Liturgické služby laiků v dějinách

Zdeněk Demel

Mezi laickými liturgickýmislužbami můžeme rozlišovat ty, které laici vykonávali buď už v církevnímstarověku (z nichž většina byla později klerikalizována) nebo ve středověku(např. varhaník), a ty, které vznikly jako nové v souvislosti s reformouliturgie po II. vatikánském koncilu (např. pomocnice/pomocník při bohoslužbáchs dětmi). Nejprve bude tedy řeč o těch prvně jmenovaných a teprve v závěrukapitoly se bude mluvit o těch nových, aniž by byl v obou případech činěn nárokna úplnost jejich výčtu.

Křestníkmotrovství

Mezi nejstarší službu laiků vrámci liturgie patří pravděpodobně křestní kmotrovství. Zdá se, že náběh kobyčeji kmotrovství se objevuje už v apoštolské době: Ananiášje samým Bohem ustanoven dovést Šavla ke křtu (Sk 9,10-19); u křtu Kornelia je významné svědectví židovskéobce (Sk 10, 22); tři muži hlásí Petrovi – jak to bylo obvyklé i při ohlášeníproselyty – že Kornelius je vhodný k přijetí docírkevní obce (Sk 11, 11n; sr. Dt19, 15). Tyto zprávy dokládají, že se od počátku vyžadovalo pro uchazeče okřest svědectví obce a že uchazeč byl přezkušován. Po zavedeníinstitucionalizovaného katechumenátu, jak nám o němsvědčí už Traditio Apostolica Hippolyta Římského, doprovázel žadatele o přijetí do katechumenátu „ručitel“. Měl dosvědčit změnu životauchazeče. Během celé přípravné doby na křest pomáhal uchazeči vrůstat do víry akřesťanského života a podruhé musel za něj ručit při zapisování jména.

Byly-li v době do 6. stol.křtěny děti, přinášeli je obyčejně ke křtu rodiče. Jinak jsou též doloženypřípady, že někde představoval při křtu své otroky jejich pán. Kdo přinášelděti ke křtu, ten se také jejich jménem odříkal satana a vyznával víru.

Když v 1.pol.6. stol. převládl v Římě křest dětí, dochází k tomu, že namísto členů obcezaujímají nyní roli kmotrů příbuzní. Při přípravných jednáních na křestpřipadly kmotrovi nové úkoly: při zapisování jména dítěte se zapisovalo i jehojméno a během skrutinií označoval dítě znamením kříže. Během vlastníhokřestního ritu, upraveného v té době s ohledem na děti, se odříkal satana a odpovídalna otázky týkající se víry, které byly zařazeny těsně před vlastní křest.

V novém křestním řádu pro dospělé, který v r. 1962vydala Kongregace obřadů, bylo uchováno označování (dospělého) křtěnce znamenímkříže ze strany kmotra. Zmíněný řád sestával z přijetí do katechumenátu,sedmi skrutinií (šest v postní době a poslední o Velkém pátku) a obřaduvlastního křtu. V liturgii prvních šesti skrutinií měli kmotři přisouzenu rolioznačit spolu s knězem uchazeče o křest znamením kříže po té, co se pomodlilmodlitbu Páně. Je však třeba říci, že se obřad prakticky sotva používal.

Konstituce SC přišla spožadavkem obnovit katechumenát dospělých apřepracovat obřady křtu (čl. 64-70). V čl. 67 se pro obnovu obřadu křtu dětípožaduje „ať zřetelněji vystoupí přímo v obřadu úloha rodičů i kmotrů a jejichpovinnosti“. O důležitosti role kmotrů během katechumenátumluví též dokument Ad gentesv čl. 14.

České vydání liturgie Uvedení dospělých do křesťanského života obnovenéII. vatikánským koncilem z r. 1987 hovoří o kmotru při křtu dospělého i křtudítěte ve všeobecném úvodu v odstavci o posvátných službách při udělování křtu.„Podle starobylého zvyku církve nemá být dospělý pokřtěn bez kmotra, který jesám křesťanem“. Kmotr se má podílet alespoň na závěrečné přípravě na křest, apo něm má nově pokřtěnému pomáhat ve vytrvalosti ve víře a v křesťanskémživotě. Při křtu dítěte zastupuje kmotr „duchovně rozmnoženou rodinu dítěte“ atéž matku církev. V případě potřeby pomáhá rodičům, aby dítě jednou dosáhlozralosti, projevované vyznáváním víry slovem i životem (čl. 8). Při katechumenátu a křtu dospělého dosvědčuje kmotr vírukmotřence, při křtu dítěte spolu s jeho rodiči vyznává víru církve, ve které jedítě křtěno (čl. 9). Posoudit vhodnost kmotra přísluší knězi. Kmotr má býtzralý splnit své poslání, což se předpokládá s věkem 16 let; diecézní biskupmůže stanovit i jiný věk. V odůvodněných případech lze udělat výjimku. Má být„uveden do plnosti křesťanského života svátostmi křtu, biřmování aeucharistie“. Kmotrem nemá být nikdo z rodičů křtěnce. Má to být katolík,prostý kanonických trestů; nekatolík, přejí-li si to rodiče, může být jen vedlekmotra katolického vyznání svědkem křtu. „Pokud by se jednalo o odloučené východníkřesťany, je třeba přihlédnout k zvláštním předpisům pro východní církve“ (čl.10).

Kodex kanonického práva z r. 1983 (Kán.872-874) v podstatě přebírá obsah výše uvedených článků s tím, že zdůrazňuje,že kmotr musí být v první řadě řádně ustanoven.

Při vlastní liturgii křtudítěte též kmotr spolu s rodiči označuje dítě znamením kříže v obřadupřivítání, před samotným křtem se spolu s rodiči zříká ducha zla a spolu s nimivyznává víru a může příp. rozsvítit křestní svíci od paškálu.

Kmotrovství ubiřmování

Pozdější oddělení biřmování odkřtu vytvořilo nutnost jmenovat vlastní biřmovací kmotry. Ve starověku bylopotřeba pro křest a biřmování jen jednoho kmotra, protože obě svátosti seudělovaly najednou. Svědectví o samostatném kmotrovství při biřmování máme od5. století. Vzhledem k vznikajícím potížím kvůli duchovnímu příbuzenstvívzniklému na základě biřmovacího kmotrovství (kmotr a kmotřenec nemohli uzavřítmanželství), byli vybíráni za biřmovací kmotry staří lidé nebo klerici a nebose vyskytovalo i kolektivní kmotrovství, kdy biřmovanci měli jen jednoho či dvaspolečné kmotry. Tím se však vlastně popřelo původní poslání tohotokmotrovství, které umožňovalo zapojit celou obec do formace biřmovanců, kteřítak mohli vejít ve spojení s dospělými, silně angažovanými v církevnímapoštolátu.

Obřady biřmování v úvodu doporučují, aby„vzhledem k dnešním okolnostem v pastoraci“, pokud je to možné, byl křestníkmotr i kmotrem u biřmování. Tak se jasněji naznačí spojitost křtu a biřmovánía napomůže to také větší účinnosti ohledně úkolu i působení kmotra. Tím bylazrušena platnost kánonu 796, 1 CIC z r. 1917, který ostatně vycházel z mylnéhovýkladu starého práva. Připouští se však i možnost volby jiného kmotra, u dětíby to mohli být i jejich rodiče. O diecézní praxi v té věci rozhoduje ordinář(čl. 5). Pokud jde o vlastnosti kmotra, jsou v podstatě shodné s požadovanými ukřestního kmotra (čl.6).

Kodex kanonického práva (kán. 892 a 893) výšeuvedená ustanovení přebírá.

Při vlastní liturgii biřmováníkmotr klade pravou ruku na biřmovancovo rameno a může příp. biskupovi říci jehojméno.

Ministrant

Vznik ministrantské služby jakolaické liturgické služby souvisí s tím, že se nedostávalo kleriků, z nichžalespoň jeden měl asistovat při slavení (od 13. stol. i privátní) mše. Byliproto nahrazováni laiky. Dokladem pro to je např. Admonitio synodalis z 9. stol., kde seříká: „Omnis presbyter clericumhabeat vel scholarem, qui epistolam vel lectionem legat et ei ad missamrespondeat, et cum quo psalmos cantet.“Ještě v r. 1310 kárá Mohučská synoda zlozvyk, že při mších na venkově kněží „propter defectum clericorum“ slaví mši „sine ministrisuffragio“. Proti tomu se požaduje, aby se ani navenkově neslavila mše bez spolupůsobení důvěryhodných osob, schopných číst azpívat. V Consuetudineskláštera ve Farfě je zmiňován jako taková vhodnáosoba i „puer“, přičemž jsou jistě míněni obláti, tedy chlapci předurčení pro život v klášteře nebopro kněžství. Tito chlapci mohli při mši číst epištolu a přinést kalich. Ucisterciáků měli knězi asistovat dokonce dva mešní služebníci: úkolem klerikabylo být knězi ke službě a odpovídat mu, úkolem laika bylo přinášet vodu azapalovat svíce. Instrukce pro ministranty obsažené v klášterních pořádcíchměly povahu rozptýlených pokynů. Naproti tomu v dominikánském ordinariu z r. 1256 představují pokyny pro servitora připrivátní mši samostatnou kapitolu. Mešní služebník musel mimo jiné rozložitoltářní plátna a na konci je zase složit; v příslušném okamžiku přenášel knihua svíce; pomáhal při přípravě kalicha. Jinak měl být stále připraven ke služběa k odpovědím. Je zde již předepisováno též jeho držení těla: při oracích aběhem kánonu má být mírně ukloněn. Liber ordinarius z Lüttichutyto směrnice rozvádí ještě dále: mešnímu služebníku se na začátkupředepisovalo umýt si ruce; přijímal od kněze „pax“ apředával jej dále (i když šlo o instrukce pro privátní mši!); při konventní mšiměl upozornit na pozdvihování zazvoněním.

