Radost netkví ve věcech, nýbrž v nitru duše, praví Terezie Ježíšova, jak ji cituje autor homilie na 5. neděli velikonoční. Ten výrok by nám měl utkvět v paměti i pro následující dny, pro ty „během roku“. Protože každý televizní šot, každý billboard, každý reklamní leták nás dnes učí opaku: Radost podle jejich poselství spočívá ve věcech a jen ve věcech, nikde jinde. A to ještě jen ve věcech zbrusu nových, báječných a plných energie. Takových, jaké používají krásní manekýni v pohádkových krajinách na obrazovce.

Domnívám se, že výrok svaté Terezie právě proto nabývá aktuálnosti. Může být jedním z vodítek křesťanské angažovanosti v této zemi a této době. Jestliže Jakub S. Trojan ve svém článku o politické teologii vyzývá naše církve k úsilí o diakonii politickou, kulturní a ekologickou, měla by podle mého názoru být jedním z jejích důležitých článků právě Tereziina moudrost: Solo Dios basta, samotný Bůh ti stačí, a nikdy se nenaplní člověkovo srdce pestrým kolotáním věcí světa, protože zdroj pravé radosti je jinde. Věci jsou dobré a potřebné, slouží-li dobrému a potřebnému účelu. Avšak radost netkví ve věcech, nýbrž v nitru duše…

Připomněli jsme si v právě uplynulém měsíci půlstoleté výročí dvou násilných zásahů tehdejší komunistické státní moci proti náboženství – akci proti řeholním společenstvím a zákaz řeckokatolické církve. Nebyli však v padesátých letech a později všichni křesťané jen mučedníci; o tom hovoří Jiří Hanuš v dalším svém zamyšlení nad temnějšími stránkami našich nedávných církevních dějin. Tentokrát o církvi československé. Bohužel se zdá, že své téma ani tímto článkem zdaleka nevyčerpal, jak pro církev československou, tak pro všechny ostatní tradiční církve. A dále se bohužel zdá, že jen málokdo má zájem tyto kapitoly otevírat. Možná by nedávná papežova omluva za hříchy celosvětové katolické církve tady mohla být inspirací, tak jako jí byla již několika církevním představitelům různých míst světa, kteří sestavili vlastní místní vyznání viny a požádali o odpuštění za svoji místní obec. Omluva za věci, jež se staly za našeho života a za které neseme osobní spoluodpovědnost, je ještě potřebnější, než omluva za to, co proběhlo před staletími a nač jsme my sami neměli žádný vliv.

Sociologická analýza situace církví ve společnosti by neměla zapomínat ani na působení význačných církevních osobností. Měl jsem možnost do loňského výzkumu ISSP zařadit několik otázek, týkajících se hodnocení našich náboženských představitelů, a v tomto čísle Getseman předkládám pokus o jejich vyhodnocení. Rád bych v této souvislosti upozornil na sborník Náboženství v době společenských změn (editor Jiří Hanuš, Masarykova univerzita, Brno 1999), kde čtenář mj. nalezne jednak jiná data z výzkumů ISSP 1999 a EVS 1991 a 1999, přinášejících hlubší poznání soudobé religiozity v naší zemi, a především velmi přehlednou a jasně formulovanou stať známého maďarského sociologa Miklóse Tomky o charakteru východoevropského katolicismu a – zdá se mi – východoevropského náboženství vůbec. (Nejsem si jist, zda bude tato brožura vydaná nákladem 300 kusů šířena v běžné síti knihkupectví. Proto výjimečně spojení na vydavatele: MPÚ MU, Veveří 70, 611 80 Brno, tel./fax 05 / 41 21 48 52, e-mail mpu@law.muni.cz.)

Nejsem historik, proto nemohu nabídnout ani chronologický popis, jak se theologie angažovanosti rozvíjela v minulosti (včera), ani panoramatický výklad, jak je toto téma zpracováno v různých konfesích v současné době. Jde o politickou theologii, jíž se chce setkání zájemců o bohosloví zabývat. Tak je to také uvedeno v programu.

Soustředím se proto na několik poznámek v pohledu systematického bohoslovce a učitele sociální etiky na Evangelické theologické fakultě, jež se vztahují k tématu.

Název „Theologie křesťanské angažovanosti“ dává tušit, že půjde o reflexi takového postoje křesťanské víry, která se orientuje i na oblast, již spojujeme s životem obce. Mám na mysli obec civilní, nikoliv nějakou duchovní komunitu. Theolog angažovanosti je si vědom, že má z pokladnice Písma i tradice vynášet ty důrazy, které vedou vyznavače evangelia k starosti o život obce, o veřejné otázky.

Nejde při tom o dualismus, v němž by na jednom pólu stál výlučně vnitřní život víry, na druhém pak výlučně orientace na vnější úkoly a povinnosti. Život víry má být charakterizován spjatostí obou pólů. Jde o jednotu zaměření dovnitř, k duchovním zdrojům a kořenům naší existence, i orientovanosti na to, co je spojeno se zaměřením navenek, na vnější lidské pořádky a instituce.

Řekli jsme, že bohosloví spojuje angažovanost v naznačeném smyslu jednak se zvěstí Písma, jednak s tradicí, to jest s tím, jak byly ve světle Písma v dějinách křesťanských církví pochopeny sociálně politické dopady bible. Co můžeme ve zkratce označit za silné podněty biblické zvěsti k theologii angažovanosti?

Jde na prvním místě o dvojí charakter starozákonní látky: jednak o to, co je spojeno s příběhem Exodu, jednak o rozsáhlé texty prorocké tradice. V obou je zřetelně vyjádřen boží záměr přinést svému lidu vysvobození. To je pochopeno jako nastolení pravých vztahů uvnitř izraelské pospolitosti. Pro tyto vztahy jsou charakteristické pojmy jako je spravedlnost, právo, milosrdenství v jejich sociálním rozměru. (Mi 6,8). Víra starozákonních svědků se nikdy nestala soukromou záležitostí.

To v žádném případě neznamená, že je vytěsněn duchovní rozměr jednotlivého lidského života. Není to konec osobní spirituality. Micheáš ve zmíněném verši připomíná, že ten, kdo zachovává právo, miluje milosrdenství, a tím přispívá k prosperitě obce, má zároveň chodit se svým Bohem. Nejde tedy na jedné straně o čistě navenek obrácený aktivismus, jemuž chybí kořeny a duchovní ponor. Chodit pokorně s Bohem jistě v sobě zahrnuje onen vnitřní rozměr duchovního růstu a komunikace, která může nabýt i bohaté liturgické podoby. (Vzpomeňme, že Abram poté, co uvěřil a poslechl boží hlas zaslíbení, postavil kamenný oltář na znamení smlouvy).

Jde o to unést tvořivě toto napětí mezi oběma póly víry, mezi oběma druhy duchovního povolání. Duchovní komunikace, do níž je vtažen každý křesťan, není zrušena novozákonním poselstvím. V novozákonním podání je přítomen opět tento dvojí zřetel, dvojí duchovní orientace, kterou si má osvojit poslušný svědek. Ježíšův zápas o pravé svěcení soboty je příkladem angažovanosti za pravé pochopení veřejného institutu, jakým sobota byla. S jejím svěcením byla spojena řada zákonných pravidel, měla své kulticko-náboženské zařazení v životě Izraele od nepaměti. Byla předmětem zvláštní pozornosti samosprávných židovských kruhů i kněží. Ježíšovo slovo o svobodě člověka od sabatu je slovem, které míří k veřejné instituci; stejně tak jeho praktický postoj k ní přesahuje čistě osobní rovinu. Stejně je tomu i s jeho vztahem k římské moci. Apoštolovo slovo o tom, že každá duše má být poddána vrchnosti – tak mnohokrát v dějinách křesťanských církví nepochopené – je pokusem vyslovit pastýřskou radu, jak se chovat vůči vrchnosti. Není zdaleka tak pasivní, jak se na první poslech zdá. Nejde o pasivní vztah k veřejné moci. Samo sloveso hypotásesthai (Ř 13,1) je možno přeložit daleko aktivněji: odpovědně se začlenit. I celý kontext tohoto oddílu ukazuje na to, že prvokřesťanská obec není jen narcistně zahleděna do sebe; chce chodit s Bohem (parafráze Micheáše) tak, že si všímá i společenských problémů, vyjadřuje se k nim a usiluje zachováváním práva a konáním milosrdenství o jejich zlidštění. (Viz vztah k otroku Onezimovi v rozhovoru s jeho majitelem Filemonem). A samozřejmě univerzální rozměr evangelia, který v sobě zahrnuje jak rovinu osobního života, tak i svět sociálních vztahů i ekologickou problematiku (Ř 8 kap.) jen podtrhuje skutečnost, že theologie angažovanosti nachází v biblickém svědectví své zdůvodnění a zdroje.

Nejinak je tomu i v dlouhé dějinné tradici. Augustinova Civitas Dei hovoří jasně ve prospěch starosti o obec pozemskou ve světle obce nebeské. Tento klasik křesťanské theologie vyčítá mnichům a mniškám, že se více než o římskou obec v době její krize starali o vlastní bezúhonnost a čistotu. Dali přednost starosti o vlastní duši. Rozpojili nerozpojitelné. Vychýlili nesprávně kyvadlo odpovědnosti na jednu stranu. A to je vina.

V české reformaci Husově – pomysleme jen na čtyři pražské artikuly –, v obou větvích světové reformace, v mystické tradici klasické linie křesťanské: všude tam nacházíme důrazy na to, že jde o boží obec, boží království, v němž spása duše (vyjádřená např. paradigmatem ospravedlnění) má své místo, ale není jediným duchovním statkem, o který jde. Osobní je v těchto tradicích spojeno s veřejným. Angažovaný aktivismus cílící na změnu poměrů v církvi i ve společnosti roste z duchovních kořenů, ale nezůstává jejich zajatcem. Chápe je jako impulsy k práci, která má své vnitřní i vnější zaměření. Jde opět o jednolitost křesťanské existence, která se nezastaví jen u vnitřních zdrojů, ale – po způsobu zrna hořčičného – tlačí k zvnějšnění.

O paradigma království božího se opíraly křesťansky orientované disidentské kruhy v době komunistické diktatury. Jím zdůvodňovaly svou občanskou angažovanost. Vycházely z toho, že legitimita křesťanského aktivismu je založena v biblické zvěsti, která se nezastavuje výlučně u osobně pojatého božího odpuštění – vyjádřeném právě klasickým učením o ospravedlnění z pouhé milosti a skrze osobní víru. V božím spektru se ocitá celá společnost. Pravidla božího království se vztahují i na její řády, instituce, struktury. Nejde jen o naši individuální zbožnost. Ve hře je odpovědnost za veřejné věci. Řečeno s Augustinem civitas terrena spatřujeme ve světle civitas Dei; to dodávalo Nové orientaci i dalším nonkonformním skupinám a jednotlivcům z řad křesťanů inspiraci i odvahu v zápase o naplnění občanské odpovědnosti.

Církve v našem prostoru musejí nejprve překonat umělou ghettoizaci, do které byly zatlačeny minulým režimem. Opět jde o to, aby ve svém prostředí, ve svobodě, která je jim i ostatním spoluobčanům darována, ztělesnily obě životní cesty: K zvnitřnění, to jest k duchovní kultivaci biblického poselství i bohaté tradice, kterou nám zanechala minulost. A zároveň k překonání omezení, jež poznamenala v mnohém ohledu jejich myšlení i chování.

Musí se otevřít postmodernímu člověku a vést s ním dialog na všech rovinách: osobní i veřejné. K tomu je třeba překonat mentorskou až zákonickou mentalitu, typickou právě pro společenství, která byla po dlouhou dobu odříznuta od problematiky civilní společnosti. Vyžaduje to od nás osvojit si znalosti a vědomosti, které by z nás učinili zajímavými partnery v dialogu s lidmi stojícími mimo církevní společenství. Nelze čekat, že se postmoderní, agnostický občan dá oslovit tradičně prezentovanou podobou křesťanské zvěsti. Příkop mezi křesťanstvím a jeho světem je hluboký. Odcizení způsobené otřesy dvou válek a dvěma totalitními režimy se dá překonat jen postupně v dialogu, v němž se také křesťané naučí rozpoznávat potřeby těch, kteří prošli osobními i společenskými traumaty. Je třeba stát solidárně na straně otřesených. Tento kříž na sebe musí umět vzít angažovaná theologie dneška.

