Jste zde

Kardinálové doby renesance

V této práci se budu zabývat kardinály v období renesance především ze statistického hlediska. Jako zdroj mi posloužily zvláště webové stránky Salvadora Mirandy umístěné na serveru Florida International University.

Zejména bych chtěl postihnout v této době obvyklý nepotismus, dále se zaměřím na složení kardinálského kolegia z hlediska věku dosaženého při jmenování a délky setrvání ve funkci. Rovněž bych chtěl sledovat národní zastoupení a zastoupení řeholních řádů. Těžištěm mého zájmu budou pontifikáty renesančních papežů od poloviny 15. do poloviny 16.vstoletí. Poněkud stranou zůstane vývoj kardinálského úřadu jakovtakového ke konci 16. století, kdy dochází v církvi k hlubokévproměně, která dostala konkrétní podobu v průběhu zasedánívtridentského koncilu.

Renesanční kardinál

Jako období renesance označujeme v Itálii dobu přibližně od poloviny 14. století do konce století 16.1 Italská renesance ovlivnila celou evropskou kulturu také v následujících staletích, kdy se šířila do Evropy. Renesance byla úzce spjata s papežským státem, který se nacházel na severu dnešní Itálie, a s Římem, který se jako sídlo papežů2 a kardinálských dvorů stal alespoň dočasným útočištěm řady umělců. Ti našli v osobách církevních knížat štědré mecenáše – mnozí z kardinálů neváhali utratit hotové jmění na stavbu svých paláců, hrobek, letních sídel a jejich výzdoby. Období od poloviny 15. do poloviny 16. století je známé jako římská renesance.3

Za vrchol renesančního papežství se obvykle považují pontifikáty Alexandra VI. a Julia II. Alexandrův pontifikát, který těsně předcházel Juliovu, přitahujepozornost kvůli mnohdy neskrývané prostopášnosti a nemravnosti4, Juliův pak udivuje neutuchajícím bojovým zápalem papeže.5

Za obou papežů – stejně jako dlouho před nimi a ještě i dále po nich – bujel nepotismus v řadách kardinálského kolegia. Jen Alexandr VI. jmenoval za svého pontifikátu do kardinálského kolegia nejméně šest svých příbuzných6 stejně jako Juliův strýc Sixtus IV. Julius sám pak jmenoval do kolegia pouze čtyři své synovce.7

V té době se rozdávaly, a velice často spíše prodávaly, kardinálské klobouky podle jiného klíče než dnes. Nešlo ani tak o mravní bezúhonnost, vzdělanost a hlubokou víru potenciálních kandidátů, jako spíše o postavení v tehdejší společnosti – majetnost, loajalitu papežskému stolci, kterou měli v kolegiu zajišťovat právě papežovi příbuzní – a v neposlední řadě sledovalo jmenování především u zahraničních adeptů politické cíle.8 To je možné vysledovat ze zastoupení národů v konzistoři.

Mocenské ambice a chamtivost budoucích kardinálů byly často neskrývané. V papežském státě jmenování sloužilo k udržení vnitropolitické rovnováhy popřípadě ke zvýšení prestiže jednotlivých starobylých šlechtických rodů, které ovládaly celá města a oblasti a vytvářely městská království víceméně nezávislá na papežské moci. Například ferrarské vévodství Alfonsa d´Este se za Julia II. natolik vzpíralo ambicím papežského stolce, že papež sám vytáhl v čele svého vojska proti ferrarskému vévodovi, který byl pod ochranou francouzského krále.9

Řešení územních konfliktů a organizace uzemní správy vojenskou silou nebylo za Julia ničím neobvyklým. Na území Itálie existovala samostatná Benátská republika a další odbojná města, která se ocitala ve sférách vlivu jiných mocností. To klidu rovněž nepřidalo. Připočteme-li k tomu Juliovy ambice upevnit vládu a rozšířit hranice papežského státu o nárokovaná území do maximální podoby, 10 je jasné, že Itálie byla téměř po celou dobu Juliova pontifikátu velice neklidným místem. Přesto však v této době mohla vzniknout taková velkolepá díla jako tři monumentální paláce na území Říma, Raffaelova výzdoba komnat Vatikánského paláce, Belveder zhotovený podle Bramantova návrhu, Sixtova hrobka od Pollaiuola či socha Mojžíše od Michelangela, jež je součástí Juliova náhrobku v kostele sv. Petra v okovech a řada unikátních papežských pevností, které se nacházely mimo území renesančního Říma.

