Jste zde

Synoda biskupů o eucharistii

 

Ve dnech 2. až 23. října se ve Vatikánu konalo generální shromáždění biskupské synody na téma: Eucharistie: zdroj a vrchol života a poslání církve. Celkově to bylo již 21. shromáždění (od roku 1967 se konalo 10 řádných, 2 mimořádná a 8 speciálních) tohoto orgánu, který má od konce Druhého vatikánského koncilu demonstrovat kolegialitu biskupů.

Přestože kolegialita biskupů je jednoznačně dosvědčena tradicí církve prvního tisíciletí, provází její pokusy o oživení v rámci římskokatolické církve stále řada problémů. Papežský úřad a mocný aparát římské kurie jsou její největší překážkou. Věroučná konstituce o církvi se sice snažila zdůraznit kolegialitu biskupů, ale slibně vyhlížející formulace byly oslabeny tzv. Předběžně vysvětlující poznámkou, která byla ke konstituci připojena, a to na nátlak sněmovní menšiny – především zástupců římské kurie – na papeže a bez jakéhokoliv hlasování. V pokoncilním období byla kolegialita biskupů oslabována především tím, že římská kurie mnohdy vybírala nové biskupy na základě jejich loajality, leckdy i proti vůli místních církví. Také role biskupské synody je výrazně oslabena a ve srovnání se synodami prvního tisíciletí je spíše karikaturou synodality. Kánon 343 to vyjadřuje jasně: „Biskupskému sněmu přísluší projednávat otázky a vyslovit přání, ne však je řešit nebo vydávat o nich rozhodnutí, kromě určitých případů, kdy jej papež vybavil rozhodovací mocí, přičemž papeži přísluší, aby stanovil platnost a účinnost rozhodnutí sněmu.“ Dosavadní praxe ukazuje, že se papež necítí vázán podněty, které od biskupů zazněly.

Stručné vysvětlení role biskupské synody považuji za důležité, abychom si uvědomili, že od takového orgánu není možné čekat nějaké podstatné rozhodnutí nebo dokonce řešení čehokoliv. Ani od nového papeže nebylo možné čekat nějaké zásadní změny při řízení synody, přestože na koncilu patřil k teologům, kteří prosazovali myšlenku biskupské kolegiality. Několik avizovaných novinek v „metodologii“ synodního jednání byly jen kosmetickou úpravou. Za zmínku stojí např. složení zasedání synody, které patřilo k nejpočetnějším v dějinách. Podle oficiální zprávy se synody zúčastnilo 256 synodních otců ze 118 zemí světa, přičemž 177 bylo zvolených (nejčastěji biskupskými konferencemi), 39 se účastnilo z moci svého úřadu a 40 bylo přizváno papežem. Bylo pozváno 12 zástupců nekatolických církví, většinou se jednalo o východní církve. Poprvé byly bezprostředně po zasedání zveřejněny závěrečné propozice, tj. návrhy vzešlé z jednání synody, které v minulosti zůstávaly utajené a byly předány papeži jako podklady pro posynodální apoštolskou exhortaci.

Téma a pracovní podklady pro synodu jsou vlastně dědictvím pontifikátu Jana Pavla II. Je pochopitelné, že tyto materiály se nesly v duchu nedávných oficiálních a zároveň problematických textů k otázce eucharistie a bylo by příliš naivní očekávat, že se biskupové budou věnovat serióznímu rozboru těchto textů nebo dokonce jejich kritice. Jedná se hlavně o encykliku Ecclesia de eucharistia z roku 2003 (komentáře viz Getsemany 2003, č. 5) a instrukci Kongregace pro bohoslužbu a svátosti s názvem Redemptionis sacramentum z roku 2004 (viz Getsemany 2004, č. 6 a 7/8). Také závěrečné propozice synody obsahují tytéž teologicky problematické věci jako např. výzvy k organizování eucharistických adorací (připomínám, že církev 1. tisíciletí a ani východní církve nic takového neznají, navíc úcta k eucharistii mimo liturgické slavení měla mnohdy blízko k magickým představám) nebo každodenní slavení liturgie kněžími i bez přítomnosti věřících. Naopak na rozdíl od uvedených textů se synoda zabývala také problematikou smíšených manželství. Zaznívaly hlasy volající po umožnění přístupu jednotlivých nekatolíků k některým svátostem v římskokatolické církvi, jen je podle mne třeba se vyhnout podezření ze skrytého proselytismu. Ostatně kdy i římská kurie začne brát ohled na výsledky teologického bádání a ekumenických dialogů posledních desetiletí a přestane považovat nekatolické církve za jakési křesťany druhé kategorie, kterým je třeba klást větší překážky než členům vlastní církve?

Na synodě se diskutovalo o celé řadě témat, zajímavých a podstatných i zcela marginálních. Do kategorie zajímavých řadím např. příspěvky některých afrických biskupů o problémech inkulturace. Za marginální až kuriózní považuji naopak požadavek zrušení možnosti přijímání na ruku. Pozornost médií klasicky zaujala debata o povinném celibátu, případně o možnosti světit osvědčené ženaté muže (podobná výzva zazněla i na nedávném plenárním sněmu u nás, ale tento příspěvek nebyl nikde publikován). Synoda ani v této věci nepřinesla nic nového. Domnívám se, že zrušením povinného celibátu se nevyřeší problémy s nedostatkem adeptů o službu v církvi. Na to by bylo třeba změnit její strukturu, způsob zacházení s lidmi a především dbát na to, aby církevní službou byli pověřováni lidé osobně i teologicky zralí. Dnešní jednostranný důraz na sexuální abstinenci a bezmeznou loajalitu má v krajních případech tragickou podobu, o čemž svědčí neustále se objevující případy zneužívaných dětí a krytí pachatelů ze strany představených. Biblický požadavek na biskupy je stále inspirující: „Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné; nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev?“ (1 Tm 3, 4-5).

Jak to skutečně v praxi s eucharistií chodí nakonec ukázaly informace o případu zesnulého Rogera Schütze, zakladatele komunity v Taizé, kterému dnešní papež nedávno veřejně podal eucharistii. Původně byla tato skutečnost vysvětlována jako důsledek obecně známé "katolické víře" bratra Rogera. Nyní podle některých tradičních médií (např. časopis Světlo) Vatikán tuto událost oficiálně vysvětluje jako"nedorozumění", neboť bratr Roger byl posazen do jiného sektoru a přiveden až k papeži. Slyším-li takové absurdní zprávy, tak se domnívám, že zbývá už jen doufat, že se v té houštině předpisů a výkladů o eucharistii vyzná alespoň Hospodin.