sonda do posledních let minulého režimu se snaží na tyto otázky odpovědět. Snažím se v ní podat jeden z fenoménů v československé společnosti 80. let, které ve svých důsledcích nakonec vedly k pádu režimu. Těm, kteří atmosféru minulého režimu neměli čas příliš nasát, může posloužit k lepšímu pochopení doby. Přijměte ji jako další střípek do mozaiky.

Širší souvislosti tématu

Jaké mezinárodní události měly vliv na situaci v Československu v polovině 80. let? Z politického hlediska končí období détente, tedy politika uvolňování napětí mezi bloky bipolárního světa[1] a naopak se zostřují vztahy mezi nimi. Závěry Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) z roku 1975, usilující o zabezpečení míru v Evropě, hospodářské spolupráci a rozvoji lidských práv, hrály i v období následujícím velkou roli, zejména díky třetímu bodu o lidských právech. Tzv. helsinské závazky měly přímý vliv na aktivitu opozičních skupin u nás (Charta 77, Československý helsinský výbor 1988, VONS) a ukázaly se jako cesta k ovlivňování komunistické politiky, a to i vůči církvím.

Totalitní nároky státu na jedince v duchu marxisticko-leninské ideologie dusily svobodu vyznání a státní aparát disponoval celým arzenálem opatření, jak náboženské projevy potlačovat. Výsledkem a spontánní reakcí věřících bylo zvýšení aktivit, které nebyly pod kontrolou státu, a snahou vymanit se z pod jeho kontroly.

Už od konce 70. let státní aparát zaznamenává vzrůst hnutí laického apoštolátu, zejména mezi katolickou mládeží a inteligencí, dále monitoruje akce jako schůzky na farách, výlety, letní tábory, sportovní akce a s nelibostí hodnotí vysílání Rádia Vatikán a jeho pořady nejen pro mládež. [2] Rok 1983 je ve znamení nového jaderného napětí v Evropě a oboustranného přísunu jaderných raket do střední Evropy. Reakcí režimu byla socialistická mírová propaganda, která se odrazila i v chystané velehradské pouti 1985.

Československo-vatikánská jednání

V jaké situaci je katolická církev v Československu do poloviny 80. let? Novýkurz ve východní politice Vatikánu byl nastoupen pontifikátem Jana Pavla II. odroku 1978 (16. 10. ) a znamená odklon od politiky „malých krůčků“ Pavla VI. (1963-1978)vůči socialistickým zemím. Papež z východního bloku se netajil snahoupomoci situaci církvi a věřícím ve státech se socialistickým zřízením, která pramenila z jeho vlastních zkušeností ze života pod komunistickým útlakem. V rámci československo-vatikánských jednání se objevuje snaha řešit globální otázky náboženských svobod, které byly z valné většiny odmítnuty a jednání se dál omezovalo jen na tato témata: obsazení vakantních diecézí, tajná církev, emigrace a SKD PiT.

Nejvýraznější spory v jednání se týkaly SKD PiT – Sdružení katolického duchovenstva Pacem in terris, tedy sdružení k režimu loajálních duchovních, jehož aktivity byly podporované státem. Vatikánská strana se zásadně stavěla proti jakémukoliv kněžskému hnutí uvnitř církve, protože církev rozděluje, a duchovním se má umožnit věnovat se pouze duchovenské činnosti a nemají být nuceni k aktivní politické činnosti. Tento spor byl vyhrocen v roce1982 papežským dekretem Prohlášení Posvátné kongregace pro klérus o určitých sdruženích a hnutích zakázaných kléru (Quidam episcopi), ve kterém se zdůrazňuje neslučitelnost duchovenské služby s členstvím v kněžské skupině s politickými cíly, ať už zjevně či skrytě, i když se navenek deklarují jako podporující humanitní ideály. V dalších jednáních byl zákaz konkrétně vztažen na SKD PiT. [3]

Moc na toreagovala aktivitami proti šíření povědomí o tomto dekretu, což se jí nepodařilo. Byl přijat soubor opatření vůči kardinálovi pro jeho „aktivní rozpracovávání“ – od zpochybňování jeho rozhodnutí údajnou přestárlostí a poruchami paměti až k jeho faktické izolaci, ostentativnímu přehlížení a celkovému paralyzování jeho vlivu. Dále vyvíjela moc zvýšenou aktivitu vůči podzemní církvi (domovní prohlídky, vznesená obvinění) zaměřená také na zásah proti vyšší míře propojení legální a podzemní církve.