Vedle papežského dvora dosahovaly astronomických nákladů i dvory mocných kardinálů, které čítaly ve své vrcholné podobě na 150 lidí, ale i více, 11 a které odrážely, či měly odrážet velkolepost svého pána. Zajistit chod těchto vpravdě knížecích dvorů, na kterých pobývali ve své době kromě služebnictva a řady chudších příbuzných také umělci – ale našli bychom tam také mágy, kejklíře, astrology a vůbec celou řadu dalších příživníků – vyžadovalo nemalé prostředky, na které nestačily běžné kardinálské příjmy.12

Také proto renesanční kardinálové vehementně usilovali o získání výnosných rent a benefícií. V té době bylo zvykem, že kardinál kromě mecenášství a charity zabezpečoval i své příbuzné. Rodiny kardinálů považovaly za čest mít kardinála v rodině, ale současně jeho postavení využívaly k vlastnímu obohacení či k získání politického vlivu a moci.13 Došlo to až tak daleko, že papež Pavel III. musel na členy svatého kolegia rozšířit ustanovení tridentského koncilu, které zakazovalo biskupům hromadění funkcí a kumulaci prebend.14 Rovněž byla obnovena sídelní povinnost církevních správců jednotlivých území, která sice nikdy nebyla zrušena, ale v předtridentských dobách se nedodržovala. Tak papež musel občas biskupa vyzývat, aby přesídlil do své diecéze pod hrozbou odebrání úřadu.

O udělování lén a církevních obročí se stále vedly dalekosáhlé spory s panovníky.15 Ačkoliv obsazování biskupství spadalo do pravomoci apoštolského stolce, přinejmenším se očekávalo, že papež bude respektovat vůli panovníka či místní autority, pod jejíž světskou správu dotčené území spadalo.16 Vše ještě komplikovaly vznášené dědičné nároky a nepotistické ambice církevních správců.

Nepotismus

Nyní se pokusme postihnout papežské nipoti17 v kardinálském kolegiu. Především se bude jednat o synovce, prasynovce, eventuelně bratrance různého stupně příbuznosti, které papež jmenoval během svého pontifikátu do kolegia kardinálů a jejichž nominaci prosadil.18 Nepotismus zahrnuje rovněž další mužské papežovy příbuzné, kteří získali za jeho přispění důležité funkce ve státní správě či na papežském dvoře. Dokonce ani světská kariéra nemusela být překážkou pro jmenování do kardinálského stavu. V takovém případě přijal „zájemce“ svěcení dodatečně.19

Vyloženě nelegitimní záležitostí bylo jmenování přímých potomků bývalých kardinálů, ať už přiznaných či utajovaných, jak tomu bylo za Alexandra VI.20 Celibát se v té době příliš vážně nebral. Papež Alexandr VI. porušil i poslední nepsané pravidlo, že alespoň po usednutí na papežský stolec se vystříhá společnosti žen. Právě on je proslulý návštěvami matky svých dětí, potomků a vůbec celou řadou neřestí.21 Jeho syn Cesare de Borja se ale svého kardinálského klobouku vzdal a stal se raději vojenským velitelem.22

Často se předpokládalo, že kardinálové-synovci měli být papežům oporou v kolegiu, zatímco laičtí příbuzní byli často určeni pro dráhu světských správců či vojenských velitelů.23 Jednoduše měli být těmi, na než je možné se spolehnout za každé situace. Občas se ukázalo, že ambice samotných nepotů jsou tak veliké a jejich kvality tak slabé, že nemohli být papeži oporou – spíše se mu stali přítěží, s níž se musel neustále vyrovnávat – jako tomu bylo v případě Francescca Marii della Rovere, kterému Julius II. svěřil vojenské velení nad papežskými vojsky.24

Každopádně neskrývaná snaha prosazovat vlastní rodinné příslušníky případně hájit zájmy rodin spřízněných sňatky ochromovala církevní správu v celé své šíři. Papežský nepotismus byl nejkřiklavějším projevem snahy zajistit moc, slávu a budoucnost rodu.