Protože rubriky, týkající senáležitostí ministrantů, byly v pozdějším Missale Romanum zastoupeny jen velmiřídce, vedlo to, až na otázku odpovědí, zacházení s knihou a konvičkami, kekrajovým odlišnostem ve výkonu ministrantské služby. Tak např. pokud šlo ozvonění, bylo v době před II. vatikánským koncilem zvykem v Rakousku kroměpředepsaného zvonění při Sanctus a proměňování dátznamení zvonkem také při ofertoriu a komuniu, jindepři „omnis honor et gloria“(mj. ve Francii) nebo též při Pax Domini (StředníAmerika). Ve Francii, i v Alsasku, bylo navíc zvykem, že ministrant na začátkuofertoria uctivými pohyby snímal a skládal velum zkalicha a podobně si počínal po komuniu, kdy jejpodal knězi.

Prakticky byli podle tradiceklerických škol při nadačních kostelech a klášteřích většinou vybíráni zaministranty neporušení chlapci, jejichž dětská nevinnost se do určité mírypovažovala za náhradu duchovního charakteru. Je však třeba říci, že se protitomuto řešení stále znovu objevovaly námitky. Např. P. de Goussanville(+ 1683) v tom viděl zneužití, jež snad může být omluveno obyčejem (PL 77, 1336D). Claude Martin, od r. 1690 převor v Marmoutier, se snažil, aby se vědělo, že děti a ženatí mužijsou ze služby oltáře vyloučeni. Též i v 18. a 19. stol. se ozývaly hlasy protiministrantské službě chlapců.

Pokud jde ještě o duchovní charakter,ten nemusel zcela chybět, pokud bývalo školení ministrantské technikydoprovázeno duchovní péčí a když navíc někde existovalo z pověření biskupa iformální přijetí církevní formou. Tak např. Th. Mathyssek ve svém díle Leitfaden der Pastoral vydaném v r. 1940zmiňuje formulář tzv. Altardienerweihe schválený vdiecézi Limburg. Kromě toho stojí za to připomenout,že v Římě ještě v 8./9. stol. obdrželi mladí klerici počínaje asi akolytou(který nesl sáček s eucharistií) od papeže nebo biskupa svěcení. Od té dobyobdrželi jen požehnání od arcidiakona.

Ačkoliv prvním poslánímministranta bylo svou přítomností a odpověďmi zastupovat lid, což náležílaikovi a v případě nouze tento úkol mohla plnit i žena (srv.CIC z r. 1917, can. 813, 2), přesto byl ministrantpodle plného rozsahu své služby považován za nástupce klerika a vposledku za nástupce diakona, snímž má i společné označení (diákonos = minister). Připomínkou toho jsou i označení pro oděvministrantů (provedený v různých barvách), užívaná ve středověkých inventářích:dalmaticae puerorum (kromětoho též tunicae, albae puerorum).

Ostiář (vrátný, dveřník)

Ostiariátse na Západě vyvinul do podoby nejnižšího ze čtyř „nižších svěcení“. Na Východěbyl znám jen u Arménů, kteří jej přejali ze Západu. Nejstarší zmínka o něm senachází v listě papeže Kornelia Fabioviz Antiochie v r. 251 (Eusebius, h.e. 6, 43), kde je uváděn mezi nositeli úřadu v římskécírkvi. Ve 4. stol. se ostiariát stává průchozímstupněm na cestě k vyšším svěcením, zůstává však nadále ještě skutečným úřadem.V následujících staletích se však tento úřad vyprázdnil, takže za doby papežeŘehoře Velikého ostiariát spolu s exorcistátemmezi ordines minores úplněchybí. Ostiáře nahradil (laický) mansionarius(od lat. mansio = „Boží dům“ nebo „příbytek ukostela“); při některých raně středověkých bazilikách jich bývaly i celéstovky.

V 5. stol. dochází kznovuoživení úřadu ostiáře v Galii, aniž by seskutečně vykonával. Galské diecéze sáhly k zavedení římských stupňů svěcení,aby se bránily germánsko-ariánské státní církvi. Ostiariátse tak stal podmínkou a stupněm na cestě ke kněžství a jeho nositel bylpovažován za člena kléru.

Formulář „svěcení“ ostiáře byl vypracován v Galii. Jeho nejstarší podobapochází ze spisu zvaného Statuta ecclesiae antiqua(kol. 500). R. 963 byl u příležitosti svěcení Lva VIII. přenesen do Říma,koncem 13. stol. přepracován Durandem z Mende a v té podobě se udržel až do zrušení „nižšíchsvěcení“ na základě MP MinQ r. 1972. Podstata obřaduspočívala v tom, že biskup předal kandidátovi klíče od kostela a arcijáhen honechal otevřít a zavřít dveře a zazvonit.

Úkoly zmíněné při liturgii„svěcení“ však ostiáři nevykonávali. Dokladem toho jei zmínka v Expositio galikánské liturgie ze 7. stol.v souvislosti s propouštěním katechumenů po bohoslužbě slova, kdy bylo úkolem ostiáře ještě zkontrolovat, zda někdo z nich nezůstal vkostele. Autor tohoto pojednání však dává znát, že v jeho době tento zvyk byluž jen vzpomínkou na zašlé časy.

Proto bylo snahou Tridentskéhokoncilu obnovit úřední charakter ostiariátu adodatečně mu svěřit též péči o hřbitov a dohled nad návštěvou kostela apřijímáním svátostí. Tento záměr však nedošel uskutečnění a tak úkoly ostiářů povětšinou vykonávali kostelníci.

MP MinQponechalo biskupským konferencím možnost zažádat si v Římě případně i ozavedení služby ostiáře (viz. výše odst. 5.1). IGMR(čl. 58b) mluví v té souvislosti o uváděčích, kteří v některých zemích vítajívěřící před kostelem, uvádějí je na místa a řídí též průvody. Někde se funkce ostiáře fakticky udržela v katedrálách a na poutníchmístech (v německy mluvících zemích se jim říkalo podle papežské Švýcarskégardy Kirchenschweizer).

Lektor

Lektorát v průběhu dějin

Čtení z Písma je prožidovsko-křesťanskou laickou bohoslužbu konstitutivní; skrze hlasité předčítání(srv. Neh 8, 8) se Písmostává kanonickým. Nelze proto nikdy dostatečně zdůraznit význam úlohybohoslužebného čtení. Spolu s kázáním představuje službu slovu, které tím, žese stává hlasitým, ztišuje před Bohem, a je tedy službou naslouchání, které jepro člověka podstatné a vede ke sjednocení lidí. A tím, že je pro předčítáníurčena osoba odlišná od toho, kdo vede liturgické shromáždění, vstupuje doliturgie dramatický prvek: slovo pocházející od Boha má být pronášeno někýmjiným než slovo církve adresované Bohu.

V synagoze bylo předčítáníPísma původně čestným úřadem. Čtením mohly být pověřeny i ženy, nezletilí aotroci. V nejstarší křesťanské bohoslužbě tomu nemohlo být zřejmě jinak.Protože však čtení Tóry bylo kvůli chybějící interpunkci a kantilaciobzvlášť obtížné, směřoval vývoj v židovství k profesionálnímu lektorovi,přičemž však zůstalo principiálně zachováno, že k předčítání Tóry může býtpovolán každý. V křesťanství však byl čestný a laický úřad lektora (ánagnóstés), který jako samostatný stav existoval určitě užv 2. stol., převzat hierarchickým ordo. HippolytŘímský ve své Traditio Apostolicapojednává o ustanovení lektora v první části, věnované kléru. A v dopise papeže Kornelia(251-253) Fabiovi z Antiochie lze už pozorovatsestupnou řadu úřadů počínaje od biskupa, na jejímž konci se objevují exorkistaí, ánagnóstai a pyloroí (Eusebius, h.e. 6, 43, 11). Přestože právě ztohoto výčtu lze rozeznat jiný původ úřadu předčitatele, a přestože zdevystupuje do popředí původně vysoké uznání prorockého úřadu, jenž mohl býtspojován s úřadem vykladatele Písma, jak dosvědčují i starší svědectví (Tertullian, praescr. haer. 41; Cyprian, ep. 38, 39, 4.n; Apk Paul 36; Constol. Ap. 8, 22), přesto se na Západě prosadilsedmistupňový ordo, který počítal lektory mezi ordinesminores jako předposlední stupeň svěcení. Úřad sestává průchozím stupněm, takže občas (4./5. stol.) jsou do lektorského stavupřijímány i děti. Říkalo se jim lectores infantuli a na některých místech (Řím, Remeš, Lyon) bylispolečně vychováváni pod církevním vedením v tzv. scholalectorum. Volba dětí za lektory měla dvojí důvod:První byl ten, že se pro svou nevinnost jevily jako zvlášť vhodné, aby zposvátné knihy vyzvedly slovo Písma naplněné Božím duchem a nefalšovaně jepředložily obci. Druhým důvodem byla snaha zvýraznit předčítání evangelianositelem vyššího svěcení. Zatímco na Východě to neohrozilo postavení lektora,na Západě přebírá čtení epištoly ve stacionární římské bohoslužbě 7./8. stol.podjáhen. Naproti tomu se po staletí nadále požaduje služba lektora nebo přecejen klerika, který čte epištolu, když farář slaví mši ve své obci. Ještě až do13. stol. jsou zmínky o tom, že při samotné privátní mši čítával epištolu mešníslužebník (ministrant). Pro zajímavost lze uvést, že synoda ve španělské Geroně konaná r. 1068 mluví v can.6 o lektorech náležejích ke kléru, kteří se všakmohou ženit.