Faktor, který měl přímý vliv na celkovou atmosféru velehradské slavnosti u příležitosti 1100. výročí smrti sv. Metoděje, bylo Tomáškovo pozvání papeže do Československa nachystané velehradské slavnosti 1985. Papež vyjádřil touhu na velehradské slavnosti přicestovat. Kardinálovou nepříjemnou povinností bylo o tom informovat předsednictvo vlády. Na podporu pozvání papeže se rozběhla podpisová akce. [4] Státnímoc prováděla zastrašovací akce a diskriminační opatření a jak uvádí Benda až „fyzické mučení několika aktivistů, kteří měli prozradit ,nitkyspiknutí‘“ [5]. Papežova účast byla prohlášena za nežádoucí a pokud by kardinál na pozvání trval, hrozilo přerušení kontaktů s Vatikánem. Na slavnosti byla představiteli vlády umožněna účast kard.  Agostina Casaroliho, která se měla obejít bez jednání.

Politický aspekt pouti

Na zasedání sekretariátu ÚV KSČ byl přijat souhrn opatření k jubilejnímu roku a oslavám, zvláště k tradiční velehradské pouti počátkem července. Panovala shoda o kombinaci administrativních opatření, ideologického zneužití shromáždění, vložení vlastního obsahu do události a prorežimní propagandy. Dokument ale unikl na veřejnost a byla mu dána publicita v samizdatu a v zahraničí. Na něj pak kardinál Tomášek reagoval protestním dopisem prezidentu republiky a dalším institucím. I když byl ministrem Klusákem přesvědčován, že jde o podvrh, celá kampaň v tisku osprávné interpretaci významu soluňských bratří svědčila o autenticitě.

Zaslaný apoštolský list papeže, adresovaný duchovenstvu se záměrem ho přečíst na kněžské pouti v březnu 1985 na Velehradě, musel kardinál předložit úřadům. Kněžská pouť se konala o Velikonocích na Velehradě 1985 a bylo přítomno až 1200 kněží[6] a několik tisíc laiků. Po kněžské pouti 11. 4. StB radikálně zasáhla proti katolickému podzemí a katolickému samizdatu. Jak píše Benda: „…několik křesťanů bylo uvězněno a obžalováno, stovky jich byly vyslýchány a zastrašovány, bylo vykonáno mnoho domovních prohlídek, zabaveno asi deset cyklostylů a tisíce svazků náboženské literatury. “[7]

Nátlakem státního aparátu byla červencová pouť vyhlášena za vnitrocírkevní záležitost, což znamenalo, že k ní neměli být přizváni západoevropští a polští biskupové. Účast vatikánské delegace se aparátu nepodařilo zmařit díky mezinárodní situaci. A. Casarolimu byl stanoven program setkání a diskusí se snahou ho izolovat od církve a věřících, nicméně Casaroli naboural program, sešel se s kardinálem Tomáškem a diskutoval s kněžími o stavu diecéze i o zmíněném vatikánském dekretu.

Přípravy na pouť z obou stran

Státní moc přijala opatření, jak zabránit vystoupení neloajálních duchovních, vč. kardinála Tomáška, kterému byl upřen vlastní projev. Byly provedeny zásahy do dopravy pro omezení počtu poutníků. Termín pouti byl pečlivě utajován, neinformovaly o něm ani Katolické noviny (v té době už bez církevního imprimatur). Byla vytvořena státně církevní komise, aby se ujala režie slavnosti ve snaze zamlčet její náboženský charakter, a měla za úkol ji prezentovat jako mírové shromáždění v duchu oficiální politiky. Policejní aparát vyhlásil mimořádná bezpečnostní opatření pro omezení účasti poutníků.