Nejvýrazněji se to snad projevilo právě u rodu della Rovere. Sixtus IV. (Francesco della Rovere) jmenoval do kardinálského kolegia během třinácti let svého pontifikátu celkem šest svých příbuzných.25Hned několik měsíců po svém zvolení jmenoval do funkce dva synovce: Giuliana a Pietra Riaria.26 Vletech 1477–78 následovali další čtyři příbuzní, z nichž vlastnímu synovci Riaria bylo teprve šestnáct let.27Když se v roce 1503 Giuliano della Rovere stal papežem (Julius II.), i on bezprostředně po svém zvolení jmenoval dva své synovce do kardinálského kolegia. Další příbuzný byl jmenován v roce 1505, další synovec Sisto převzal tituly po svém zesnulém bratru. Julius nebyl tolik náchylný ke jmenování členů své rodiny kardinály, proto v kolegiu nepůsobili současně více než dva nepoti z rodu della Rovere, které sám jmenoval.28

Nepotismus ovšem zůstal v dobách renesančního papežství hluboce zakořeněný, a tak ještě Pavel III. (Alessandro Farnese) dosadil do kolegia krátce po svém zvolení v roce 1534 dva své vnuky: čtrnáctiletého Alessandra Farnese juniora a šestnáctiletého Guida Ascania Sforzu. K nim přibylv roce 1536 třináctiletý bratranec Niccolo Caetani a v roce 1545 ještě další vnuk, patnáctiletý Ranuccio Farnese.29

Předchůdce Pavla III. Giuliode'Medici (Klement VII.) jmenoval do kardinálského kolegia pouze svého osmnáctiletého bratrance Ippolita – po roce 1527 (sacco diRoma) se všechna jeho jmenování stala součástí zahraniční politiky a zoufalé snahy získat peníze pro prázdnou papežskou pokladnici.30

Z následujícího přehledu vidíme, že papežští nepoti měli mezi jmenovanými kardinály v průběhu sledovaného období stabilní zastoupení. A papežové – pokud měli příležitost – toho rádi využívali.

Nepoti v kardinálském sboru

 

počet jmenovaných
kardinálů

z toho
papežští nepoti

% nepotů

Mikuláš V.(1447-1455)

11

1

9

Kalixt III.(1455-1458)

9

2

22

Pius II.(1458-1464)

12

2

17

Pavel II.(1464-1471)

12

3

25

Sixtus IV.(1471-1484)

34

6

18

Inocenc VIII.(1484-1492)

8

1

13

Alexandr VI.(1492-1503)

43

6

14

Pius III.(1503)

0

0

-

Julius II.(1503-1513)

27

4

15

Lev X.(1513-1521)

43

3

7

Hadrián VI.(1522-1523)

1

0

0

Klement VII.(1523-1534)

33

1

3

Pavel III.(1534-1549)

71

4

6

Julius III.(1550-1555)

20

4

20

Jmenování kardinálů, vývoj počtu členů kolegia

Jmenování kardinálů bylo v kompetenci papeže, ale své kandidáty prosazovaly i mocné šlechtické rody. Kardinálské a vyslanecké posty se stávaly předmětem politických jednání a určovaly dosah vlivu jednotlivých panovníků na dění u papežského dvora.31 Kromě toho se našlo mnoho zájemců, kteří byli ochotni za kardinálský klobouk zaplatit značné sumy, které papežská pokladnice nutně potřebovala.32 Potom nepřekvapí, že nová jmenování kardinálů se často stávala předmětem sporů mezi papežem a tehdy mocnou konzistoří, zvláště pokud mělo dojít k rozšíření kolegia či jmenování některých z papežských nepotů.

