Tento text je vyňat z rozsáhlejší práce Ekumenismus v České republice. Příspěvek ke studiu ekumenických vztahů v České republice na pozadí vztahu k církvím v letech 1918– 2000, která byla autorem v roce 2001 předložena a obhájena na závěr kombinovaného studia katolické teologie na Katolické teologické fakultě v Praze.
Popsat ve stručnosti vývoj postoje římskokatolické církve k ekumenickéhu hnutí je velmi složité, v podstatě téměř nemožné.[1] Je to způsobeno dvěma hlavními důvody:
1) Samo ekumenické hnutí má nejenom rozmanité a v průběhu dějin proměnné podoby, ale odehrává se s různou intenzitou na několika úrovních.[2]
Závěrečná kapitola bakalářské práce Martina Vaňáče Křesťanské církve v českých zemích a jejich vzájemné vztahy od poloviny 19. století do dvacátých let 20. století, vyznamenané cenou děkana ETF UK.
Jak je z přehledu dějin jednotlivých křesťanských církví zřejmé, jejich postoj ke spolupráci s ostatními církvemi byl motivován velmi rozmanitými důvody. Pro rekapitulaci je nyní heslovitě uvedu:
Osmé století můžeme považovat za období významných změn, které ovlivnily další vývoj evropských dějin. Ať už to bylo proniknutí islámu na Pyrenejský poloostrov a vznik mocné říše Karlovců, která po více než 300 letech oživila tradici císařství na Západě, nebo změna v politické orientaci papežství a upevnění organizace západní církve. Na přelomu 8. a 9. století došlo na dvoře Karla Velikého k rozvoji vzdělanosti a umění, které bývá označováno jako tzv. karolínská renesance. O tomto termínu se mezi historiky vedla řada sporů. Neměli bychom podlehnout iluzi, že šlo o všeobecnou obnovu vzdělanosti, neboť tato renesance byla záležitostí poměrně úzké vrstvy vzdělanců. Jejich cíle byly stejné jako u několika významných postav předchozích staletí: shromáždit a zpracovat co nejvíce pozůstatků antického dědictví a poskytnout je současníkům, převážně učencům a vysokým úředníkům. Svým rozsahem a vlivem přece jen karolínská renesance přesahuje dosavadní snahy na dvorech několika málo panovníků nebo za zdmi klášterů. Podle historika středověku Le Goffa byla výsledkem řady malých renesancí v předchozím období a zároveň prvním projevem delší a hlubší reformace, která se plně prosadila později, v době od 10. do 14. století. Na jiném místě ji tentýž historik jmenuje jako první ze tří renesancí nebo renesančních vln (druhá přišla ve 12. století, třetí byla „renesance s velkým R" ve 14. - 16. století). Jako příklad jednoho z trvalých odkazů tohoto období je možno uvést nové kaligrafické písmo s názvem carolina resp. karolínská minuskula. Úpadek vzdělanosti (včetně gramotnosti) a rozvoj partikularismu po rozpadu římského panství na Západě se totiž projevil i v podobě písma, které bylo místně dosti odlišné a mnohdy těžko čitelné. Karolínská minuskula byla písmem jednoduchým a dobře čitelným, takže se v 15. století stala vzorem knižního okrouhlého písma italských humanistů a dodnes z ní vychází běžná podoba tištěného písma.
„Čteme tyto zprávy se znepokojením a naléhavě žádáme našeho nového prezidenta a vedoucí představitele Kongresu, aby projevili milosrdenství a soucit... naše víra je utvářena biblickým příběhem lidí, které Bůh vedl do cizích zemí, aby unikli útlaku... Jako křesťané se musíme postavit proti těmto projevům nenávisti a strachu s jasným svědectvím našeho posvátného slibu respektovat důstojnost každé lidské bytosti.“
Mírně upravená verze diskusního příspěvku předneseného na úvod panelové diskuse na téma „Synodalita jako cesta naslouchání a společného díla“ v rámci 10. ročníku cyklu Fórum dialogu s názvem „Synodální církev v demokratické společnosti“, který pořádala Česká křesťanská akademie v Praze dne 9. listopadu 2024.
Na úvod svého příspěvku uvádím, že jsem se synodálního procesu osobně nezúčastnil. Nebyl jsem členem žádné skupinky ani žádného synodálního grémia. Bylo to z různých důvodů, především kapacitních a osobních.
Poslední komentáře