V 6. stol. se lektorát stáváneodmyslitelným stupněm na cestě ke kněžství. V 10. stol. je však už zcela bezobsahu, až na to, že lektor má právo „žehnat chléb a všechno nové ovoce“ (CIC c. 1147 §4).

Ustanovování lektora

Podle HippolytovyTraditio Apostolica (TA)se ustanovení lektora dělo velmi prostě tak, že mu biskup předal knihu, aniž byna něj vložil ruce. V tomto obřadu je tedy ještě možné spatřovat památku nadřívější prorockou činnost lektora. ApoštolskéKonstituce (VIII, 22, 2), jedno zpřepracování TA, pocházející ze Sýrie z doby kolem roku 380, už všakuvádějí i vkládání rukou, kdežto Epitomé zApoštolských Konstitucí (Ep.),představující ještě pozdější přepracování TA (Sýrie, zač. 5. stol.), uvádí, žebiskup ale nevkládá ruce.

Podle Ordo Rom. 35 otec rodiny,který určil jednoho ze svých synů (zpravidla ještě velmi mladého) pro lektorát,jej nejprve nechal podrobit důkladnému vyučování. Pak poprosil papeže, zda bymu mohl chlapce představit. „Apoštolský pán“ stanovil den, kdy měl kandidátveřejně při vigilii přednést čtení, aby se mohly posoudit jeho schopnosti. Kdyžkandidát obstál, pronesl papež nad ním modlitbu požehnání a tak se z něj stallektor.

Pozdější obřad „nižšíhosvěcení“ na lektora vycházel v podstatě ze starogalikánskýchStatuta ecclesiae antiqua (kol. 500). Jako u všech jiných „nižšíchsvěcení“ jej tvořilo admonitio, předání předmětu symbolizujícíhoúřad (zde lekcionáře), invitatorium a žehnacímodlitba.

Dnes, po obnovení laickýchliturgických služeb lektora a akolyty na základě MP Ministeria quaedam, se děje ustanovení lektora v rámci bohoslužbyslova nebo eucharistické slavnosti. Po evangeliu jsou kandidáti představenibiskupovi. Ten k nim má pak promluvu a po modlitbě přistupují kandidátijednotlivě před biskupa, který jim symbolicky předá Písmo svaté.

Místo pro přednes čtení

Kvůli dobré slyšitelnostipředčítaných posvátných textů je třeba vhodně volit místo pro lektora, jak jeuž o tom zmínka v knize Nehemjáš(8,4) a jak to předepisovalo Římsképontifikále. O vyvýšeném místě s čtecím pultem či bez něho, odkudlektor přednášel čtení, je už řeč v pramenech ze 3. a 4. století. Později se zatím účelem zřizuje ambon, opatřený parapetem a čtecímpultem, který se umísťoval na vhodné místo v přechodu oltářního prostoru dolodi kostela. Stál buď samostatně nebo byl zabudován do chórového ohrazení nebodo postranní části ohrazení, zbudovaného v mnohých bazilikách kolem prostorupro schólu cantorum. Častok ambonu vedla dvě schodiště: jedno pro vystoupení kněmu a druhé pro sestoupení. Předchůdce ambonu lzesnad spatřovat v pulpitu recitátorů a gramatiků nebo v sugestuv kultech mysterií. Svůj vliv mohl mít též tribunálřímského tábora, což byla vyvýšená podesta přístupná po rampě. Tento tribunálstával obvykle vpravo od táborových oltářů.

Za zmínku stojí to, že searcheologům podařilo prokázat existenci „ambonu“ vestarokřesťanských kostelech v Sýrii teprve až na konci čtyřicátých let 20.století. Zjistilo se, že tyto kostely měly za předlohu synagogy bazilikálníhotypu, jejichž vnitřní uspořádání bylo přizpůsobeno křesťanské bohoslužbě. Takčtení a modlitby se jako v synagoze konaly na vyvýšeném místě zvaném béma, které bývalo uprostřed lodi a stávaly na něm i dvačtecí pulty. V 6. stol. se pak v kostelech střední Sýrie objevuje uprostřed bémy ještě malý oltář a nad ním ciborium. Tento oltářsloužil k ukládání Písma svatého. Paralela vůči oltáři tak byla ještě vícezesílena, „stůl slova“ korespondoval se „stolem eucharistických darů“. Tyto dvapóly mešní slavnosti, smyslově vnímatelné, tak byly účinně převedeny v symbol ak tomu vynikajícím způsobem odpovídaly strukturním zákonům a funkcionalitě křesťanskéhobohoslužebného shromáždění.

Kromě předčítání Božího slovasloužil ambon též k přednesu responsoriálního žalmu,řídce též jako místo, odkud kázal biskup. Později dochází k tomu, že se začínáevangelium předčítat z jiného místa než epištola. Zatímco u Remigiaz Auxerre (+ kol. 908) nacházíme nejstarší svědectvío tom, že se má evangelium předčítat s nasměrováním k severu, neboť to jekrajina ďábla, proti kterému má být metáno Boží slovo, mluví Ivo ze Chartres (+ kol. 1117) už o předčítání evangelia na severnístraně oltářního prostoru. Zdůvodňuje to tím, že se evangelium hlásá protipohanství, představovanému severní částí světa, v němž tak dlouho panoval chladnevěry. V té souvislosti mluví Ivo o přecházení levity či kněze „na levoustranu kostela“ za účelem předčítání evangelia. Toto přecházení je vykládánotéž jako přechod zvěstování víry od Židů na pohany. Zdá se však, že se zdejedná o alegorický výklad dříve vzniklého zvyku, který souvisel se zaujetímmísta jáhnem při předčítání evangelia v apsidě starokřesťanské baziliky. Čestnémísto bylo po pravici biskupově, proto se evangelium předčítalo z této strany.Aby přitom jáhen nebyl obrácen zády ani k biskupovi, jehož katedra se nacházelave vrcholu apsidy, ani k lidu, obrátil se buďto k severu, když šlo o staršíbaziliky v Římě, nasměrované apsidou na západ, nebo k jihu, pokud šlo obaziliky z mladší doby, směrované apsidou na východ. Výše uvedené nasměrování kseveru přešlo jako pevná norma do myšlení středověkých liturgikůa dostalo se i do Caeremoniale Episcoporum.Jejím přenesením na kostely s apsidou na východ nastala dvojí možnost: jáhen sistoupl nalevo od katedry biskupa umístěné ve vrcholu apsidy a tak obrácen kseveru přednášel čtení z jižní strany. Tento způsob se však ukázal natrvalo neúnosným,protože jáhen tak stál nalevo od katedry a navíc ještě na straně kostelavyhrazené ženám. A tak přišla do úvahy ještě druhá možnost, že si jáhen stouplvpravo od katedry za cenu toho, že musel zpívat evangelium proti severní zdikostela. Toto řešení v základě odpovídalo duchovně kulturnímu založenístředověku. Důležitější se jevilo zachovat symbolické nasměrování na sever, nežobrácení se k lidu, který stejně nerozuměl latinsky přednášenému čtení.

K rozlišení z hlediska většíúcty prokazované evangeliu se později došlo k tomu, že se evangelium, na rozdílod epištoly přednášené podjáhnem, přednášelo znejvyššího stupně ambonu. Durandusz Mende (13. stol.) pak už dosvědčuje, že se propředčítání evangelia zřizuje zvláštním způsobem uspořádaný pult ve formě orla srozepjatými křídly.

Ve vrcholném středověku se přistavbě kostelů už s ambonem nepočítalo, či přesnějivyjádřeno, ambon byl poznenáhlu nahrazen kazatelnou,která se přemístila hlouběji do lodi. V menších kostelech nebyl ambon zřejmě ani v dřívější době. Evangelium tedy dostalosvé místo na úrovni chóru, nakonec na jeho severní straně. A dále se dočkaloevangelium dalšího projevu úcty tím, že se evangeliář už neklade na ambon, nýbrž jej drží podjáhen. Pro přednes epištoly bylaurčena protější strana kněžiště, přičemž ji podjáhen četl obrácen k oltáři asám si držel knihu. Alegorický výklad to zdůvodňoval tím, že oltář symbolizujeKrista, na něhož ukazovalo zvěstování proroků a Jana Křtitele. Tak se dospělo k„epištolní“ straně (vlevo z pohledu předsedajícího) a „evangelní“ straně(vpravo) a k dvěma ambonům, přičemž evangelní bylvyhotoven ozdobněji.

Poté co se od doby vrcholnéhostředověku upustilo od užívání ambonů, dočkaly setyto znovu svého uznání až v souvislosti s liturgickou reformou II.vatikánského koncilu. Ještě v době jeho konání se této otázky dotkla prvníinstrukce Ad exsecutionem Constitutionisde sacra Liturgia recte ordinandam, která vyšla 26.9. 1964. V čl. 96 se vidí jako vhodné zřídit pro přednes čtení jeden nebo více ambonů, a to tak, aby přednášející byl věřícími dobře viděta slyšet. Ale už 26. 10. 1964 římská liturgická rada vydává dopis, ve kterém sevyslovuje pro to, aby byl zřizován jen jeden ambon,aby tak jediné slovo Boží bylo zvěstováno jen od jednoho ambonu.Podle čl. 272 úvodu do římského misálu (IGMR) si důstojnost Božího slova žádápro své zvěstování vhodné místo v kostele, „k němuž se při bohoslužbě slovapřirozeně obrací pozornost věřících. Je vhodné, aby takovým místem bylzpravidla pevný ambon a ne pouze přenosný pult“.

