Zmocněnci a jejich práce na konzistořích

Z temna doby komunistické III.

V roce 1949 podnikla komunistická moc v Československu mnoho kroků, kterými chtěla zlikvidovat významné středisko odporu a jiného (opačného) ideového názoru, katolickou církev. V této cestě jí stáli především biskupové, kteří ve své většině byli protikomunisticky orientováni, i když v rámci biskupské konference existovaly různé názory na konkrétní kroky, které by měla církev vzhledem k nové situaci po roce 1948 podniknout.¹ Na jednotlivá biskupství byli proto ustanoveni tzv. zmocněnci, kteří měli dohlížet na biskupa a byli vybaveni pravomocemi, které výrazně omezovaly biskupovu činnost. Na brněnskou konzistoř byl dosazen zmocněnec v červnu 1949 a hned poté byla provedena celá řada radikálních opatření, jako bylo penzionování starých kanovníků a jmenování nových, jmenování gen. vikáře, výměna kancléře. Došlo rovněž k výrazné izolaci biskupa, k územní reorganizaci, jmenování nových děkanů a pod. Podle zmocněnce Vladimíra Starého, který ve své činnosti projevoval značnou horlivost, cílem těchto opatření bylo „omeziti a zatlačiti vliv církve a biskupa, odbourati jejich dřívější výsady, odstraniti tuhou a starou reakční páteř v celé struktuře vedení diecése“².

Co vše měl zmocněnec na starosti a jakým způsobem ovlivňoval chod konzistoře a tím celé diecéze?

1. Přebíral a otevíral konzistorní poštu bez účasti kněze. K došlým spisům připojoval v mnoha případech své stanovisko, jak má být záležitost vyřízena.

2. Kapitulní vikář podepisoval v čistopise všechny spisy, jejich koncepty však šly ke zmocněnci a po jejich vidování byly napsány čistopisy, které zmocněnec nechal expedovat.

3. Pracovní pokyny a příkazy kněžským pracovníkům konsistoře dával sice ordinář, ale musel o nich zmocněnce informovat. Pracovní pokyny civilním zaměstnancům dával přímo zmocněnec.

4. Hospodaření na konzistoři řídil ordinář, avšak v nejužší spolupráci se zmocněncem a hlavním účetním. Výkonnostní odměny pro laické zaměstnance určoval zmocněnec spolu s hlavním účetním. Všechny oběžníky byly vypracovávány po společné dohodě zmocněnce s ordinářem a byly zasílány všem krajským a okresním církevním tajemníkům. V závažnějších případech byl jejich obsah předem projednáván s krajským církevním tajemníkem.

5. Konaly se pravidelné schůzky ordináře s KCT a zmocněncem (se zmocněncem většinou třikrát týdně). Projednávaly se na nich všechny aktuální záležitosti. Podle potřeby zajížděl ordinář se zmocněncem k jednotlivým krajským církevním tajemníkům.³

K tomu je třeba dodat, že se nekonaly dříve pravidelné a církevním kodexem předepsané generální vizitace⁴, byly pouze připuštěny příležitostné návštěvy děkanů ordinářem, a to jen tehdy, pokud měl poblíž nějakou cestu. Ordinář měl též povinnost hovořit v předvolebním období s těmi kněžími, kteří mu byli označeni krajským nebo okresními církevními tajemníky, a měl jim takříkajíc „mluvit do duše“, aby si uvědomili své povinnosti vůči socialistickému zřízení. Snad k tomuto výčtu ještě dodejme, že zmocněnec navrhoval vyznamenání těm kněžím (většinou k Vánocům), kteří se v jeho očích osvědčili (prakticky to znamenalo, že vystupovali aktivně proti svému biskupovi).

Připomeňme si jeden z dokumentů zmocněnce brněnské konzistoře z roku 1954, v němž rozebírá svou práci v uplynulém pětiletém období a snaží se vystihnout další úkoly, které stojí jak před zmocněnci, tak před celou státní církevní politikou. Zpráva je zajímavá zejména z toho důvodu, že zmocněnec poměrně otevřeně hodnotí některé církevní funkcionáře, především ty, kteří řídili diecézi po nuceném odchodu biskupa Skoupého v květnu roku 1953. Zmocněnec Starý nazývá biskupa v tomto dokumentu „překážkou“ a přiznává, že měl v diecézi vysokou autoritu.