Sixtus IV., ještě než se stal papežem, slíbil, že nebude kolegium rozšiřovat o žádné nové kandidáty, dokud jejich počet neklesne pod 24. Zkušenost však ukazovala, že jakmile byli papežové zvoleni, necítili se být vázáni sliby, které dali v konkláve.33 Když Sixtus IV. zemřel, bylo na světě již 32 kardinálů.34 Ještě po zvolení Alexandra VI. se předpokládalo, že by počet členů kolegia neměl přesáhnout 24-26. Přesto se právě Alexandr zasloužil o to, že poté, co si vynutil nová jmenování kardinálů až pod hrozbou dalšího hromadného jmenování35, dosáhlo „svaté“ kolegium v porovnání s jeho předchůdci nevídaných rozměrů – čítalo přinejmenším 43 osob.36 Přitom ještě v roce 1404 před zvolením Inocence VII. mělo pouze 12 kardinálů.37 Stejně se zachoval i Lev X.,který vymohl na vzpurné konzistoři velké hromadné jmenování 31 nových kardinálů, při němž propůjčil kardinálskou hodnost dosud největšímu počtu mužů v dějinách, přestože byl v posledních volebních kapitulacích stanoven maximální počet na 24 kardinálů a svaté kolegium mělo již 33 členů.38

Právě Sixtus IV. a Alexandr VI. jmenovali téměř polovinu ze 129 kardinálů, kteří byli jmenováni od Mikuláše V. po Alexandra VI.39Papežové neváhali přivést rebelující kardinály k poslušnosti, ale v zásadě platilo, že nové kardinály jmenovali až po souhlasu konzistoře. Někdy byl souhlas vynucen různými formami nátlaku včetně hrozeb konfiskace majetku. Obzvláště při jmenování svých nepotů bývali renesanční vládcové církve neoblomní. Pokud papež očekával problémy, jmenoval kandidáty tajně40 a vyhlášení proběhlo až na veřejném zasedání konzistoře. Tak tomu bylo například u dvou Sixtových synovců, kteří se ujali purpuru ještě předtím, než byli formálně vyhlášeni, a způsobili tím velké pozdvižení.41 Podobně se zachoval i Pavel III. v případě jmenování svého nezletilého bratrance.42

V následujících padesáti letech pak zvolili papežové od Julia II. po Pavla III. celkem 175 kardinálů, což je téměř stejný počet, jaký jmenovali jejich předchůdci od Martina V. (zvolen roku 1417) až po Alexandra VI.43 I to ukazuje na jeden významný trend – totiž na neustálé rozšiřování kardinálského kolegia, které pokračovalo během zasedání tridentského koncilu. A tak po smrti Pia IV., který koncil uzavíral, mělo svaté kolegium již 70 kardinálů.44

Sledovat podrobně vývoj počtu členů kardinálského kolegia je poměrně obtížná záležitost, jelikož souhrnné údaje o počtu žijících kardinálů jsou dostupné pouze pro určitý dějinný okamžik, jakým byla například volba papeže. Stejně se ale nevyhneme problémům – kromě toho, že se všichni kardinálové konkláve z různých důvodů neúčastnili, nebylo ani pravidlem, že stejný počet kardinálů, který do konkláve vstoupil, také vystoupil. Stávalo se, že někteří kardinálové onemocněli nebo dokonce zemřeli v průběhu volby papeže.45 K tomu je nutné přičíst ještě další problémy, jako již zmíněná jmenování „in pectore“, exkomunikace atd. Počet členů kardinálského kolegia se v průběhu jednotlivých pontifikátů neustále vyvíjel a byl závislý především na poměru nových jmenování a úmrtí kardinálů.

