Jste zde

Kněžské svěcení žen?

Biblické aspekty aktuální otázky

Neříkejte nám bratři!

Tak zněl název jedné knihy, kterou před lety vydaly církevně zaangažované ženy všech konfesí. Tam se tyto ženy brání tomu, aby byly při bohoslužbách ještě oslovovány jako „milí bratři, “ a tím byly zahrnovány mezi muže. Jako ženy by tak našly pouze ocenění - tak argumentovaly - když jde o čištění kostela, pečení buchet a vaření kávy při farním občerstvení. Žádaly, aby se konečně s takovým chápáním jejich rolí skoncovalo a aby byla žena přijímána za rovnoprávnou partnerku ve všech oblastech církevního života a v důsledku toho nebyl již jáhenský a kněžský úřad rezervován pouze pro muže.

Reakce

Takové často bojovně přednášené představy žen o ženách v církvi nacházejí u mnohých křesťanů dnes souhlas a podporu. Pro ně je služebnická funkce žen okolo církve již dlouho skandálem. U jiných způsobují nejistotu a obavy. Hrozí tu ztráta jejich od dětství navyknutého pořádku. Namísto jistoty a pocitu domova v církvi prožívají ve vzpouzení se žen něco nezvyklého a cizího. Proto se obávají, že ztratí duchovní domov. U třetí skupiny narážejí přání a představy žen na odmítnutí a námitky. Ježíš přece vyvolil, tak se argumentuje nejčastěji, za své nejbližší spolupracovníky pouze muže, totiž apoštoly. Neznamená to snad i pro dobu následující, aby se světili na kněze pouze muži, jak se také doposud děje? A není pak třeba považovat svěcení žen na kněžky za protichůdné k praxi Ježíše a staré církve? Tento názor se zdá na první pohled přesvědčivý, přesto však zprostředkovává pouze část dějinné skutečnosti a pravdy - jak ještě uvidíme.

Náhledy

Historicko-kritická exegeze, která se zabývá významem a vykládáním Nového zákona, umožnila v posledních desetiletích a letech náhledy do života a působení Ježíše jakož i do myšlení a struktur nejranějších obcí, které při mnohých, částečně i základních otázkách nutí k novému zvažování. K tomu patří i zarážející poznání, že Ježíš způsobem zcela jiným, než bylo v jeho společenském světě obvyklé a přípustné, s ženami zacházel, mluvil a dokonce s nimi žil. A rovněž k tomu patří i překvapující poznání, že v raně křesťanských obcích nebyly odsouzeny k tomu, aby byly pouze pasivními posluchačkami a divačkami, nýbrž se na mnohých službách, případně na úřadech, aktivně podílely.

Úřad

Avšak úřad, který je dnes ženám tak uzavřen a zabarikádován, úřad kněžský, v novozákonní době ještě vůbec neexistoval. Vyvinul se teprve relativně později z uspořádání presbyterů (starších) a episkopů (předsedajících). Teprve v polovině třetího století se vynořuje označení sacerdos (kněz) a s ním se pozvolna rozvíjí obsahové představy, které máme přes jisté proměny o kněžském úřadě dodnes. Abychom jmenovali jenom to nejdůležitější: Kněz se tu stal - tak jako v Novém zákoně Kristus sám - prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Proto příslušelo jemu a především jemu samému přinášení (mešní) oběti.

Byl-li však ženám již v tomto okamžiku přístup ke kněžskému úřadu uzavřen, vyplývá toto vyloučení z již dříve započatého vytlačování žen z obecních funkcí. V 1Tm 2, 11 - 12 čteme známá slova: „Žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností. Učit ženě nedovoluji.“ V tom se zrcadlí bezpochyby ještě rozpolcená situace na začátku druhého století (1. a 2. list Timoteovi jakož i list Titovi, které nazýváme listy pastorální, nejsou od Pavla samého, nýbrž byly napsány na počátku druhého století jeho žáky). Ženy jsou tu ještě zřetelně integrovány, jak to vidíme v janovských obcích, avšak proces změny je již plně v chodu.

Změny

Připravenost anglikánské církve a starokatolíků v Německu ke kněžskému svěcení žen vytváří bez pochyby změnu proti formě kněžského úřadu, jaký se vytvořil ve třetím a čtvrtém století. Avšak znamená to současně průlom obecné prakřesťanské tradice? Dějinný vývoj je - to mohly doložit již naše úvodní poznámky - mnohem komplikovanější, než hodlají obhájci výlučně mužského kněžského úřadu připustit. Proto je dnes třeba pečlivě zkoumat proběhnuvší vývojové stupně a posuzovat, jakou orientaci by nám tu mohly poskytnout činy Ježíše a postup raných křesťanských obcí.