Po „zániku funkce biskupa“, jak se vyjadřuje zmocněnec Starý, byl kapitulním vikářem zvolen církevní právník, prelát Josef Kratochvíl⁵. Starý jej charakterizuje jako typického církevního hierarchu despotické povahy, který byl údajně zatrpklý proti Vatikánu, poněvadž po r. 1945 očekával, že ho Vatikán bude jmenovat biskupem. Když se tak nestalo, zanevřel na svého konkurenta Skoupého a jeho nepřátelský postoj k němu se někdy zjevně, jindy zastřeně projevoval během celé éry vlády Skoupého. Jeho poměr k Vatikánu líčí Starý jako chladný, osobu papeže Pia XII. prý sice otevřeně nikdy nekritizoval před laickými osobami, zmocněnec však pozoruje, že ho v lásce nemá: „Kratochvíl není mezi kněžími oblíben jednak pro svoje panovačné povahové vlastnosti, jednak pro svoji minulost, která vždy byla spojena s bojem o vlastní prestiž. Kněží ho sice respektují a bojí se ho, vnitřně mu však oddáni nejsou. Jen menší část kněží jest mu oddána a váží si ho jako pravého ordináře, a to právě ta část, která zazlívala Skoupému, že nesložil slib a že si žil v pohodlném alibistickém závětří, když před tím spolu s ostatními ordináři svými pastýřskými listy přivedl mnohé do nesnází a před soud.“⁶ Jak vyplývá z dalších zmocněncových slov, především pro tyto okolnosti a vlastnosti byl Kratochvíl vyhlédnut lidovou správou a také schválen na funkci kapitulního vikáře. Zmocněnec si ho též chválí proto, že se „neradí s nikým z kněží, poněvadž by to pokládal za nedůstojné pro svoji osobu a hodnost, což má ten dobrý důsledek, že není jimi ovlivňován a jest pod bezprostředním vlivem představitelů lidové správy, na něž jest odkázán. Tyto respektuje, jest však nutno stále ho usměrňovat, poněvadž velmi často hledá skuliny a cesty k prosazení svých zájmů, což bývají v prvé řadě zájmy osobní a prestižní, méně již náboženské. V případech střetnutí platí na něho ráznost a důslednost“⁷. Starý se též svěřuje ve své zprávě s taktikou, kterou uplatňuje při jednání s vikářem. Někdy prý mu při uskutečňování požadavků vůči ordináři pomohla trpělivost, jindy důraznost, v každém případě však důslednost – a to podle situace. Starý píše: „Někdy jest zapotřebí v našich požadavcích nadsadit, pak slevit na předem zamyšlenou míru a domnělého ústupku použít jako náplasti.“⁸

V roce 1954, kdy psal Starý tento text, bylo v diecézi 518 kněží. Z tohoto počtu bylo 263 farářů, 97 kooperátorů, 136 administrátorů a 22 katechetů. Kádrově byli rozděleni do 4 skupin.⁹ Všeobecně možno říci, že vliv na kněze se uplatňoval jednak po linii církevní prostřednictvím konzistoře, jednak po linii státní, prostřednictvím církevních tajemníků. Výsledky práce církevních tajemníků závisely jednak na autoritě určitých OCT a KCT, jednak na loajálnosti kněží, a samozřejmě především na stupni religiozity věřícího lidu v určitém okrese. V každém případě však jak konzistoře, tak církevní tajemníci se již v počátku let padesátých mohli na jednotlivých biskupstvích opírat o spolehlivé církevní funkcionáře. Znovu si uveďme ze zmocněncovy zprávy ty pasáže, které charakterizují další osobnosti činné na biskupství: „Z původního osazenstva zůstal na konsistoři jen kanovník a prelát Dr. Toman, všichni ostatní byli vyměněni. Nynější složení:

Kanovník Kristek¹⁰ se plně osvědčuje. Stejně jako ostatní kněží obtížně snáší panovačnost kapitulního vikáře. Snaží se vybudovat si dobré postavení u lidové správy v naději, že se sám jednou stane kapit. vikářem. Aktivně a iniciativně pracuje jako předseda DMV v mírovém hnutí a státotvorně vystupuje ve styku s kněžími a věřícími;

Dr. Toman Josef¹¹, 75 ti letý prelát, jest mezi kněžími oblíben a má značnou autoritu jako bývalý profesor alumnátu-pastoralista. S lidovou správou dobře spolupracuje, pro vysoké stáří a především značnou nedoslýchavost nelze ho však k veřejným akcím, ku př. pro práci v mírovém hnutí, účinněji využít. Zastupuje kapit. vikáře v jeho nepřítomnosti.

Kancléř Franta Petr¹² jest snaživý, ochotný a spolehlivý, u kněží však má malou autoritu, i když nepřátel mezi nimi nemá. Nedostatek autority vyplývá především z toho, že má formalické (sic!, pozn. JH) a někdy pozérské vystupování, jest ješitný a ve srovnání s ostatními hodnostáři má malé zkušenosti. Pomáháme mu odstraňovat zmíněné nedostatky a možno říci, že jsou patrny jisté pokroky.

