Martin Vaňáč

Vznik a rozmach islámu, hluboké změny v křesťanském světě

Z dnešního pohledu se zdá, že jednou z nejvýznamnějších událostí, nejenom sedmého století ale náboženských dějin vůbec, byl vznik islámu a v jeho důsledku vytvoření arabské říše. Toto nové náboženství vzniklo na Arabském poloostrově, tj. v oblasti, která sice byla důležitou křižovatkou obchodních cest, ale nacházela se na periferii tehdejší politické mapy světa. Stačilo pouhé jedno století, aby si arabská vojska podmanila rozsáhlá území od Atlantiku přes severní Afriku až po Indii. Výzkumy ukazují, že šesté a sedmé století bylo pro arabské oblasti dobou náboženského kvasu. Kromě různých křesťanských směrů soupeřil o přízeň věřících zoroastrismus a rostl počet stoupenců judaismu. Docházelo k prolínání s různorodými náboženskými představami původního arabského obyvatelstva. Kromě jihoarabských městských států v Jemenu zasluhuje pozornost město Mekka, které bylo obchodním střediskem s poměrně vyspělou politickou organizací a zároveň centrem pohanského kultu soustředěného kolem starého kultovního místa Kába.

Politické dějiny většinou kladou konec starověku a začátek středověku do 5. století, kdy došlo k sesazení posledního západořímského císaře Romula Augusta (476) nebo k přijetí křtu franským králem Chlodvíkem z rukou katolického biskupa v Remeši (kol. 498). Naopak v dějinách myšlení bývá tento přelom epoch kladen do století šestého, kde se nabízí např. rok 529. Zatímco na Východě v tomto roce dekret císaře Justiniána nařídil uzavření filozofické školy v Athénách, jeden z hlavních symbolů antické vzdělanosti, na Západě ve stejné době začal Benedikt budovat klášter na vrcholku Monte Cassino a položil základy budoucímu benediktinskému řádu.

Páté křesťanské století je považováno za přechodné období, ve kterém zaniká starověký antický svět a začíná středověk. Symbol zániku antiky bývá spatřován v sesazení posledního západořímského císaře Romula Augusta příslušníkem císařské osobní stráže germánského původu Odoakerem v roce 476. Tato událost však v životě současníků žádnou závažnou změnu nepřinesla. Počátky středověku se naopak spatřují v nových germánských královstvích, která vznikala na území západní části římské říše a ujímala se svým způsobem antického dědictví. Tato království měla přechodný charakter, neboť probíhající změny mocenské situace v důsledku tzv. stěhování národů, ale i časté vnitřní spory o moc jim nedopřály dostatek klidu. Představovala zajímavou symbiózu obyvatelstva dvojího původu: menšinového germánského a starousedlého římského. Rozdíly se rychle stíraly a národnostní hledisko brzy ustoupilo hledisku společenského postavení.

Troufám si říct, že těžko bychom hledali jiné historické období, které zanechalo křesťanům tak výrazné dědictví jako čtvrté století. Na začátku tohoto století se křesťanství ocitlo ještě v pozici pronásledovaného náboženství, ale brzy se stalo tolerovaným, protěžovaným a zanedlouho jediným státním náboženstvím římské říše. Díky tomu se mohla naplno rozvinout synodální struktura církve, založená na biskupské kolegialitě. Přestože není důvod k idealizaci fungování starocírkevních synod, potřebují některé tradice, mám na mysli především římskokatolickou, znovuobjevit smysl a význam kolegiality. K dědictví čtvrtého století můžeme s jistým zjednodušením počítat také vznik a rozšíření popularity asketických forem života, které se časem obdivuhodně rozvinuly v rozmanitých společenstvích. Konečně s plným rozvojem života církve došlo k rozvoji teologického myšlení. Pravdy křesťanské víry jsou promýšleny, formulovány pomocí filozofických termínů, vznikají různé názory, myšlenkové směry a teologické školy, mezi kterými nejednou dochází k ostrým sporům. Každopádně teologům čtvrtého století vděčíme za formulaci a přijetí základních pravd křesťanské víry, které jsou dodnes společným dědictvím většiny křesťanských církví (Nicejsko-cařihradské vyznání víry).

