Jste zde

Smířit se s historií

1.  Ve svém příspěvku vás chci seznámit s několika důležitými historickými mezníky naší země a též s tím, jak je možné je chápat a interpretovat v dnešní době, která se vyznačuje silným ekumenickým cítěním.

1.1  Nejdříve několik poznámek k předpokladům historikovy práce, přičemž nechám stranou problematiku pramenů a mnohé další důležité otázky. Půjde mi zde pouze o základní přístup, který může být formulován například takto: Je historik člověk, který má být zahleděn natolik do minulosti, že ho v podstatě nezajímá přítomné dění? Je to člověk, který může sedět v archívu a bádat kupříkladu v pramenech 12. nebo 13. století, zatímco se venku za okny archívu odehrávají revoluce nebo důležité evoluční procesy, v nichž se angažují ti, pro něž je přítomnost tou nedůležitější věcí? Zpočátku se nám představa takového dějepisce, zahleděného pouze do 12. - či 13. století, nebude zdát asi příliš vábná. Před očima máme podivína, který žije v jiném světě a současné dění vnímá jako mlžný opar. Když se však na takové podivné individuum podíváme zblízka, můžeme uvidět pozoruhodnou věc. Když se zaposloucháme do jeho vývodů, když si přečteme jeho práci, když se necháme vtáhnout do minulých dějů, které zkoumá, začne se nám zdát, že jsme zahlédli kus světa, který jsme neznali, který však opravdu existoval. Že je to svět jiný než je svět náš, ale není neskutečný právě naopak.  Náš podivín nevnesl do světa 12. století naše problémy a starosti.

Nedopustil se hříchu tak častého u historické práce, hříchu anachronismu.

Řečeno obrazně, nespatříme na rukou středověkého člověka hodinky.  Přesto ale cítíme, že něco nemusí být v pořádku. Náš podivínský historik nám sice odkryl kus ztraceného světa, rozšířil tak naše vědomí o nové poznání.  Naplnil tak ale celý smysl historické práce? Nespočívá tato činnost ještě v určité aktualizaci starých dějů, v jakémsi poučení, které má z dějin plynout pro současnost? Nemá ještě historik „přinutit" dějiny, aby byly .magistrou vitae"? Myslím, že uplynulá doba čtyřiceti let strávených v komunistickém předpeklí nás dostatečně poučila o tom, jak hrozně dopadnou historikové, kteří dovedli myšlenku aktualizace do důsledku. Stali se služebníky režimu a upravovali dějiny podle přání svých mocných současníků, kteří potřebovali vypolstrovat svou ideologickou neživotnou konstrukci dějinnou vatou, která již neměla se skutečností mnoho společného. Tak byli Cyril s Metodějem učitelé pravopisu, Jan Hus předchůdce Fidela Castra a pobělohorští jezuité nebezpeční blázni.

Na druhé straně ale přece patří i k historikově práci snahy a namáhání současnosti.  Našemu historikovi sedícímu v archívu s nezájmem o současnost asi také něco chybí, i když není tak nebezpečný jako historikové - deformátoři.  Jak sympaticky na nás působí příhoda, která se vypráví o Josefu Pekařovi, vynikajícím historikovi, který se mimo jiné také zabýval Husem a barokem: při zkoušení položil profesor Pekař jednomu studentovi otázku, zda četl ráno noviny. Student poněkud překvapeně opáčil, že je přece na zkoušce z historie. Pekař ho na ten šup vyhodil. Je jasné, že Pekařovi šlo nejen o to, aby vychoval odborníky, ale všestranné osobnosti. To však již nejsme u předpokladů historické práce, ale u předpokladů jakékoli tvůrčí činnosti. Můžeme ji konat nejlépe tehdy, když máme široké zájmy a vědomí souvislostí.

Když shrnu tyto obrazy, vyjde mi následující teze: východiskem historické práce je úmysl hledat „pravdu" minulého dění, padni komu padni. Apriorní předpoklady typu: historie je vývojem světového ducha, v historii jde především o moc, historie je odrazem třídního boje - nemohou být ničím jiným než zbožnými přáními jednotlivců, která deformují složitý a mnohotvárný dějinný proces. Současně však se obracíme a musíme obracet k dějinám proto, abychom hledali určitou posilu či orientaci v přítomnosti i blízké budoucnosti.