Vývoj počtu členů konzistoře při konkláve v letech 1447 – 1550

 

přítomni

nepřítomni

celkem

% přítomných

Mikuláš V.(Parentucelli)

18

8

26

69

Kalixt III.(Borja)

15

6

21

71

Pius II.(Piccolomini)

18

8

26

69

Pavel II.(Barbo)

19

10

29

66

Sixtus IV. (dellaRovere)

18

7

25

72

Inocenc VIII.(Cibo)

25

7

32

78

Alexandr VI.(Borja)

23

4

27

85

Pius III.(Piccolomini)

37

8

45

82

Julius II. (dellaRovere)

38

6

44

86

Lev X.(Medici)

25

6

31

81

Hadrián VI. (vanUtrecht)

39

9

48

81

Klement VII.(Medici)

39

6

45

87

Pavel III.(Farnese)

33

13

46

72

Julius III. (delMonte)

49

3

52

94

Průměrný věk a délka služby

Ještě s většími potížemi jsem se setkal, když jsem chtěl kardinály rozdělit do skupin podle věku, kdy byli jmenováni. Můj téměř výhradní zdroj pro tuto činnost, webové stránky Salvadora Mirandy, obsahují kompletní biografické údaje všech jmenovaných kardinálů až od pontifikátu Hadriána VI., tj. od roku 1522. V poslední době byly doplněny údaje pro většinu kardinálů jmenovaných Klementem VII. – datum narození zůstalo nezjištěno pouze ve třech případech. Ani u Pavla III. se mi v sedmi případech nepodařilo zjistit věk v době jmenování – u jistého procenta členů kolegia nejsou tyto údaje k dispozici. Kardinály jmenované během pontifikátů Julia II. a Alexandra VI. jsem do srovnání nezahrnul, jelikož se mi nepodařilo získat potřebná data v takovém množství, aby měla dostatečnou vypovídací hodnotu.

Je jistě zajímavé sledovat, jak se jmenovaní nepoti podílejí na délce služby v kolegiu v porovnání s kardinály, kteří byli jmenováni ve vyšším věku. Mladičcí nepoti Pavla III. a ostatních papežů z rodů Borgia a Rovere tvořili podstatnou část jmenovaných do 25 let a skutečně také patřili k nejdéle sloužícím členům kolegia. Můžeme si ještě povšimnout, že Pavel III. jmenoval během svého pontifikátu nejen nezvykle velké množství těch, kteří sloužili v kolegiu po mnoho dalších let, ale také těch, kteří se ze své funkce dlouho netěšili. Stejně jako osmnáctiletý bratranec Klementa VII. Ippolito, který zemřel šest let po svém jmenování.46

Renesanční papeže mohla přijmenování ovlivnit i jejich vlastní zkušenost, vždyť budoucí papežové jako Lev X. (13 let) či Alexandr VI. a Pavel III. (25 let)i Julius II. (28 let) obdrželi kardinálský klobouk rovněž v mládí.47

Věkové složení nově jmenovanýchkardinálů

 

do 25 let

26-40 let

41-50 let

51-65 let

66 let avíce

KlementVII.

3

5

12

9

1

Pavel III.

10

12

17

19

6

 

Při zjišťování délky služby jsem měl údaje kompletní, jelikož data jmenování stejně jako data úmrtí jsou zaznamenána ve všech případech.

Délka služby kardinálů jmenovaných během pontifikátu vybraných papežů

 

do 5 let

6 až 15 let

16 až 25 let

26 až 35 let

KlementVII.

7

13

8

3

Pavel III.

22

20

15

7

AlexandrVI.

11

15

14

2

Julius II.

10

10

5

0

Z výše uvedených údajů můžemevypočítat průměrnou dobu setrvání na kardinálském postu, kteráčinila 11 let v případě kardinálů jmenovaných Juliem II., 13 let ukardinálů dosazených Alexandrem VI. a Klementem VII. a 15 let ukardinálů, které jmenoval do úřadu Pavel III.48

Národnostní zastoupení při jmenování

 

Itálie

Španělsko

Francie

Ostatní

% Italů

Sixtus IV. (1471 -1484)

18

4

9

1

56

Alexandr VI. (1492 -1503)

18

10

6

8

43

Julius II. (1503 -1513)

14

2

8

3

52

Lev X. (1513 -1521)

31

1

7

4

72

Klement VII. (1523 -1534)