Třetí křesťanské století je dobou pokračující konsolidace vnitřního uspořádání církve a postupného rozvoje teologického myšlení, avšak také dobou vnitřních napětí a rozkolů a dobou pronásledování křesťanů. To vše se ve velké míře odehrávalo na území římské říše, která se v tomto století pomalu propadá do všeobecné krize (politické i hospodářské), z níž se již nevzpamatuje. Přestože svůj pohled soustředím na vývoj křesťanství, není možné pominout soudobou náboženskou situaci. Tu charakterizovala veliká rozmanitost a vzájemné prolínání různých kultů, přicházejících z východních částí říše. Oficiální římský kult byl chápán spíše jako vyjádření loajality vůči říši, naopak rozmanité kulty více zasahovaly do života tehdejších lidí, neboť od orientálních bohů lidé očekávali pro sebe záchranu, případně posmrtný život. V prvních třech staletích sledujeme určitou privatizaci náboženství. Upadá vliv velkých věštíren, naopak roste obliba soukromých věštců, potulných kazatelů, různých divotvůrců a proroků. Nebývale roste vliv magie a astrologie.

Dnes už snad každé malé dítě v Evropě ví, že zveřejňovat karikatury proroka Mohameda nebo nějak jinak dráždit náboženské cítění muslimů se nevyplácí. Podle vyjádření jedné české muslimky v novinách si takto můžeme z obyčejných muslimů a hlavně z jejich dětí vychovat nepřátele. K samotné kauze kolem karikatur se příliš vyjadřovat nechci, neboť je v ní řada nejasností. Každopádně se opět ukázala síla agitace muslimských radikálů i jejich organizační schopnosti (vzpomínám přitom i na svoji dávnou návštěvu pražského islámského centra, kde součástí českého kázání byla i politická agitka, včetně výzvy k bojkotu amerického zboží). Díky nim jsme byli vydatně zásobováni televizními záběry demonstrací rozhořčených lidí, kteří nedávno zřejmě ani nevěděli, že existuje nějaké Dánsko, neznali jeho vlajku (mimochodem s křesťanským symbolem kříže) a rozhodně nečetli jeho denní tisk. Navíc snad ani nepřekvapí, že organizované bouře vypukly nedlouho poté, co se stupňuje tlak na Írán kvůli jeho jadernému programu a co ve volbách na palestinských územích, jejichž nejvýznamnějším finančním sponzorem je Evropská unie, vyhrálo radikální hnutí Hamás, které se odmítá vzdát ozbrojeného boje proti státu Izrael a mezi zvolenými představiteli má např. hrdou matku tří synů, kteří všichni zemřeli při sebevražedných atentátech. Karikatury však zřejmě nebyly cíleným hanobením islámu, jak s oblibou muslimové opakují, nýbrž jen vyjádřily mínění většiny obyvatel Evropy, která má islám spojený s násilím či terorismem. To je nepochybně také důsledek teroristických útoků v Evropě (v Madridu či v Londýně), jejichž organizátoři se dovolávali islámu. Lze jen litovat, že takové akce, v očích Evropana nepochybně karikující a urážející islám, nevyvolávají v muslimských zemích obdobné bouře nesouhlasu.

Osudy křesťanství ve druhém století lze díky dochovaným pramenům sledovat mnohem lépe než ve století prvním. K dispozici máme spisy tzv. apoštolských otců (Didaché, list Klementa Římského Korintským, 7 listů Ignáce z Antiochie, list Polykarpův, Pastýř Hermův, list Barnabášův, list Diognetovi), některé spisy nebo jejich zlomky tzv. apologetů (obránců křesťanské víry, nejčastěji proti předsudkům nekřesťanů) a protignostických spisovatelů (autoři polemických spisů proti gnózi). Řada dokumentů a zpráv se dochovala v historické syntéze biskupa Eusebia ze 4. století. I zde však musíme počítat s existencí různých historických interpretací dochovaných zpráv.