Dosavadní obřad křtu dětí byl jen zjednodušenou formou křtu dospělých. Je to vlastně nezbytný důsledek postupného odumírání katechumenátu v 10. a 11. století a jeho nahrazování křtem dětí. Křest dospělých pak existoval už jen na misijních územích. A ten byl zase jen shrnutím sedmi skrutinií (od 2. pol. 6. stol.) tj. stupňů, po nichž katechumen postupoval k poznání pravdy víry a zároveň se jimi duchovně připravoval na křesťanskou iniciaci. V dosavadním křestním ritu tento vstup do církve připomínaly exorcismy, poznamenání křížem, udělení soli, obřad „Effeta“, mazání sv. olejem, modlitba Věřím a Otčenáše na cestě ke křtitelnici a další úkony.
Jak je už dnes patrné z lekcionáře, bude při křtu dospělých toto postupné uvádění ke křtu znovu zavedeno a každý ze sedmi obřadů s tím spojených bude zařazen do eucharistické liturgie. (Bude to: přijetí za katechumena; vyvolení katechumenů z kandidáty křtu; tři skrutinia tj. zkoušky; odevzdání symbolu tj. Creda; odevzdání modlitby Páně). Ovšem toto rozdělení iniciace má smysl jen tam, kde nepůjde o prázdné symboly, nebo historickou připomínku, ale o skutečné zjištění, zda katechumen může být pro své znalosti a způsob života ke křtu připuštěn. U dětí by použití podobných obřadů postrádalo obsah a proto byl vytvořen nový ritus, ve kterém v podstatě zůstaly jen dva základní prvky, známé už z doby apoštolské, tj. odřeknutí se zla a přiznání se ke Kristu a vlastní křestní lázeň. Ale tento návrat ke starokřesťanské křestní praxi se tu projevil zdůrazněním dvou velmi důležitých skutečností.
Křest je především znovuzrozením z vody a Ducha svatého, ale i vrůstem v Kristovu smrt a zmrtvýchvstání nad smrtí a tedy jeho uskutečnění i liturgickou oslavou tohoto vítězství. Svatá noc je znovu hlavním termínem pro udělování křtu. Mají-li naše nové obřady zůstat pravdivé a životné, nemělo by svěcení křestní vody ve Svaté noci končit jen poněkud bezradným odnesením posvěcené vody do křtitelnice, kde se pečlivě uzavře, ale jejím vylitím na hlavy nových dítek božích. A proto i zde byla provedena změna. Křestní vody v této noci posvěcené, se nyní smí použít jen po dobu velikonoční, jinak se voda ke každému křtu vždy znovu žehná. Poněvadž však nelze všechny křty soustředit jen na tuto jedinou příležitost, budou křestními dny především i další neděle. Křest má být zpravidla hromadný a proto několik křtů po sobě v touž neděli a v témže kostele se konat nesmí.
Druhý důležitý moment v nové úpravě je, že křest je záležitostí celé obce, nejen malého hloučku rozpačitých příbuzných, dirigovaných kostelníkem. Mnoha způsoby a slovy je tu zdůrazněna skutečnost, že obec se rozšiřuje vstupem nového člena a že je proto na ní, aby se radovala a na svatém dějství se aktivně podílela. Křest se bude moci v neděli slavit i v rámci eucharistie, tedy za plné účasti obce, která by se jinak ke křtu samému sotva sešla.
Obřad začíná uvítáním u kostelní brány, kam děti přinesou rodiče v doprovodu kmotrů. Zde, i v dalších obřadech je zdůrazněna primární odpovědnost rodičů za výchovu dítěte. Kmotři jsou, tak jako v raných dobách, jen svědky křestního aktu a zavazují se, že budou pomocníky rodičů v náboženské výchově. Po uvítání následuje otázka po jménu, které rodiče dítěti zvolili a další otázka: „Co si žádáte pro N. od boží církve?“ Odpověď může být různá: „Křest“, „Víru“, „Milost boží“, „Vstup do církve“ či „Život věčný“. Kněz se pak ptá rodičů, zda si jsou vědomi své povinnosti křesťanské výchovy a když přisvědčili, ptá se i kmotrů, zda jsou připraveni, aby rodiče podporovali. Na to jak kněz, tak rodiče i kmotři žehnají děti znamením kříže a kněz všechny pozve k bohoslužbě slova.
Biblické texty a responsí zpěvy jsou zaměřeny na křest a lze jich použít, i když se křest uděluje při nedělní eucharistii. Předpokládá se ovšem, že při bohoslužbě slova a homilii se děti odnesou do příhodné místnosti, kde se o ně postarají ženy, aby matka i kmotra nebyly z účasti na bohoslužbě slova vyloučeny. Z toho je ovšem také vidět, že návrh nevyšel z českého prostředí s jeho studenými a jinak málo příjemnými sakristiemi.