Vedle diakonie sociální, k níž se po revoluci dopracovali celkem úspěšně takřka všechny církve u nás, je třeba usilovat také o diakonii politickou, kulturní, ekologickou. Je třeba položit velký důraz na vzdělání laiků i bohoslovců ve všech těchto oborech. Bez něho se stáváme jen zbožnými amatéry, kteří spíše odpuzují než přitahují pozornost ostatních občanů k té zvěsti, na které nám tak bytostně záleží. Hrozí nám všem nebezpečí toho, co se v staré Jednotě nazývalo malou stránkou. Duchovní kompetence křesťanů a církví se může prokázat jen v komunikaci s těmi, kdo usilují o proměnu společenských poměrů do lidštější podoby. Jde o to, aby postoje české křesťanské ekumény – a jen ta má vyhlídky na to, že obstojí – byly zároveň zbožné, věcné i moudré. Anebo jak to vyjádřil známý švýcarský bohoslovec Artur Rich: aby koncepty a návrhy angažovaných křesťanů byly zároveň lidsky i věcně přiměřené. Jen tak se může prokázat jejich nabídka jako přitažlivá alternativa v rozhovoru idejí a směrů v dnešním světě.

(několik historických průhledů k nastavení zpětného zrcátka)

Příteli Petru Šanderovi

Pro jednotlivé církve se otevřela po roce 1989 velká příležitost: zhodnotit uplynulá desetiletí bez ideologických brýlí, bez státních a stranických direktiv, bez neuložené, ale rozšířené sebecenzury, tak říkajíc svobodně. Prvotní povinností je, aby při takovém pokusu o hodnocení vyšla každá církve sama od sebe. V církevních společenstvích musí zaznít otázky typu: Jaká byla naše úloha v minulých letech? Co jsme udělali pro to, aby se v naší zemi zabránilo uplatňování bezpráví a násilí? Jak jsme obstáli ve zkoušce solidarity s postiženými? Jak jsme se dali zlákat komunistickou mírovou („mírováckou“) a sociální rétorikou? Jak jsme projevili svou odvahu, eventuálně jak jsme nedokázali čelit své vlastní zbabělosti? Jak jsme byli schopni se zabydlet v trvajícím společenském marasmu a jak jsme sami sebe i druhé byli schopni přesvědčovat o tom, že žádný odpor proti statu quo nemá cenu?

Není třeba vypočítávat všechny otázky tohoto typu. Náboženským jazykem řečeno, církve musejí provést něco jako zpytování vlastního svědomí. A jsou k tomu hned tři dobré důvody:

Zpytování svědomí, přiznání vin a hříchu, vlastní slabosti a selhání je pro křesťanství konstitutivním prvkem. S ním křesťanská víra stojí a padá;

Mají-li dostát církve své úloze ve společnosti, musejí jít v tomto směru celé společnosti příkladem. Stanou se věrohodnějšími, když nebudou zavírat oči před minulostí, byť by byla pro ně samé sebeodpudivější.

Při tomto zpytování svědomí nejde samozřejmě jen o minulost. Jde o přítomnost a především o budoucnost. Každý, a proto i církev, se musí ohlížet do minulosti. Žádná instituce, prošla-li komunistickou érou, nemůže začít stavět na zelené louce, udělat tlustou čáru za minulostí a tvářit se, že nic neexistovalo a že nyní může začít úplně znovu. Odpuštění a vykročení na novou cestu předpokládá důkladné poznání minulosti a důkladnou revizi. Mají-li mít církve budoucnost, je třeba zvážit, o co se v minulosti mohou opřít a co musí odhodit jako nepotřebnou veteš.

Nabízím několik průhledů do minulosti církve československé (husitské). Nepůjde v žádném případě o vyčerpávající studii, která by pokryla byť jen jediné období nebo byť jen jediné téma. Jedná se pouze o několik postřehů, které snad mohou posloužit k úvaze, zda stojí za to se těmito záležitostmi vůbec zabývat, a pokud ano, pak jakým způsobem. Zvolil jsem následující metodu. Připomenu tři dokumenty, jejich obsah považují za zajímavý a v nejednom ohledu za typický; navíc k těmto dokumentům přidám několik svých poznámek a otázek, které mě při jejich čtení napadaly.

První dokument, který bych rád připomněl, je Poselství II. sněmu církve československé¹, které schválilo 273 delegátů náboženských obcí 10. ledna 1946, tedy přibližně dva roky před komunistickým převratem. Poslechněte si několik krátkých citací z tohoto dokumentu, v němž se církev snaží zvážit minulost a určit své priority v současnosti:

„Právě jako křesťané považujeme za svrchovaně nutné, aby osvobozený lid byl si vědom toho, že světový fašismus byl zastírajícím manévrem imperialistického kapitalismu; že existence fašismu a jeho zmohutnění v sociální sílu má svůj původ v dějinném vývoji třídní společnosti, v jejích nutných vnitřních rozporech sociálně-ekonomických a kulturně politických. A že tudíž nebude pravého pokoje a bezpečí na světě, dokud přechod od výdělkářské společnosti ke společenskému řádu socialistickému nebude dokončen…“ (s. 1)

„Odloučivše se od historického křesťanství (sic!, pozn. autora) – pro jeho zpronevěru ideálu božího království na zemi – pochopili jsme už předtím, než krise kapitalistické společnosti vyzrála v druhou světovou válku, že ethika Ježíšova evangelia o božím kralování v lidstvu jest ethikou beztřídní společnosti. I jest nám náboženskou a mravní povinností pracovat k tomu, aby vývoj naší společnosti spěl k překonání třídního jejího rozlišení co nejuvědoměleji a urychleně.“ (s. 1)

„…vítáme jménem své církve, že naše oba národy svým osvobozením nastoupily cestu k vybudování našeho státu v republiku socialisující a socialistickou.“ (s. 1)

„Tím, že jsme si uložili naplniti současné snažení mravní a poznání vědecké duchem Kristovým, vzali jsme na sebe povinnost, aby obsah naší víry byl ve shodě s výsledky vědeckého bádání a aby nás mravně zavazoval k budování království božího a jeho spravedlnosti na zemi. Proto považujeme i výsledky vědeckého socialismu na poli sociálním a hospodářském za slučitelné s ethickými normami křesťanskými.“ (s. 2).

Uvedené citáty snad postačí jako východisko k několika poznámkám:

Za prvé: Je pozoruhodné, že reprezentanti církve převzali již dva roky před únorem 1948 ve svém oficiálním prohlášení v podstatě marxisticko-leninský výklad dějin spolu s komunistickou rétorikou.

Za druhé: Je zarážející, že reprezentanti církve ztotožňují výsledky tzv. vědeckého socialismu se zakladatelskou myšlenkou, totiž „aby obsah víry byl ve shodě s výsledky vědeckého bádání“. Je možné snadno doložit, že v roce vzniku dokumentu proběhlo několik konferencí (např. v Brně), z nichž bylo naprosto zřejmé, že tzv. vědecký socialismus nemůže přinejmenším vyčerpat všechna vědecká snažení doby a že jsou i jiné vědecké směry, které je zapotřebí vzít tehdy velmi vážně.

Za třetí: Je již na první poslech zarážející, že se v tomto prohlášení církev distancuje od tzv. historického křesťanství. Neprozrazuje tato distance neschopnost kritického rozlišení právě v tom, co je možné z minulosti přijmout a co odmítnout? Neprozrazuje tato formulace nerozvážnou distanci vůči jiným křesťanským tradicím, a tedy i jakousi labilitu církve?

Jako druhý text, který může posloužit k zamyšlení, je již poúnorový. Jedná se o článek z Českého zápasu ze 17. srpna 1950, v němž redakce informuje čtenáře o „nové úpravě poměrů“ v církevním životě. Jednalo se tehdy o vládní nařízení z června a srpna toho roku, jímž se rušily některé bohoslovecké fakulty a některé se – v duchu státní a stranické ideologie – reorganizovaly. V článku se praví: „Československá církev získává touto úpravou svou vlastní fakultu“ (Husovu československou bohosloveckou fakultu v Praze), čímž se „učitelům a kazatelům československé církve naskýtá netušená možnost plně využít požadavku státu a lidu, vésti a vychovávati mládež v řádné občany republiky lidově-demokratické“.²

Nemusí se dlouze vysvětlovat, že si zde stát tímto nařízením „kupoval“ loajalitu církve. Nařízení totiž bylo naprosto jednoznačně jedním z proticírkevních opatření, které mělo za cíl a) zrušit pluralitní katolický školský systém (především diecézní a řeholní učiliště, které byly méně státem kontrolovatelné) a b) ovládnout několik povolených škol (tedy nejen katolických) dosazením „vhodných“ a pro stát a stranu přijatelných vysokoškolských učitelů. Církev přivítala ústy svého tiskového orgánu tento protidemokratický zásah v podstatě pozitivně. Vždyť – podle jiného článku z Českého zápasu – „Obrozenému křesťanství se otvírá cesta plná úkolů. Vatikán bude potřen. Základy jeho duchovního bytí jsou podemlety, nyní zbývá už jen rozbořiti věž s obydlím posledních imperialistů na světě.“³

Poznámka k tomuto bodu:

V roce 1950 se projevila neblaze nejednota křesťanských církví. V případě československé církve se státním orgánům podařilo umně využít ještě předválečnou antikatolickou a především antivatikánskou propagandu. Je zarážející, že veliká část československé církve neprohlédla tuto taktiku („rozděl a panuj“) a dala se zneužít. Jistě se nemůže zcela pominout skutečnost, že tehdejší katolicismus se v ekumeně také právě nevyznamenával. Bylo ale již naprosto evidentní, že katoličtí biskupové, nepohodlní kněží a aktivní laici musí být odstraněni a nahrazeni mimo jiné právě proto, že se vyslovili a vyslovují proti komunismu. Připomínám, že v srpnu 1950 bylo už po přepadení klášterů a probíhaly nejrůznější procesy s tzv. vatikánskými špióny a rozvratníky. Nemůže být pochyb, že byla v této době spíše namístě solidarita, byť by byla vyjádřena pouhým mlčením. Namísto zásnub s komunistickým režimem a namísto oslav jeho dokonalosti se dalo prostě „neskočit na špek“ a aktivitu nahradit zdrženlivostí.

Třetím a posledním dokumentem, který nám umožní průhled do naší nedávné minulosti, je tentokrát studie z „komunistického pera“ s názvem Problémy církevní politiky a vědecko ateistické výchovy v (jihomoravském) kraji, která byla připravena pro schůzi předsednictva KV KSČ dne 19. května 1966⁴ a její autoři se v ní pokoušejí zhodnotit tehdejší církevní religiozitu. Jejich analýza je svým způsobem věcná a prozrazuje mnohé o tehdejší situaci jednotlivých církví nejen v určitém regionu, ale i v celém tehdejším Československu: uveďme si tu část, v níž je charakterizována československá církev:

„Význačným rysem této církve, a to jak u duchovních, tak i věřících, je náboženská vlažnost, závislost na cizí, zvláště protestantské teologii a stále klesající náboženská aktivita, více méně setrvačnost. Duchovní této církve v čele s nejvyššími jejími představiteli jsou politicky naprosto loajální (zdůraznil J.H.), což je podporováno i hospodářskou závislostí na státu. Duchovní ani věřící nepůsobí žádné potíže. Pouze jednotlivci se snaží prohlubovat víru a náboženský život.

