Jan Milíč z Kroměříže

Veronika Handová

Narodil se po roce 1320 v Tečovicích na Moravě. Pocházel z prosté rodiny. Neníznámo, kde získal své vysoké vzdělání. Na Moravě působil v duchovnímpovolání. V letech 1358-1362 byl církevním hodnostářem a notářemv kanceláři Karla IV, kterého několikrát doprovázel na cestě do Německa.Za své služby se stal kanovníkem u sv. Víta. Pod vlivem Waldhauserovýchkázání se v roce 1363 vzdal veškerých svých funkcí a rozdal svůj matek chudým.Po půlročním pobytu v Horšovském Týnu se v roce 1364 vrátil do Prahy azačal kázat v pražských kostelech.

První etapu zahájilv malostranském kostele sv. Mikuláše, kde promlouval česky, zprvu však bezvelkého úspěchu. Posluchači se vysmívali i jeho (zřejmě hanácké) výslovnosti.Postupně si však svou opravdovostí a pílí získával posluchače, až se z nějnakonec stal řečník prvního řádu, na jehož kázání se lidé hrnuli davem.Největší úspěchy slavil ve staroměstském chrámu sv. Jiljí, k jehožjihozápadní straně přiléhaly uličky, obydlené převážně českým etnikem. Milíčova horlivost jako by neznala hranic, kázal zpravidladvakrát až čtyřikrát denně, duchovním a bohoslovcům latinsky, lidu česky. Po Waldhauserově onemocnění se naučil i němčině a svůjrepertoár rozšířil i o kázání v chrámu P. Marie před Týnem.

Jeho touhou byla nápodobaKristova života (Imitation Christi)projevující se chudobou, dobročinnými skutky a varováním před pouhou představouhříchu. Nebylo stavu, jehož neřesti by nebyl pokáral, nebylo osoby postavenínízkého neb vznešeného, již by nebyl postavil na pranýř, zasluhovala-li toho.

Ďáblova osidla spatřoval hlavněv ženském elementu, a odtud také vyvěralo jeho úsilí vykořenitv Praze prostituci. Prostor mezi Bartolomějskou a Konviktskou zaujímaly veXIV. století tzv. Benátky. Četné malé domky, jež byly sídlem prostitutek. Nakonci 60. let zde Milíč založil útulnu pro kajícíženy. Když byly r 1372 Benátky zrušeny, obdržel Milíčtoto místo a z vyprosených almužen založil novouútulnu Jeruzalém s kaplí sv. Maří Magdaleny a s domem literátů.

Milíčve svém horlení proti hříchu zašel tak daleko, že Karlu IV. začal vytýkatnedostatek horlivosti při odstraňování církevních zlořádů. V roce 1366 přikázání o příchodu Antikrista tvrdil, že už je na zemi a ukázal na Karla IV.,jako by Antikristem byl on. Za útok na královský majestát dal arcibiskup Očkoz Vlašimi Milíče na čas uvěznit a jeho kázání,pokud byla zaznamenána písmem, dal přezkoumat dvěma učeným bohoslovcům. Ti všakv jeho kázáních nenalezli nic závadného, a tak byl Milíčzase propuštěn.

Milíčvěřil, že církev se může obrodit jen shora. Vydal se tedy 1372 do Říma, kdebyla očekávána návštěva papeže Urbana IV., aby jej přesvědčil o svolánívšeobecného koncilu. Také na této cestě pokračoval ve své kazatelské činnosti,až se bezohledným kázáním dostal do vážné rozepře s žebravými mnichy,kteří ho i s jeho spolucestujícímuvěznili v klášteře. Zde napsal Libellus de Antikristo, věštící blízký konec světa. Antikrist přebývápodle všeho mezi námi a dobře se skrývá. Milíč jejhledá a odhaluje. Zpočátku jej ztotožňoval s Karlem IV., později jej určilza ztělesnění všeho zla a posunul tak řešení do etické roviny. Po papežověpříchodu se očistil ode všech nařčení, jež mu byla kladena za vinu. Nepodařilose mu však přimět papeže ke svolání koncilu.

Vrátil se do Prahy, kde ještěhorlivěji pokračoval ve svém díle. Jeho nepřátelé jej znovu obvinili nejprve uarcibiskupa, který si nepřestával Milíče vážit jakomuže ctihodného a ponechával všechny stížnosti bez ohlasu, a poté poslalistížnost k papežské stolici do Avignonu. Aby se obhájil, vydává se tamopět Milíč osobně. Účel jeho cesty se zdařil a jehonepřátelé stáhli žalobu. Milíč se však už do Prahynevrátil. Zemřel v Avignonu 1. srpna 1374.

Z Milíčovyliterární činnosti se nejvíce rozšířily postily, např. GracieDei (Milosti Boží), jež vznikla v letech 1368 –1372 a dochovala se v řadě rukopisů, a Abortius(Nedonošený plod). Jeho rozsáhlá literární činnost nedosahovala údajně jehořečnických kvalit. Nepřekračovala nikde hranice ortodoxie, ale otevírala cestunekonvenčním interpretacím (např. požadavek častého přijímání svátostípředjímal myšlenku obecného kněžství).

Nejvýznamnější žáci jsou Matějz Janova (spis O pravidlech Nového a Starého zákona) a Tomáš ze Štítného.Z Milíče vycházel i M. Jan Hus a nizozemskéhnutí Devotio moderna.

Literatura

Dějiny zemíkoruny české I – od příchodu Slovanů do roku 1740

Paseka, Praha1992, kolektiv (Ivan Rada, Vratislav Vaníček (hlava I,II,III, IV), Petr Čornej (hlavaIV-I,II-IV/5, hlava V,VI – I,II)

Ilustrovaná enckyklopedie, Dům spol s r.o.,1995

Pavel Spunar: Kultura českého středověku, Nakladatelství krásnéliteratury Odeon, Praha 1987

Dějiny PrahyI, Paseka Praha, Litomyšl 1997, Státníková a kol,Hlava III, Jan Vlk

http://www.libri.cz/databaze/kdo18/list.php?od=m&start=21&count=20