Quintus Septimius Florens Tertullianus
Tertullián
Quintus Septimius Florens Tertullianus byl jedním z prvních latinsky píšících křesťanských autorů. Narodil se mezi lety 150-160 v Kartágu jako syn římského velitele. Dostalo se mu kvalitního rétorického, literárního a právnického vzdělání. Odešel do Říma, kde působil jako právník.
Koncem 2. století se vrátil do Kartága a stal se křesťanem. Podle jeho svědectví na něj v Římě velmi zapůsobilo mučednictví křesťanů. Sám tak prokázal pravdivost své slavné věty, že „krev křesťanů je semenem [církve]".
Brzy po obrácení ke křesťanství začal psát svá díla. Většinou jsou to spisy apologetické nebo polemické. Musel řešit problémy s nedostatečností latinského názvosloví. Pro své potřeby si vytvářel novou latinskou terminologii a podle badatelů vytvořil necelou tisícovku nových slov, přičemž se z nich ujala jen malá část. Přispěla k tomu jeho pověst heretického autora, který se podle tradice kolem roku 207 stal členem sekty montanistů, známé svojí mravní přísností. Podle Augustina dokonce vznikl myšlenkový směr, jehož členové se nazývali tertullianisté.
Po roce 220 již o Tertulliánovi nemáme zprávy, zemřel zřejmě ve vysokém věku. Někteří moderní autoři jsou k tradičnímu obrazu Tertulliána skeptičtí a poukazují například na skutečnost, že Tertullián řady katolické církve zřejmě nikdy neopustil (David Rankin). Upozorňují také, že jeho údajné názory je třeba konfrontovat s celkem jeho díla a uvědomit si rétorický styl argumentace.
Nejznámějším Tertulliánovým spisem z více než třiceti dochovaných děl je zřejmě Apologeticum (Obrana). Toto dílo napsal v roce 197 na obranu křesťanů a jejich nauky. Obrací se v něm na představitele římských provincií, kteří měli na starosti soudní procesy s křesťany.
Z polemických spisů patří k nejdůležitějším tři díla: De praescriptione haereticorum, Adversus Marcionem (Proti Markiónovi) a Adversus Praxean (Proti Praxeovi). V češtině dosud vyšly v úplnosti pouze tři jeho spisy: Apologeticum, De spectaculis (O hrách), Ad martyras (Povzbuzení mučedníkům).
Martin Vaňáč
Poslední komentáře