17

6

10

0

52

Pavel III. (1534 -1549)

45

9

10

7

63

Pro porovnání zastoupení národů v kardinálském kolegiu jsem opět použil soupisy kardinálů jmenovaných za vybraných pontifikátů. Ty ve svém souhrnu představují valnou většinu jmenování ve sledovaném období. Můžeme je vidět v tabulce, která ukazuje počty dosazených kardinálů během jednotlivých pontifikátů podle národnosti. Podobně by se dalo využít i jmenných seznamů účastníků konkláve, které jsou rovněž dostupné na webových stránkách Salvadora Mirandy.49

V konkrétním dějinném okamžiku se v kolegiu setkávali kardinálové jmenovaní různými papeži. A tak jak se obměňovalo složení a vzrůstal počet jmenovaných, přibližovalo se kolegium záměrům toho kterého papeže. Tyto záměry lze v krátkosti dobře vystihnout na jednotlivých jmenováních a částečně i v jejich souhrnu.

Tak například Roverové zeSavony (Sixtus IV. a Julius II.) byli spřízněni se savojskou větví rodu della Rovere50, a tudíž u těchto papežů tvoří větší počet jmenovaných Francouzi. Přesto se Julius v pozdějších letech svého pontifikátu (poté, co ještě jako kardinál pobýval na francouzském dvoře)51 snažil zoufale vymanit Itálii z francouzského vlivu a zbavit kolegiumvlivu francouzských kardinálů.52 Po koncilu v Pise exkomunikoval několik schizmatických kardinálů.53 Celou dobu během svých válečných tažení balancoval ve sférách vlivu Španělů, kterým příliš nedůvěřoval, ačkoli se s nimi spojil, a císaře Maxmiliána I., který měl své zájmy v Benátkách.54 To se odrazilo i ve jmenováních – v kolegiu se objevil i Matthew Lang, biskup z Gurku, či za věrné služby švýcarských žoldáků oceněný Matthew Schinner anebo vyslanec anglického krále Christopher Bainbridge, 55 kteří jsou v grafech zahrnuti pod položkou ostatní.

To Alexandr VI., sám Španěl a synovec Kalixta III., se španělského vlivu neobával, dokonce ani v kolegiu, když jmenoval kromě vlastních nepotů také budoucí schizmatické kardinály Carvajala a Francisca de Borgiu, ale především svého nemanželského syna Césara či bratra své milenky, budoucího papeže Alessandra Farnese. Ukázalo se, že byl až příliš často při svých jmenováních veden rodinnými zájmy.56 Je to vidět i z největšího zastoupení Španělů mezi nově jmenovanými kardinály ze všech srovnávaných pontifikátů. Ale byl to také on, kdo jmenoval dokolegia mocného francouzského kardinála „Rouena“, který dělal Juliovi starosti až do své smrti a ostatně i po ní, či francouzského rozkolníka Briçonneta.57

Ani u Lva X. nepřevládla snaha naklonit si cizí dvory, a tak cizí kardinálové tvořili dokoncenejmenší skupinu mezi srovnávanými papeži. Po neúspěšném spiknutí kardinálů kolem Alfonsa Petrucciho a při snaze o reformu příliš zesvětštělého kolegia se obrátil hlavně na své spolehlivé spolupracovníky – mnohým byli trnem v oku. Byli mezi nimi i bankéři, kteří měli naplnit prázdné pokladnice po nevydařené urbinské válce, nechyběli právníci, členové vážených římských rodů i jiných mocných rodin, ale také tři papežovi synovci.58

Téměř všichni kardinálové jmenovaní Klementem VII. byli součástí jeho zahraniční politiky,když se snažil zoufale nalézt podporu od Říma po Florencii, od Habsburků po rod Valois po nešťastném vyplenění Říma císařskými Frundsbergovými lancknechty v roce 1527.59

Když se Pavel III. pustil do důkladné obnovy svatého kolegia, projevilo se to i v tom, že povolal i všemi obdivovaného laika Gaspara Contariniho. Nechyběli ani osobnosti z cizích dvorů a potomci kardinálských rodin. Avšak někteří z nich pojali svou vysokou roli v kurii nově, obdařili ji snahou o obnovu náboženského života a uvědomovali si nutnost reformy.60 Funkce v kurii jim už nesloužila pouze k prosazování partikulárních zájmů.