Všeobecné pokyny k mešnímu lekcionáři v čl. 32říkají, že „je třeba v každém kostele podle jeho struktury vhodně vyřešit vztahambonu a oltáře“. V čl. 33 se doporučuje, aby byl ambon alespoň příležitostně o slavnostech přiměřeněozdoben. Tento článek také přejímá doporučení obsažené v čl. 272 IGMR, že „nenívhodné, aby na ambon vystupovali jiní, např.komentátor, zpěvák nebo ředitel sboru“. Čl. 34 nakonec doporučuje, aby ambon svým uspořádáním skýtal prostor i pro několikpřisluhujících, a aby byl dostatečně osvětlen a příp. opatřen mikrofonem.

Způsoby přednesu čtení

Podobně jako kněžské orace byli přednes čtení stylizován. Předčitatel neměl vnášet do posvátného textu svévlastní afekty, nýbrž jej měl předkládat s přísnou objektivitou, posvátnoubázní, jakoby na zlaté misce; měl zkrátka slovo Písma recitovat. Těmtopožadavkům vyhovoval tonus rectus, který neznal žádnýhlasový pohyb. Římský tonus ferialis s výjimkoutázacích vět nepřipouštěl skutečně žádnou modulaci. Odpradávna však vedle tohoexistovaly i způsoby povzneseného přednesu. Tak už Augustin mluví o sollemniter legere při čtenípašijí na Velký pátek. Tento accentus či mluvený zpěvpředstavoval způsob přednesu s určitými kadencemi, ba s malými melodickýmifigurami, jež pak byly označovány pomocí systému čtecích značek. Mělo toposloužit především k výraznému odlišení evangelia od ostatních čtení. Tentosystém, který se ve středověku poznenáhlu prosadil, byl jiný a jednodušší nežten, který se užíval pro zápis chorálních melodií. Používal tzv. positurae či pausationes, ježsloužily k označení druhu intonace hlasu. Jednalo se o čtyři značky: punctus circumflexus (.ˇ|), zvanýtéž flexa, pro prosté klesnutí hlasem (půltón) vnádechové pauze; punctus elevatus(.ˇ), zvaný též metrum, pro poněkud silnější klidovýbod, po kterém však hned následuje pokračování; punctusversus (; nebo .) pro konec věty, a ve čteních punctusinterrogativus (?) pro otázku. Tímto převzetím puncti gramatiků, doplněných jednotlivými neumami (Sigl), navázalo křesťanství na helenistickéčtecí tóny a nikoli na židovské. V Římě se snad nejprve používal jen jeden typ,podle způsobu tónů oficia, který se asi projevil v epištolním a evangelním tónuv Miláně. Od doby Řehoře I. se v Římě užívalo tří hlavních tónů: pro čteníepištoly, evangelia a lekcí oficia. Šlo stále o „jeden“ recitační tón, který ažna výjimky neznal žádné psalmodické inicie,zjednodušený epištolní tón bral ohled jen na otazník. Rané tóny (římskégraduale a antifonale) byly recitovány (subtonálně) od a, kdežto od 12. století se ujala (subsemitonální) recitace od c.Vedle římských vzorů (nebo z nich) se v diecézích a klášterech na základěvariace, rozšíření, vlivu řeckých tónů nebo kvůli svátkům vyvinuly zvláštníformy, které mohly zůstat v užívání, pokud uchovaly charakter gregoriánskédikce. Za časově podmíněné lze považovat pozdější „melodické“ formy (concentus = souzpěv). Jde o vícehlasou tonacivzniklou snad interpolací překládaných textů. Jungmannnavíc udává, že i způsob předčítání listů apoštolů byl na rozdíl od prorockýchknih bohatší. V 9. stol. se objevuje v Římě slavnostní čtecí tón, jenž sepoužíval o nedělích pro předčítání Pavlových listů. Přesto však se trvale dbalona to, aby se při předčítání Písma ve mši zabránilo melodickému přebujení.

Po Druhém vatikánském konciluse setkával zpěvný přednes čtení (dnes zvaný kantilace)často s odmítáním a to z důvodu pochybostí o tom, zdaje tato forma řečového projevu oprávněná. Mnohdy šlo také o nedorozumění, neboťse kantilace zaměňovala s tonus rectus.Ten úplně potíral rytmus a tónové kolísání řeči. Správná kantilacevšak právě zdůrazňuje a podtrhuje (i když v poněkud pevných formách) rytmus atónovou variaci toku řeči. Kantilace představujezpůsob přednesu v liturgii obvyklý, jehož záměrem je vyzdvihnout přednášenáčtení a modlitby předsedajícího. Je ji také třeba odlišovat od vlastního zpěvu.Kantilace není concentus,ale accentus. Lze ji charakterizovat jako povznesenýzpůsob řeči. Při ní se nejedná o žádnou melodii spočívající v sobě, spíše jde opřevýšení a zdůraznění přirozeného vedení řeči pomocí stálých formulí a obratů.Svou improvizující povahou, která sleduje vedenířeči, je jako každý recitativ i kantilace typickourolí sólisty. Liturgická kantilace vyrostla zpraktických důvodů. Je to způsob, jak učinit přednes srozumitelným v případěvelkého prostoru nebo velkého shromáždění. Důvody, ze kterých vyrostla, majísvé oprávnění i dnes, v době zesilovačů a mikrofonů. Jen je dnes třeba připřednesu čtení v češtině více než v latině dbát na literární druh textu. Uhymnických textů je vhodné užít povznesený přednes, který se však zase vůbecnehodí pro disciplinární napomenutí v apoštolských listech.

Všeobecné pokyny k mešnímulekcionáři ohledně způsobu přednesu čtení stanovují toto: „Lektoři předčítajíhlasitě, zřetelně a pozorně... Čtení, převzatá ze schválených vydání, se mohoupodle svérázu různých jazyků i zpívat, ovšem tak, aby zpěv nezatlačil do pozadíslova, ale aby je spíše vyzvedl...“ (čl. 14). Pokud jde o technickou přípravulektorů, má se jim umožnit, „aby stále zdokonalovali svůj přednes předshromážděním a dovedli zvládnout prostor buď přirozeným hlasem, neboprostřednictvím mikrofonu a zesilovače“ (čl. 15).

Podrobně se problematikoupřípravy lektorů na správné čtení zabývá např. R. Zerfassve své knize Lektorendienst,kde uvádí patnáct zásad správného čtení. O školení lektorů se mluví též v knizeDie liturgischen Dienste, kde je liturgické službě lektoravěnována jedna kapitola. Jako další titul, kde lze v tomto směru naléztpoučení, je možné zmínit knihu Gottesdiensthelfer.

Exorcista

Na Východě

Na Východě zůstal křesťanský „exorkistát“, bohatě dosvědčený prameny z 2. a 3. stol.,dlouho svobodným charismatem. Apologetika totiž v té souvislosti vůbec nemluvío úřadu. Jako příklad lze uvést líčení Firmiliana z Cesareje, které obráží církevní situaci v Kapadocii ve 3.stol. Zmiňuje se o případu jednoho exorcisty, aniž byv té souvislosti mluvil o nějakém úřadu a o způsobu jeho příslušnosti k obci.Avšak Eusebiova zmínka o sv. Romanovi, který na zač.4. stol. působil v palestinské Cesareji zároveň jako diákonós a éporkistés, už dokládáspojení diakonátu a exorkistátu.

Zatímco v mnišství a legenděsvatých žil exorcismus dále jako ne- úřední charisma Božího muže, který svouvždy osobní metodu exorcismu předával svým žákům, klade jej církev od roku 300do rukou nižšího kléru. Na synodě v Antiochii (341) jsou exorcistéjmenováni vedle lektorů a subdiakonů a podobně tomubylo na synodě v Laodiceji. Nicméně charisma zůstáváv platnosti. Exorcistou se člověk nemohl „stát“: kdobyl jako takový začleněn do ordo minor, musel svécharisma již prokázat. Na Východě tedy vykonával exorcistasvou funkci vedle úřadu nebo byl zároveň i lektorem, diakonematd. Po lektorovi, kantorovi, dveřníkovi je jmenován éxorkistés,je to tedy stále samostatný ordo. Že by byl exorcistaněkdy hrál roli v křestním exorcismu, není nikde zmínka. Exorkistátse vytvořil nezávisle na vývoji křestního exorcismu.

Církev nemohla synkretistickémua dogmaticky povážlivému exorcismu ani zabránit ani jím nemohla zůstatnedotčena. Podle pseudoklementinských listů Ad virgines bylexorcismus ještě úkolem laiků (Virg. 1, 10,1; 12,1);bylo to jednání plynoucí z přijaté víry, podobně jako vyučování a čtení Písma.Autor však má všechny důvody pro to, aby se postavil proti mnohomluvnýmzaříkáváním, učení se zpaměti formulářům a placení. Autor požaduje půst akrátkou improvizovanou modlitbu.

I po zavedení exorkistátu bylo nezbytné postavit se proti „incantamentům“ (=zaklínáním) v křesťanském exorcismu. CyrilAlexandrijský se zmiňuje o oblibě magických épodaí astěžuje si mimo všechen psithyrismós též na užíváníjména Sabaoth, tedy na vlivy synkretistické magie.Podle něho se zbožný může úplně obejít bez exorcistůa jejich rituálu a uzdravení si může zajistit sám modlitbou. Toto teologickéuvažování však nenapomohlo rozvoji církevního exorkistátu.A úřední exorcismus též nenáležel výlučně oficiálnímu exorkistátu.