Když byl tübingenský teolog Hans Küng na synodě biskupství německých starokatolíků v roce 1989 tázán na své osobní mínění k ordinaci žen, reagoval zcela naivně, avšak zcela správně protiotázkou: „Co by dnes asi dělal Ježíš?“

Proč vyvolil Ježíš muže za apoštoly?

V roce 1988 zveřejnil papež Jan Pavel II. list se slibným titulem: O cti a povolání ženy u příležitosti mariánského roku. S napětím začala četba a studium tohoto nového oficiálního dokumentu římskokatolické církve. Co asi říká papež o vztahu muže a ženy, co o podílu ženy na církevním úřadě?

Rovnocennost

Papež zdůraznil jasně a zřetelně rovnocennost žen a mužů a odsoudil jakoukoli společenskou diskriminaci ženského pohlaví. Tyto výroky byly přijaty tiskem příznivě. Zklamání se však šířilo v důsledku toho, co papež rozhodl pro vnitřně církevní oblast.

Vyloučení

Zde opakoval a ještě zdůraznil vyloučení žen z církevních úřadů. Rezignující úsudek jedné ženy potom také zněl: „Nejdříve dostaneme jako ženy pohlazení a potom kopanec.“ Mnohým pozorovatelům bylo jasné, že se tímto papežským listem uzavírá jakákoli diskuse o možném svěcení žen k jáhenskému nebo kněžskému úřadu v římské církvi na roky ba i desetiletí. Ale u jiných církví nemůže být tento římský list přijímán pozitivně. Neboť i ten nejmenší krok jiným směrem si bude římská církev vykládat jako rušení ekumenické spolupráce. Anglikánská církev si již musela nechat líbit drsnou kritiku poté, co jednotlivé z jejích autonomních dílčích církví uskutečnily ordinaci žen a dokonce nedávno dostala po volbě za biskupku políček jak paní Marie Japsenová, tak i Evangelicko-luterská církev Německa.

Zdůvodnění

Nás zajímá na papežském prohlášení zvláště zdůvodnění vyloučení žen z církevních úřadů. Symbolikou „Kristus - ženich“ a „církev - nevěsta“, která je vzata z listu Efezským (srv. Ef 5, 25-32), zdůvodnil papež též volbu dvanácti apoštolů: „Pouze oni sami přijali ve spojitosti s ustanoveními eucharistie sakramentální úkol to čiňte na mou památku (L 22, 19; 1K 11, 24). V předvečer dne vzkříšení přijali Ducha svatého, aby byly hříchy odpuštěny...“ (J 20, 23). Pro papeže z toho pramení: „Především v eucharistii se přece sakramentálním způsobem vyjadřuje spásný akt Krista - ženicha vůči církvi - jeho nevěstě. To je transparentní a zcela zřejmé jenom tehdy, když sakramentální službu euchairistie, kde kněz jedná in persona Christi, koná muž.“

Nepřípustné

Papežovi jsou k dispozici hordy vědecky vysoce kvalifikovaných znalců bible. Kdyby na ně alespoň trochu dal, tak by se od nich dozvěděl, že takové dalekosáhlé závěry z líčení Večeře Páně jsou zcela nepřípustné. Tak dochází např. exegeta Gerhard Lohfink ve své knize „Wie hat Jesus Gemeinde gewollt“ k následujícímu úsudku: „To, že v kruhu dvanácti a ve večeřadle chybí ženy, nevypovídá o roli, jakou Ježíš přisuzuje ženě v lidu božím, ani to nejmenší.“ Kdybychom sdíleli papežův názor, směla by církev - jak se často vtipkuje - na biskupy a kněze světit pouze židy a mohlo by se též vyvozovat, že je třeba zcela vyloučit ženy i z přijímání eucharistie a slavení Večeře Páně, neboť na Zelený čtvrtek byli přítomni ve večeřadle výlučně židé a muži. Takové důsledky jsou pochopitelně nesmyslné, poněvadž spočívají na falešných předpokladech.

Dvanáct

Apoštolové nejsou jednoduše první kněží nebo předchůdci kněží, jejich vyvolení Pánem směřuje zcela jinam. Počet dvanácti naznačuje, že apoštolové měli něco společného s dvanácti kmeny Izraele.

Obnova

Svou volbou chtěl Ježíš svým židovským spoluobčanům veřejně demonstrovat, že jeho poslání platilo obnově jeho národa Izraele. To nám dnes může znít dost cize, poněvadž na základě skoro dvoutisíciletých dějin duševního a duchovního oddělení od židovství příliš rádi vidíme Ježíše mimo spojení s jeho židovskou mateřskou půdou. Avšak takový náhled se diametrálně příčí výpovědím Nového zákona. Ježíš se považoval za poslaného především pro Izrael, jak je to z jeho početných výroků zřejmé (srv. Mk 7, 27; Mt 10, 5; 15, 24).