Slovenská podzemní církev a moravští mladí katolíci se nemohli smířit s oficiálním programem pouti a rozběhli kampaň pro její přijatelnou náplň. Snažili se organizovat i sobotní setkání, celonoční adorace a vrcholem programu měla být slavnostní bohoslužba v tradičním poutním pojetí s vyjádřením oddanosti církvi a papeži. Vyzvali k účasti na pouti už den před oficiální slavností (jak tomu bylo zvykem na Slovensku). Zvací dopis se šířil přes aktivisty podzemní církve, osobními setkánímii přes rozhlasovou stanici Hlas Ameriky.

A jak to vypadalo těsně před poutí? „V širokém dalekém okolí nebylo snad jediné obce, kde by se ve dnech 6. -7. 7. nekonal hasičský či myslivecký bál, ochotnické představení, sportovní utkání, výstava květin nebo drobného zvířectva či kam by alespoň nezavítaly houpačky, kolotoče, střelnice a jiné pouťové atrakce, nemluvě o schůzích nejrůznějších spolků a organizací s pokud možno povinnou účastí. “[8]Jak dále píše Benda, cestovní kanceláře na poslední chvíli a bez udání důvodů zrušily všechny objednané cesty na Velehrad, dokonce i některé pravidelné linky byly potají odkloněny. V předvečer poutě se na Velehrad stahovali milicionáři z celé republiky. StB měla zvýšenou pohotovost a přijely i pohotovostní útvary rychlého nasazení se psy. Velehrad byl obklopen několika soustřednými kruhy policejních uzávěr, aby bylo odrazeno co nejvíce návštěvníků.

Průběh pouti

V sobotu odpoledne se začali poutníci scházet na Velehradě na ohlášené neformální setkání. Jak píše Mladý Moravan: „Už v sobotu kolem páté hodiny ranní stál málem na každých 50 m policajt nebo pomocník na cestě z Velehradu do Uherského Hradiště, většina příchozích musela nejméně jednou vytahovat občanku. [9]Sedeli v hlúčkoch, zvítavali sa – pretože sa vačšinou poznali, hrali na gitarách a spievali piesně,…“[10]V sobotu večer po bohoslužbě byli poutníci vytlačeni z baziliky, pokojně se usadili kolem ní a na sousední louce. „Na týchto dvoch miestach strávila mládež noc v modlitbe, speve a skandovaní hesiel na slávu Církvi a pápeža. “[11]Místní rozhlas věřící neustále vyzýval, aby opustili nejen okolí baziliky, ale i celý Velehrad, a odešli do kempu asi 4 km vzdáleného. „Pohnulo se jen pár stovek lidí, zbytek čekal, co bude. Snad právě pocit ohrožení nás v noci tak sblížil, všichni jsme museli překonávat strašidelné „co kdyby“. Ale ono nic. Kromě tajných, kteří se pohybovali mezi námi a horlivě blikali blesky fotoaparátů, „bezpečnost“ nezasáhla. Kolem půlnoci dozněly emoce, i zpěv už byl nesen v jiném než bojovém tónu, ve skupinkách zněly kytary, modlitby, meditace…“[12]Kardinál Tomášek trávil čas na setkání vatikánské a vládní delegace v Gottwaldově. Když se dověděl o protiopatřeních státní správy a StB, chtěl na Velehrad přijet, ale nebylo mu to umožněno. Poutníkům alespoň vzkázal, ať okolí baziliky neopouštějí, ať jsou stateční a v tichosti se modlí. [13]

V neděli na dopolední mši svatou se sešlo podle oficiálních dokumentů 100 000 věřících, zatímco neoficiální odhady poutníků ukazují až na 200 000. Mocenské orgány byly zaskočeny hojnou – podle oficiálních odhadů až šedesátiprocentní – účastí mladých lidí do 25 let. [14]Kardinál Tomášek a ministr Klusák přijeli na Velehrad až ráno. P. Bambas píše o tom, že se na faře tvrdě střetli a kardinál ministra žádal, aby státní správa do průběhu oslav nezasahovala, ale byl odmítnut. Také A. Casaroli byl upozorněnna vážnost situace. Později se F. Tomáškovi svěřil, že až na Velehradě poznal, v jak těžké situaci se církev v Československu nachází.