Ekumenické snahy vatikánského koncilu jsou přijímány s nedůvěrou, v důsledku tradičních protikatolických tendencí a vědomí, že jakékoliv sblížení s katolickou církví by znamenalo konec církve československé.“ (str. 6)

Citát nás může provokovat k následujícímu komentáři i otázkám:

Za prvé: státní a komunistické úřady nelze jistě podezírat z podpory církví a zprávy a informace, které připravovaly především pro svou vlastní potřebu, je zapotřebí brát s jistou rezervou. Mám však za to, že prameny některých státních úřadů (Sekretariátu pro věci církevní, krajských a okresních církevních tajemníků a další), je možné vzít – na rozdíl od materiálů Státní bezpečnosti – jako poměrně solidní, relativně důvěryhodný pramen. O čem např. svědčí to, že v kapitole o církvi československé necítí autoři potřebu vypočítávat státu nepřátelské a režimu škodlivé aktivity, jak to činí například u římských katolíků nebo českobratrských evangelíků?

Za druhé: formulace o „naprosté loajalitě“ duchovních (jsme v roce 1966, nikoli v době teroru let padesátých!) v jednom regionu je děsivá. V celém jihomoravském kraji se v roce 1966 nenašel nikdo, kdo by stál za zmínku, byť i ne jako „nepřátelská osoba“, ale třeba jen jako osoba hodná zaznamenání pro svou aktivitu čistě náboženskou (v případě jiných církví a církevních společenství to autoři materiálu učinili).

Za třetí: loajalita k režimu je uvedena v přímé závislosti na „náboženské vlažnosti“ a jisté „setrvačnosti“, kterou státní úřady samozřejmě vítají. Na jiném místě autoři dokumentu přímo radí některým okresním funkcionářům KNV, aby nebránili zřizování malých modliteben československé církve v obcích silně katolických (např. v okresu Hodonín): tato církev je v jejich očích nejméně nebezpečná, ba více, dá se využít k protikatolickým a protiprotestantským opatřením.

Uvedené citace a stručné průvodní komentáře, jak již bylo v úvodu řečeno, nemohou v žádném případě vyčerpat celou skutečnost. Mají pouze navodit otázky, o nichž je možné mluvit a psát. Minulost vyžaduje poctivou reflexi: poctivost v tomto smyslu znamená např. uznání faktu, že přiznání se k Husovu odkazu a husitství znamená závazek, který není jednoduché naplnit. Všechny církve, včetně československé, mají své mučedníky a věrné svědky, také v uplynulých nelehkých desetiletích. Zpytování svědomí neznamená snížit jejich význam a hodnotu. Vždyť jejich svědectví bylo umožněno právě tím, že se k tomuto jistě nelehkému zpytování sami ve svém životě odhodlali.

Poznámky:

1. MZA, KNV, f. B 124, 264/I.-II.
2. Český zápas, č. 33-34, 17. srpen 1950, s. 165.
3. Český zápas, č. 10, 9. březen 1950. V tomto čísle lze nalézt např. oslavnou recenzi na skutečně otřesnou knihu A. Svobody, A. Tučkové a V. Svobodové: Spiknutí proti republice, vydanou v Praze 1949.
4. MZA, KNV, f. B 313, i.č. 50, 1971-89 (reálně 1964-76).

Jan Spousta

V únorovém čísle Getseman jsme hovořili o tom, jak lidé znají církve a náboženské společnosti. Na základě výzkumu ISSP 1999, uskutečněného loni na zadání Sociologického ústavu ČAV agenturou SC & C (1224 dotázaných), jsme konstatovali, že naprostá většina lidí zná římskokatolickou církev a alespoň tři čtvrtiny lidí také jehovisty, evangelíky a husity. Podívejme se nyní na další výsledky stejného výzkumu.

Znalost náboženských představitelů

Tazatelé předčítali respondentům seznam vybraných představitelů a zapisovali, zda dotazovaný dotyčného církevního reprezentanta zná či nikoli. Samozřejmě bylo nutné se při sestavování seznamu omezit pouze na hlavní a nejznámější reprezentanty, vedoucí představitele církví nebo veřejně známé osobnosti. Navíc šlo pouze o domácí osobnosti, takže o papežovi nebo dalajlámovi informace nemáme. Celkem bylo zkoumáno jedenáct jmen, jež byla předkládána v abecedním pořadí. Jak dopadly výsledky?

Z grafu 1 je patrné, že nejznámějšími reprezentanty křesťanství jsou v naší zemi kardinál Vlk, biskup Malý a kněz profesor Tomáš Halík. Asi nikoli náhodou vesměs v Praze sídlící, mediálně aktivní a římskokatoličtí reprezentanti. Zajímavá je pozice zemského rabína K. Sidona – přesto, že jeho náboženská společnost je u nás bohužel početně již zanedbatelná, dokázal se vahou své osobnosti a mediálním umem vyšvihnout vysoko nad představitele církví o dva řády početnějších. Pan rabín nám opět dokazuje, že ani ve veřejném vlivu neznamená numerická početnost vždy rozhodující výhodu.

Graf 1 -Znalost náboženských představitelů

Zdroj: ISSP 1999, SC & C

Výzkum se konal v květnu 1999, krátce po zvolení Jany Šilerové olomouckou biskupkou CČSH, což byla událost poměrně dobře prezentovaná v médiích. Přesto tato jediná žena, již bylo možno do seznamu zařadit, v něm nezaujímá příliš čelné místo. Obraz křesťanství u nás je dosud přespříliš maskulinní. To není problém pouze sester v Kristu, ale nás všech věřících bez ohledu na pohlaví. Patriarchální a výhradně mužské organizace se totiž pomalu začínají stávat nápadnými výjimkami v emancipované společnosti. Nápadnými spíše v negativním smyslu.

Podívejme se dále, jak obdobná analýza vypadá ve skupinách podle náboženské příslušnosti (viz tabulka 1).

Tabulka v prvním sloupci udává procento znalosti v celé populaci, jak je zobrazeno na předchozím grafu. Další čísla jsou poměrová procentuální navýšení či snížení oproti celé populaci. Jestliže tedy např. Josef Špak byl v celé populaci znám necelým deseti procentům lidí, a mezi římskými katolíky byla znalost jeho osoby ohodnocena počtem o čtvrtinu (tj. 25 %) větším, (přesně 11,7 %), objeví se u jeho jména ve sloupci „římští katolíci“ číslo + 25.

Tabulka 1 - Znalost a vzdělání respondenta

	Známost (celá populace)		Poměr vzhledem k celé populaci (v procentech, skupiny dle vyznání)
Osobnost		římští katolíci	jiné	bez vyznání
Miloslav Vlk	88,1%	+7	+6	-8
Václav Malý	70,9%	+16	+5	-17
Tomáš Halík	54,4%	+15	-3	-14
Karol Sidon	43,6%	-4	+15	+1
Jan Graubner	28,4%	+43	-14	-41
Daniel Herman	22,3%	+36	-37	-29
Svatopluk Karásek	16,7%	+21	+36	-28
Pavel Smetana	15,1%	+34	0	-34
Jana Šilerová	12,4%	+18	+24	-22
Ivan O. Štampach	11,1%	+22	+10	-24
Josef Špak	9,4%	+25	+1	-25
počet dotázaných	1221	559	103	559

Zdroj: ISSP 1999, SC & C

Také tato tabulka ukazuje vynikající schopnosti K. Sidona oslovit i lidi, kteří se nehlásí ke stejné víře jako on. Opačným případem je arcibiskup Graubner: mimo okruh vlastní církve je tento významný římskokatolický hodnostář znám poměrně málo. Zajímavé je také, že římští katolíci nejsou vůbec špatně informováni o vedoucích představitelích jiných církví – přinejmenším vycházejí ze srovnání lépe, než bychom předem čekali. Snad se tu ukazují pozitivní příznaky ekumenického ducha mnoha římskokatolických médií doby po druhém vatikánském koncilu.

Dále se můžeme ptát, jak vypadá znalost představitelů církví podle vzdělání respondentů. Dá se očekávat, že lidé s vyšším vzděláním budou mít vyšší znalost, protože mají lepší přístup k informacím a dokáží je lépe zpracovat. Přesto existují zřetelné rozdíly mezi jednotlivými náboženskými lídry (viz graf 2 na následující straně).

Někteří z představitelé, zejména M. Vlk, a do jisté míry i V. Malý a J. Špak, jsou v podstatě stejně dobře (či stejně špatně) známi všem respondentům bez ohledu na vzdělání. Naopak T. Halíka a K. Sidona si obzvlášť dobře zapamatovali hlavně vzdělanější lidé, disponující alespoň středoškolským vzděláním. D. Herman je pak co do znalosti jeho osoby vyloženě „vysokoškolský“ typ – pravděpodobně ho v jeho roli tiskového mluvčího znají hlavně ti, kdo pozorně čtou zprávy v novinách.

Graf 2 - Znalost a vzdělání

Zdroj: ISSP 1999, SC & C

Hodnocení náboženských představitelů

Respondenty, kteří znali některou ze zkoumaných osobností, potom tazatel vyzval, aby ji ohodnotili na stupnici od 1 (nejnižší hodnocení) do 7 (nejvyšší hodnocení). Výsledky, které přitom byly získány, samozřejmě nejsou plně srovnatelné, protože každou osobnost hodnotila jiná skupina respondentů, a ti si ji mohli zapamatovat zčásti právě proto, že s jejími názory nesouhlasí. Přesto stojí za to si průměrná hodnocení porovnat (viz tabulka 2 a graf 3 na další straně).

Tabulka 2 - Hodnocení náboženských osobností

	počet hodnotitelů	průměrné hodnocení (škála 1 až 7)
Václav Malý	717	5,2
Miloslav Vlk	877	5,0
Jan Graubner	240	5,0
Tomáš Halík	523	4,8
Karol Sidon	367	4,6
Daniel Herman	189	4,3
Svatopluk Karásek	133	4,3
Pavel Smetana	116	4,3
Jana Šilerová	85	3,9
Odilo Ivan Štampach	71	3,7
Josef Špak	54	3,1

Zdroj: ISSP 1999, SC & C

Graf 3 - Porovnání průměrných hodnocení

Zdroj: ISSP 1999, SC & C

Nejlépe hodnocenými představiteli církví tedy jsou v těsném závěsu tři římskokatoličtí biskupové. Naopak nejhůře byli hodnoceni představitelé CČSH a teolog Štampach (poznamenejme, že v té době ještě neohlásil přestup do starokatolické církve). Je však nutno vidět, že tyto reprezentanty hodnotilo zdaleka nejméně lidí.

Obliba Jana Graubnera je založena v podstatě pouze na hodnocení jeho spoluvěrců z římskokatolické církve, protože mimo ni není – jak již víme – příliš dobře znám. Tomu odpovídá i malý počet těch, kteří ho hodnotili. Nejšíře akceptovanou osobností ze seznamu je Václav Malý, kterého nejlépe hodnotí i lidé mimo katolickou církev.

Tabulka 3 - Hodnocení osobností dle vyznání respondentů

	římskokatolíci		jiné vyznání		bez vyznání
Osobnost	Hodn.	N	Hodn.	N	Hodn.
Václav Malý	5,4	400	5,6	70	4,7	247
Miloslav Vlk	5,5	467	4,6	74	4,4	335
Jan Graubner	5,4	180	3,5	18	4,0	42
Tomáš Halík	5,1	297	4,4	46	4,4	180
Karol Sidon	4,8	167	4,7	31	4,5	169
Daniel Herman	4,8	128	3,5	11	3,3	50
Svat. Karásek	4,0	76	4,7	21	4,5	36
Pavel Smetana	4,5	73	4,7	15	3,5	28
Jana Šilerová	3,9	47	4,5	11	3,7	26
Odilo I. Štampach	4,0	41	3,1	9	3,4	21
Josef Špak	3,4	31	2,6	6	2,8	17

Zdroj: ISSP 1999, SC & C

Je patrné, že existují typy reprezentantů „intelektuálních“ (Sidon, Karásek, Smetana), které hodnotí lépe lidé vzdělanější, a typy „lidové“ (Graubner), kteří naopak mají lepší hodnocení od respondentů bez formálního vzdělání. Z hlediska římskokatolické církve není příliš příznivé, že mluvčí D. Herman není právě intelektuály hodnocen příliš příznivě, poněvadž právě tato složka společnosti nejvíce ovlivňuje veřejné mínění.