Zastoupení řeholních řádů mezijmenovanými kardinály

Příslušníci řeholních řádů nebývali mezi renesančními kardinály příliš početní.61 Obvykle se jejich jmenování omezovalo na generálního představeného benediktinů či františkánů, eventuálně některého z papežských řádových nepotů.

Zastoupení řeholníků mezi nově jmenovanými kardinály

 

příslušníci
řádů

počet jmenovaných
kardinálů

% řeholníků

Mikuláš V.(1447-1455)

1

11

9

Kalixt III.(1455-1458)

0

9

0

Pius II.(1458-1464)

1

12

8

Pavel II.(1464-1471)

1

12

8

Sixtus IV.(1471-1484)

3

34

9

Inocenc VIII.(1484-1492)

2

8

25

Alexandr VI.(1492-1503)

0

43

0

Pius III.(1503)

0

0

-

Julius II.(1503-1513)

3

27

11

Lev X.(1513-1521)

5

43

12

Hadrián VI.(1522-1523)

0

1

0

Klement VII.(1523-1534)

4

33

12

Pavel III.(1543-1549)

7

71

10

 

Později se na řeholníky začalo spoléhat při obnově duchovního života, a to se projevilo i v jejich zastoupení v kardinálském kolegiu. V roce 1540 Pavel III. schválil vznik jezuitského řádu a mezi kardinály začali přibývat řeholníci, jak je vidět i z následující tabulky.62Rozdělení na přibližně dvě padesátiletá období – jejich předěl tvoří pontifikát Pia III. – ovlivnily praktické důvody, jelikož souhrnné zpracování zástupců řeholních řádů začíná na webových stránkách Salvadora Mirandy spolu s pontifikátem Julia II. Přestoje z něho patrný nárůst počtu zastoupených řádů či dramatický  nástup dominikánů.63 Sledované období končíně kde na přelomu pontifikátů Pavla III. a Julia III. Zlatý věk řádůse ohlašuje s příchodem protireformace.

Srovnání zastoupení příslušníkůřeholních řádů
mezi nově jmenovanými kardinály v letech 1447-1503 a 1503-1555

 

1447-1503

1503-1555

O.S.B.(benediktini)

2

4

O.F.M.(františkáni)

4

5

O.E.S.A.(augustiniáni)

1

1

O.S.Io.Hieros. (řád sv. Jana Jeruzalémského)

1

4

O.S.P.P.E.(paulíni)

0

1

O.P.(dominikáni)

0

6

O.S.M.(servité)

0

1

Závěr

Závěrem bych chtěl říci, že situace, která panovala v kardinálském kolegiu na vrcholu renesance, je pro nás do značné míry nepředstavitelná. Máme tendenci přenášet na doby dávno minulé modely z naší doby, a tím se dopouštíme nedorozumění. Nechci snad říci, že měřítka, která máme na kardinála dnes, nelze aplikovat na renesančního kardinála. Spíšejen tolik, že se mi mnohé věci z jejich života podařilo pochopit až v rámci doby, v níž žili. Jiné jsou však neospravedlnitelné a dovedly církev až na pokraj rozdělení.

Seznam použité literatury

FIRPO, Massimo. Kardinál. In GARIN,Eugenio (ed.). Renesanční člověk a jeho svět. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003, s. 63-108.

GARIN, Eugenio. Renesanční člověk. InGARIN, Eugenio (ed.). Renesanční člověk a jeho svět. 1. vyd.Praha : Vyšehrad, 2003, s. 9-18.

SHAWOVÁ, Christine. Julius II. :papež bojovník. Přel. J. Marhold, K. Novotná, S. Rubáš. 1. vyd.Praha : Paseka, 2001.

FRŐHLICH, Roland. Dva tisíce letdějin církve. Přel. O. Bastl, T. Bastl. 1. vyd. Praha :Vyšehrad, 1999.