Slavnost zahájil předseda Okresního národního výboru Uherské Hradiště Lapčík. Již jeho první slova: „Sešli jsme se na této mírové slavnosti…“ vyvolala nesouhlasný pískot. Jak píše Benda: „Nedbaje bouřlivých výbuchů nesouhlasu, v nichž většina jeho projevu zanikla, četl monotónně dál a dál, jen hlas mu stále více přeskakoval. “[15]Český ministr kultury Klusák se snažil více improvizovat a vypouštěl ze svého projevu kontroverznější pasáže. Ve svém zpočátku ještě sebevědomém projevu apeloval na národní cítění a odděloval mravní a kulturní hodnoty od křesťanské víry. Co mu však zástup věřících nemohl odpustit nejvíce je to, že nedokázal v souvislosti s Metodějem vyslovit slovo „svatý“. Při jeho proslovu došlo několikrát ke konfrontaci s davem a ke konci už byl podle Bendy zjevný „jeho vztek, nervozita a zmatek“, který byl patrný i na televizních záběrech z pouti, které byly doplněné četbou jeho oficiálního projevu a vděčným potleskem na „správných“ místech. [16] Projevy obou těchto pánů se neobešly bez pískotu a skandování hesel o potřebě skutečné náboženské svobody.

Dále promluvil kardinál Tomášek, kterému bylo dovoleno jen přečíst pozdravný list od papeže. Jeho slova byla doprovázena jásotem a potleskem. Podpora a úcta věřících byly hmatatelná. Uvedl kardinála Casaroliho, vřele přijatého poutníky, kteří mu podle Bendy „prominuli jeho osobní podíl na někdejší neblahé „východní politice“ Vatikánu[17]. Sloužil mši svatou střídavě v obou národních jazycích a s ním koncelebrovali biskupové. Ranou pro režim bylo viditelné prožívání bohoslužby, zjevná úcta ke kardinálu Tomáškovi, opakované výzvy k návštěvě papeže a projevy oddanosti k papeži a věrným biskupům.

Represe

Z těchto událostí byla státní správa zaskočena, byť se to snažila skrýt např. podhodnocením počtu účastníků. Z interních materiálů vyplývá, jak uvádí Cuhra[18], že nepříjemným překvapením pro ni byla vysoká účast mládeže (asi přehnaně se zde píše o 60 %) a její odvaha. V materiálu se moc pozastavuje nad vlastní neschopností s davem manipulovat a nad neúspěchem koncepce mírové slavnosti. Z organizace akce byla tradičně obviněna nelegální církev, Charta 77 a „zahraniční ideo-diverzní centra. “

Dalším krokem, v duchu této interpretace logickým, bylo odhalit a potrestat organizátory a zabránit opakování. Z akce byl zpracován rozsáhlý videozáznam a fotodokumentace, jejichž vyhodnocování zabralo aparátu až půl roku. K represím tedy režim přistoupil až v lednu 1986. Zastrašující policejní výslechy absolvovaly desítky mladých lidí, od kterých si moc slibovala odhalení organizátorů. StB současně s tím rozjela akcis názvem POUTĚ, zaměřená proti tradičním náboženským poutím. Její preventivní a kontrolní opatření znamenaly, že na velehradskou pouť 1986 přišlo asi jenom 6 000 poutníků, z toho 20% mládeže. [19]Nicméně slovenská StB takových úspěchů nedosáhla a poutí v Levoči, Šaštíně a jinde se tradičně zúčastnilo mnoho věřících.

Bambas píše z vlastních zkušeností: „Výslechy byly kruté, i několikadenní. Aby zastrašily co nejvíce lidí, tentokrát se odehrávaly přímo na pracovištích postižených. Nám všem …StB tvrdě zakázala nejen cesty na Velehrad, ale i účast na všech bohoslužbách kardinála Tomáška v Praze. Za půl roku,v den velehradské poutě v roce 1986, jsme byli pro jistotu předběžně zadrženi. “[20]

Předznamenala pouť něco nového?