Tabulka 4 - Hodnocení osobností dle vzdělání respondentů

	ZŠ		vyučen		SŠ		VŠ
Osobnost	Hodnoc.	N	Hodnoc.	N	Hodnoc.	N	Hodnoc.	N
Václav Malý	5,6	140	5,0	277	5,2	227	5,2	71
Miloslav Vlk	5,2	175	5,0	340	5,0	281	4,8	79
Jan Graubner	5,9	55	4,8	92	4,9	61	4,3	31
Tomáš Halík	4,9	88	4,6	172	5,0	190	4,8	69
Karol Sidon	3,6	37	4,4	123	4,9	148	5,0	58
D. Herman	4,4	32	4,2	70	4,8	52	3,9	35
Svat. Karásek	3,3	21	3,9	37	4,9	48	4,5	26
P. Smetana	3,5	18	3,8	41	4,7	36	5,1	21
Jana Šilerová	3,5	16	3,4	24	4,5	28	4,6	16
I. Štampach	2,6	14	3,1	21	4,8	21	3,9	16
Josef Špak	2,0	8	3,3	23	3,5	12	3,1	10

Zdroj: ISSP 1999, SC & C

Graf 4 - Hodnocení osobnosti podle vzdělání respondentů

Zdroj: ISSP 1999, SC & C

Dalším tématem, které lze z hodnocení představitelů odečíst, je souvislost mezi sympatiemi k jednotlivým náboženstvím a sympatiemi k jejich představitelům. Takzvané koeficienty determinace, obsažené v tabulce 5, vyjadřují, nakolik je silný vzájemný vztah mezi sympatií k náboženství a sympatií k představiteli.

Tabulka 5 - Sympatie k náboženstvím a k jejich představitelům. Koeficienty determinace R2.

	Křesťanství	Židovství	C. Česk. hus.	Čes. c. ev.	Prav. c.	Řím. kat. c.
Jan Graubner	16%	10%	5%	8%	12%	22%
Tomáš Halík	14%	8%	3%	5%	6%	13%
Daniel Herman	19%	13%	2%	5%	11%	28%
Svatopluk Karásek	0%	6%	6%	14%	5%	0%
Václav Malý	20%	10%	10%	9%	7%	15%
Karol Sidon	4%	13%	2%	6%	4%	3%
Pavel Smetana	2%	14%	9%	23%	15%	4%
Jana Šilerová	0%	10%	11%	17%	5%	1%
Josef Špak	2%	4%	1%	5%	5%	3%
Odilo Ivan Štampach	6%	7%	1%	7%	3%	3%
Miloslav Vlk	17%	4%	2%	4%	3%	26%

Zdroj: ISSP 1999, SC & C

Typickými představiteli křesťanství jsou pro naše křesťanské spoluobčany V. Malý a D. Herman. Čím je někomu sympatičtější křesťanství, tím jsou mu zpravidla sympatičtější i oni. Dále sem patří i M. Vlk, J. Graubner a T. Halík. Zajímavé je, že sympatie k židovství sice souvisejí se sympatiemi ke K. Sidonovi, stejně silně však i se sympatiemi k několika křesťanským představitelům. Zjevně zde hrají roli především „ekumenické“ sympatie lidí s křesťanským zázemím, protože skutečných židů je již jen málo. Zajímavé je, že J. Špak, tehdy husitský patriarcha, se zřejmě netěšil žádné zvláštní přízni sympatizantů CČSH. Evangelicky orientovaní lidé podle očekávání preferují P. Smetanu, ale silné jsou i sympatie k J. Šilerové. Ta má tedy dobrou pozici pro navazování ekumenických vztahů směrem k věřícím ČCE. Reprezentanty katolické církve v očích katolicky smýšlejících lidí jsou pak především D. Herman a M. Vlk, tedy skutečně lidé pověření reprezentováním této církve.

Další možností je zkoumat hodnocení vybraných osobností podle názoru respondentů na existenci Boha. To umožňuje odlišit mezi českými reprezentanty náboženství typy „církevní“, kteří požívají výrazně vyšší autority mezi věřícími než navenek, a typy „misijní“, kteří dokáží oslovit i lidi, kteří nevěří nebo pochybují (viz tabulky 6a, 6b a graf 5 na další straně).

Data naznačují, že relativně dobře schopni působit mimo prostředí církevně věřících jsou například S. Karásek a K. Sidon. Snad i pro své konvertitství dokáží zřejmě nalézt vhodná slova zejména pro skupinu lidí věřících v jakousi vyšší moc. Naopak vyloženě „církevním“ typem je D. Herman. Ten mezi lidmi věřícími bez pochybností patří mezi nejoblíbenější představitele, zatímco u lidí stojících svým přesvědčením mimo náboženskou tradici oblíben není.

Tabulka 6a - Hodnocení a názor na existenci Boha (hodnocení)

HODNOCENÍ	nevěřím v Boha	nevím, zda Bůh je	existuje vyšší moc	někdy věřím	s pochyb- nostmi věřím	věřím a nepo- chybuji
Václav Malý	4,2	4,8	5,4	4,8	5,4	5,9
Miloslav Vlk	4,3	4,2	5,0	5,0	5,4	5,9
Jan Graubner	3,9	4,2	4,9	3,5	5,2	5,7
Tomáš Halík	3,7	4,5	5,1	4,3	5,0	5,3
Karol Sidon	4,2	4,1	4,9	4,4	4,7	5,1
Daniel Herman	3,1	2,8	4,1	4,4	4,4	5,5
Svatopluk Karásek	3,8	2,6	5,1	3,3	3,8	4,8
Pavel Smetana	3,5	2,3	4,3	3,3	3,8	5,4
Jana Šilerová	3,7	3,2	4,4	2,9	4,1	4,3
Odilo Ivan Štampach	3,2	2,3	4,0	2,5	2,7	5,0
Josef Špak	2,8	2,7	4,3	2,7	2,4	4,2

Zdroj: ISSP 1999, SC & C

Tabulka 6b - Hodnocení a názor na existenci Boha (počet odpovědí)

POČET	nevěřím v Boha	nevím, zda Bůh je	existuje vyšší moc	někdy věřím	s pochyb- nostmi věřím	věřím a nepochybuji
Václav Malý	127	64	169	78	112	163
Miloslav Vlk	158	101	207	100	130	178
Jan Graubner	32	20	27	16	52	89
Tomáš Halík	87	52	129	43	80	128
Karol Sidon	75	41	108	30	50	63
Daniel Herman	29	12	44	10	37	56
Svatopluk Karásek	15	7	25	11	32	43
Pavel Smetana	13	7	26	8	23	39
Jana Šilerová	14	8	13	7	24	19
Odilo Ivan Štampach	10	5	11	4	16	24
Josef Špak	11	8	5	4	14	11

Zdroj: ISSP 1999, SC & C

Graf 5 - Hodnocení a názor na Boha

Zdroj: ISSP 1999, SC & C

Co říci závěrem? Míra známosti a popularity samozřejmě není spolehlivým měřítkem mravní nebo náboženské kvality. V dnešním světě je však předpokladem úspěšného šíření jakéhokoli poselství mediálními kanály, a tím k udržování povědomí o nějakém tématu mezi širokými vrstvami národa. Podle výzkumu, který jsme uvedli, je hodnocení našich čelných náboženských představitelů většinou neutrální nebo kladné. To je pozitivní zpráva. Jejich známost však často není velká. Zejména menšinové náboženské skupiny s výjimkou židovské obce mají velké problémy se prezentovat. České náboženství také postrádá více osobností, které by dokázaly oslovit i nenáboženské publikum, a to specificky náboženskou zvěstí.

Tiskové sdělení hnutí My jsme církev

Hnutí My jsme církev (Wir sind Kirche) vyzývá k tomu, aby 13. a 14. května 2000 v kostelích kázali laici.

Hnutí církevního lidu touto akcí i letos vyzývá všechny farnosti, aby 13. a 14. května daly ženám a mužům své obce možnost kázat během všech bohoslužeb, včetně eucharistických.

Toto laické kázání má vyjádřit, že charisma kázat není darem a úkolem vyhrazeným kléru. Ježíš nechtěl „církev dvou stavů“. Mluvil o „královském kněžství“ všech věřících. Všichni mají obci sloužit svými charismaty a dary a „vzájemně se napomínat“ (Řím 15,14). A již apoštol Pavel píše: „Když se shromažďujete, jeden má žalm, druhý slovo naučení, jiný zjevení od Boha, ještě jiný promluví ve vytržení a další to vyloží.“ (1 Kor 14,26)

„V mnoha obcích se různé formy laického kázání praktikují již dlouho při různých příležitostech a je s nimi velmi dobrá zkušenost,“ informuje Christian Weisner z celoněmeckého týmu církevního lidového hnutí My jsme církev. „Laické kázání obohacuje hlásání evangelia o aspekty, v nichž lid církve vykazuje obzvláštní kompetenci, a má vydávat svědectví o osobních zkušenostech víry. Laickým kázáním neusilujeme o to, zbavit faráře a jáhny moci, avšak chceme jim odlehčit pro jiné důležité úlohy pastorace. Výzva k laickému kázání však je také zřetelným vystoupením proti nesmyslným ustanovením současného církevního práva (před nedávnem „obohaceného“ o ustanovení zakazující katolickým laikům kázat v rámci eucharistické slavnosti – pozn. překl.).“

Počet obcí bez kněze je již dnes velký a bude i nadále rychle růst. Kdo nechce tyto obce jednoduše přenechat svému osudu, musí je připravit na život bez kněží. To nepůjde ze dne na den, protože odpovědnost z sebe samé musí teprve vyrůstat v mnoha obcích, zbavených církevním kodexem svéprávnosti.

Laické kázání je krokem k realizaci prvního požadavku petice hnutí My jsme církev, jež obsahuje výstavbu bratrské a sesterské církve, rovnocennost všech věřících a překonání propasti mezi klérem a laiky.

Církevní a biblická tradice kázání a konkrétní postup k zavedení laického kázání je vysvětlen v materiálu, který lze bezplatně vyžádat na následující adrese:

„Wir sind Kirche“
Hildesheimer Str. 103
D-30173 Hannover

tel.: +0049-511-800010
fax : +0049-511-9886050,

www url: www.wir-sind-kirche.de

e-mail: wskweisner@aol.com

Hannover, 25. dubna 2000. Přeložil JaS.

Paraša, neboli liturgické čtení synagogy, týdne od 19. – 25 adaru II roku 5760 podle židovského kalendáře, t.j. 26.3-1.4. 2000 podle křesťanského kalendáře, se jmenovala š´míní (Lv 9, 1-11, 47). Název se odvíjí od úvodní věty hebrejského textu: Vajhí bajóm haš´míní, „Stalo se osmého dne“. Tudíž Š´míní znamená „osmý“.

Mnohotématičnost této parašy je zjevná i zde. Uvedený blok Lev 9, 1-11, 47 obsahuje minimálně tři tématické okruhy, které by si zasloužily samostatný výklad. Jsou jimi: I. 9, 1-24 (popisuje událost první obětní služby Mojžíšova bratra Árona a jeho synů); II. 10, 1-20 (stanoví podmínky rituální čistoty chrámových služebníků); III. 11, 1-47 (udává seznam čistého a nečistého jídla). Soustředíme se na poslední z nich.