Na Západě

Ještě za Tertuliána(Apol. 23) se působení exorcismu považovalo za vázanéna charisma, které při odpovídajícím způsobu života mohl obdržet každý křesťan(Mk 9,29). Na rozdíl však od heretiků nebylexorcismus dovolen ženám. Hippolyt Římský se vsouvislosti s ustanovováním do církevních služeb zmiňuje i o těch, kteříříkají, že obdrželi od Boha dar uzdravování. Na ně se ruce nevkládají, ani seneustanovují do služby nějakým jiným způsobem, neboť se předpokládá, že sepravdivost jejich tvrzení o vlastnění charismatu uzdravování potvrdí sama (srv. TA 14). Nelze však s jistotou říci, zda se zde zmiňovanícharismatici dají ztotožnit s „exorcisty“ve výčtu papeže Kornelia. Kolem r. 250 se exorcistát objevuje v Kartágu už jako úřad. Kornelius uvádí pro svou dobu, že v Římě bylo celkem 52 exorcistů, lektorů a ostiářů (Euseb. h.e.6, 43,11). Vedle lektora jmenuje exorcistu také Siricius, potom před r. 418 i Zosimus.O úřadě se zmiňují též nápisy (CIL 5,2); z jednoho z nich (č. 4846) se dovídámecelou životní dráhu jednoho klerika: 12 let činnosti jako exorcista,15 let jako presbyter a 31 roků jako biskup; zmínka o diakonátu chybí. Čímsilněji je později úřad regulován (tak např. po koncilu v Kartágu, asi r. 475,byla exorcistovi při jeho ordinaci předávána knihaexorcismů), tím méně je vázán na charisma, takže bylo možné, aby jej někdovykonával dlouho před 20. rokem věku. Exorcista seměl modlitby exorcismů naučit nazpaměť a měl je za vkládání rukou pronášet nadpokřtěnými (!) i nepokřtěnými energumeny (od řec. énergeín – být účinný) adále měl pečovat o energumeny dlící v kostele. Mezi energumeny byli počítáni posedlí a ti nemocní, jejichžutrpení si člověk nedokázal vysvětlit přirozeně, a proto je přičítal démonickýmvlivům.

Vývoj úřadu exorcisty,který se na Západě vytvořil asi dříve a výrazněji než na Východě, nedovolujepřipustit, že by již ve 3. stol. existoval pevný, natož specificky křesťanskýexorcismus pro posedlého. Alespoň v době před 4. stol. není nikde v pramenechzmiňován zároveň exorcismus křestní a exorcismus na uzdravení a nikde senemluví o tom, že by spolu nějak souvisely. Exorkistátse utvářel též nezávisle na křestní liturgii, desítky let po výskytu křestníhoexorcismu. Lze připustit, že prostřednictvím biskupsky autorizovaných modlitebkřestního exorcismu byl od konce 4. stol. ovlivněn úřední uzdravovacíexorcismus. Není však možné, aby ve 3. stol. tento exorcismus z křestníhoexorcismu vznikl.

Ve středověké církvi našly exorcistické praktiky široké uplatnění. Nelze přitompominout vliv Augustina (srv. Civ. 10,21n). Podle nějmoc ďábla a jeho říše nad člověkem závisí na tom, že ji Bůh připouští. Alepravá zbožnost ji může učinit neškodnou a exorcismy ji mohou vyhnat. Nejstaršítradované církevní formule exorcismů týkající se posedlých sahají na Západě dopřelomu 7./8. stol. (Missale Gallicanumvetus: Muratori II, 709/Mohlberg 17). Církevní formule exorcismů obvykle užívané od9. stol. pak bez velkých změn přešly do Rituale Romanum z r. 1614. To tedy vedlekřestních exorcismů obsahovalo i ostatní, počítané mezi svátostiny. Kroměexorcismů určených pro věci byl zde i jeden imprekatorníexorcismus pro osoby, u nichž se dalo usuzovat na posedlost. Typické vydání Rituale Romanum z r. 1925obsahovalo kromě toho malý „exorcismus proti satanovi a padlým andělům“, kterýbyl uveřejněn r. 1890 za papeže Lva XIII. V liturgických knihách obnovených poII. vatikánském koncilu se už nikde nevyskytuje imprekatorníexorcismus a vypustily se též věcné exorcismy.

Podle nejnovějších zpráv má vŘímě vyjít část Rituale Romanumvěnovaná exorcismu ještě v r. 1998. Vydání knihy měla předcházet dlouholetápráce na přepracování textu formuláře exorcismu obsaženého v Rituale Romanum z r. 1614. Vknize má být též obsaženo nabádání k uvážlivému uplatňování tohoto exorcismu, ato na základě poznatků současné psychologie.

Podle CIC z r. 1983 (kán. 1172)je výslovné povolení exorcismu posedlých vyhrazeno místnímu ordináři (§1) adává se „pouze knězi, který se vyznačuje zbožností, věděním, moudrostí abezvadným životem“ (§2). Podobně tomu bylo v CIC z r. 1917 (kán. 1151 § 2).

Zbývá podotknout, že MP MinQ dalo biskupským konferencím možnost požádat Apoštolskýstolec o schválení zavedení i služby exorcisty. Nicse však neříká o její náplni (viz. výše odst. 5.1.).

Akolyta

Akolytátv průběhu dějin

Jako „svěcení“ akolytát přiřazoval nositele ke Kristu, světlonoši aobětníku Nové smlouvy. Na Východě byli akolyté známíjen u Arménů, na Západě již ve 3. stol. v Kartágu (Cyprián, Ep.7 34 52) a v Římě (dopis papeže Kornélia Fabiovi z Antiochie: Eusebius h. e. VI 43). V Galii byl akolytát převzat kol. r. 500 (Caesariusz Arles). Z počtu 42 akolytů v Římě lze soudit, žekaždá ze 7 diakonií měla 6 akolytů, kteří pomáhali při charitativní službě. Kní se pojila služba sakramentální: přenášeli hostie z papežské mše dotitulárních kostelů (Inocenc I. v listě Decentiovi c.8), pomáhali při lámání chleba a biřmování. Když se ve 4.století vytratily prastaré křesťanské úřady, zůstala akolytům jako „laickýmklerikům“ správa majetku, až se v 9. stol. akolytátstává stupněm „svěcení“ bez zvláštního úřadu, jak už to bylo v Galii dříve.Časem přešly úkoly akolytů na ministranty. Tridentský koncil se bez úspěchupokusil vymezit akolytům nový úřad ve farní správě.

Služby akolytů během mše v průběhu dějin

V římské stacionární bohoslužběv době kolem 7. stol. měli akolyté celou řadu úkolů.Při vstupním průvodu ze sekretaria do kostela nesljeden z akolytů oděných do „planety“ (zvonovité kázule)spolu s jedním subdiakonem otevřený evangeliář koltáři, který držel v rukou zahalených do vyhrnuté planety. Jiných sedm akolytůneslo před papežem svíce v průvodu k oltáři. Bylo to na projev úcty papeži povzoru úcty prokazované kdysi římským císařům a vysokým státním úředníkům. Běhemprůvodu se objevili dva akolyté, aby papeži ukázaliotevřenou nádobu „capsae“, v níž byla částečkaeucharistie („sancta“), které papež projevil úctupoklonou. Když průvod dorazil na místo schóly mezilodí a chórem, rozestoupili se akolyté nesoucí svícena dvě strany. Čtyři stoupli napravo, tři nalevo.

V průvodu ke čtení evangelia, vjehož čele šli dva subdiakoni, z nichž jeden neslkadidelnici, nesli dva akolyté svíce před jáhnem,který byl pověřen přečíst od ambonu evangelium. Popřečtení evangelia převzal papežský subdiakon („subdiaconus sequens“) evangeliářdo rukou zahalených ve vysoukané planetě, dal jej okolostojícím k políbení apak jej odevzdal jednomu z akolytů, jehož úkolem bylo přenést jej hned doLateránu. V obřadu přípravy oltáře pro obětní část mše přinášel jeden akolytakalich a na něm složený korporál, který předal jednomu z jáhnů.

V Miláně za časů, kdy se ještěpraktikoval katechumenát, náleželo akolytovi opakovatpo jáhnu výzvu „procedant competentes“,aby čekatelé křtu opustili kostel, když skončila bohoslužba slova.

Na začátku preface se ze sekretaria vynořil jeden z akolytů s paténou, kterou předsebou držel zahalenou v plátně přehozeném přes ramena. Držel ji až do té doby,než ji „medio canone“odevzdal, aby ke konci embolismu posloužila přiobřadu lámání. Při něm přistoupili k oltáři akolytépoté, co se papež odebral ke katedře, následován jáhnem nesoucím velkou paténuse dvěma konsekrovanými hostiemi, které byly jako jeho vlastní oblatio podány papeži při offertoriu.Akolyté si stoupli po stranách oltáře. Kolem ramenměli připevněnou šerpu na znamení, že jsou si vědomi, jak vzácný náklad majínést. Drželi lněný sáček (podle Ordo Rom. VIII, 1 byl znamením jejich úřadu),který za pomoci subdiakona měli připravený k tomu,aby arcidiakon do nich vložil část hostiíspočívajících na oltáři, s nimiž se pak vydali k biskupům a kněžímnapravo a nalevo od oltáře. Tuto službu akolyta vykonával ještě podle většinystředověkých mešních řádů. V mnohých katedrálách tuto službu převzal „puer“, který za tím účelem oblékal oděv „cappa“. Teprve od 11./12. stol. se na jeho místě stále víceobjevoval subdiakon.

Během mešního kánonu stáli akolyté za jáhny. Při obřadu komuniarozdělil archidiakon konsekrované hostie do sáčků,které akolyté nastavili. Ti je pak přenesli předbiskupy a presbytery, aby je rozlámali, zatímco schólazpívala Agnus Dei.

Později podle Ordo Romanus VI(10. stol.), č. 11 (PL 78, 9 B) připadla akolytům role při mytí rukou jáhnů po Sanctus.

