Tento text je vyňat z rozsáhlejší práce Ekumenismus v České republice. Příspěvek ke studiu ekumenických vztahů v České republice na pozadí vztahu k církvím v letech 1918– 2000, která byla autorem v roce 2001 předložena a obhájena na závěr kombinovaného studia katolické teologie na Katolické teologické fakultě v Praze.
Popsat ve stručnosti vývoj postoje římskokatolické církve k ekumenickéhu hnutí je velmi složité, v podstatě téměř nemožné.[1] Je to způsobeno dvěma hlavními důvody:
1) Samo ekumenické hnutí má nejenom rozmanité a v průběhu dějin proměnné podoby, ale odehrává se s různou intenzitou na několika úrovních.[2]
Závěrečná kapitola bakalářské práce Martina Vaňáče Křesťanské církve v českých zemích a jejich vzájemné vztahy od poloviny 19. století do dvacátých let 20. století, vyznamenané cenou děkana ETF UK.
Jak je z přehledu dějin jednotlivých křesťanských církví zřejmé, jejich postoj ke spolupráci s ostatními církvemi byl motivován velmi rozmanitými důvody. Pro rekapitulaci je nyní heslovitě uvedu:
Osmé století můžeme považovat za období významných změn, které ovlivnily další vývoj evropských dějin. Ať už to bylo proniknutí islámu na Pyrenejský poloostrov a vznik mocné říše Karlovců, která po více než 300 letech oživila tradici císařství na Západě, nebo změna v politické orientaci papežství a upevnění organizace západní církve. Na přelomu 8. a 9. století došlo na dvoře Karla Velikého k rozvoji vzdělanosti a umění, které bývá označováno jako tzv. karolínská renesance. O tomto termínu se mezi historiky vedla řada sporů. Neměli bychom podlehnout iluzi, že šlo o všeobecnou obnovu vzdělanosti, neboť tato renesance byla záležitostí poměrně úzké vrstvy vzdělanců. Jejich cíle byly stejné jako u několika významných postav předchozích staletí: shromáždit a zpracovat co nejvíce pozůstatků antického dědictví a poskytnout je současníkům, převážně učencům a vysokým úředníkům. Svým rozsahem a vlivem přece jen karolínská renesance přesahuje dosavadní snahy na dvorech několika málo panovníků nebo za zdmi klášterů. Podle historika středověku Le Goffa byla výsledkem řady malých renesancí v předchozím období a zároveň prvním projevem delší a hlubší reformace, která se plně prosadila později, v době od 10. do 14. století. Na jiném místě ji tentýž historik jmenuje jako první ze tří renesancí nebo renesančních vln (druhá přišla ve 12. století, třetí byla „renesance s velkým R" ve 14. - 16. století). Jako příklad jednoho z trvalých odkazů tohoto období je možno uvést nové kaligrafické písmo s názvem carolina resp. karolínská minuskula. Úpadek vzdělanosti (včetně gramotnosti) a rozvoj partikularismu po rozpadu římského panství na Západě se totiž projevil i v podobě písma, které bylo místně dosti odlišné a mnohdy těžko čitelné. Karolínská minuskula byla písmem jednoduchým a dobře čitelným, takže se v 15. století stala vzorem knižního okrouhlého písma italských humanistů a dodnes z ní vychází běžná podoba tištěného písma.
Ve dnech 22. a 23. března 2023 navštívila Řím a Vatikán delegace nového vedení Světové rady církví, kterou zastupovali biskup bavorské Evangelické luterské církve Heinrich Bedford-Strohm, moderátor ústřední komise SRC, prof. Jerry Pillay, člen spojené presbyteriánské církve v Jižní Africe a generální sekretář SRC, prof. Vasile Octavian Mihoc, člen Rumunské pravoslavné církve a programový vedoucí SRC pro ekumenické vztahy a komisi pro víru a řád. Ve čtvrtek 23. března se delegace setkala s papežem Františkem. V návaznosti na papežovo poselství 11.
Thomas J. Reese (nar. 1945) je americký katolický jezuitský kněz, spisovatel a novinář. Studoval na univerzitě v St. Louis (B.A. a M.A.), na jezuitské teologické fakultě v Berkeley (Jesuit School of Theology, Santa Clara University, získal titul M.Div.) a na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát z politických věd (Ph.D.). Do jezuitského řádu vstoupil v roce 1962. V roce 1974 obdržel kněžské svěcení. V letech 1975-1978 pracoval ve Washingtonu jako spisovatel a lobbista za daňovou reformu.
„Za minulých sto let proběhly tři světové války: '14-18, '39-45 a tato, která je světovou válkou. Začalo to po částech a dnes už nikdo nemůže říct, že se nevede celosvětová válka. Všechny velmoci jsou do ní zapleteny. Bojištěm je Ukrajina. Všichni tam bojují. To přivádí myšlenky ke zbrojnímu průmyslu. Jeden odborník mi řekl, že kdyby se jeden rok nevyráběly žádné zbraně, problém světového hladu by byl vyřešen. Jedná se o trh se zbraněmi. Války se vedou, staré zbraně se prodávají, nové se testují.“
Poslední komentáře