Verš 11, 47 říká: „Je nutno rozlišovat mezi nečistým a čistým, mezi živočichy, kteří se smějí jíst, a těmi, kteří se jíst nesmějí.“ Není třeba rozvažovat dlouho, která zvířata je dovoleno jíst a která ne. Text 11. kapitoly nabízí podrobný výčet košerových a nekošerových druhů zvířat. Zvířata nečistá (nejedlá) jsou tato: velbloud, daman, zajíc, vepř; dále vše, co je v moři, potocích a řekách a je bez šupin (chobotnice, kraby, krevety, úhoři, hadi, štíři…); dále orel, orlosup, mořský orel, luňák, různé druhy jestřábů, havranů, sokolů a volavek, pštros, sova, racek, kulich, kormorán, výr, sova pálená, pelikán, mrchožrout, čáp, dudek, netopýr; dále létající čtyřnohý hmyz; dále zvířata s rozdělenými (ne úplně rozpolcenými) kopyty; dále čtyřnozí živočichové, co chodí po tlapách: lvi, medvědi, kočky, psi; dále krysy, myši, ještěrky, gekoni, scinkové, chameleón. Kromě uvedených druhů zvířat a hmyzu není dovoleno jíst zdechliny. Naproti tomu zvířata čistá (jedlá) jsou všechna ta, která nejsou uvedena jako nečistá. Jsou jimi například tato zvířata: všechno, co má rozdělená kopyta a přežvýká (kromě výše uvedených coby nečistých) – gazela, jelen, antilopa; různé druhy kobylek, jako arbe, soleám, chargeol, chágáb. Text ve výčtu (ne)jedlých druhů neopomene dodat: člověk se neznečistí jen jídlem uvedených druhů, ale už i dotykem.

Běžný konzument, který není žid a nejí výlučně košerovou (předepsanou a dovolenou) stravu, se nad výčtem zakázaných jídel pozastaví – a možná i zesmutní. Úhoř, krab, chobotnice, kreveta či zajíc jsou vyloženými lahůdkami a zpestřují menu kuchyně americké, francouzské i české. Mezi nečistá zvířata patří i „miláčci“ dětí jako psi, kočky, myši, morčata, norci či králíci. Kočka a pes jsou dnes pokládány za členy rodiny, se kterými se všichni rádi mazlí, zatímco ve starozákonní době byl zakázán už i dotek. Proč tedy ta přísnost? Mýlil by se každý, kdo by chtěl najít odpověď na tento zákaz ve škodlivosti jejich masa, neestetičnosti a neetičnosti jejich pěstění. Důvod je výlučně náboženský.

Čistá zvířata jsou jednak ta, která lze přinést B-u coby oběť, zvířata prvorozená a zvířata oddělená coby desátý díl ze stáda, a jednak zvířata, která nebyla obětním zvířetem některého z pohanských kultů. Text paraši (a ani žádný další) neuvádí podrobný seznam košerové zvěře. Ten lze stanovit pouze per viam negationis. Dovoleno je to, co není zakázáno.

Kultické pozadí nečistých zvířat vynikne zvláště na následujících čtyřech zvířatech: velbloud, zajíc, vepř a daman. Velbloud bylo obětní zvíře v syrském kultu. Sloužil jako slavnostní pečeně při obětech Arabům i Peršanům. Zajíc byl pokládán za posvátný zvláště mezi Araby. Zaječí nebo králičí hlava, nožka či ocas se nosívaly coby amulety. Vepř byl obětním zvířetem v Kenaanu a posvátným v Sýrii v kultu Adonise-Tamúze. V Řecku, Egyptě a Babylónii byl obětován božstvu plodnosti. Římané jej zabíjeli při uzavírání smluv; jeho vyobrazení na korouhvi bylo pokládáno za symbol míru. Jeho kosti a zuby se nosily jako amulety, jeho maso bylo doporučeno jako lék proti nemocem, o štětinách se věřilo, že mají kouzelnou moc. Daman je kopytník a přežvýkavec. Byl v úctě v Sýrii. – Nejen požívání, ale i pouhý dotyk člověka znečišťuje. Činí ho nezpůsobilým pro bohoslužbu, a tím pro styk s Bohem.

Židovská tradice jakoby pozapomněla náboženské pozadí tohoto dietního zákazu, a důvody, které pro dodržování přikázání uvádí, nejsou odpovědi na otázku po faktu, ale na otázku po záměru jeho dodržování.

Rabbi Jehuda Appel učí: jídlo je medium myšlení, řeči a činu, které člověka pozvedá. Myšlením je jídlo přijímáno jako prostředek, jímž je naplňována boží vůle. Řečí člověk nad jídlem vyslovuje požehnání. A čin je jezení samo, které s vděčností přijímá jako dar od Všemohoucího. – Důvody, proč přežvýkavci a kopytníci náleží do kategorie košerové stravy, lze podle Appela přijmout, chápeme-li obě podmínky symbolicky: přežvýkání coby zvrácení stravy z bachoru zpět mezi čelisti připomíná lidskou potřebu přezkušovat vlastní činy a jejich zpětnou reflexi. Obě aktivity jsou podmínkou pro nabytí moudrosti. Rozpolcené kopyto je pro člověka stálým varováním, aby byl ve všem všudy celistvou, nerozpolcenou osobností. – Čtyři výběrová zvířata jsou nečistá z těchto příčin: velbloud je vzor pyšného chování, prase představuje pokrytectví, zajíc modloslužbu a daman lakotu. Naproti tomu nejvíce košerovou stravou je ryba. Nemusí být rituálně zabita a její krev odvedena z těla. Navíc, v období před potopou (Gen 6, 9-8, 22) ryba bylo neposkvrněné stvoření. Ryba je v kabalistické literatuře symbolem cadika, spravedlivé osoby, protože je tvorem bez víček. Zatímco slabý člověk musí mhouřit svá víčka při pohledu na nevhodné věci, jevy a události, cadik (jako by měl rybí oči) na ně může hledět bez obav, že se při pohledu na ně poskvrní. – Je jasné, že židovská tradice v jídle spatřuje obrovskou příležitost k sebeposvěcení. Jídlo je právě v jeho limitované, dietní podobě svatým činem. Je chováním s přísně danými pravidly, které ho vynáší do vyšší duchovní sféry.

Další pohled, rovněž biblický, na přísný dietní jídelníček uvedený v paraše Š´míní dává text Matoušova evangelia (15, 11). Z úst Ježíšových zaslechneme tento výklad: „Ne co vchází do úst, znesvěcuje (= znečišťuje) člověka, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje“. Text lze upřesnit pomocí předchozího sdělení (12, 35) takto: „Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré; zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé“. – Právem lze předpokládat, že košerová strava z Lev 11. kapitoly byla Ježíšovou celoživotní potravou. I jemu byla cestou posvěcení sebe sama, prostředkem k naplňování boží vůle a neustálou výzvou k žehnání a vděčnosti. Přesto jeho slova jakoby tuto cestu popírala. Toto „jakoby“ je zavádějící, není-li poznáno jako scestné. Ježíš ve svém výkladu nemluví o cestě do vyšších duchovních sfér, jíž je košerový jídelníček, ale o cíli této cesty, jímž je proměněné, milující, láskyplné srdce. Mezi cestou a cílem je tak hluboká propast jako mezi potravou a láskou. Cesta = potrava je kvalitativně na míle daleko od cíle = láska.

Cesta pro nežida je cesta mezi mantinely, vymezenými textem Levitiku a Ježíšovým výkladem. Zákon dietní stravy je výzvou: posvěcujte se každou stravou. Na rovině myšlení je prostředkem naplňování boží vůle – být zdravý, silný a vitální. Na rovině řeči je jídlo možností B-u žehnat, a na rovině činu je příležitostí jak se scházet s druhými a jak mu společně děkovat. Naproti tomu Ježíšovo slovo je stálým varováním před zbožštěním jídelního rituálu. Míří k obnově srdce, jehož náplní je láska, a ne tuk z košerové zvěře.

-js-

O velikonoční neděli večer se v pražském Vinohradském sboru ČCE konalo slavnostní odhalení pětidílného obrazového cyklu mistra Miroslava Rady. Z průběhu setkání bylo zřejmé, že se nejedná o běžnou slavnost spojenou s předáním díla a poděkováním autorovi. V kalvínském bohoslužebném prostoru dosud obrazy nebývají s ohledem na Ex 20, 4-5 („Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho…“) a související místa. Překonat tuto tradici vyžaduje velkou odvahu a víru ve smysluplnost takového kroku. Farář Jaromír Dus, který nás setkáním provázel, se o to více než deset let pokoušel. Současné staršovstvo Vinohradského sboru o umístění obrazů rozhodlo, ačkoli nikoli nevýznamná část sboru s tím doposud nesouhlasí.

Setkání bylo promyšleně koncipováno, aby co nejvíce otupilo hroty nesouhlasu části sboru. Pozdravy zahraničních reformovaných farářů, kteří svědčili o zkušenostech s obrazy mistra Rady ve svých sborech, svědectví Jaromíra Duse a zejména vyznání Miroslava Rady k tomu přispělo. Pro mistra Radu nebyla práce běžnou zakázkou, ale především duchovním dílem, podobně jako je tomu u východních ikonopisců. V tomto sboru vyrůstal a dlouhá léta přemýšlel, jak přispět svým charismatem ke svědectví božího slova, které je zde hlásáno. Až ve zralém věku, i když ještě při plné síle, se mu to zdařilo. Není to zdaleka jeho první ztvárnění biblických motivů v bohoslužebném prostoru, ale zřejmě nejvýznamnější. Jednak rozsahem díla (střední deska pětidílného cyklu má úctyhodné rozměry 6,6 x 2,4 m), jednak tím, že Vinohradský sbor je jakousi „vlajkovou lodí“ naší největší evangelické církve. Členy sboru je několik profesorů ETF UK, konají se zde synody a další celocírkevní shromáždění, prostor slouží jako koncertní síň i jako sál pro jiné „sekulární“ aktivity.

Do vkusně vypraveného katalogu obsahujícího barevné reprodukce všech obrazů napsal Jaromír Dus, že jedním z motivů, proč obrazy umístit, jsou důvody ekumenické. Určitě ano, i když podle mého názoru ne tolik tím, že se evangelické pojetí v této oblasti opět přiblíží ke starokřesťanskému, které se zachovalo v mnoha církvích Východu i Západu. Spíše tím, že české evangelictví ukazuje svoji ochotu k obrácení, k opouštění všelijakých „neměnných tradic“. To je inspirující např. pro katolíky, kteří budou muset najít odvahu opustit mnoho podobných „tradic“ (či dokonce „Tradic“), jako např. povinný celibát, který se váže na kněžskou službu, či odepírání některých služeb v církvi ženám. Nicméně si myslím, že dopad v samotné ČCE je ještě významnější.

Rovněž vliv na sekulární publikum je velký. Vyučuji nauku o liturgii na Vyšší sociálněpedagogické a teologické škole Jabok, kde řada studentů nemá přímou zkušenost s životem v církvi. Na otázku, co je jako náhodné účastníky bohoslužby nejvíce zaujme, odpovídají, že prostor, do kterého přicházejí, a jeho výzdoba. Zpočátku jsem byl překvapen, protože jsem si myslel, že to budou lidé, kteří se shromažďují, slovo, které je kázáno, či hudba, kterou slyší. Vliv architektury a výtvarného umění vůbec je však větší, než jsem si byl ochoten připustit. I když ani podle současného římskokatolického učení vyjádřeného v liturgické konstituci Sacrosanctum concilium kostel nikterak přímo nepřispívá k přítomnosti Krista v liturgii. (Ta je vyjádřena skrze shromážděnou obec, předsedajícího kněze, boží slovo a eucharistický chléb a víno.) Kostel je však symbolem živé církve, a to není málo. Kostel vyjadřuje, jací jsou ti, kdo se v něm scházejí, jak věří, jaká je jejich spiritualita. Pochopitelně v průřezu více generací, protože životnost budovy je obvykle mnohem větší než délka lidského života.