Znamení

Na tomto pozadí je třeba chápat nejrůznější činy Ježíše jako znamení pro Izrael. Např. jeho putování z Galileje do centra Izraele, do Jeruzaléma, a mesiášský vstup do chrámu. Toto k cíli zaměřené tažení Ježíše bylo pro každého žida nepřehlédnutelným znamením. Zvěstovalo začátek znovuvytvoření již od časů Abraháma, Izáka a Jakuba vyvoleného národa Smlouvy. Současně to znamenalo naplnění starých zaslíbení a to, že Bůh sám za pomoci mesiáše zřídí uprostřed Izraele království boží. Apoštolové proto reprezentovali v novém božím Izraeli oněch starých dvanáct kmenů, které jsou spojeny se jmény Jakubových synů Ruben, Juda, Levi, Josef atd.

Symbol

Již více než před 25 lety rozpoznal biblický teolog Rudolf Schnackenburg charakter znamení v Ježíšově jednání, který popisuje takto: „Činnost Ježíše a dvanácti je zaměřena na boží národ. Volba právě dvanácti s ním spojených mužů a poslů mluví jasnou symbolickou řečí: Ježíš si tím klade jakoby v prorockém podobenství nárok na dvanáctikmenný národ, celý starý Izrael, kterému platí zaslíbení spásy.“ Pokud mělo toto podobenství být jasné a ne nesrozumitelné, mohl Ježíš při navázání na kmeny a jejich původní reprezentanty zvolit pouze muže. A s nimi, novými reprezentanty Izraele, slavil Ježíš před svojí násilnou smrtí hostinu Pascha. Tím, že v řeči k dvanácti označuje chléb a víno za své tělo a krev, dává na srozuměnou, že svůj život vydává pro Izrael. I zde se znovu ukazuje zákon znamení: Izrael nemohl být v onom okamžiku a na onom místě zastupován nikým jiným než dvanácti apoštoly.

Chápání

Proto můžeme nyní chápat, proč byli apoštolové muži a proč chyběly ve večeřadle ženy. Ježíš se tedy nepodvoloval nátlakům své doby, že by jinak nemohl, než aby okolo sebe shromáždil pouze muže, a ženy vyloučil. Zvolením dvanácti se též nezavazoval k symbolice „ženich - nevěsta“ pozdějšího listu k Efezským. Spíše byl „Novým Izraelem“, který měli reprezentovat apoštolové - a ničím jiným. Nějaké kritérium pro pouhé kněžství mužů se z toho nedá odvodit v žádném případě. Jakou roli ženy v jeho blízkosti ve skutečnosti měly, to se ukazuje teprve při pozorování složení kruhu jeho učedníků.

Ženy jako učednice Ježíše a prasvědkyně velikonoční události

V jistém východoevropském městečku žila na počátku našeho století jedna židovská dívka. Soužila ji neuhasitelná žízeň po vědění a chtěla tak jako její otec a její bratři studovat talmud. Avšak pro ženu to bylo nesplnitelné přání. A tak jí nezbývalo nic jiného, než aby se pustila do zdolávání jinak nedobytné pevnosti převlečená do mužských šatů.

Tuto roztomilou příhodu vypráví v roce 1983 natočený film Yentl. Různé komplikace, které se z převlečení ženy za muže vyvinou, tu již dále nemusíme sledovat. Tato zábavná epizoda vrhá příznačné světlo na situaci žen v kultuře a společnosti, která privileguje pouze muže. A vrhá světlo i na to, že se již od tisíciletí v židovské společnosti, avšak nejenom v ní, na této situaci nic nezměnilo. Neboť přirozeně i v době Ježíšově by bylo nemyslitelné, aby se nějaká žena starala o jiné věci než vaření a děti. Žena v doprovodu rabína - nemožná představa!

Doprovod Ježíše

Jak výstředně a pochybně pak musel působit Ježíšův doprovod na ctihodné rabíny a jejich přísné žáky! Neboť v Ježíšově okolí nebyli jenom muži, nýbrž také mnoho žen, jak v dodatečném přípisu podává zprávu evangelista Marek: „Zpovzdálí se dívaly také ženy (při ukřižování - pozn. autora), mezi nimi také Marie z Magdaly, Marie, matka Jakuba mladšího, Josefa a Salome, které ho provázely a staraly se o něj, když byl v Galileji, a mnohé jiné (ženy přihlížely - autor), které se spolu s ním vydaly do Jeruzaléma.“ (Mk 15, 40). Nápadné je na této zprávě, že některé ženy jsou zmiňovány svým jménem. Nezůstávají jednoduše anonymní, nýbrž zakotví v naší paměti zrovna tak, jako jména mužů, např. Petra, Jakuba, Jana atd. Výčet jejich jmen zní jako reverence ze strany evangelisty, jako čestná úklona před těmito ženami, které byly a zůstaly v blízkosti Ježíše dokonce i tehdy, když všichni mužští učedníci v důsledku zatčení a ukřižování Ježíše uprchli.