V době vrcholného středověkupatřilo někde k úkolům jednoho ze dvou akolytů, aby v době komárů („tempore muscarum“) ochraňovalpomocí vějíře („flabellum“) kněze a obětní dary. Takto stojí např. v Udalrikových Consuetudines CluniacensesII, 30 (PL 149, 719).

Mnohé zvláštnosti vrcholnéhostředověku se udržely jen v monastickém ritu. Taknapř. to, že pokud při mši stál za celebrujícím knězem jáhen a podjáhen,stoupli si dva akolyté vpravo a vlevo od nich, aby sevytvořil tvar kříže („in modum crucis“).

Později akolyta přisluhovalknězi při oltáři namísto jáhna, jak tomu bylo zvykem až hluboko do středověku.V Římě (v titulárních kostelech) konali akolyté tutoslužbu též proto, že zde byl počet jáhnů omezen na biblický počet sedm. Akolytadoprovázel kněze k oltáři a přebíral alespoň jedno ze čtení. Přisluhoval běhemprůvodu věřících s obětními dary a při jejich přípravě, při lámání chleba a přirozdávání komunia (v Ordo RomanusVI, 9 /PL 78, 992 C/ se uvádí, že dary k oběti byly položeny na paténu v podoběvelkého talíře, kterou nesl jeden z akolytů).

V případě nepřítomnosti jinýchpomocníků přebíral klerik (tedy i akolyta) funkci „žalmisty“. Tak Jan z Avranches se zmiňuje o dvou akolytech, z nichž jeden zpíváGraduale a nese svícen, druhý zpívá Aleluja a nosí kadidelnici.

Podle benediktinské knihy Liber ordinariusz Lüttichu přijímal jeden z akolytů pozdravení pokojeod podjáhna a předal jej ostatním – „subdiaconus uni acolythorum (det pacem), ille verodeferat extraneis“.

Někde akolytépředávali „instrumentum pacis laicisaliis“ poté, co jej podjáhen předal těm, které jáhenokouřil kadidlem. Ve španělské Valencii si muži předávali „políbení pokoje“,které jim předali dva akolyté, když jej obdrželi odcelebranta.

Svou roli měli akolyté i při zpěvu Agnus Dei. Podle Ordo S. Amanda a podlevelkopátečního řádu z Einsiedelnu odpovídali přitomto zpěvu schóle. Podle dominikánského ordinaria z r. 1256 a podle Liber ordinariusz Lüttichu odpovídali kromě jáhna a podjáhna též dva akolyté.

Při přijímání věřících bylo od7. stol. zvykem, že akolyté drželi připravené nádoby(„scyphi“) s vínem, do kterých bylo po přijímánícelebranta přilito trochu zbylé krve Páně z kalicha zvaného calixsanctus, který jedině směl být konsekrován.

Podle Ordo Rom. I, 20 (PL 78,947 A) byl prázdný kalich po komuniu předánakolytovi, který jej hned přenesl do sakristie.

Podle MissaleRomanum podával akolyta po komuniuvěřícím víno.

Ve Francii, kde se mnohde až do18. stol. trvalo na abluci prstů a kalicha pomocívína, přinášel za tím účelem akolyta zvláštní nádobu k oltáři nebo se abluce děla u „lavatoria“.

Ordo Rom. I, 21 (PL 78, 949)podává zprávu, že na závěr římské stacionární bohoslužby po papežově Ite missa estpředstoupili před papeže po biskupech, kněžích,mniších, schóle, nosičích praporců („milites draconarii“) a nosičíchloučí též akolyté držící stráž u oltářního zábradlí(mřížky), aby si se slovy Iube domine benedicerevyžádali požehnání.

Podle jednoho německého mešníhořádu z přelomu 1. a 2. tisíciletí nesl po skončení slavnostní nedělní mše (něm.„Hochamt“) podjáhen nezahalený kalich a akolytapaténu.

Ustanovování akolyty

Podle Ordo Rom. 34 (1-3) a 35 (7-9,11-14)se dělo při mši, zatímco biskupové a kněží rozdíleli eucharistii lidu – poté,co kandidát oděn kázulí a oráriembyl představen „Apoštolskému pánu“, který mu předal sacculum(sáček). Když jej kandidát převzal, zahalil si ruce kázulí,vrhnul se na zem před papeže a ten nad ním pronesl modlitbu požehnání. A od téchvíle byl akolytou. V pozdější době se při „svěcení“ na akolytu předávalsvícen s nezapálenou svící a prázdné mešní konvičky.

Po reformě prostřednictvím MPMinisteria quaedam se ustanovení akolytů děje v rámcieucharistické slavnosti tak, že po evangeliu jsou nejprve kandidáti představenibiskupovi. Ten pak k nim má promluvu. Po ní následuje biskupova modlitba, pokteré kandidáti jednotlivě předstupují před biskupa, od kterého symbolicky přejímajínádobku s hostiemi nebo vínem ke slavení eucharistie. Pak pokračuje slaveníeucharistie. (Někteří) akolyté přinášejí k přípravěobětních darů misky s hostiemi a kalich s vínem. Ke komuniupřistupují akolyté hned po jáhnech. Někoho z akolytůmůže biskup vyzvat, aby pomohl s rozdílením eucharistie.

Chór (schóla)

V čl. 29 liturgické konstituceSC je řečeno, že také členové chrámového sboru vykonávají skutečnou liturgickouslužbu. IGMR mluví o „skupině neboli sboru zpěváků“ v oddíle věnovaném povinnostema úkolům Božího lidu (3. kap., odd. II.). Už zařazení tohoto článku je doklademtoho, že se jedná o laickou liturgickou službu. V čl. 63 se pak popisuje povahatéto liturgické služby: členové sboru „pečují o správné provedení různých druhůzpěvu těch textů, které jim přísluší, a podporují činnou účast věřících naspolečném zpěvu“.

Historické začátky liturgickýchpěveckých sborů sahají do raného středověku, kdy se uvnitř obce vyčleňujeskupina kleriků zvaná chorus, která v liturgii hodin a mši ve stále rostoucímíře zaujímá místo lidu. Zatímco v rubrikách liturgie sv. Chrysostomařecké chóros (česky doslova „rej“), označovalo ještěcelou obec, je později vztahováno už jen na tento sbor zpěváků a na místo,které v kostele zaujímal. Úkolem této pěvecké skupiny byl přednes stálestejných aklamací. Později v coenobitských klášteříchkoptské církve nastupuje antifonální přednes žalmů, charakterizovaný střídánímdvou sborů, který se pak přes Irsko dostává do Evropy. Pokud jde o přednesmešního ordinaria, který nejprve náležel lidu, nešlopůvodně o zpěv v přísném smyslu slova, nýbrž šlo vlastně o melodickou řeč činanejvýš o povznesený recitativ. Když se ho pak ujímá chór, stává se z nějmelodicky bohatší chorál.

V následné době dochází kčástečné „laicizaci“ chórů tím, že jsou ve významných centrech, v 5. a 6. stol.i v západní Evropě, zakládány pro chlapce školy liturgického zpěvu a chlapci ztěchto škol zpívali v chóru spolu se svými učiteli. Za doby Řehoře Velikéhozačínají zpívat sólové zpěvy klerici (nejprve jáhni, pak podjáhni).V polovině 7. století ovládly římský církevní zpěv bazilikální kláštery vsousedství baziliky sv. Petra, ve kterých mohli chlapci kromě jiného získat téžvzdělání jako kostelní zpěváci. Slavná Schola cantorum vznikla teprve ke konci 7. stol., a ne už zaŘehoře Velikého, jak se obvykle udávalo. Tato schóla,složená z učitelů a žáků (dohromady ne víc než 15), doprovázela zpěvem papežskéstacionární bohoslužby.

Při šíření římské liturgie mimoŘím pak podle vzoru této schóly byla u každéhovětšího kostela založena podobná škola zpěvu. Jejím nejchudším žákům(povětšinou 12) se obvykle poskytlo ubytování v internátě. Říkalo se jim panistae (od lat. panis = chléb)nebo pauperes scholares.

Chór složený z kleriků achlapců stával v půlkruhu kolem oltáře nebo zaujímal místo vymezené zábradlím(„mřížkou“) před oltářním prostorem. Když od 12. stol. rostl v chórech početlaiků a uplatňovala se vícehlasá hudba, byl to důvod k tomu, aby se místo prochór vzdálilo od presbytáře. Od 13. stol. stává chór na lektoriu(něm. lettner), které oddělovalo presbytář odkostelní lodě. V barokní době pak nachází chór své místo na empořena západní straně kostela.

Když chorál musel ustoupitvícehlasé hudbě, přivodilo to zánik dosavadním schólám.Vokální složka ve vícehlasé hudbě připadla nejprve sólistům. O pravém chórovémzpěvu lze mluvit teprve s nástupem polyfonie. Ta až na malé výjimky (Capella Sixtina) využívá podpory hudebních nástrojů. V 15./16.stol. doplňoval při čtyřhlasém vokálním obsazení mužské hlasy (alt, tenor abas) zpravidla chlapci zpívaný discantus. Ještě přednástupem vícechórové praxe (Benátky kol. 1550)dochází k rozšíření chórového obsazení tím, že se zdvojuje jeden nebo vícehlasů a tak vzniká mnohohlasá hudební věta. Baroko nakonec nalezlo zálibu vhudební nádheře, vytvářené zvuky linoucími se z různých empor.Od 17. stol. stále více narůstal samostatný podíl nástrojové složky, až v18./19. stol. dosáhl svého vrcholu v církevní hudbě vídeňského klasicismu aromantismu, kdy šlo o hudební formu s doprovodem velkého orchestru. V období restaurace se cecilianismussnažil pěstovat „čistý“ chórový zpěv a capella (tedy bez doprovodu hudebníchnástrojů). Později se na základě historických studií opět začalo více používatpodpory hudebních nástrojů, zejména varhan, jejichž významné místo v církevníhudbě potvrdila i liturgická konstituce SC(čl. 120) a instrukce Musicam sacram z 5.března 1967 (čl. 62).