Záměrně nepopisuji, co je námětem obrazů, protože se domnívám, že stojí za to je shlédnout. Možná ani jedna návštěva nebude stačit. Jsou plné symboliky, ovšem symboliky racionální, uchopitelné. Významem bych dílo přirovnal, i když se jedná o zcela jiný námět i jinou techniku, ke křížové cestě mistra Karla Stádníka v římskokatolickém kostele v Praze na Lhotce. Obě díla vtiskla prostorům, kde se nalézají, nový ráz. Obě díla jsou vytvořena výtvarníky hluboce žijícími z víry. Obě díla přinášejí zcela nové pohledy, staví se proti dosud zažitým konvencím.

Věřím, že tak jako lhotecká křížová cesta přitáhla množství lidí a obohatila jejich křesťanský obzor, tak tomu bude i v případě obrazů mistra Miroslava Rady.

Pavel Hradilek

Pro společný postoj členů obce při bohoslužbě uvádí misál výjimečně málo pravidel. Je to pochopitelné, když si uvědomíme, že misál je navržen pro obce na celém světě. Všeobecné pokyny k římskému misálu věnují této otázce jen několik řádek (VPŘM 20-22), které především vysvětlují, že „společné postoje, které všichni účastníci zachovávají, jsou znakem vzájemného společenství a jednoty shromáždění“ a tím „vyjadřují smýšlení a city účastníků“. Zůstává tedy úkolem jednotlivých zemí „přizpůsobit společné pohyby a postoje národním zvyklostem“ tak, aby „odpovídaly smyslu a charakteru jednotlivých částí mešní liturgie“.

Stání vyjadřuje úctu, ale také radost, připravenost naslouchat a otevřít se. Je to postoj bdělosti. Pro rané křesťanství je to běžný postoj při modlitbě a při bohoslužbě (L 18, 11; 22, 46). V tomto postoji se stání zároveň chápe i jako zpřítomnění zaslíbené budoucnosti (Zj 7, 9). Tak je přímo zakázáno klečet v neděli, po padesát velikonočních dnů do Letnic a při eucharistii. Stání je typickým velikonočním postojem, neboť osvobození od hříchu a smrti skrze Kristovo velikonoční tajemství vysvobodilo věřící z otroctví, takže již nemusejí zaujímat postoj poníženosti. Stání je také postojem těch, kdo očekávají Kristův druhý příchod, neboť před tváří Syna člověka obstojí vzpřímeně pouze ti, kteří se nemusejí obávat jeho spravedlnosti (Mal 3, 2). A konečně ve stoje vyjadřují svůj dík vyvolení v nebi (Zj 7,9; 15,2).

Ve východní liturgii vyzývá jáhen také dnes před rozhodujícími okamžiky bohoslužby obec ke společnému vyjádření úcty povstáním. Teprve s proměnou chápání liturgie na Západě jako záležitosti kleriků, na níž se už laici aktivně nepodílejí, bylo stání stále více omezeno na službu u oltáře. Věřící, kteří byli od středověku v průběhu bohoslužby odkázáni na soukromou modlitbu, dávali při tom přednost klečení. Stání zůstalo jako výraz úcty při příchodu a odchodu kleriků a při zvěstování evangelia.

Nový misál proto také vyjadřuje přání, aby stání opět získalo na významu při eucharistické slavnosti. Je doporučováno od začátku vstupního zpěvu až ke vstupní modlitbě, při zpěvu Aleluja před evangeliem a při četbě evangelia, při vyznání víry a při přímluvách, pak od modlitby nad dary až do konce eucharistie. Druhá eucharistická modlitba zcela jasně říká: „Vzdáváme díky za to, že smíme před tebou stát a můžeme ti sloužit“.

Sedění je postoj meditace a připravenosti naslouchat, jak je doloženo již záhy u posluchačů kázání (Sk 20, 9). Je to také postoj učitele a předsedajícího. Proto také vede biskup liturgii ze svého stolce (katedry), kněz bohoslužbu slova a závěrečnou část eucharistické slavnosti ze svého sedadla. Německý název pro kazatelnu „Predigtstuhl (=kazatelský stolec)“ naznačuje, že tomu nemůže být zas tak dávno, kdy kazatel obvykle seděl. Nový misál stanovuje sedět při čteních před evangeliem, responsoriálním žalmu, při homilii a přípravě darů, a podle okolností též při posvátném mlčení po přijímání.

Pro klečení se naproti tomu uvádí pouze toto: „(Věřící) ať pokleknou při slovech ustanovení, není-li to ztíženo nedostatkem místa, množstvím přítomných či jinými rozumnými důvody“ (VPŘM 21). Klečení, které bylo do římské liturgie přejato podle germánského obyčeje, vyjadřuje pokoru, pokání a uctívání. Modlitba v kleče je všeobecným postojem člověka, který dosvědčoval i Ježíš (Mk 14, 35; L 22, 41). Postoj klečení nebo padání na tvář vyjadřuje poníženost před Bohem. Je to hold panovníkovi jako při uctívání kříže na Velký pátek. Ten ale vyrostl především z vědomí vlastního hříchu a charakterizuje pak kající a naléhavou prosebnou modlitbu. Tento postoj je při bohoslužbě obce spíše výjimkou, zatímco při osobní modlitbě jednotlivce je velmi rozšířený. Emil J. Lengeling dokonce říká: „Klečení, které je u nás obvyklé při slovech Tvou smrt zvěstujeme…, po slovech ustanovení a potom až k závěrečné doxologii, se zrovna nehodí k charakteru aklamace a ke kněžské důstojnosti obce, která je vyjádřena anamnezí, předložením darů a doxologií.“ Zvyk západní církve klečet při uctívání eucharistie, při slovech ustanovení a při přijímání je v každém případě poměrně nový. Protože řada čekajících na přijímání a přijímání na ruku sotva umožňuje přijímat vkleče, stalo se v našich obcích stání při přijímání eucharistie opět samozřejmostí. Neměl by to být také postoj těla při eucharistické modlitbě? Sedění a klečení není libovolným, nýbrž příznačným výrazem těla pro to, co konáme ve víře.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 108-110, přeložil Ondřej Bastl.

K č. 2/2000:

Vážení přátelé,

odebírám časopis Getsemany již dlouhou dobu, ale stále si kladu otázku, jestli dělám dobře. Jediný důvod, že časopis odebírám je, že mi dává podněty svými výpady proti katolické církvi, že ji víc a víc miluji. Jsem si samozřejmě vědom toho, že v ní jsou i lidé, kteří Kristovy požadavky na člověka nesplňují. Bez působení boží milosti můžeme mezi tyto lidi patřit všichni.

A teď k jednotlivostem.

Eucharistie bez kněze. Názor teologa Heriberta Haaga mě udivuje svou laickostí vyjadřování „aby vyslovila slova ustanovení a pak přijímali posvěcený chléb“. Výraz posvěcený chléb by mohl použít snad křesťan, který své náboženské vzdělání ukončil ve 4. třídě základní školy.

Úřad má sloužit obci, ne obec úřadu. Proti této větě nic nemám, protože vyjadřuje vůli Kristovu, aby ti, kteří byli pověřeni úřadem, sloužili obci. Neplyne z ní, že by si obec sloužila sama. Více mě ovšem udivuje postoj bratra Spousty, který tento názor přebírá a zdůvodňuje jej příkazem Kristovým „to čiňte na mou památku“, jako kdyby nevěděl, že tato slova pronesl při poslední večeři svým vybraným apoštolům, ale neřekl je za okolností, kdy se kolem něho shromažďovaly davy lidí.

To, že je u nás kněží málo, může být také v tom, že víra celého národa je tak ubohá, že si nezaslouží, aby Bůh do svých služeb povolal dostatek svatých kněží. Ta lidská opatření, aby kněžský úřad plnili ženatí kněží nebo ženy, ba dokonce to vzala do svých rukou obec, nemají šanci, aby obrodila církev. Bez svatých kněží, kteří jsou připraveni na oběť, nebude ani církev.

Kritika papežovy prosby za odpuštění mě připadá, jako kdyby kromě katolické církve nikdo jiný se nemusil za nic omlouvat a prosit za odpuštění.

Pozitivně na mne zapůsobila katecheze o svátostech Jana Konzala a článek Olej znamení spásy od Klemense Richtera. Zatím zůstanu u toho, že Getsemany mi dávají příležitost se ve své víře upevňovat.

Přeji Vám a vyprošuji, ať Vás Duch svatý udrží v objektivitě.

Ing. Ladislav Malinka, Brno

Ani já se nedomnívám, že by obec měla slavit eucharistii bez předsedání ordinovaného služebníka. Služebné kněžství má vedle obecného kněžství svoji důležitou roli. Nicméně si myslím, že je vhodné podobné zprávy zveřejňovat. Řada katolických obcí v Latinské Americe i Evropě podobnou praxi z různých důvodů praktikuje. Jiné obce o tom uvažují, protože nemají kněze. Pokus o odbornou reflexi této skutečnosti je třeba brát vážně. Mimo jiné právě proto, že církev prvých desetiletí se musela obejít přinejmenším v některých svých významných střediscích (např. v Antiochii) bez ordinovaného kněžství (resp. biskupství), a nejen přežila tuto „vládu laiků“, ale i potom v dalších stoletích za jistých okolností slavila eucharistii bez kněze.

Výraz „posvěcený“ (agiasmoz) je pro označení eucharistického chleba – těla Kristova zcela přiměřený a není nikterak neuctivý. Např. v Páté mystagogické katechezi sv. Cyrila Jeruzalémského čteme: „Potom, když jsme se posvětili těmito duchovními hymny, prosíme lidumilného Boha, aby seslal na předložené dary Svatého Ducha, aby učinil chléb tělem Kristovým a víno krví Kristovou. Neboť čeho se tkne Duch svatý, to je posvěceno a proměněno.“ (sv. Cyril Jeruzalémský: Mystagógické katechese, Velehrad, 1997, str. 61)

Ježíšova večeře na rozloučenou s Dvanácti byla veskrze „laickou“ hostinou. Není znám jediný důkaz ať přímý nebo nepřímý, že by někdo z přítomných obdržel svátost svěcení. Ježíš sám byl v té době už nejvyšší a řádnou duchovní autoritou dokonce vyobcován z božího lidu. Všichni účastníci této večeře byli podle tehdejšího vnímání laici tvořící jakousi „miniobec“. Najdeme zde velmi málo argumentů pro zdůvodnění služebného kněžství. Ty musíme hledat jinde, např. v roli Dvanácti při nasycení zástupů.

Kněžský úřad (služebné kněžství) vychází z kněžství Kristova, ovšem jeho třístupňová podoba (biskup, kněz, jáhen) je poměrně pozdní. Dříve byl vztah biskupa a jáhna, biskupa a kněze místo od místa různý, vůbec ne jednotný tak, jak by musel být, kdyby se opíral o nějaké ustanovení de iure či de facto od samých počátků. Jeho cesta k dnešní podobě trvala pod vedením Ducha svatého celá staletí. I když kněží nebylo, přesto se církev „obrozovala“. Správnější je říci: „Bez svatých křesťanů, kteří jsou připraveni na oběť, nebude ani církev.“ Aspoň tak si to myslel i Jan Pavel II., když v apoštolské exhortaci napsal: „V nejtěžších situacích církevních dějin vždy stáli u počátku obnovy světci“. (Christifideles laici 16).