Následování

A ony nebyly u něj, svého Pána, jenom příležitostně, nýbrž patřily očividně k okruhu vyvolených učedníků, kteří Ježíše stále doprovázeli. Neboť slovo „následovat“ se používá v Novém zákoně pouze tam, kde se mluví o Ježíšových učednících, kteří byli nejdříve povoláni, aby potom mohli „chodit za ním“ nebo jej „následovat“. „Sloužit“ však odpovídá židovským zvyklostem, podle nichž byli žáci rabínů zodpovědni za živobytí svého učitele.

Evangelista Lukáš, který uvádí podobnou listinu jmen žen, doplňuje okolnosti poznámkou: „které se o ně (Ježíše a učedníky - autor) ze svých prostředků staraly“. To přece znamená, že tyto ženy dávaly svůj majetek, své jmění, své úspory pro věc Ježíše. Ono „následování“ a „sloužení“ tím popisuje rozsáhlé životní společenství, ve kterém stáli učedníci a učednice s Ježíšem. Tím máme první náznak toho, že ženy a muži bez rozdílu byli v začínajícím království božím voláni Ježíšem Kristem do učednictva a byli pověřeni učednickou službou.

Tři ženy

Ty tři ženy potkáváme v Markově líčení velikonočního rána ještě jednou. Předpokládá se, že učedníci ze strachu a bázně utekli a zdržovali se někde schovaní. Ženy naopak chtěly splnit svoji poslední povinnost a pomazat mrtvolu svého Pána mastmi. Tak táhnou plny smutných myšlenek k hrobu. Avšak najdou jej prázdný; namísto toho zvěstuje vystrašeným ženám anděl, že Ježíš z Nazareta vstal z mrtvých. A pověřuje ženy, aby tuto zprávu přinesly jeho učedníkům, především Petrovi. Tím jsou tyto ženy skutečně prvními svědkyněmi a poselkyněmi Vzkříšení.

Primární svědkové

Tato skutečnost je stále znovu záměrně opomíjena - nebo formulujme to smířlivěji - často se nebere dost vážně. Nikoli ženy, nýbrž Petr a ostatní apoštolové jsou „primárními svědky“ říká např. Rudolf Pesch ve svém dvoudílném komentáři k Markovi. Neboť Petr a apoštolové jsou jak vlastními adresáty andělského poselství tak prvními svědky Vzkříšeného, zatímco ženy pouze svědkyněmi prázdného hrobu, případně „nenalezitelnosti Ježíše“. Avšak jedno svědectví nelze posuzovat proti druhému. Každá zkušenost velikonočních událostí má svoji vlastní a zvláštní váhu. Praobec totiž přisuzuje svědectví vzkříšení od Petra, případně od oněch dvanácti, bezpochyby silnější veřejně-právní význam (srv. 1K 15, 5), a sice na základě toho, že jsou apoštolové - avšak nikoli na základě toho, že jsou muži. Události, které ženy prožijí u hrobu, vyprávějí všichni čtyři evangelisté - s variacemi v jednotlivostech - a sice ve smyslu jistého prasvědectví.

Ženy se stávají spojovacím článkem mezi andělem a apoštoly, kteří podle Marka utekli, zatímco u jiných evangelistů se zdá, že se nacházejí ve stavu ztuhnutí. Nic by se nedostalo do chodu, takový máme alespoň dojem, kdyby ženy svým svědectvím nepřiměly učedníky k akci: A tak podle Mt 28, 16 táhnou učedníci na horu v Galileji, podle L 24, 12 tam běží jenom Petr a podle J 20, 3 běží k hrobu Petr i miláček Jan.

