Co jsme zdědili po Abrahamovi?

Afghánci Abdulu Rahmánovi, který před několika lety přestoupil od islámu ke křesťanství, hrozí v jeho vlasti smrt nebo – v lepším případě – izolace v blázinci, protože úřady došly k rozhodnutí, že není duševně zdráv. Konverze muslima k jinému náboženství je totiž podle islámské tradice hrdelní zločin.

Nábožensky motivované násilí je nyní nejvíce spojováno s islámem. Jeho nárůst ve světě nám ale připomíná i naše vlastní viny z dávné minulosti: Také my křesťané – stejně jako dávní Izraelité, od kterých jsme svoji víru v Boha zdědili – jsme napsali mnohé stránky své historie krví.

Náš Bůh není bohem krve. Právě jeho uctívání od pradávna zamezovalo mnoha formám náboženského násilí běžných v jiných kultech – od obětování otroků a dětí až po náboženskou prostituci. Přesto však je Bohem žárlivým a hněvným, a jeho palčivá vášeň může nejen rozohňovat lidská srdce, ale i popálit a spálit samotné lidi. Zejména když se boží vyznavači začnou sami vidět v roli bohů a pro prosazení Dobra potírat Zlo (či domnělé zlo) mečem a ohněm.

Toto číslo Getseman začíná rozborem jednoho důležitého společného dědictví židů, křesťanů a muslimů, příběhu o Abrahamovi, praotci naší víry. Abrahamův příběh má mnoho vrstev a ozývá se v něm mnoho motivů, a nejenom čistě teologických. Poslušnost Bohu, zábor Země zaslíbené, tělesné i duchovní otcovství božího lidu, boží příkazy pro lidský život. Ale i násilí, především boží pokyn, který vložil do Abrahamovy ruky nůž a který požadoval krvavou oběť jeho vlastního syna. Byla to jenom zkouška, můžeme říci; ale nebyl to zároveň i model poslušného odhodlání zabíjet (Abraham) a poslušného odhodlání se obětovat (Izák)?

Pim Valkenberg, autor zmíněného příspěvku, se přimlouvá za další mezináboženskou diskusi o Abrahamovi, ovšem jako její předpoklad udává potřebu, aby se všichni účastníci odhodlali definitivní rozlišení mezi pravdou a nepravdou svěřit až Bohu samotnému na konci věků a aby prozatím soutěžili raději v dobrých skutcích než v síle svého nároku na Pravdu s velkým P. Lze však namítnout, že i nám křesťanům trvá často velmi dlouho, než pochopíme tento požadavek, obsažený v Kristově podobenství o koukolu mezi pšenicí; budou ostatní potenciální účastníci dialogu ochotni ho akceptovat i bez tohoto podobenství?

Papež Benedikt XVI. uveřejnil svoji první encykliku, a jako téma si vybral to, co je pravým opakem násilí – lásku. Asi nejenom pro mne byl jeho text příjemným překvapením. Benedikt sice nemění zavedené pořádky v církvi, a to ani tam, kde jsou podle názoru řady lidí s ideálem lásky v rozporu, například co se týče oženivších se kněží, kteří by chtěli dosáhnout církevních dispensů. Ale ani nehrozí, nehřímá a nevymýšlí nové zákazy. A především jeho text dává tušit erudovaného teologa a citlivého člověka, který si v řeči o lásce nepotřebuje vypomáhat frázemi a medovými klišé. Johannes Röser přináší podrobnější zhodnocení papežova okružního listu.

A konečně bych chtěl upozornit na text utrechtského starokatolického biskupa Jorise Vercammena. Jedná se o výtah z jeho cestovní zprávy z 9. generálního shromáždění Světové rady církví, které se konalo v únoru ve brazilském Porto Alegre.

Ať jsou blížící se velikonoce pro nás všechny příležitostí růst v Kristově lásce a znovu procítit tajemství jeho vzkříšení. Radostné svátky!