Od 18. stol. se pomalu staloběžným, že v kostelních sborech začaly zpívat také ženy. I když v encyklikáchposledních papežů před II. vatikánským koncilem se to už trpělo, přesto ještěpodle Instrukce o církevní hudbě a posvátnéliturgii, vydané Kongregací obřadů r. 1958, ženy jako členky sborunevykonávají žádnou liturgickou službu.

Z funkčního hlediska se dnesběžně nerozlišuje mezi schólou a chórem, i kdyžpřesně vzato se schólou míní skupina gregoriánskéhozpěvu či jednohlasého zpěvu, zpívaného střídavě s obcí. Někde z praktickýchdůvodů existuje vedle chóru i schóla jako skupinazvlášť určená k předzpěvování zpěvů, zpívaných společně s obcí. Zbývá ještěpodotknout, že konstituce Sacrosanctum Concilium (čl.114) a instrukce Musicam sacram (čl.19-20, 22-25) přikládají kostelním pěveckým sborům, příp. schólámv liturgii velký význam.

Kantor(žalmista)

Posláním kantora (lat. =zpěváka) je vést různé zpěvy s patřičnou účastí lidu (srv.IGMR čl. 64) a bývá také vedoucím schóly. Jeho službulze považovat za jednu z nejpotřebnějších při správně slavené liturgii, k nížzpěv podstatně náleží.

Užívání názvu kantor je protuto roli doloženo od 4. stol. Předtím se užíval název psalmista,protože původně jeho posláním bylo přednášet responsoriální žalm po čtení.Slovo kantor sloužilo nejprve jen jako označení pro člena schóly.V katedrálách a klášteřích (zde též cantatrices) bylúřad kantora svěřován výlučně klerikům. Ve středověku se užívalo totorozlišení: praecentor (cantormaior čili první kantor), dále succentorjako jeho zástupce a pomocník, a nakonec concentoresčili ostatní zpěváci. Pozdější nástup vícehlasého zpěvu pak umožnil i uplatněnílaiků.

Běžně se dnes (na rozdíl odIGMR čl. 64 a 67) kantor a žalmista nerozlišuje. Člověku v této funkcipřísluší, aby vedl zpěv obce, zanotoval zvolání a zpěvy, přednášel zvolání ulitanií a jiných střídavých zpěvů, a tak zajišťoval bohatý a střídavý zpěvobce. Může též nahradit chybějící sbor či schólu (srv. IGMR čl. 64; instrukce Musicamsacram čl. 21) a střídavě s obcí zpívat Gloria nebožalmy při liturgii hodin. Důležitost kantorovy role není dána nejvíce nárokysólového zpěvu, nýbrž požadavkem živého zpěvu obce. V praxi často musí jehoroli převzít varhaník.

Vedoucí schóly nebo sboru

Instrukce Musicamsacram jej v čl. 20 nazývá magistrem. První popisjeho úkolů nacházíme v nejstarších Ordines Romani.Umění jeho služby spočívá v tom, že dokáže správně pojmout zpěvy, které má chórči schóla přednášet, a že je dokáže správně zařaditdo bohoslužby, a tak ji co nejlépe oživit. Při výběru repertoáru by měl vedoucíschóly rozhodujícím způsobem dbát na to (1) aby sehudební prvky rozvinuly do umělecké formy, (2) aby byla respektována liturgickáfunkcionalita a (3) aby při zachování hudební samostatnosti všechno směřovaloku prospěchu zpěvu obce.

Varhaník

Role varhaníka se v západníliturgii objevuje někdy od poloviny 10. stol. Z této doby pochází totižnejstarší zmínka o instalaci varhan v kostele (Winchester, r. 951). Na Západ sesice varhany dostaly jako dar byzantského císaře Konstantina V. franckému králiPipinovi už v roce 757, ale teprve zhruba po dvoustoletích se jim dovolilo začít se uplatňovat při liturgii. Velmi dlouho bylyvarhany kvůli svému původnímu světskému užívání při liturgii spíše trpěny. Takvůbec první papežský dokument zabývající se varhanní hudbou (z r. 1749) říká,že „varhanní hudba není součástí liturgie, nýbrž slouží jen k povznesení jejíslavnostnosti a vzdělání věřících“. A ještě instrukce o církevní hudbě z r.1958 ji považuje za pouhou ozdobu posvátné liturgie. Konstituce Sacrosanctum Concilium v čl.120 sice píšťalové varhany doporučuje velké úctě jako tradiční nástroj, aledůvody, které pro to uvádí, jsou spíše v linii výše uvedené instrukce z r.1958.

Úloha varhaníka spočívalanejprve v tom, že zajišťoval jednohlasý doprovod chorálního základu hudebníformy zvané organum; zde podpíral a rozvíjel lidský hlas. Pozdější technickázlepšení rozšířila hudební úlohu varhan. Dnes je přednostním úkolem varhaníkasólovou hrou doprovázet průvod na úvod a závěr bohoslužby, přípravu obětníchdarů, obřad komunia a chvíle určené k meditaci. Velmivýznamný je též doprovod zpěvu lidu, kdy je důležitá zejména správná a rytmickypřesná předehra. Pokud jde o výběr písní, měl by se varhaník domlouvat s tím,kdo liturgii předsedá a příp. s kantorem.

Většina varhaníků vykonává svouroli jako vedlejší povolání. Dříve bývali varhaníky zejména učitelé. Protožejde většinou o vedlejší povolání, je třeba o to více dbát na vzdělánívarhaníků. To by vedle technické stránky mělo zahrnovat obsáhlé uvedení doliturgie církve a mělo by jít o trvalé vzdělávání, neboť „dobrý varhaník jehudebním svědomím své církevní obce“.

Komentátor

Tuto liturgickou službu poprvézavedla instrukce o církevní hudbě z r. 1958. Služba komentátora mělapodporovat aktivní účast lidu zejména na složitých liturgických slavnostechtím, že několika slovy podá vysvětlení následujících obřadů. Čl. 29 konstituce SC potvrzuje liturgickýcharakter této služby, ale její 34. čl. její význam fakticky omezuje požadavkemjednoduchosti obřadů, které nemají mít potřebu velkého vysvětlování. IGMR mluví o komentátorovi v čl. 68a, kdese požaduje, aby jeho výklad byl předem připraven a byl stručný. Dnes jehoslužba připadá prakticky v úvahu zejména při liturgii velikonočního tridua a při významných liturgických slavnostech(biskupské, kněžské, jáhenské svěcení, biřmování, svěcení kostela, zvonů atd.).

Kostelník

Běžná služba kostelníka nenípřímo liturgická, má pomocný charakter, ale je velmi důležitá pro přípravuliturgie. O jejím původním obsahu vypovídají latinské názvy custos(strážce), mansionarius (bydlící u kostela) čisakristán, podle prostoru představujícího rozhodující pole jeho působnosti.Kdysi bylo pro výkon této služby podmínkou přijetí nižšího svěcení. Kostelníkmohl nosit při liturgii kleriku a rochetua eucharistii mohl přijímat na stupních oltáře. Běžně dnes do úkolůkostelníka patří příprava oltáře, oltářního prostoru, liturgických rouch a věcípotřebných k liturgii. Někde mu též bývá svěřována organizace úklidu kostela.

Někdy je však kostelníkpověřován také výkonem liturgických služeb. Tak běžně koná funkci kolektanta apak spíše v případě nouze zastupuje jiné nositele služeb. Zejména o všedníchdnech zastává službu ministranta, lektora a v úvahu může též přicházet službapomocníka komunia u hodně navštívených mší (svatby,pohřby). V takovém případě se předpokládá absolvování přípravného kursu apověření od biskupa. Často kostelník vykonává zároveň i službu varhaníka.Takové spojení však bývá provázeno obtížemi.

Vedoucíbohoslužeb bez kněze

Vedoucí bohoslužeb bez knězetvoří zvláštní kapitolu mezi liturgickými službami laiků. Vzorem pro našednešní bohoslužby bez kněze byly především tzv. stacionární bohoslužby, konanéna území bývalé NDR od konce padesátých let. Šlo nejprve o samotné bohoslužbyslova. V roce 1965 pak byl z Říma získán souhlas pro jejich spojení s obřadem komunia. U nás se tyto bohoslužby vedené i laiky v souladus čl. 35,4 SC začaly uplatňovat až po sametové revoluci r. 1989. Jinak je zdějin církve známo dost případů, kdy kvůli nedostatku kněží či v dobáchpronásledování vedli nedělní neeucharistické bohoslužby laici.

Kongregace pro bohoslužbuvydala pod názvem Directorium de celebrationibus dominacalibus absente presbytero směrnice pro slavení nedělníchbohoslužeb bez kněze dne 2.6.1988. V Německu se pro takové bohoslužby bez knězevyslovila Würzburgská synoda v rozhodnutí týkajícímse bohoslužby, jehož text schválila na svém 8. plenárním zasedání (18. – 23.11. 1975). Jednotlivé diecéze pak uveřejnily své směrnice pro takové bohoslužbyněkolik let nato, např. diecéze Würzburg v r. 1978. Directorium kongregace pro bohoslužbu uvádí v čl. 30, žekdyž je vedení takových bohoslužeb svěřováno laikům, vybírá farář nejprve z řadakolytů a lektorů, a nejsou-li ani ti, pak z řad vhodných mužů i žen.