Mlčení

Jenom Marek, který napsal nejstarší evangelium a jehož text jsme předtím citovali, uzavírá svoji zprávu překvapující poznámkou, že ženy ze strachu a zděšení vůbec nemohly nic vykládat dál (Mk 16, 8). Protože Markovo evangelium na tomto místě dospívá ke svému závěru (verše 9-20 byly připojeny jinými pisateli v pozdější době), zůstal Markův úmysl doposud bez uspokojivého vysvětlení. V žádném případě nelze z mlčení žen vyvozovat, že by tím Marek sám chtěl snížit jejich význam jako svědků a poslů. Nemůže tomu přece být tak, že evangelista nejdříve ženám přiřkne funkci svědků a o pár řádků později ji ruší nebo relativizuje. Ne, Marek podává zprávu o mlčení žen s jistým úmyslem. Předchozí události a zkušenosti prázdného hrobu a zjevení anděla uvedly ženy do strachu a hrůzy, takže - alespoň předběžně - nejsou schopny mluvit. Avšak nejinak se to přece přihodilo apoštolům Petrovi, Jakubovi a Janovi na hoře, když spatřili proměněného Krista. Petr sice nepozbyl řeč, avšak mluvil pouze nerozumné a pomatené věci. Marek to formuluje: „Nevěděl, co by řekl, tak byli (ti tři apoštolové - autor) zděšeni.“ Němota a pomatení řeči jsou tím pro evangelisty nevyhnutelné následky těch převratných a život měnících událostí a zkušeností, jaké Petr a oba další učedníci získali na hoře Proměnění a jaké ty tři ženy prodělaly u hrobu.

Vyznání

Němota tří apoštolů a tří žen však vešla do zvěstování evangelií a i do nové řeči. Němota a vyznávání všech obcí a celé církve k vzkříšenému Pánu patří k sobě. A tak nasloucháme i dnes stále znovu němému a mnohohlasému svědectví apoštolů a žen. A mohlo by se stát, že se v dnešním čase dlouhodobá němota přemění na svědectví žen v mohutném vyjádření, aby způsobilo toitéž, co učinilo původní prasvědectví před dvěma tisíci lety, když obě Marie a Salome mohly vysvobodit učedníky z jejich strachu a strnulosti.

Tu již nebude muž a žena

Apoštol Pavel je beze sporu jedna z největších postav celých církevních dějin. Přes jeho všeobecné oceňování požívá přece jenom v jednom bodu špatné pověsti. Týká se to vztahu k ženám, který se u něj považuje za velmi křečovitý. Židovský teolog Šalom Ben Chorim popisuje např. ve své knize Pavel - apoštol národů z židovského hlediska Pavlovo chápání ženy následujícím způsobem: „Žena se jeví muži Pavlovi jako tělesný svod, od kterého se on sám cítí být osvobozen.“ Zda tato věta s pravdou souhlasí, to nechme stranou. Má to být citováno pouze jako příklad náhledu, jaký je o Pavlovi často rozšířený: Málo si dělá z žen a nízce si cení manželství.

Spolupráce

Ta druhá strana, kterou u Pavla nacházíme, se často záměrně opomíjí. Je to právě Pavel, který se při své misionářské činnosti zcela samozřejmě spoléhá na spolupráci žen. A je to Pavel, kdo podává ve svých listech s vděčností jejich jména.

Vynaložme jisté úsilí a přečtěme si závěr listu k Římanům, a sice listinu pozdravů v kapitole 16. Apoštol začíná na prvním místě s doporučením „sestry Foibé, služebnice obce v Kenchrejích“ (16, 1). V řečtině se užívá jako služebnice slovo „diakon“. Zajisté nemá toto slovo u Pavla ještě stejný úřední význam, s jakým ho asi spojujeme dnes. Avšak přesto můžeme předpokládat, že Foibé ve své obci zastávala „nějakou pevnou funkci“.

Na to navazuje pozdrav manželskému páru Prisky a Akvily (16, 3), o kterých se zmiňují i jiná místa Nového zákona. Nápadné je, že žena, jmenovitě Priska, je jmenována před svým mužem.

Role

Její jmenování jako první nám umožňuje závěr, že Priska měla zvláštní význam pro křesťanské obce. Obě osoby hrály asi v Pavlově osobním životě plném nebezpečí rozhodující roli. Apoštol to zde jenom naznačuje: vděčí jim za svůj život (16, 4).

Apoštolové

Již od několika let se těší zvláštní pozornosti především manželský pár Andronikus a Junia. Podle znění Ř16, 7 se obě osoby, tedy též manželka Junia, počítají k apoštolům.

Tu je však třeba nejdříve vědět, že Pavel, když mluví o apoštolech, nemyslí tím oněch dvanáct, nýbrž označuje tímto pojmem určitou skupinu křesťanů, kteří byli v původním slova smyslu „posláni“, a sice poslové a pověřenci vzkříšeného Krista (srv. 1K 15, 7). Pavel, který viděl Pána pouze ve zjevení a tam dostal od něj pověření k misii mezi pohany, považuje sebe sama za „apoštola“ (srv. Ga 1, 1 a 1K 15, 8).