Pavel Hradilek

K č. 3/2000:

Vážená redakce,

jsem pravidelným čtenářem Getseman a svého času jsem dokonce dělal jejich kolportéra. Doslova mě však uráží výpad pana Hradilka proti ostravsko-opavskému biskupovi Františku Lobkowiczovi. Domnívám se, že teologicky vzdělaný člověk by měl rozlišovat mezi materiálním a formálním proviněním. Pro to materiální je údajně důkaz v seznamech pana Cibulky, pro formální jsem nikdy o žádném důkazu neslyšel. Jen materiální provinění spojené s formálním proviněním poskvrňuje. Dělat ze sebe soudce a převzít tak právo vševědoucího Boha soudit jiné považuji za velmi odvážné. Já mám naopak mnoho informací o chování otce Františka Václava v době totality, které svědčí spíše o tom, že se neprovinil a nikomu neublížil. Navštěvuji různé oblasti i kněze v naší diecézi, a ti mně dosvědčují, kolik práce dělali spolu s kaplanem otcem Františkem Václavem Lobkowiczem v různých společenstvích dětí, mladých i starších. Osobně znám jeho činnost v Ostravě, kdy docházel do rodin i do našeho společenství, převzal štafetu po doc. Chalupovi a dnešním břevnovském převorovi otci Petru Prokopovi. S mládeží jezdil otec František do zahraničí na známá prázdninová společenství, každou středu a neděli sedl do svého favorita a objížděl nemocné v nemocnicích, aby jim prokázal svátostnou službu, a mnohá dopoledne ve svém autě objížděl nemocné v domech i bytech. Ochotně navštěvoval několik roků mého bývalého profesora, který po dvou mozkových příhodách již nemohl docházet do kostela a žádal službu kněze. Poprvé se mnou, pak již sám, pouze jsem domlouval čas. A jeho činnost ve farnosti Ostrava – Mariánské Hory, v té době beze sporu nejlepší z ostravských farností, známá nejlepším pěveckým sborem i rytmickou skupinou a velkou aktivitou laiků, by si zasloužila zvláštní pozornost. Přitom jsem od něho nikdy neslyšel, že nemá čas, na rozdíl od mnoha jiných. A při těchto aktivitách jsem nikdy od nikoho neslyšel, že by po setkání s ním byl volán na výslech a při výslechu na tyto činnosti byl dotazován. Mnozí z Ostravy se zúčastnili jeho svěcení v Praze, ačkoli ve stejný den byl svěcen rovněž nám všem dobře známý otec Josef Hrdlička. Vážený pane Hradilku, Františkovi tím neublížíte, spíše sobě, ale mě osobně, protože jsem vždy při výslechu odmítl být spolupracovníkem, a dokonce se mohu pochlubit tím, že jsme od podpisu jednoho přítele ve tříhodinovém rozhovoru odvrátil, tím urážíte. Hlavně mi uniká smysl podobného psaní. A jsme přesvědčen, že nejsem sám. Ti ostatní asi nečtou Getsemany. My o něm něco víme, vy pouze zřejmě to, že byl v nějakém seznamu. Chtěl bych ještě zdůraznit, že nepatřím k jeho nekritickým obdivovatelům a pokud se mně něco nelíbí, dovedu to i v jeho přítomnosti velmi rasantně a hlasitě říkat. Firma podle mého názoru nedělá z nikoho ani anděla, ani ďábla. Znal jsem kněze, kteří se rádi chlubili, že nejsou v Pacem…, ale církevní tajemník k nim často docházel, protože měl vždy připraven výborný oběd i koňak. A není vyloučeno, že se při takové příležitosti více dozvěděl, než StB od mnohého při výslechu. Tam jsme si totiž dávali pozor na každé slovo. Na druhé straně mnozí z těchto kněží zásadně odmítali poskytnou svou osobu nebo budovu fary pro jakékoli neoficiální a často i oficiální náboženské aktivity, o kterých tušili, že by se církevnímu tajemníkovi nelíbily. Ale rozhodně je nesoudím, každý z nás se bude zodpovídat hlavně za sebe a myslím, že budeme mít tolik starostí při hodnocení využití svých hřiven, že starosti o provinění druhých bychom měli nechat stranou. Myslíte, pane Hradilku, ale i vy ostatní v redakční radě, že tím časopisu Getsemany pomáháte? Mám o tom silné pochybnosti. Dovedu pochopit a dokonce připouštím oprávněnost výhrad k řešení problému tajně vysvěcených kněží, ale smysl podobného psaní mně připadá takřka bulvární. Jistě však mnohým v naší vlasti děláte radost. Zejména těm, kteří k podobným výpadům proti ostravsko-opavskému biskupovi využívají každou příležitost a často mluví do věcí, o kterých nemají ani ponětí. Slova těch, kteří nás pozorují, se asi poněkud liší od slov těch, kteří pozorovali první křesťany. Zní asi – hle, jak se hádají a špiní!!!

Mgr. Ing. Mir. Machálek, Ostrava

Mrzí mne, že jsem urazil čtenáře Mir. Machálka a děkuji za pozitivní svědectví o Františku Lobkowiczovi. Zvolení F. Lobkowicze členem stálé rady BK přesto považuji za nešťastné, z těchto důvodů:

1. BK tím dává najevo, že otázka, zda se někdo vyskytuje na seznamu spolupracovníků StB, není pro české biskupy nijak důležitá. Přispívá to k nevěrohodnosti církve ve společnosti, kde by tato okolnost znemožnila komukoli vykonávat veřejné funkce, protože by neprošel lustračním zákonem. Církev tím zřetelně rezignuje na společenskou roli, kterou ráda uvádí v jiných souvislostech: že je garant i nositel „morálních hodnot“.

2. Jde o zájem církve, nikoli o míru viny a už vůbec ne o posuzování, zda jeho dobré skutky v pastoraci mohou nebo nemohou převážit nešťastné dřívější selhání. I „pouhé materiální“ provinění význačného představitele církve musí být buď řádně vysvětleno, nebo by měl zůstat oním výborně pastoračně činným knězem, ale neměl by být biskupem v pozici, ve které reprezentuje další biskupy. Přiznám se, že mne přivádí do rozpaků názor, že někdo se v této konkrétní kauze dokáže podle názoru čtenáře provinit materiálně (?) – snad tím myslí faktický podpis smluvní spolupráce – a nemít při tom vědomí nebo úmysl podepsat (vina formální?). Myslím, že i v takovýchto choulostivých případech je třeba brát Katechismus katolické církve vážněji než kasuistické kličky. KKC učí (v souvislosti s mylným úsudkem a mravními důsledky takového mylného rozhodnut): „Je-li nevědomost nepřekonatelná nebo mravní subjekt není odpovědný za mylný úsudek, zlý čin, kterého se takto smýšlející osoba dopustila, nemůže jí být přičítán. Přesto však zůstává zlo, útrapy, nepořádek, a je tedy třeba snažit se o očistu mravního svědomí od jeho omylů.“ (KKC 1793). Je zřejmé, že čtenář se pokouší o pravý opak: bagatelizuje osobní stránku možného omylu svědomí (subjektivní nevina). Materiální aspekt (souhlas se spoluprácí s StB) nemýlím-li se, sám pan biskup popsal v interwiev do veřejného tisku. Prý se tak rozhodl kvůli možnosti navštívit Francii v souvislosti se svatbou své příbuzné. Myslím, že dlouhá apologie vedená jen uraženými city je pak v celé kauze službou medvědí.

Domnívám se, že dnes by se ten, kdo se v seznamech vyskytuje, biskupem nestal. Ovšem problém zní jinak: Má se právě teď stát právě tento biskup reprezentantem biskupského sboru ve stálé radě ČBK? Anebo jinými slovy: Chce ČBK, aby si to tak veřejnost vykládala? Není to otázka viny či neviny. V Evropě se reaguje na mnohem méně problematické nejasnosti v minulosti vůdčích osobností prostě demisí, nikoli povýšením. Taková demise vůbec neznamená hanbu, protože neznamená výrok o vině. Znamená, že není jedno, kdo církev zastupuje. Takový člověk má svázané ruce – nemůže např. účinně vystupovat proti těm kněžím, kteří se v minulosti skutečně provinili, protože budou poukazovat na jeho vlastní situaci. Je tak brzděna obroda církve a také zbytečně zpochybněn její morální kredit v sekulární společnosti.

Pavel Hradilek

Příspěvek k článku KS a prvotní církev Kateřiny Piskačové

Jsem jenom obyčejný člověk, který má potřebu poznávat a prožívat „boží milost“ zjevenou skrze Ježíše Krista. Uvěřil jsem na přelomu roku 93/94, z mého tehdejšího pohledu náhodou. (Dnes vím, že to náhoda nebyla.) Od té doby uplynulo pár let, kdy jsem založil rodinu, přestěhoval jsem se, prošel několikerou změnou pracovního místa, zkrátka prokousal jsem se až do dneška.

Uvěřil jsem, (pokud tuto životní změnu mohu takto pojmenovat) v křesťanském společenství, konkrétně v KS Plzeň. Nikdo mi o Bohu dříve nepovídal. Přesto jsem se k „něčemu takovému“ občas modlil (když jsem např. ztratil klíče, peníze a pod.), ale nečekal jsem na odpověď. Prostě jsem se jen tak pomodlil. Jediné, nad čím jsem ve škole začal přemýšlet, byl rozdíl mezi tím, co jsme se učili, a co jsem žil. Mé zvídavé dotazy končily v nejlepším případě příkazem: mlč, nestarej se; pohlavkem; v horším případě pohovorem se soudružkou učitelkou a doma následujícím výpraskem. Z toho vyplynulo ponaučení: mlč a dělej jako ostatní… Pojmenoval bych to přetvářka. Myslel jsem, že tento životní styl skončil rokem 89. Jak jsem se zmýlil! Řekl bych, že v této společnosti to lepší už nebude. Asi je to mimo jiné tím, že tento národ žije bez Boha a jen málokdo se umí pravdě podívat do očí a nežít v iluzi.

Tyto vzpomínky, vyvolané přečtením výše zmíněného článku, mě přivedly na to, o co se chci s vámi rozdělit. Díky Bohu za společenství křesťanů a za všechny ty, kteří mi pomáhali a pomáhají růst v poznání toho, kdo mi daroval život – Krista. Raduji se z toho, že ještě dnes mohu slyšet živé boží slovo a mohu poznávat, že Bůh je živý. Tím poznáním se proměňuje můj charakter a hlavně vztah. Vztah k Bohu, k rodině, k ostatním. I když se může na první pohled zdát, že církev v této zemi je nefunkční (vymírá, není omlazována, nedostatek financí a kazatelů, nejednota, nepopularita v očích veřejnosti apod.), raduji se z toho poznání, že právě v této zemi jsou skupinky kristovců, kteří bez nároku na odměnu uvádí do života a proměňují náboženský provoz rozdělených církví na církev sloužící, církev Kristovu. Haleluja.

M. Klimeš, Tachov

Biblické knihkupectví v centru Prahy

U příležitosti zahájení akce „Ručně psaná bible“ bylo v pátek 14. dubna t.r. v centru Prahy otevřeno knihkupectví BIBLION (název je odvozen z řeckého slova pro svitek, knihu). Jak sám název knihkupectví napovídá, jeho sortiment je zaměřen na bible v různých jazycích, včetně originálních, na biblickou literaturu a na různé pomůcky pro studium bible. Nechybí tu však ani široká nabídka křesťanské literatury ze specializovaných nakladatelství jako Vyšehrad, Portál, Rosa, Návrat domů, Proud, Samuel, Postilla a dalších. K dispozici je rovněž kompletní sortiment České biblické společnosti, který byl dříve nabízen v jejím někdejším knihkupectví v Soukenické ulici. Studentům teologických fakult a biblických škol je na bible a studijní pomůcky poskytována sleva 10 % z běžné ceny.

Kromě knih nabízí BIBLION rovněž křesťanské videokazety a hudbu na CD a MC. Specialitou prodejny je nabídka počítačových programů pro studium bible, a to od jednoduchých laických až po nejnáročnější akademické. Návštěvníky BIBLIONu v neposlední řadě jistě zaujme unikátní prodejní výstavka biblí a biblických ilustrací z 16. – 18. století.

Od 14. dubna až do konce června probíhá v knihkupectví BIBLION celostátní akce České biblické společnosti „Píšeme bibli“. Zájemci o opisování bible mohou knihkupectví navštívit na adrese Dlouhá třída 36, Praha 1, a to v pracovních dnech vždy od 10.00 do 19.00 hodin nebo v sobotu od 10.00 do 15.00 hodin.

