Z temna doby komunistické II.

Vatikánská kongregace Sv. officia vydala 20. prosince 1949 instrukce ordinářům o ekumenickém hnutí, které byly 1. března 1950 otištěny v oficiálním vatikánském listě Osservatore Romano. Autoři tohoto dokumentu konstatují, že v mnohých částech světa působením rozličných událostí a duchovních změn vzrostla touha po jednotě; proto se ordináři vybízejí, aby svým působením a příkladem působili na „rozkolné" křesťany, aby se navrátili do lůna římskokatolické církve. Vatikán šel dokonce tak daleko, že ordináře vyzval, aby se svými důvěryhodnými kněžími řídili shromáždění, která mají prospět budoucí jednotě. Samo sebou, věřícím byla účast na podobných shromážděních zakázána: výjimkou byly akce, při nichž se nejedná o „víru a mravy", na kterých mají být hájeny zásady přirozeného práva nebo se na nich jedná o obnovu společenského řádu.

Tento text byl nepochybně psán v duchu tzv. předkoncilním. Uvažoval o jiných křesťanech, jako by to byly druhořadé bytosti, kterým zbývá pouze jediná cesta: návrat do „svatého římskokatolického lůna". Jak smýšlela římskokatolická církev v tomto směru v tehdejší době i u nás, o tom svědčí pastýřský list katolických biskupů a ordinářů z října 1948. V tomto veřejném dopisu, který byl čten o neděli 17. října v kostelích, stálo: „Církev není něčím druhotným v prostředcích spásy. Věřící mají pravý život v Bohu jen skrze spojení s Církví. Bůh chce, aby lidé k Němu přišli jako členové této Církve. Ve vykupitelském díle pokračuje ve své Církvi, a spojení s ním lze dosíci skrze autoritu, kterou ustanovil. Tím je vyloučena možnost druhé církve, jiné, než kterou založil Kristus a kterou jedině pověřil vésti lidstvo ke spáse. . . Kdo od této pravé Církve odchází, kdo jinou zakládá nebo do jiné vstupuje, odpadá od Boha-Krista, zrazuje Krista, je jeho nepřítelem, je základním nepřítelem toho nejzákladnějšího v křesťanství, totiž jednoty a lásky. . . Odpadem od této Církve ztrácí člověk to, co měl ze spojení s Kristem, hlavou Církve, t.j. nadpřirozený život, jistotu spásy. . . Církev svatá uznává, že různé sekty měly v dějinách určitý význam, ale jen potud, pokud rozdávaly z hodnot, které jim zůstaly z domova, t.j. z Církve, od které se odloučily. Můžeme je uznati za křesťanské společnosti a církve, ale nikdy ne za Církev Kristovu."[1]

Na druhé straně chtěl Vatikán a od něj sílu beroucí domácí hierarchie patrně přispět přece jen k tomu, aby se křesťané sjednocovali na takových postech, na nichž šlo o obecnější otázky: v našem středovýchodoevropském prostoru to znamenalo sjednocení proti marxisticko-leninské ideologii, kterou v několika prohlášeních odsoudil tehdejší papež Pius XII.

V českých zemích na tuto vatikánskou iniciativu reagovali společným prohlášením někteří představitelé nekatolických církví, kteří se tím zapojili do protivatikánské politiky tehdejšího Československa, již je možné považovat za dominantní rys tehdejší církevní státní politiky. V prohlášení duchovních se praví: „Vatikán se stal útočištěm těch, kteří nepochopili, že v zájmu celku je nutno vzdáti se osobního přebytku, a kteří se domnívají, že nové válečné běsnění za cenu návratu jejich privilegií vezme politickou moc pracujícímu člověku, jehož budou opět vykořisťovat proti lidským a božským zákonům. . . Vatikán nemá v úmyslu upustit od svých politických cílů, směřujících proti úsilí o vybudování socialismu a o blahobyt celých národů. Proto jeho snahy by měly býti řádně odmítnuty i věřícími katolíky. Přikázání lásky, tak zdůrazněné zakladatelem křesťanství, Spasitelem naším Ježíšem Kristem, je v prach pošlapáno římskou kurií, která pro náš národ nikdy neměla pochopení, nýbrž její postoj byl macešsky nepřátelský od dob apoštolů slovanských Cyrila a Metoděje, Mistra Jana Husa a J. A. Komenského. . . Při této příležitosti opakujeme také, že stojíme věrně při Československé republice, jíž a jejímuž lidovědemokratickému zřízení jsme slíbili věrnost."[2]

Slib věrnosti republice, o němž se mluví v prohlášení, vykonali představitelé nekatolických církví 20. března 1950, do rukou předsedy vlády Antonína Zápotockého. Za všechny přítomné nekatolické křesťany (Hájek, Čestmír, Alexej, Berger, Sicher, Vančura, Reichel, Zdychynec, Hašpl, Říčař, Doubravský) po složení slibu promluvil představitel tehdy největší nekatolické církve, tj. československé, patriarcha dr. František Kovář. Řekl mimo jiné: „Mohu vás ujistit, že jsme slib složili rádi a s plnou odpovědností. My nepřijímáme rozkazy ze zahraničí, nemáme cílů a zájmů politických ani jiných mocenských, nám jde o působení náboženské a mravní. . . Tento slib jsme složili i s pocity vděčnosti. Jsme si dobře vědomi, co pro naše církve a náboženské společnosti znamenají zákony ze dne 14. října 1949, zvláště zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem[3]. Novými zákony dostalo se nám hospodářského zabezpečení a - nade všechno - dostalo se nám rovnoprávnosti, po níž jsme dlouhá léta volali. Jsme si dobře vědomi, že je to dílo lidově demokratické republiky, jejího pracujícího lidu a její vlády. . ."[4]

Namísto sjednocení církví v době nejtěžšího teroru se tedy uskutečnila „malá válka" mezi některými církevními hodnostáři i prostými věřícími, kterou samozřejmě umocnila šikovná komunistická proticírkevní propaganda, v jejímž předním zájmu bylo „rozdělit a panovat" nad rozhádanými a zahraniční opory zbavenými církvemi.

[1] Pastýřský list katolických biskupů a ordinářů československých o Církvi, Acta 53 curiae

episcopalis Brunensis, Annus 116, 1948.

[2] Osservatore Romano, 1. 54 března 1950

[3] Srov. např. Práce, 21. března 1950

[4] Kurzíva jh. Je dnes pozoruhodné číst větu církevního představitele, kterou vyzdvihuje

především hospodářské zabezpečení církví komunistickým režimem. Není tento prvek,

byť ve svobodné společnosti, stále aktuální? Není hospodářské zabezpečení vlastní

církve ještě stále alfou a omegou jednání církví se státem, dnes ovšem demokratickým. Abraham, otec nezajištěných věřících, se obrací v hrobě. . .