Andronikus a Junia

Avšak vraťme se k Andronikovi a Junii. Stará církev přijímala zmínku Pavla, podle níž nějaká žena patřila k apoštolům, bez výhrad. Církevní Otcové dokonce vyvolení Junie zvláště oceňovali. Tak píše např. Jan Chrysostomos ve své homilii na Pavlův list Římanům: „Jaká to musela být osvícená píle a schopnost této ženy, že byla hodna obdaření ctí nosit titul apoštola, ba že byla dokonce i mezi apoštoly vynikající.“ (Hom. in ep. ad Romanos 31, 2). Přesto se od 13. století stávala představa ženského apoštola stále více a více skandálem, který však nebylo možno zamlčovat, poněvadž v Písmu svatém stál. Proto se změnilo jednoduše ženské jméno na jméno mužské, z Junie se stal apoštol Junias. Teprve v novější době byl tento čin, který očividně prozrazuje určitý církevně politický zájem, odhalen jako podvod.

Důsledek

Apoštolovi Pavlovi vděčíme za programatický text, který nám ukazuje, že kooperace žen a mužů důsledně odpovídá novému chápání křesťanského společenství. To stojí v listě křesťankám a křesťanům v Galatě v úseku, ve kterém mluví Pavel o působení a následcích křtu: „Vy všichni jste přece skrze víru božími dětmi v Kristu Ježíši. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ (Ga 3, 26-28).

Jednota

Křest ve jménu Ježíše Krista ruší národní, společenské a pohlavní rozdíly, čímž pokřtění srůstají v jednotu, ke společenství - nebo, jak to apoštol formuluje ještě ostřeji - k stávání se jedinou osobou v Kristu. Přirozeně, že to neznamená, že by individuální viditelné znaky jako barva pleti, velikost, nadání a schopnosti lidí mizely. Znamená to však, že protiklady, které my lidé mezi národy, společenskými stavy a pohlavími konstruujeme, se v obci Ježíše Krista stávají nedůležitými a bezvýznamnými. To znamená v řeči dneška, že Češi a Němci, Rusové a Američané, zaměstnavatelé a zaměstnanci, kněží a laici, jakož i ženy a muži jsou před Bohem a v církvi Ježíše Krista rovnocenní a stejným způsobem spasení a vysvobození. Při takovémto revolučním náhledu nemohou existovat žádná privilegia pro muže, jakož i žádné vylučování žen z nějakých služeb.

Program

Tento prakřesťanský program je jasný a tak jednoznačně pochopitelný, že je třeba dotčeně se ptát, jak se mohla „hierarchie“, jakási „svatá vláda“ kněží, mnichů, biskupů a papežů stejně jako hierarchické myšlení v dějinách církve vůbec prosadit. Na to můžeme pouze odpovědět, že my dnes - při vědomí takovéhoto špatného vývoje - jsme povoláni k zpětnému uvědomění si pavlovského programu a ke znovuoživení prakřesťanské praxe.

Námitka

Zdá se, že našemu chápání pavlovské teologie a struktury obce úplně protiřečí text v Prvním listě korintské obci. Tam se praví, že ženy mají ve shromážděních obce mlčet (14, 34). Svým salonně přidrzlým způsobem označila U. Ranke-Heinemannová tento verš za „nejmilejší biblický špruch církevních papalášů“. Těm, kdo jej citují jako protiargument v otázce podílu žen na církevních úřadech, přitom nikdy nesvitlo, že Pavel taková slova neužívá na žádném jiném místě svých dopisů. Ba dokonce, že líčí situaci při bohoslužbě, v obci a při misii, která je v eklatantním rozporu s těmito slovy (srv. zvláště 1K 11, 5). Mohlo by se proto stát, že tento neslavně známý text vůbec od apoštola nepochází, nýbrž - jak pozorujeme v Novém zákoně často - byl pozdějšími sběrateli a redaktory listů připojen dodatečně. Tato slova připomínají svým obsahem a formulacemi již citovaný příkaz mlčení v 1Tm 2, 11. „Žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností. Učit ženě nedovoluji.“ Proto se nedá vylučovat - ba je to spíše pravděpodobné - že pisatelé pastorálních listů (tzn. listů Timoteovi a Titovi) taková ustanovení vložili do starších Pavlových listů, aby svá vlastní přikázání obdařili větší váhou. Nebo chtěli autoři zcela jednoduše zažehlit existující rozdíly mezi Pavlem a jimi samotnými, mezi obcemi prvního století a obcemi na počátku století druhého. Tak to vysvětluje göttingenský teolog H. Conzelmann, totiž jako pozdější vložku na tomto místě: „V tomto nařízení se zrcadlí občanská konsolidace církve, třeba na úrovni významu pastorálních listů: Jde o při-způsobení se všeobecným zvyklostem.“ A pro všechny, kteří takový výklad považují za zcestný, k tomu připojuje: „Kdo tento text obhajuje jako původní, je nucen používat značně komplikovaných konstrukcí.“ 1K 14, 34 je zajímavým příkladem toho jak se relativně pozdější zákon představuje za relativně brzký, případně jak později vytvořené představy se vydávají za velmi staré. Pavla se tímto ještě (!) oprávněně nedá používat pro vyloučení žen z církevních služeb. I ve své praxi zůstal věrný svému programu: „Tu již neexistuje muž a žena. Poněvadž vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“.

