Čtyřicetidenní půst, jako příprava na Paschu, je nepochybně ovlivněn především příkladem čtyřicetidenního postu Kristova, ale vedle toho i typologií starozákonní. Čtyřicet let putoval lid boží pouští, čtyřicet dní strávil Mojžíš na Sinaji, čtyřicet dní stál Izrael proti Filištínským, dokud David nevystoupil proti Goliášovi, stejnou dobu šel Eliáš na horu Horeb a Jonáš kázal pokání Ninivetským. Při naší dnešní znalosti semitské chronologie nebudeme ovšem trvat na časové exaktnosti všech těchto údajů. Tak jako jiná čísla i toto „čtyřicet“ je jen symbolem takové délky času, která člověka jako jedince nebo jako celek vyčerpá (např.: „a potom zlačněl“ Mt 4, 2). Přesto však z dobrých důvodů trváme nadále na staré církevní tradici, která brala tento údaj doslova a požadovala jednak, aby všichni věřící se po tuto dobu postili, tj. omezili svou touhu po jídle a pití (byly tu různé formy naplnění tohoto příkazu), a tak potlačili svou tělesnost, bránící jim v soustředění na věci duchovní. Dále žádala po těch, kteří konali veřejné pokání, aby po stejnou dobu vykonávali zvláštní kající úkony. Odtud, ne tedy z prvého požadavku, vyplynulo ono sypání popele na hlavu na počátku tohoto období. Tento prastarý, obecně semitský projev smutku a kajícnosti byl určen zprvu jen jim, a teprve ve druhém tisíciletí jej přijímají i jiní věřící.
Při všech dnešních dispenzích tohoto postu ovšem stojíme před touto institucí v rozpacích a ptáme se, zda vlastně nepředstíráme něco, co není, zda opravdu konáme nějaké pokání tím, že po čtyřicet dní zpíváme postní písně a díváme se na fialovou kasuli. Je-li tomu opravdu tak, pak jsou naše rozpaky více než oprávněné. Čtyřicetidenní půst není totiž - a také nikdy nebyl - totožný s nějakou kaší místo hovězího a slanečkem místo zvěřiny. Vidíme-li něco podobného nia Breughelovu Sváru postu s masopustem, pak je to karikatura, která nastavuje zrcadlo lidské povrchnosti. Půst je něco zcela jiného. Sv. Jan Zlatoústý praví: „Kdybychom dovedli svůj život řídit bdělým duchem a dovedli užívat každé volné chvíle pro účely duchovní, užívat jídla jen k tomu, abychom ukojili svůj hlad a dovedli celý svůj život vyplnit dobrými skutky, pak bychom ani nepotřebovali pomoci postu.“ Tělesný půst proto není cílem, nýbrž jen pouhým prostředkem; a dostává-li dnes tento prostředek jen symbolickou podobu a je-li vlastně jen historickou vzpomínkou, neznamená to, že tím mizí, nebo se redukuje cíl. A citujme dále sv. Jana: „Je mnoho vznešenějších cest, než zdrženlivost v jídle, které jsou sto otevřít nám dveře důvěry v Boha. Kdo jí a není schopen se postit, měl by dávat větší almužny, konat modlitby, prokázat větší horlivost v naslouchání slovu Božímu. V tom nám přece slabost našeho těla nepřekáží. Takový člověk by se měl smířit s nepřítelem a vypudit ze své duše každou touhu po pomstě. Když to dokáže, pak se opravdu postil.“
Z těchto „postních“ skutků, které sv. Jan namátkou uvádí, si můžeme vybrat to či ono, co nejvíce odpovídá naší situaci, abychom své prožití postu proměnili ve výrazně kladný čin. A myslím, že tento Chrysostomův katalog se hodí právě tak do 20. století, jako se hodil do století pátého. Což se např. naše křesťanství stále neprojevuje vzájemnou nerudností, trkavostí a pomlouvačností, jako se projevovalo tenkrát v Antiochii? Nepotřebujeme snad i dnes proměnit své společenství ve víře v živou a účinnou skutečnost, v níž by ono pozdravení pokoje při Večeři Páně nebylo jen planou, z nařízení konanou formou? Nepotřebujeme i dnes vytáhnout kládu ze svého vlastního oka a nechat na pokoji třísky v očích holandských, německých a nevím kterých spolubratří? Není i dnes třeba se starat o poučenost a život naší vlastní víry, místo toho, abychom se pohoršovali nad jinými, kteří tu či onu pravdu víry vyjadřují jinak, než jsme zvyklí my? Není třeba hledat u jiných spíše jejich zanícení, než obracet oči v sloup nad nějakou nešikovností, která z jejich snahy vyplynula? Není třeba se stále znovu přesvědčovat a vyznávat vlastní chudobu, než se pohoršovat nad odřenými kapsami v duchovní podobě druhých? Tak nějak by, myslím, mohla a měla vypadat naše úvaha ve chvílích, než setřeme posvěcený popel ze svých čel.
Pracovní texty k bohoslužbě slova - Matka Boží před Týnem a sv. Havel, únor 1970, pravděpodobný autor Josef Myslivec
Poslední komentáře