Vatikánská kongregace Sv. officia vydala 20. prosince 1949
instrukce ordinářům o ekumenickém hnutí, které byly 1. března 1950 otištěny v
oficiálním vatikánském listě Osservatore Romano. Autoři tohoto dokumentu
konstatují, že v mnohých částech světa působením rozličných událostí a duchovních
změn vzrostla touha po jednotě; proto se ordináři vybízejí, aby svým působením a
příkladem působili na „rozkolné" křesťany, aby se navrátili do lůna
římskokatolické církve. Vatikán šel dokonce tak daleko, že ordináře vyzval, aby
se svými důvěryhodnými kněžími řídili shromáždění, která mají prospět budoucí
jednotě. Samo sebou, věřícím byla účast na podobných shromážděních zakázána:
výjimkou byly akce, při nichž se nejedná o „víru a mravy", na kterých mají být
hájeny zásady přirozeného práva nebo se na nich jedná o obnovu společenského
řádu.
Tento text byl nepochybně psán v duchu tzv. předkoncilním.
Uvažoval o jiných křesťanech, jako by to byly druhořadé bytosti, kterým zbývá
pouze jediná cesta: návrat do „svatého římskokatolického lůna". Jak smýšlela římskokatolická
církev v tomto směru v tehdejší době i u nás, o tom svědčí pastýřský list
katolických biskupů a ordinářů z října 1948. V tomto veřejném dopisu, který byl
čten o neděli 17. října v kostelích, stálo: „Církev není něčím druhotným v
prostředcích spásy. Věřící mají pravý život v Bohu jen skrze spojení s Církví.
Bůh chce, aby lidé k Němu přišli jako členové této Církve. Ve vykupitelském
díle pokračuje ve své Církvi, a spojení s ním lze dosíci skrze autoritu, kterou
ustanovil. Tím je vyloučena možnost druhé církve, jiné, než kterou založil
Kristus a kterou jedině pověřil vésti lidstvo ke spáse.
. . Kdo od této pravé Církve odchází, kdo jinou zakládá nebo do jiné
vstupuje, odpadá od Boha-Krista, zrazuje Krista, je jeho nepřítelem, je
základním nepřítelem toho nejzákladnějšího v křesťanství, totiž jednoty a lásky.
. . Odpadem od této Církve ztrácí člověk to, co měl ze spojení s
Kristem, hlavou Církve, t.j. nadpřirozený život, jistotu spásy.
. . Církev svatá uznává, že různé sekty měly v dějinách určitý význam,
ale jen potud, pokud rozdávaly z hodnot, které jim zůstaly z domova, t.j. z
Církve, od které se odloučily. Můžeme je uznati za křesťanské společnosti a
církve, ale nikdy ne za Církev Kristovu."[1]
Na druhé straně chtěl Vatikán a od něj sílu beroucí domácí
hierarchie patrně přispět přece jen k tomu, aby se křesťané sjednocovali na
takových postech, na nichž šlo o obecnější otázky: v našem
středovýchodoevropském prostoru to znamenalo sjednocení proti
marxisticko-leninské ideologii, kterou v několika prohlášeních odsoudil
tehdejší papež Pius XII.
V českých zemích na tuto vatikánskou iniciativu reagovali
společným prohlášením někteří představitelé nekatolických církví, kteří se tím
zapojili do protivatikánské politiky tehdejšího Československa, již je možné
považovat za dominantní rys tehdejší církevní státní politiky. V prohlášení
duchovních se praví: „Vatikán se stal útočištěm těch, kteří nepochopili, že v
zájmu celku je nutno vzdáti se osobního přebytku, a kteří se domnívají, že nové
válečné běsnění za cenu návratu jejich privilegií vezme politickou moc
pracujícímu člověku, jehož budou opět vykořisťovat proti lidským a božským zákonům.
. . Vatikán nemá v úmyslu upustit od svých politických cílů,
směřujících proti úsilí o vybudování socialismu a o blahobyt celých národů. Proto
jeho snahy by měly býti řádně odmítnuty i věřícími katolíky. Přikázání lásky,
tak zdůrazněné zakladatelem křesťanství, Spasitelem naším Ježíšem Kristem, je v
prach pošlapáno římskou kurií, která pro náš národ nikdy neměla pochopení, nýbrž
její postoj byl macešsky nepřátelský od dob apoštolů slovanských Cyrila a
Metoděje, Mistra Jana Husa a J. A. Komenského. . . Při
této příležitosti opakujeme také, že stojíme věrně při Československé
republice, jíž a jejímuž lidovědemokratickému zřízení jsme slíbili věrnost."[2]
Slib věrnosti republice, o němž se mluví v prohlášení,
vykonali představitelé nekatolických církví 20. března 1950, do rukou předsedy
vlády Antonína Zápotockého. Za všechny přítomné nekatolické křesťany (Hájek, Čestmír,
Alexej, Berger, Sicher, Vančura, Reichel, Zdychynec, Hašpl, Říčař, Doubravský)
po složení slibu promluvil představitel tehdy největší nekatolické církve, tj.
československé, patriarcha dr. František Kovář. Řekl mimo jiné: „Mohu vás
ujistit, že jsme slib složili rádi a s plnou odpovědností. My nepřijímáme
rozkazy ze zahraničí, nemáme cílů a zájmů politických ani jiných mocenských,
nám jde o působení náboženské a mravní. . . Tento
slib jsme složili i s pocity vděčnosti. Jsme si dobře vědomi, co pro naše církve
a náboženské společnosti znamenají zákony ze dne 14. října 1949, zvláště zákon
o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem[3].
Novými zákony dostalo se nám hospodářského zabezpečení a - nade všechno -
dostalo se nám rovnoprávnosti, po níž jsme dlouhá léta volali. Jsme si dobře
vědomi, že je to dílo lidově demokratické republiky, jejího pracujícího lidu a
její vlády. . ."[4]
Namísto sjednocení církví v době nejtěžšího teroru se tedy
uskutečnila „malá válka" mezi některými církevními hodnostáři i prostými
věřícími, kterou samozřejmě umocnila šikovná komunistická proticírkevní
propaganda, v jejímž předním zájmu bylo „rozdělit a panovat" nad rozhádanými a
zahraniční opory zbavenými církvemi.
[1] Pastýřský
list katolických biskupů a ordinářů československých o Církvi, Acta 53
curiae
episcopalis
Brunensis, Annus 116, 1948.
[2] Osservatore
Romano, 1. 54 března 1950
[3] Srov. např.
Práce, 21. března 1950
[4] Kurzíva
jh. Je dnes pozoruhodné číst větu
církevního představitele, kterou vyzdvihuje
především
hospodářské zabezpečení církví komunistickým režimem. Není tento prvek,
byť
ve svobodné společnosti, stále aktuální? Není hospodářské zabezpečení vlastní
církve
ještě stále alfou a omegou jednání církví se státem, dnes ovšem demokratickým.
Abraham, otec nezajištěných věřících, se obrací v hrobě.
. .
Poslední komentáře