Podle směrnic diecéze Würzburg se vedoucí takových bohoslužeb vybírají z řadteologicky vzdělaných členů církevní obce toho místa, mužů i žen, minimálně vevěku 25 let. Pořadí výběru bývá následující: učitelé s kanonickou misí, členovéliturgického sektoru (kroužku) farní rady, pomocníci či pomocnice komunia a nakonec všichni členové obce starší 25 let.

Pro vedoucí bohoslužeb bezkněze je předepsáno vzdělání trvající 1 rok. Zahrnuje teologii obce, pole úkolůobce, metody práce v obci, a teologii a praxi liturgie. Teoretické vzdělání jedoprovázeno praxí. Vzdělávací kurs může být ukončen zkouškou.

Po jeho ukončení jsou vedoucíustanoveni do služby biskupem v rámci bohoslužby, aby se tak vyjádřilo spojenís diecézí. Předtím, než vedoucí bohoslužeb poprvé začne vykonávat svou službu,je farářem při bohoslužbě představen obci.

Vedoucí bohoslužeb sepravidelně každý rok zúčastňují dalšího vzdělávání. Ti z nich, kteří chtějízískat oprávnění kázat, se musí účastnit dalšího vzdělávacího kurzu, který trvápůl až dva a půl roku, to podle teologického vzdělání. Aby někdo mohl získathomiletickou misi, musí tento kurs ukončit zkouškou. Vedoucí bohoslužby beztéto mise musí pro výklad Božího slova užívat předlohy kázání nebo předempřipravené texty.

Pomocnice/pomocníkpři bohoslužbách s dětmi

Tato služba představuje jednu znových liturgických služeb laiků. Zatímco v evangelické církvi je tato službaznámá už dávno (i když v jiné podobě, než v jaké existuje dnes při katolickýchbohoslužbách s dětmi), v katolické církvi se objevila teprve po reforměliturgie, uskutečněné z rozhodnutí II. vatikánského koncilu.

Direktorium pro mše s dětmi z 22. 10. 1973vypracované Kongregací pro bohoslužbu tuto službu předpokládá. Podle čl. 24 se jevívhodné, aby při takových mších bylo přítomno alespoň několik dospělých, kteří vpřípadě potřeby dětem pomáhají.

Pro tuto službu se nevyžaduježádné zvláštní vzdělání, i když vhodně uzpůsobené vzdělání je zde jen kuprospěchu věci. Pokud jde o osobní předpoklady pomocnice/pomocníka přibohoslužbách s dětmi, přicházejí jako samozřejmé v úvahu schopnost vcítit se,láska k dětem a aktivní účast na životě farnosti. Z tohoto hlediska lze mysletnejprve na učitelky mateřských škol, učitele, rodiče, kostelní hudebníky,lektory a mladé lidi, kteří se přiměřeně svým zkušenostem chtějí angažovat vtéto práci. Protože práce těchto pomocníků je široce rozsáhlá, je vhodné z nichvytvořit celý tým. Ten pak lze považovat za zvláštní sekci skupiny mající vefarnosti na starosti přípravu významnějších liturgických slavností.

Hlavním úkolem těchto pomocníkůje připravovat bohoslužby s dětmi tak, aby byly přizpůsobeny chápavosti dětí aaby při nich mohly uplatnit svou kreativitu v duchu spolupráce. Přípravazahrnuje sestavení časového plánu a koordinaci s jinými bohoslužbami avyučováním náboženství. Dále je třeba připravit metodickou výstavbu bohoslužbya vybrat vhodné písně; jejich texty by měly být dětem snadno srozumitelné amelodie by měly být jednoduché. Dále je úkolem pomocníků určit tématikubohoslužby tak, aby byla aktuální a děti oslovila. Spolu s knězem se domluví navýběru textů a písní a předem s dětmi proberou téma bohoslužby. K tomu téžnáleží formulování textů úvodních připomínek před čteními, nacvičení písní ascének s dětmi. Pomocník připraví potřebné pomůcky sám nebo s dětmi a může téžprovést katechezi k textům, pokud má k tomu přiměřené vzdělání. Vhodné jevyužít možnosti dané Direktoriem pro mše s dětmi (čl. 24) a svěřit též promluvupři takové bohoslužbě někomu z řad pomocníků či rodičů. Promluva zaměřená nadítě samo mu může na základě praxe bohoslužebného slavení poskytnout cennoupomoc pro formování jeho víry.

K práci pomocníků přibohoslužbách s dětmi samozřejmě patří jejich vyhodnocování a výměna zkušenostís jinými farnostmi. Jen tak je možné zajistit, aby bohoslužby s dětmi plnilysvé poslání, totiž aby byly zaměřeny na děti samy a sloužily jejich životu zvíry ve společenství církve. Bohoslužba s dětmi jako každá jiná skupinovábohoslužba má pomáhat budovat živou křesťanskou obec. Zde mohou pomocnícivykonat hodně dobré práce, když využijí těchto bohoslužeb k navázání kontaktů srodiči dětí a alespoň některé z nich tak mohou získat pro spolupráci napřípravě bohoslužeb s dětmi.

V jistém smyslu lze mezipomocnice při bohoslužbách s dětmi řadit též ženy, které pomáhají při přípravědětí na první přijetí svátosti smíření a svátosti eucharistie (v německymluvících zemích zvané Tischmütter).

Skupina propřípravu liturgie

I v tomto případě jde o liturgickouslužbu, která se objevila až v souvislosti s liturgickou reformou II.vatikánského koncilu. Úkolem této skupiny je mít péči o všechno, co souvisí sliturgií v obci, a dále plánovat a připravovat její liturgické slavnosti. Můžetvořit specializovanou sekci farní rady. Pro jejich zřízení v každé obci sevyslovila Společná synoda biskupství v SRN.

Členy této skupiny jsou nejprveti, kteří mají povinnost připravovat liturgii z titulu svého úřadu čipostavení, tedy farář (příp. jiný kněz) a varhaník nebo vedoucí sboru, a podleokolností též jáhen a kostelník. Dalšími členy mohou být ti, kdo se živěúčastní liturgického života obce a chápou úkoly této skupiny a budou je plnitse zájmem, ochotně a kompetentně. Většinu členů tak tvoří laici. Počet členů byneměl být výrazně vyšší než deset.

Pracovním cílem této skupiny jepřipravovat slavení dob, svátků a bohoslužeb tak, aby to odpovídalo situaciobce. K tomu je potřeba, aby tato skupina získala co nejvíce spolupracovníků.Čím více se to podaří, o to víc pak platí, že tato skupina přispívá k zajištěníkontinuity liturgie v bohoslužebném životě obce. Proto pečuje o koordinacirůzných aktivit, o stálost a vyváženost bohoslužebných forem. Její trvaloustarostí je péče o to, aby liturgie měla stále povahu slavnosti víry. Neboťprávě tam, kde se usilovně pracuje na liturgii, hrozí nebezpečí, že se středempozornosti stane lidská aktivita namísto osvobozujícího Božího činu. A konečněk úkolům této skupiny patří konkrétní příprava jednotlivých bohoslužeb obce,pokud tím nelze pověřit další členy obce.

Pokud jde o pracovní metoduskupiny pro přípravu liturgie, i ta musí být přizpůsobena situaci obce. Jakčasto se bude skupina scházet, to závisí na množství vyvstávajících úkolů.Pokud její členové sami připravují liturgické slavnosti obce, pak by přicházelv úvahu měsíční interval. Tématem porad mohou být všechny otázky, které sevynořují v liturgickém životě obce, a též ty, které s ním souvisí. Hlavnípozornost bude pochopitelně zaměřena na nedělní slavení eucharistie, a kromětoho též na další slavení svátostí abohoslužebné formy. Je dobré si též uvědomit, že porady této liturgické skupinybudou pro obec přínosem jen za předpokladu dalšího liturgického vzděláváníčlenů a když si k probíranému bodu vždy získají důkladné informace. Ty je třebačerpat nejprve z liturgických knih a dokumentů. Takový bod je nejlépe zařaditna projednání jako první a vyhradit pro něj asi 20 až 30 minut. Taková práceskupiny však vyžaduje přípravu. Protože správný výklad liturgických dokumentů asměrnic liturgických knih není snadnou záležitostí, bude třeba alespoň zpočátkusvěřit tuto záležitost faráři (příp. jinému knězi) nebo kostelnímu hudebníkovi.Při společné poradě pak bude možné porovnat situaci obce s obecnýmiustanoveními a vyvodit z toho správné konkrétní závěry.

Takový metodický postup si žádáčas. Je proto důležité včas zařadit téma na pořad jednání, aby se pak mohlyprostudovat příslušné dokumenty, aby byl čas na hledání pomůcek a na jejichprohovoření, na shromažďování návrhů a na oslovení lidí, kteří by se ujalisvěřených úkolů. Zpravidla je třeba na jedno téma počítat se dvěma sezeními.Důležité je proto, aby se skupina sama omezila v šíři své činnosti a nejprve seintenzivně zabývala jen několika málo slavnostmi. Důkladné uvažování je totižtou nejlepší ochranou proti tomu, aby se členové liturgického kroužku stali„liturgickými machry“ nebo aby příliš rychle zpochybňovali tradice. Na každémzasedání je též třeba pamatovat na zpětnou vazbu. Je třeba zkoumat, nakolik seúvahy a závěry skupiny uskutečnily a byly smysluplné. Přitom je též třeba dbátna hlasy z obce. Bilancování však vždy vyžaduje velkou míru opatrnosti.Ústřední otázkou totiž není, zda „to klaplo“ či zda to dobře dopadlo, nýbrž zdato podle lidského uvážení účastníkům liturgie více zpřístupnilo slavení památkyspásy otevřené Kristem, víru v jeho přítomnost, otevření se Otci a obrácení sek Bohu ve společné modlitbě. Celá práce liturgického kroužku totiž spočívá veslužbě duchovnímu životu věřících.