1.2  Další otázka, která mi připadá ještě aktuálnější v případě, že se zabýváme tzv. církevními dějinami či dějinami křesťanství, zní: Je možné psát historii (nebo ji vyprávět!) konfesně, z hlediska jednoho vyznání? Patří už katolická, evangelická či husitská interpretace dějinných událostí a osobností do starého železa? Odpověď na tuto otázku není tak jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Za prvé proto, že konfesní historie přinesla přece jen mnoho důležitých poznatků, které se staly základním vkladem i pro současnou historickou produkci, a že mezi konfesními historiky bylo mnoho velkých osobností. Za druhé proto, že tzv. konfesní historici zkoumají často velmi speciální otázky, např. otázky související s prožíváním víry v minulosti, kterým velmi dobře rozumí, na rozdíl od historiků tzv. profánních, jimž nemusí být tak do hloubky jasná problematika určité konfese, s níž je naopak konfesní historik spjat mnohými vztahy. Za třetí není zcela jisté, že je období vyhraněných konfesí u konce a že je tedy u konce také úzce konfesní pohled. Současný pohled na jednotlivá vyznání neprokazuje zcela jednoznačně, že by tomu tak bylo. Můžeme pozorovat proudy, které v obavě o vlastní identitu propagují apologeticky vlastní pojetí zbožnosti, teologie i dějin.

Chci být ale mírným optimistou a vyjádřit naději, že je přece jen odzvoněno takovým konfesním přístupům, jaké před nedávnem ukázal jistý pan Mráček ve svém přehledu církevních dějin. Široká veřejná diskuse na tímto dílkem, které je metodologicky v polovině devatenáctého století a myšlenkově v době španělské inkvizice, ukázala, že existuje hranice, za niž nejen odborníci, ale i širší intelektuální veřejnost nejsou ochotni jít. Naopak sílí přesvědčení, jež plně sdílím, že zobrazování křesťanských dějin přímo vyžaduje nové, ekumenické impulzy, s nimž mohou samozřejmě přicházet nejen historikové z té či oné konfese, ale kdokoli, kdo bude znát historické řemeslo.

1.3  Takové ekumenické přístupy vyžadují zejména ony uzlové události našich i světových dějin, v nichž bývá spatřován základ, na němž určité společenství stojí. Takovými událostmi jsou bezpochyby misijní cesty svatých Cyrila a Metoděje, úsilí Mistra Jana Husa přinutit tehdejší církevní elitu k disputaci nad Písmem či zápas o „duši" národa v dějích protireformačních (chcete-li v dějích katolické reformy). Musíme však být poněkud obezřetní při chápání těchto událostí, když si uvědomíme, že můžeme být v zajetí některé z interpretací, která ovlivnila prostředí, v němž se pohybujeme.  Historik, má-li se pouštět do studia například husitství, musí velmi dobře rozlišit historii tohoto hnutí „o sobě" od historie interpretací. Jsou obě stejně zajímavé, ale musí se rozlišit. Úzce konfesní přístup je nebezpečný právě v tom, že se tyto dvě roviny prolínají. Úzce konfesní historik katolický vám bude tvrdit, že největšími a nejslavnějšími obdobími naší historie jsou doby Karla IV. a baroko, úzce konfesně zaměřenému evangelíkovi začne křesťanství 95 tezemi Martina Luthera, v lepším případě Petrem Valdesem nebo Janem Milíčem z Kroměříže. U obou však půjde o to, že nejsou schopni vybřednout z poměrně širokého koryta jistých interpretací, které měly často jiné zřetele a důvody než čistě historické.

Důvody vzniku takových širokých řečišť určitých fixovaných interpretací jsou na mnoha rovinách - psychologické, mentalitní, historické. V naší zemi úzce souvisejí s národní emancipací v 19. století, se vznikem samostatného státu v roce 1918 a s tím, že se jednotlivé konfesní skupiny pokoušely vytvořit jakési modely minulosti platné a závazné pro celé národní společenství.  Že nic takového nemohlo fungovat, zvláště ve společnosti, která začala žít pluralitně, je vcelku jasné.

2.  Z naší historie jsou od počátku konstituování historické vědy probírána a neustále diskutována tři období, která úzce souvisejí s dějinami náboženství či přímo koření z problémů náboženských, období, která tvoří tragickou páteř naší národní minulosti. Je to v první řadě období velkomoravské s cyrilometodějskou misií, které skončilo vyhnáním Metodějových žáků a zánikem Velké Moravy. Druhé období, dnes znovu aktualizované vznikem církevní historické komise, tvoří pohnutá historie života a smrti Mistra Jana Husa i hnutí, které spoluvyvolal v život, husitské revoluce. A třetí doba, zase tragická, počínající symbolicky bitvou na Bílé Hoře (tedy bitvou třicetileté války), doba rekatolizace naší země, doba barokní.