Ženské příběhy v Janově evangeliu

V minulých letech se feministické teoložky stále více zabývaly ženskými postavami Nového zákona. „Bůh nemá pouze silné syny“, zní název jedné knihy, nebo „Stát se vlastním člověkem - ženy okolo Ježíše“ se nazývá kniha jiná. Je to zásluha těchto teoložek, že se Nový zákon již nečte pouze jako příběhy mužů, nýbrž i žen. Na základě těchto prací jsme mohli poznat, že ženské příběhy se vykládají a byly napsány jako příklady pro to, jak byly též ženy oslovovány Ježíšem a přijímaly spásu, a rovněž jako příklady toho, jaký význam měly coby oslovené a tím také povolané pro království boží.

Avšak i v jiném smyslu jsou tyto příběhy příkladem. Mají též „příkladný“ význam pro pozdější dobu. Evangelisté nepodávají zprávy pouze o věcech z časů Ježíše, nevykládají jednoduše jenom o tom, co tehdy řekl a jak jednal. Evangelia jsou vždy též poselstvími určitým obcím, složená a orientovaná na jejich situaci, na jejich potíže, otázky a problémy. Proto se odehrávají vyprávěné události ve dvou rovinách: v rovině tehdejší doby a v rovině nyní promlouvajícího Ježíše. A tak, jako tehdy byli příjemci radostné zvěsti apoštolové, učedníci a učednice, tak jsou to nyní členové křesťanských obcí.

Mluvíme tu proto o „rovině vyprávění“ a „rovině obce“. To, že biblické zprávy mají nad to též nadčasový a všeobecně platný význam, takže je můžeme číst a rozumět jim i dnes, zde poznamenávám pouze na okraji. Dosavadní poznámky se mohou ještě zdát abstraktní. Avšak konkretizujme si je v průběhu následujících rozkladů.

Žena u Jákobovy studně

Zvláště Janovo evangelium skýtá dostatečně takové příklady. V J 4, 1-12 se líčí, jak Ježíš, když odpočíval sám u Jakubovy studny v Samařsku, potkává ženu z blízkého města a začíná s ní rozhovor. Při navázání na konkrétní úmysl ženy nabrat vodu ze studně se pohybuje tento rozhovor ve stoupající přímce k sebezjevení Ježíše: „Já jsem to (tj. mesiáš) - ten, kdo k tobě mluví“ (J 4, 26). A nyní se podle vyprávění stává z ženy, kterou doposud při rozhovoru vedl Ježíš, poselkyně, která běží do města a před svými spoluobčany „svědčí“ o Ježíši. Slovo, které v řečtině znamená „svědek“, tu má též význam „mučedník“. Žena tím nevykládá jenom nějaké věci o Ježíši, nýbrž se k němu přiznává a svědčí o něm, a sice s nasazením své celé osoby, tak, aby obyvatele přiměla k setkání s Ježíšem.

Zvěstování

Přeneseme-li toto líčení do druhé roviny, a sice do roviny obce, potom to znamená pro evangelistu i pro jím oslovené obce zcela samozřejmý podíl žen na křesťanském vyučování a také samozřejmý výkon zvěstování.

Resentimenty

Průběh příhody je přerušen zmínkou, že se učedníci vrátili z nákupu potravin a divili se, že Ježíš vůbec mluví se ženou. Na učednících se tak ukazují resentimenty tehdejších mužů proti zabývání se ženou na veřejnosti. I toto krátké intermezzo je třeba přenést na úroveň obce: Historičtí učedníci Ježíše reprezentují ty, kdo se v čase sepisování evangelií pohoršovali, že v jistých obcích nejsou ženy vyučovány a že někde ženy dokonce samy učí a káží.

Rozdíly

V době, kdy bylo sepsáno Janovo evangelium, tedy asi v roce 100 po Kristu, patrně již přestala společná praxe v otázce podílu žen na veřejném církevním životě. Mezitím víme, že ve stejnou dobu, eventuálně o několik let později, byly sepsány pastorální listy, ve kterých je vylučování žen ze služeb obce velmi jasně formulováno (srv. 1Tm 2, 11).