STRŐBINGER, Rudolf. Smrt veVatikánu. 1. vyd. Brno : Moba, 2000.

MIRANDA, Salvador. The Cardinals ofthe Holy Roman Church [online].1998-2005 [cit. 2005-09-01], dostupný z http://www.fiu.edu/~mirandas/cardinals.htm

 

 

1 Srov. např.Garin, E.: Renesanční člověk, s. 9

2 Roku 1377 sepapež Řehoř XI. vrátil na naléhání Kateřiny Sienské a BrigityŠvédské z Avignonu do Říma.

3 Srov. Shawová,Ch.: Julius II., s. 5

4 Srov. např.Ströbinger, R.: Smrt ve Vatikánu, s. 146

5 Srov. např.Shawová, Ch.: Julius II., s. 269-270 též s. 273

6 Srov. Firpo, M.:Kardinál, s. 66

7 Srov. Shawová,Ch.: Julius II., s. 173

8 Srov. Firpo, M.:Kardinál, s. 69

9 Srov. Shawová,Ch.: Julius II., s. 254, 258-260, 268-270

10 Srov. tamtéž,s. 318 též s. 7

11 Srov. Firpo,M.: Kardinál, s. 78

12 Srov. tamtéž,s. 77-80

13 Srov.Shawová, Ch.: Julius II., s. 174

14 Srov. Firpo,M.: Kardinál, s. 97

15 Srov. např.Shawová, Ch.: Julius II., s. 221

16 Srov. tamtéž,s. 248-249

17 Z lat.nepos tj. synovec, vnuk; k tomu srov. Fröhlich, R.: Dvatisíce let dějin církve, s. 119

18 Srov. např.Shawová, Ch.: Julius II., s. 11

19 Srov. tamtéž,s. 14 resp. s. 318

20 Srov. např.Ströbinger, R.: Smrt ve Vatikánu, s. 145

21 Srov. tamtéž,s. 146

22 Srov. Firpo,M.: Kardinál, s. 66

23 Srov.Shawová, Ch.: Julius II., s. 11 resp. s. 184

24 Srov. tamtéž,s. 185 a dále s. 262, 269-271, 275-278

25 Srov. tamtéž,s. 173 a také s. 10

26 Srov. tamtéž,s. 13

27 Srov. tamtéž,s. 39 a s. 42-43

28 Srov. tamtéž,s. 173-174

29 Srov. Firpo,M.: Kardinál, s. 98

30 Srov. Firpo,M.: Kardinál, s. 94

31 Srov.Shawová, Ch.: Julius II., s. 174

32 Srov. Firpo,M.: Kardinál, s. 66-68 a s. 90-91

33 Srov.Shawová, Ch.: Julius II., s. 13

35 Srov.Shawová, Ch.: Julius II., s. 91-92

36 Srov. Firpo,M.: Kardinál, s. 66

38 Srov. Firpo,M.: Kardinál, s. 90

40 Doslova „vsrdci“ z lat. in pectore

41 Srov.Shawová, Ch.: Julius II., s. 13

43 Srov. Firpo,M.: Kardinál, s. 64-65

48 Srov. Firpo,M.: Kardinál, s. 65

50 Srov.Shawová, Ch.: Julius II., s. 14

51 Srov. tamtéž,s. 82-115

52 Srov. tamtéž,s. 245-246, 294

53 Srov. tamtéž,s. 281-287

54 Srov. tamtéž,s. 242-244, 265-267, 292-293

55 Srov. tamtéž,s. 251 resp. 271

56 Srov. Firpo,M.: Kardinál, s. 66-67

58 Srov. Firpo,M.: Kardinál, s. 90

59 Srov. Firpo,M.: Kardinál, s. 93-95

60 Srov. tamtéž,s. 97-99

61 Srov.Shawová, Ch.: Julius II., s. 176-177 resp. Firpo, M.:Kardinál, s. 68

62 Srov. Firpo,M.: Kardinál, s. 97

63 Srov. tamtéž,s. 105