2.1  Období první je obdobím zakladatelským, obdobím pokládání základů křesťanské nauky a současně základů politické organizace, obdobím integrace těch Slovanů, kteří žili na našich územích, do křesťanského impéria.  Je stále badatelsky zajímavé, jak mnoho důležitých dějů se odehrálo v druhé polovině 9. století, kdy se moravský kníže Rostislav rozhodl povolat na své území takové hlasatele křesťanství, kteří by mluvili slovanským jazykem a nezamezovali si sami cestu jistou národnostní pýchou, jako tomu bylo u kněží franckých. Přímo na počátku našich dějin došlo tak u nás ke střetnutí dvou politických a současně křesťanských koncepcí, „západní" a „východní". Přímo na úsvitu našich dějin se naši předkové setkali s vysoce vyvinutou byzantskou kulturou, vynikajícím způsobem reprezentovanou geniálním jazykovědcem Konstantinem-Cyrilem a mužem politického rozhledu Metodějem, který se stal moravsko-panonským arcibiskupem. Několik textů, především liturgické, legendistické a právní povahy, které se nám dochovaly z literární a teologické dílny (školy) obou bratří, nám znovu a znovu ukazují, že činnost Cyrila a Metoděje měla neporovnatelně větší a pronikavější úspěchy než všechny misie, které předtím přišly ze Západu. Jejich dílo spojuje aspekty teologické, literární i politické a představuje stálou inspiraci, především důrazem na sapienciální rys křesťanství (křesťanství jako moudrost).

2.2  Období druhé je obdobím českého náboženského hnutí 15. století, tedy časů, kdy se již jednoznačně české země ubíraly směrem, jenž byl směrodatný pro celý Západ. Těžko se dá v několika větách charakterizovat to, o co se pokoušejí v nejrozsáhlejších historických pracích nejen čeští, ale např. i němečtí historikové (za všechny jmenuji alespoň Ferdinanda Seibta). První pohled na dobu přelomu 14. a 15. století musí na člověka působit jako změť myšlenkových proudů a různých politických i nacionálních zájmů. Z této změti však poměrně jasně vystupuje úsilí připravit půdu pro příchod Kristův a založení Božího království na zemi (tedy úsilí vpravdě středověce apokalyptické) a několik postav, z nichž hraje prim mistr pražské univerzity Jan Hus, horlivý kazatel v kapli Betlémské a znalec názorů oxfordského učitele Johna Wiclifa. Husova historie vyzývá historiky nejrůznějších naturelů i směrů, aby se pokusili vystihnout jak samotnou jeho osobnost, tak všechny souvislosti, které s jeho případem mají co do činění dnes např. souvislosti husovského bádání s poznáním, jaké máme o kostnickém koncilu, který Husa odsoudil jako kacíře a vydal světské moci k upálení.  Bylo by jistě dobré připomenout také pokusy současných českých katolických teologů a historiků vyrovnat se s Husovým a husitským dědictvím, jejichž bádání se zaměřuje zejména na hlubší a všestrannější poznání Husovy eklesiologie a na problém legitimity kostnického procesu.

2.3  Snad ještě více než na období předcházejícím se střetly konfesní historie a mentality na období v mém výčtu třetím, na období baroka, období pro české země zvláště tragickým, protože česká oblast ležela právě na hranici dvou soupeřících prostorů, tentokrát „severního" a „jižního". Slovník, který obsahuje výrazy jako „vyhnání", „náboženský útisk", „národní pokoření", .postupné upadání češtiny", .zapomínání samostatnosti českého státu", používají historikové pro popis toho, co se zde v 17. a 18. století stalo. Nebyla to však doba pouze a jenom černá, obsahovala samozřejmě i pozitivní prvky, a to nejen v tvorbě českých exulantů v zahraničí, z nichž nejznámější je filosof a pedagog Jan Amos Komenský, ale i v činnosti domácích tvůrců, kteří pokračují v obnově katolické reformě, jíž dal mocný podnět tridentský koncil na přelomu 16. století (za všechny nechť je zmíněn alespoň historik Bohuslav Balbín) - to samozřejmě ještě umocnilo a do jisté míry i dodnes způsobuje traumatické body v katolickém a evangelickém prostředí. Mohli jsme si to velmi dobře uvědomit u nedávné kanonizace Jana Sarkandra, pro mnohé katolíky světce umučeného nespravedlivě jinověrci, pro mnohé evangelíky reprezentanta katolické represe.