Důležitou roli v Janově evangeliu hraje sestra zemřelého Lazara, Marta (J 11, 20-27). I pro ni je rozhovor cestou k víře. Na sebezjevení Ježíše „Já jsem vzkříšení a život...“ (J 11, 25) odpovídá Marta vlastním vyznáním: „Ano, Pane, já věřím, že jsi mesiáš, syn Boha, který má přijít na svět.“ (11, 27)

Marta

Toto vyznání se plně shoduje s vyznáním Petra u Cesareje Filipovy: „Ty jsi mesiáš, syn živého Boha.“ (Mt 16, 16) To nemůže znamenat pro evangelistu Jana nic jiného, než že Marta je zrovna tak příkladná svědkyně víry, jako je Petr pro evangelisty ostatní.

Diakonie

Několik dnů před svátkem Pascha, který se měl stát datem Ježíšovy smrti, pobýval Pán ještě jednou jako host v domě Marty a Lazara. Tam ho „obsluhovala“ Marta (srovnej J 12, 2). Tak jako v Ř16, 1 - v úseku, o kterém jsme již uvažovali - se zde setkáváme s řeckým pojmem, který má svůj ekvivalent v česky používaném výrazu „diákon - jáhen“. A tak jako u Ř16, 1 je třeba se domnívat i zde, že se tím i na úrovni obce již předpokládá pevná forma jisté určité činnosti. Historická Marta tu je jako příklad žen, které v době sepsání čtvrtého evangelia stály aktivně ve službě obce.

Maria z Magdaly

Na konci řady svědků stojí v Janově evangeliu Marie z Magdaly. Zpráva o ní tvoří současně vrchol tohoto evangelia (J 20, 1-18). Ona je totiž první, kdo spatří prázdný hrob. Po její zprávě běží Petr a Jan k hrobu. Avšak ne jim se zjevuje Vzkříšený, nýbrž Marie jej uvidí první. Líčení končí tím, že Ježíš posílá Marii k učedníkům a že ona tuto úlohu splní: „Marie z Magdaly šla k učedníkům a zvěstovala jim: „Já jsem viděla Pána a toto mi řekl.“ (J 20, 18)

Apoštolka

Zdůrazněným výrokem „Já jsem viděla Pána“ patří Marie z Magdaly do nejpřednější řady svědků Velikonoc a svým pověřením se čítá - v pavlovském smyslu - k apoštolům. Tím jí náleží též titul „apostola apostolorum“, „apoštolka apoštolů“, který jí udělil středověk, a to právem.

Ženy v obci

Zaměřme svůj pohled po těchto zkoumáních Janova evangelia ještě jednou na rovinu obce: početné postavy žen a široce stylizované a podrobně vytvářené příběhy o nich zrcadlí vysoký podíl žen a jejich veřejných funkcí v obcích, na které je evangelium zaměřeno.

Svědectví

Současně je Janovo evangelium posledním svědectvím o takových odvážných společenstvích, o takto nekonvenčních obcích, krátce: o duchu první doby.

Změna

Od přelomu k druhému století jsou ženy stále více vytlačovány z veřejného života obcí. Mají nyní v podrobení poslouchat, v žádném případě ne učit samy nebo se stavět nad muže (srv. 1Tm 2, 11). S těmito restrikcemi se spojují předsudky a výtky: Adam byl stvořen nejdříve a žena se nechala svést (srv. 1 Tm 2, 13). Takové texty jsou nyní stále opakovány a rozvíjeny jako např. u Tertulliana (zemřel roku 220 po Kristu). „Ženě není dovoleno učit, ba dokonce křtít, či přinášet (eucharistii - autor), ani vyslovovat nárok na jakoukoli mužskou funkci - a vůbec ne na kněžský úřad.“ (De praescriptione 4, 5; De baptismo 17, 4) Takový status žen, jmenovitě jejich údajná neschopnost k církevním službám a jejich méněcennost vůči mužům, byl po 2000 let přijímán jako daný přírodou a chtěný Bohem.

Čas je zralý

Kněžské svěcení žen snad (!) představuje rozkol s dlouhou církevní tradicí, neznamená však v žádném případě rozkol s praxí Ježíše. Proto je dnes doba zralá k novému slyšení Ježíšova poselství, k jeho novému chápání a zavedení do našeho církevního života.

Hans-Jürgen van der Minde je starokatolickým farářem v Kasselu, autorem několika knih. Je zodpovědný za další vzdělávání německého starokatolického duchovenstva. Z německého originálu Minde, Hans-Jürgen van der: Für ein offenes Christentum, Kösel-Verlag, München 1994 přeložil Josef König.