Z článků poutníků ve Studiích je patrná ceněná zkušenost z toho, že katolická víra je životná a žitá, že spojením vzniká síla a jednota, které se státní moc může obávat. Výrazný je zážitek ze společenství věřících a svoboda vyjádření společné víry. Společný dojem z pouti by se dal vyjádřit slovy: obnovené sebevědomí a vědomí vlastní síly. Většinu pisatelů velehradské události nutily zamyslet se také nad politickým aspektem víry. “V určitém smyslu je naše víra vždy politická. Žijeme v polis, společenství,v němž křesťanství dostává svůj jasný a určitý výraz ,zde a teď‘ skrze praktickou, každodenní službu bližnímu a Bohu. Jednáme tedy současně jako křesťané i občané. “[21]Benda se srovnává požadavky totalitní mocí na jedince a nároky, které na věřícího klade žárlivý Bůh Izraele a jeho absolutní nárok na celého člověka: „Dávejme císaři, co je císařovo! Chytačka je v tom, že ,císařovo‘ ve smyslu totalitní moci zde a nyní není nicprávě proto, že nerozdílně požaduje všechno, tělo i duši (aspekt totality). “[22]Domnívám se, že už jen málo lidí mohlo popírat politické závazky víry a nutnost se angažovanost proti režimu programově zaměřenému protizákladním lidským svobodám. Toto vědomí mělo dopad i na společnost.

I přes snahu moci dochází v dalších letech k oživení aktivit církve. Kolem roku 1987 je velmi patrné oživení církevního života v Československu, a to i díky dvěma programům náboženské obrody. Na Slovensku to byl celoroční poutní program v rámci papežem vyhlášeného Mariánského roku; a StB s nelibostí sledovala rostoucí počet účastníků. V českých zemích se zrodil program Desetiletí duchovní obnovy národa, při kterém došlo poprvé ke spolupráci „tajné“ i „oficiální“ církve. Program zasvěcoval každý rok jednomu národnímu světci a byl ve znamení konkrétního tématu. [23] Byl vyhlášen za tichého souhlasu státní správy, i když ta jím byla velmi znepokojena. Další aktivitou byla Navrátilova petice, jejíž název mluví za vše: Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v ČSR, uvedená ve známost v roce 1988. [24]Oživení přispěly i aktivity nejen katolické mládeže – pořádala se duchovní společenství, kulturní akce, samizdat pro mládež. Došlo k návratu mládežnických aktivit na fary a do kostelů, což nebyla sice nová věc, nikdy k tomu ovšem nedošlo v takovém rozsahu a v tolika oblastech (např. při středních a vysokých školách, na studentských kolejích, při turistických oddílech apod. ) A to už se pomalu ocitáme v období konce režimu.

Závěr

Pouť musela být jistě ohromný zážitek – po mnoha letech útisku církve jako instituce a věřících jako jejích živých údů dala ohromná skupina lidí najevo vlastní náboženské přesvědčení, které v této situaci mělo silné politické dopady. Ve společnosti se výrazněji začaly zvedat hlasy o politických implikacích víry a zvovupromyšlení vztahu víry a politické moci. Možná se díky ní kulturní a společenské dění u nás zrychlilo, rozhodně tím církev nabyla sebevědomí, odvahu a uvědomila si svoji sílu. Aktivity druhé poloviny 80. let o tom svědčí. Možná už byla méně ochotná dělat kompromisy s režimem, potlačujícím základní lidské svobody, mezi něž svoboda náboženského vyznání nedělitelně patří. A tím rozhodně přispěla na cestě ke svobodné společnosti. Z pohledu člověka, který z minulého režimu mnoho nezažil a kterému v následování svého nejvnitřnějšího hlasu společnost alespoň systémově nebrání, se význam prožitku velehradské pouti těžce chápe.

Literatura:

Bambas, Pavel: První vlašťovka nového jara, Katolický týdeník, 1995, roč. VI., č. 27-28, str.1, 16

Benda, Václav: Jak dál po Velehradě?, Rozmluvy 1985/86

Cuhra, Jaroslav: Československo-vatikánská jednání 1968-1989, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR2001.