Církev přizná dokázané chyby

V úterý 7. 3. 2000 mezinárodní teologická komise vydala jako liturgický poradce papeže 110 stránkový dokument „Upomenutí se a smíření. Církev a její chyby v minulosti.“ Prosba za odpuštění se týká rozkolu křesťanstva, násilného prosazování pravdy a vztahu křesťanů k židům. V dokumentu stojí, že církev se nebojí historické pravdy o své minulosti, že DOKÁZANÉ chyby přizná, bude jich litovat a požádá za odpuštění... Církev je sice složena z hříšných lidi, ale jejich hříchy nejsou schopny zničit její svatost. Také se tento akt lítosti netýká výroků učitelského úřadu v minulosti. Ty zůstávají nedotknutelné. Dnes její akt lítosti je solidaritou k jednotlivým hříšníkům v církvi minulosti.

Zástupce presidenta Centrální židovské rady Německa, Michel Friedman, vyjádřil „zklamání“ nad návrhem textu prosby o odpuštění vůči židům, jak ho vypracovala Teologická komise. Friedman žádá omluvu ne za jednotlivé hříšníky, ale za to, že oficiální církev zhřešila za Třetí říše. Dále žádá, aby v textu stálo, že i velké množství křesťanů podporovalo Hitlera. Není pravda, že nacizmus byli pouze pohané.

Prof. Hans Küng kritizoval 1. 3. 2000 v KNA plánované papežské odprošení, že „je to laciné, se takto chtít omluvit za tisícileté selhání papežů“. Opravdový obrat by byl, kdyby se skutečně zrušila inkvizice, kdyby na první místo se dostalo „evangelium, a ne církevní právo nebo samovýroba dogmat“. Církev se musí nasměrovat podle Krista a brát vážně to, po čem lidstvo touží. Küng vyzval papeže, aby do odprošení přidal příslušný seznam papežů a církev samu. Na Künga je „příliš silné“, když papež nejmenuje výslovně ty, kteří nesli zodpovědnost. Küng by povazoval za obdivuhodné, kdyby papež třeba našel odvahu prohlásit, že „odnětí práva učit (H. Küngovi) roku 1979 bylo teologicky neodůvodněné, právně pochybné a politicky kontraproduktivní“. Toto by byla skutečná změna kursu.

Nízký počet kandidátů kněžství

Podle údajů Centra pro pastoraci povolání, zařízení Německé biskupské konference se sídlem ve Freiburgu, nebyl počet německých kandidátů kněžství a novokněží již celá desetiletí tak nízký jako v loňském roce. V celém Německu bylo roku 1999 vysvěceno 138 římskokatolických kněží, což je o 19,3 procenta méně než roku 1998. Ve stejném období klesl počet nově přijatých kandidátů kněžství o 11,6 procenta na 190.

Návštěva papeže ve Svaté zemi

V pondělí 20. 3. 2000 navštívil papež Jordánsko, východní stranu Jordánu, která v době Ježíšově patřila k Judsku a tvořila jeho domovinu. Jordánský král přivítal papeže v hlavním městě Ammánu jako „muže míru“, k němuž s nadějí vzhlíží Palestinci, Izraelci, Libanonci, Syřané a Iráčané. Papež ve své řeči vyzval k pokračování mírového procesu, neboť bez míru se lidem v této oblasti dobře dařit nemůže.

Papežova pouť začala návštěvou hory Nebo (810 m nad mořem), kde se měl Mojžíš dívat na zaslíbenou zemi a kde měl umřít. Pak následovala pobožnost na břehu Jordánu, kde měl být Ježíš pokřtěn.

V úterý papež opouští Jordánsko, zemi Mojžíše, Eliáše a Jana Křtitele, a přistává na letišti v Tel Avivu. Uvítal ho tam president Weizmann a předseda vlády Barak. Weizmann pozdravil papeže „baruch haba“ (požehnaný, jenž přichází) a označil ho také za „muže míru“ a vyzdvihl, že odsoudil antisemitismus a rasismus jako hřích proti Bohu a lidstvu. Weizmann zdůraznil, že se modlí za mír s Araby a touží po něm, ale že Jeruzalém je hlavním městem Izraele.

Ve středu přibyl papež do Betléma, patřícího pod správu Palestinců. Palestinský představitel Jásir Arafat připravil papeži státní přijetí a děkoval mu, že podporuje spravedlivý nárok Palestinců na „domovinu suverénního a nezávislého lidu“. Arafat uvítal milého „hosta v Palestině s věčným hlavním městem Jeruzalémem“.

Papež ve svém proslovu vzpomněl utrpení palestinského lidu a přiznal mu právo na domovinu. Vystříhal se však nazvat Arafata prezidentem, nebo nějak jen naznačit právo na samostatný stát.

Potom papež navštívil utečenecký tábor Deheishe u Betléma a řekl, že palestinští utečenci tam „nemají ani zdravotní péči, ani školy, ani práci“. Dodával přesto odvahy, neboť právě v Betlémě „se uskutečnil boží plán uprostřed chudoby a ponížení, když se Ježíš jako dítě narodil v jeslích“.

Ve čtvrtek navštívil papež památník holocaustu Yad Vashem v Jeruzalémě. Papež řekl, že vzpomínka na 6 milionů zavražděných Židů v nacistických koncentračních táborech jako důsledek antisemitického jednání křesťanů ho naplňuje „nejhlubším smutkem“. I on osobně zažil, jak jeho sousedé a přátelé takto zahynuli. V budoucnu musí vytvořit Židé a křesťané nový vztah, křesťané bez protižidovských a Židé bez protikřesťanských pocitů. Musí budovat na svém společném základě.

Barak označil setkání v Yad Vashem za „vrchol historické cesty“ papeže do svaté země.

Dojemné bylo setkaní papeže s Poláky, kteří přežili holocaust a znali ho v té době, jako jeho spolužák Jerzy Kluger, nebo Edith Ziererová. Jí zachránil v té době ještě mladý kněz Wojtyla život. Nesl ji na zádech několik hodin.

Pak se setkal s dvěma vrchními rabíny, Eliahu Bakschi-Doronem a Israelem Lau. Chválili jeho omluvu ve jménu církve za hrozné činy, spáchané během 2000 let na židovském národě. Jako dar mu předali bibli. Zvláště přátelské bylo setkání s Polákem Lau.

Večer se konalo v Jeruzalémě mezináboženské mírové setkání v křesťanském středisku „Notre Dame“. Jen o vlas a vše mohlo skončit fiaskem. Šejk Taisir Tamimi z Hebronu totiž agresivně ve své řeči uplatňoval nárok Palestinců na Jeruzalém, jejich „věčné hlavní město“ jako součást islámské víry. Reagoval na prohlášení vrchního rabína Lau, který mluvil o Jeruzalému jako o hlavním městě Izraele.

Jan Pavel II. nakonec celou situaci zachránil, když vyzval k vzájemnému respektu a k budování společné budoucnosti a vyslovil přání, aby se „Jeruzalém stal městem míru pro všechny národy“.

V pátek byla mše v Korazim u Genezaretského jezera, kde Ježíš v kázaní mluvil o sedmero blahoslavenstvích. Papež přítomným mladým lidem formuloval proti-blahoslavenství: „blažení jsou pyšní a násilní, kteří se za každou cenu musí prosadit, bezohlední, nemilosrdní, intrikáni a váleční štváči, kteří pronásledují každého, kdo se jim jen postaví do cesty“. Takovému zlu je nutno čelit.

V kostele Božího hrobu vyzval papež všechny křesťany k hlásání evangelia až na konec země. Prázdný hrob označil za „nejsvětější místo na světě“, poněvadž zmrtvýchvstalý Kristus je naše budoucnost.

Pak navštívil basiliku Navštívení Panny Marie v Nazaretě a nakonec v neděli Zeď nářků v Jeruzalémě. Tím svou pouť do svaté země ukončil.

M. Slavík generálním vikářem

ThDr. Michael Slavík (45) bude od 1. října 2000 novým generálním vikářem pražské arcidiecéze. 27. 4. to oznámil pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk.

Michael Slavík tak ve funkci vystřídá dosavadního generálního vikáře, pražského světícího biskupa Jaroslava Škarvadu. O uvolnění z úřadu generálního vikáře - vzhledem ke svému věku - požádal po dovršení 75ti let biskup Škarvada pražského arcibiskupa již na podzim loňského roku.

ThDr. Slavík je od roku 1997 rektorem Arcibiskupského kněžského semináře v Praze a již o dva roky dříve v semináři působil jako spirituál (= kněz, jemuž je v kněžských seminářích svěřeno duchovní vedení bohoslovců).

Horkým kandidátem na místo nového rektora Arcibiskupského kněžského semináře je ThLic. Artur Matuszek (37), kněz polské diecéze Opole, který od roku 1992 působí v pražské arcidiecézi.

Plánované personální změny konzultoval kardinál Vlk mj. rovněž s biskupy české církevní provincie, protože se týkají všech českých diecézí, jejichž studenti se v pražském semináři připravují na svou budoucí kněžskou službu.

(zpráva TS ČBK)

Nový pravoslavný metropolita

Novým metropolitou Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku byl zvolen 14. dubna X. místním sněmem dosavadní prešovský arcibiskup Nikolaj Kovčar (72). Stal se tak nástupcem metropolity Doroteje, který stál v čele Pravoslavné církve v dřívějším Československu od roku 1964 až do své smrti 30. 12. 1999. Nikolaj však není nástupcem Doroteje ve funkci pravoslavného arcibiskupa pro Prahu.

Do této funkce byl zvolen dosavadní biskup v Olomouci a Brně Kryštof Pulec (46). Původně byl Kryštof letos v lednu zvolen také metropolitou celé zemské církve. S ohledem na formální nedostatky však byla tato volba prohlášena za neplatnou.

Metropolita Nikolaj bude uveden do svého nového úřadu 14. května v Prešově. Pravoslavná církev má přibližně 30 tisíc věřících v České republice a 60 tisíc na Slovensku.

50 let od „Akce P“

50. výročí likvidace řeckokatolické církve jsme si připomenuli 28. dubna. tohoto dne roku 1950 došlo k delegalizaci (= postavení mimo zákon) Řeckokatolické církve. Podobně jako „Akce K“ (13. dubna 1950), která znamenala likvidaci řeholí a velké utrpení mnoha jejich příslušníků a příslušnic, byl i zásah pod názvem „Akce P“ akcí řízenou komunistickou stranou, a znamenal praktickou likvidaci Řeckokatolické církve na území celého tehdejšího Československa. Administrativní podřízení pod jurisdikci (pravomoc) pravoslavného moskevského patriarchátu znamenalo tehdy nejen zbavení občanských práv všech řeckokatolíků na území celé republiky, ale také zatýkaní, internování, soudy a brutální přesídlování řeckokatolických kněžských rodin do českého pohraničí a jejich zařazování do málo placených těžkých manuálních činností.

Při této příležitosti řeckokatolíci vzpomínají s vděčností na zesnulého pražského arcibiskupa kardinála Františka Tomáška, který ve druhém bodu svých požadavků vznesených v začátku „Pražského jara“ vůči tehdejší vládě, žádal obnovení Řeckokatolické církve – domáhal se občanských práv pro řeckokatolické věřící.

S bolestí a smutkem vzpomínají na úmrtí svého diecézního biskupa – vladyky Pavla Gojdiče, který zemřel v roce 1960 v leopoldovské věznici. Vzpomínají též na první archijerejskou sv. liturgii světícího biskupa Vasila Hopka, po jeho třináctiletém vězení, u příležitosti 1100. výročí smrti sv. Cyrila, 14. 2. 1971 v kostele sv. Klimenta v Praze.

Řeckokatolíci na území bývalého Československa obstáli v těžkých dobách a nyní mohou svobodně vyznávat svou víru a příslušnost ke katolické církvi se svými biskupy ve třech církevních oblastech: na Slovensku v prešovské eparchii a v košickém apoštolském exarchátu a v České republice v pražském apoštolském exarchátu, který byl zřízen v roce 1996.

V současnosti působí v apoštolském exarchátu na území ČR 35 kněží ve 24 farnostech (7 děkanátů).

(zpráva TS ČBK)