Po homilii následuje obecná modlitba, jejíž prosby jsou rovněž zaměřeny na křest; k nim se připojuje „vzývání svatých“, tj. kratičká litanie ke všem svatým. V této době již jsou děti zase v kostele a obřad pokračuje krátkým exorcismem a pomazáním olejem katechumenů. (Biskupská konference však může rozhodnout, že toto pomazání odpadá.) Na to následuje svěcení křestní vody jedinou modlitbou, která je vlastně zkrácenou a upravenou prefační modlitbou z obřadů Svaté noci, oproštěnou od všech symbolických gest (galikánského původu), kterým dnes už nikdo nerozumí. Po ní následuje abrenunciace (odřeknutí se zla) a trojité vyznání víry, jak je všichni známe z obnovy křestního slibu. Pozoruhodná změna je v tom, že oněch šest otázek není směřováno na křtěné nemluvně přímo jako dosud, ale na rodiče a kmotry, kteří také svým jménem odpovídají a tak vyjadřují svou odpovědnost, kterou na sebe berou křtem dítěte, jež samo ještě nemůže rozhodovat o svém vztahu k Bohu. \po posledním vyznání kněz praví: „To je naše víra, to je víra církve, kterou slavně vyznáváme v Ježíši Kristu, našem Pánu. A celá obec odpoví „Amen.“
Kněz zve jednu rodinu po druhé ke křtitelnici a když prohlásila, že si přeje, aby dítě bylo pokřtěno, křtí je a to buď trojím ponořením nebo trojím politím. I když – zejména v našich poměrech – bude první způsob křtu vzácností, přece jen je z hlediska ekumenického radostné, že se tu západní církev přiznává k nejstarší tradici církve. Po křtu se děti maží křižmem, dostávají bílé roucho a svíci, kterou od velikonoční svíce zapaluje někdo z rodiny dítěte. Rozhodne-li biskupská konference, lez připojit i obřad „Effeta“, který byl dosud součástí úvodních obřadů křtu. Po návratu k oltáři se jménem pokřtěných celá obec pomodlí Otčenáš. Na to liturgie pokračuje a na její ukončení uděluje kněz zvláštní trojité požehnání: matkám dětí, jejich otcům a celé obci. Uděluje-li se křest mimo eucharistickou slavnost, toto požehnání sám obřad uzavírá.
Je jistě velmi krásné a hluboce zdůvodněné, že svátost křtu se takto spojuje se svátostí eucharistie, ale samy rubriky tuto myšlenku znehodnocují když doporučují, aby se křest v rámci nedělní liturgie nekonal příliš často. Snad proto, aby se nedělní řád eucharistické bohoslužby příliš často nezatlačoval do pozadí. A také asi proto, aby se dlouhou bohoslužbou (nejméně hodinovou) příliš neunavili rodiče a děti nevyvedli ze svého pořádku. Ale sám obřad křtu, spojený s bohoslužbou slova, nebude o mnoho kratší, nedojde-li ovšem, právě z podobných ohledů, k přílišnému zkracování a proto deformaci bohoslužby slova. Ta je totiž výtečnou (a někdy i jedinou) příležitostí k tomu, aby se pro tajemství křtu otevřely oči rodičů, kteří v přemnoha případech v něm vidí jen jakýsi tradiční obřad. Ale pak se vynořuje otázka, jak zajistit přítomnost celé obce a zachovat tak onu nejdůležitější myšlenku, kterou reforma přináší, tj. podíl celé obce na zrození nového křesťana.
A je tu ještě další otázka. Křestní obřad má obec doprovázet zpěvem písní a žalmů a svými odpověďmi, o nichž jsme se tu zatím nezmínili. To ovšem předpokládá, že musí obřad znát, ale nový rituál dává knězi na vybranou tolik různých textů, že bez předchozí instrukce věřící neodhadnou co se má zpívat nebo recitovat. To nejsou jediné otazníky nad novým ritem. Ale věru, že nový řád, který tak mocně vyzvedl vznešenost křtu a jeho význam pro celou obec, stojí za to, aby si praxe trochu namáhala hlavu a vyšlapala cestu. Hlavně však získala upřímný zájem věřících, doprovázených radostí s radujícími. Vždyť ono mrně v peřince je náš nový bratr v Ježíši Kristu a proto si také k němu musíme najít cestu jako k bratru a to hned odpočátku. A jí má posloužit i tento výklad.
Pracovní texty k bohoslužbě slova – Matka Boží před Týnem a sv. Havel, duben 1970,pravděpodobný autor Josef Myslivec
Poslední komentáře