Cuhra, Jaroslav: KSČ, stát a římskokatolická církev (1945-1989), časopis Soudobé dějiny 2001, č. 2-3, USDAVČR

Cuhra, Jaroslav: Skrytý zápas – Stát, katolická církev a mládež a druhé dekádě normalizačního režimu, in: Ostrůvky svobody: Kulturní a občanské aktivity mladé generace v 80. l. v Československu, Votobia Praha, 2002

Janát, Bohumír: Velehrad, Rozmluvy 1985/86

Mikloško, František: Nebudete ich mocť rozvrátiť, Z osudov katolickej církvi na Slovenskuv rokoch 1943-1989, Archa Bratislava 1991

Vaško, Václav: Velehrad 1985, Katolický týdeník, roč. VI, 1995, č. 27-28, str. 1

Příspěvky anonymův Studie, Křesťanská akademie v Římě,

Poznámky k velehradské pouti, č. 104-106, II-IV/1986

Ohlasy velehradské pouti(5), č. 103, I/1986


[1]Politika détente spadá do období od počátku 70. let do sovětské invaze do Afgánistánu (prosinec 1979) a do vyhlášení válečného stavu v Polsku (v prosinci 1981 jako kulminace událostí od léta 1980, kdy probíhaly stávky a byla založena odborové organizace Solidarita nekontrolovaná komunisty) a je charakterizována uvolňováním mezinárodního napětí a snaha západních mocností navázat s východním blokem kontakt, uzavřít odzbrojovací smlouvy a celkově jednat v duchu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.

[2]Více v Cuhra, Jaroslav: Skrytý zápas – Stát, katolická církev a mládež a druhé dekádě normalizačního režimu, in: Ostrůvky svobody: str. 107

[3]Více v Cuhra, Jaroslav: Československo-vatikánská jednání 1968-1989, str. 118

[4]Získalo se snad až 22 000 podpisů, ale státní aparát zasáhla a zabavil několik podpisových archů. Do Vatikánu se dostalo jen 17 000 podpisů. viz Benda,Václav: Jak dál po Velehradě?, Rozmluvy 1985/86, str. 7

[5]Benda, Václav: Jak dál po Velehradě?, Rozmluvy 1985/86, str. 7

[6]Mikloško, František: Nebudete ich mocť rozvrátiť, str. 128

[7]Benda, Václav: Jak dál po Velehradě?, Rozmluvy 1985/86, str. 8

[8]Benda, Václav: Jak dál po Velehradě?, Rozmluvy 1985/86, str. 8

[9]Mladý Moravan, Poznámky k velehradské pouti, Studie II-VI/1986, str. 255

[10]Ohlasy velehradské pouti, Velehrad viděný zeSlovenska, anonym in: Studie I/1986, str. 38

[11]ibid str. 38

[12]Mladý Moravan, Poznámky k velehradské pouti, Studie II-VI/1986, str. 255

[13]Bambas,Pavel: První vlasťovka nového jara, Katolický týdeník, 1995, roč. VI., č.27-28, str. 16

[14]tak v Bambas, Pavel i Benda, Václav; Mikloško mluví až o 250 000 účastníků

[15]Benda, Václav: Jak dál po Velehradě?, Rozmluvy 1985/86, str. 11

[16]viz zejm. Benda, Václav: str. 11; Bambas, Pavel; Cuhra Jaroslav: Skytý zápas, str. 135 a Čs. - vatikánská jednání, str. 173

[17]Benda, Václav: Jak dál po Velehradě?, Rozmluvy 1985/86, str. 12

[18]Cuhra, Jaroslav: Skrytý zápas, in: Ostrůvky svobody, str. 136

[19]tamtéž

[20]Bambas,Pavel: První vlašťovka nového jara, Katolický týdeník, 1995, roč. VI., č.27-28, str. 16

[21]Mladý Moravan, Studie II-IV/1986, str. 255

[22]Benda, Václav: Jak dál po Velehradě?, Rozmluvy 1985/86, str. 31

[23]Počátek spadá do roku 1988 a vrcholem měl být rok sv. Vojtěcha 1997 spojený s milleniem jeho mučednické smrti a tématem Kristus a Pán dějin a Otec budoucího věku. Byla snaha o ekumenický ráz programu.

[24]Navazovala na dopis kardinála Tomáška v 1986, kde v 16ti bodech shrnut neřešenéproblémy vztahu církve a státu. Navrátil uvedl 31 bodů, např. odluka církve astátu, navrácení církevního majetku, úprava Ústavy. Kardinál jej podepsal také a celkový počet podpisů byl přes půl milionu. Viz Cuhra, J. : Čs. - vatikánská jednání, str. 198