2.4  Velmi se mi líbí myšlenka jednoho našeho novodobého exulanta, profesora Karla Skalického, který nyní působí na jihočeské teologické fakultě. Ve svém jednom starším článku, uveřejněném v časopisu Studie, se pokusil vystihnout rozličná období českých dějin, z nichž jsem tři krátce zmínil, určitým podobenstvím. Naše národní vědomí, které není sourodé a jednohlasé, je tvořeno jakýmisi geologickými vrstvami - epochami -, kdy každá starší a spodnější vrstva nese horní a nepřestává do nich prosakovat. A je neméně zajímavé, že Karlovi Skalickému se vešla do celku národní tradice i etapa nejnovější, totiž dějinná etapa komunistická, která se pokusila drasticky přervat své sepětí s tradicemi dřívějšími, ale nepodařilo se jí to do důsledku. Jisté je, že ji Skalický zařadil správně - i ona dnes tvoří součást naší dějinné geologie.

3.  Rád bych se ještě jednou vrátil k tomu, co jsem nazval před chvílí konfesním pojetím dějin. Taková pojetí vznikla v průběhu 19. století a vyhrotila se v době tzv. první republiky. Dalo by se říci, že máme dvě dějinné „filosofie".  První bychom mohli označil jako katolickou: ta tvrdí, že když jsme se drželi katolictví, tak nám bylo dobře (za zlatou dobu jsou považovány časy Karla IV.), tu druhou jako protestantskou: ta pro změnu tvrdí, že naší živnou půdou je náš vrozený „demokratismus", naše „člověčství", jak říkával T. G. Masaryk (velkou dobou není doba Karlova, ale doba těsně po ní, doba husitská). U obou pojetí jsou jisté výhody. U „katolické" je jasné kritérium, jímž je věrnost pravověrní. U „protestantské" zase to, že „zhodnocuje svobodnou soukromou národní iniciativu" (Skalický). Obě jsou však jednohlasé a aprioristické, s vlastní dějepisnou prací v podstatě neslučitelné. Zůstává ovšem otázka, zda existují nějaká jiná „a priori", nějaká východiska, která dnes můžeme přijmout jako neproblematická pro historické zkoumání či pro pochopení historických procesů. Mohu vám navrhnout ta, která se mi jeví jako důležitá pro ekumenický dnešek.

3.1  V prvé řadě se mi zdá důležité upozornit na to, že inspirace - jak pro badatelské záměry, tak přímo pro naši současnost - mohou přicházet v podstatě z jakéhokoli období minulosti. Je velmi zajímavé, že myšlenka 9. či 14. století, která byla zapomenuta, může znovu dnes ožít, například díky pramennému objevu nebo nějaké nové pronikavé interpretaci. Tak je pro nás důležité stále znovu „číst" i ty stránky z historie, které se nám už zdají zcela prozkoumané a jasné.

3.2  I z tohoto důvodu není možné nějakou dějinnou tradici, osobnost či děj vylučovat či jakýmkoli způsobem deformovat. V zásadě je zapotřebí otevřenost a nepředpojatý pohled - a to jak v případě profesionálních historiků, tak v širší veřejnosti.

3.3  Dnes je, jak se mi zdá, také velmi důležitý požadavek kritického dějepisného bádání, ale i kritického pohledu křesťanů na sebe sama. Náhled na vlastní selhání, chyby a omyly, především u těch, kteří by přijali označení „konfesní"! Je to úkol pro všechna křesťanská společenství, pokoušet se nahlížet svou vlastní tradici kriticky, s nadhledem, možná i s humorem. Samozřejmě že nemůžeme nést přímou zodpovědnost za činy spáchané našimi spolubratry před staletími můžeme ale svým současníkům ukázat, jaká je naše dnešní schopnost rozlišování a kritické sebereflexe. Zdá se mi navíc, že mají být právě v tomto ohledu křesťané příkladem - mají totiž měřítko, které je možné rozličným dějinným událostem přiložit, totiž měřítko slov i činů Ježíše Nazaretského.

3.4. Důležitý se mi zdá také úkol, který již možná přesahuje možnosti pozitivní historické práce: dal by se vyjádřit heslem .smířit se s vlastními dějinami". Musíme si všichni uvědomit, že to nejsou často dějiny podle našeho obrazu, ale že mají svůj vlastní život. Jsou to dějiny křesťanství, které vždy nebylo světlem a solí, ale někdy také temnotou. 

Písemná verze přednášky pronesené 6. 8. 1997 na setkáni IEF na Slapech