Kanovník Falkenauer František¹³ přestal býti nástrojem a šiřitelem šuškandy, prodělal jistý vývoj a vnitřní přerod k lepšímu, není již brzdou konsolidačního vývoje na konsistoři, přesto však do celkového složení kapituly a konsistoře nezapadá. Nepřináší jako kanovník žádné klady a prospěch pro naše potřeby a bez užitku váže kanovnické místo. Uprázdní-li se nějaká vhodná fara, máme v úmyslu v průběhu roku 1955 nabídnouti mu ji za předpokladu, že bude resignovat na funkci sídelního kanovníka.“¹⁴

Zmocněnec tedy „mocně“ využíval osobních kvalit a slabin jednotlivých hodnostářů. Byl rozhodně dobrým psychologem a současně manipulátorem. Využíval zejména toho, že kapitula jako celek byla i přes různorodé povahové složení členů ovládána tuhou kázní kapitulního vikáře. Ten byl zase usměrňován zmocněncem v úzké spolupráci s krajskými církevními tajemníky, kteří prostřednictvím zmocněnce neb přímo na společných schůzkách s ordinářem projednávali podle potřeby všechny záležitosti. Je možné pouze smutně a ironicky podotknout, že se jednalo o „dobrou práci“.

Poznámky:

1. Srov. M. Bulínová, M. Janišová, K. Kaplan (vyd.).: Církevní komise ÚV KSČ 1949-1951, edice dokumenty, sv. I: Církevní komise ÚV KSČ, duben 1949 – březen 1950.
2. Rozbor práce v brněnské konsistoři a diecési s náměty, jak jíti dále kupředu, jehož autorem je zmocněnec brněnské konzistoře dr. Vladimír Starý, z 9.10. 1954. MZA, KNV, B 313, KCT všeob, 1954-1968, s. 1.
3. Srov. V. Starý: Vyjádření k dotazu Státního úřadu pro věci církevní o plnění směrnic vydaných pro práci zmocněnců z 20.10. 1954. MZA, KNV, B 313, KCT všeob, 1954-1968, s. 1-2.
4. Kanonickou vizitaci diecéze důrazně vyžadoval tridentský koncil, a sice vizitaci roční. Tato lhůta byla kvůli poměrům rozšířena na pětiletou. Na splnění této úlohy měl dohlížet metropolita. Vizitace se měla konat „paterna forma“ – otcovsky, nikoli s přídechem trestního šetření. Biskupské vizitaci podléhaly duchovní osoby, věci, posvátná místa.
5. ThDr. Josef Kratochvíl, nar. 1976 v Oslavicích, byl instalován jako kanovník brněnské kapituly v roce 1924. Po smrti biskupa Kupky (1941) byl pověřen vedením diecéze a zvolen kapitulním vikářem. V květnu roku 1953 byl znovu pověřen vedením diecéze (v 77 letech!). Zemřel v květnu roku 1968, je pochován v kapitulní hrobce na ústředním hřbitově v Brně. V tomtéž měsíci se vedení diecéze ujal znovu její právoplatný biskup Karel Skoupý (+ 1972).
6. V. Starý: Rozbor práce v brněnské konsistoři, s. 1.
7. Tamtéž, s. 2.
8. Tamtéž.
9. Podrobnější kádrové rozvrstvení bylo uvedeno v jiné zprávě zmocněnce č.j. 342/54 ze dne 29. 9. 1954.
10. Josef Kristek, nar. 1904 v Kostelci na Hané, na kněze vysvěcen v roce 1928. Působil v Kateřinkách u Opavy a v Brušperku u Místku, také jako katecheta na opavských školách. Byl též důstojníkem vojenské duchovní služby. Jako vojenský duchovní přišel v roce 1947 do Brna, pracoval mimo jiné na opravě kostela Nanebevzetí Panny Marie. Po odchodu z vojenské služby byl duchovním správcem státní psychiatrické léčebny v Brně, sekretářem biskupské konzistoře a 1. února 1951 byl jmenován generálním vikářem brněnské diecéze.
11. Josef Toman, nar. 1880 v Netíně u Velkého Meziříčí, na kněze vysvěcen v roce 1904. Působil jako katecheta v Prosiměřicích a ve Fryšavě, poté v Brně jako představený chlapeckého semináře. Od roku 1923 působil jako profesor pastorální teologie na bohosloveckém učilišti. V roce 1950 byl jmenován druhým kanovníkem brněnské kapituly.
12. Petr Franta, nar. 1909 v Boršicích u Buchlovic, studoval filozofii v Itálii, teologická studia vykonal v Lublani. Působil jako profesor na soukromém salesiánském gymnáziu ve Fryštáku u Holešova, jako katecheta v Ostravě a později v Brně. Od roku 1946 až do svého jmenování kanovníkem brněnské kapituly v roce 1951 byl farářem ve ve Veverské Bítýšce. Z jeho podnětu byla opravena starobylá kaple Matky Boží na hradu Veveří. Byl od roku 1948 aktivně činný v okresním výboru obránců míru.
13. ThDr. et PhDr. František Falkenauer se narodil v roce 1911 v Třebíči. Bohosloví studoval v Brně, vysvěcen byl v roce 1935. Působil v Chrlicích u Brna jako katecheta i duchovní správce slepeckého ústavu. Od roku 1938 byl profesorem náboženství na brněnských gymnáziích. Pracoval v četných spolcích a založil i dělnický spolek. Na jeho předválečnou a těsně poválečnou činnost se občas odvolával tajný biskup Felix M. Davídek.
14. V. Starý, c.v., s. 2-3.