318 - září 2019

autor: 

Morální bankrot moralismu

Hřích zajímal křesťany vždy. Dlouhou dobu ale spíš z hlediska, jak přestat být hříšníkem a jak dosáhnout odpuštění. O tom především se také západní křesťané hádali v dobách reformace: Jak dosáhnout jistoty spásy? Jsou nám k něčemu odpustky? Stačí statečně hřešícímu ještě statečnější víra? Hřích byl pranýřován a jeho různé druhy podrobně popsány, ale ve středu zájmu stálo odpuštění.

Někdy po třicetileté válce se situace začala měnit. Z odpuštění hříchů se pozornost pomalu přesouvala na samotné hříchy, a z nich hlavně na ty nejzajímavější, sexuální. Církev – církev katolická i evangelická – přestala být na prvním místě tou, která zajišťuje odpuštění, a stala se tou, která udržuje katalog hříchů a kárá jeho překračování. Tou, která hlásá mravnost, odsuzuje a pomáhá trestat zpustlíky a sama jde příkladem.

Mělo to svoje výhody, jež ocenil i antiklerikál Voltaire, když prohlásil, že chce, aby jeho krejčí věřil v Boha, protože ho bude méně okrádat. Dlouhodobě se však církev stala tím, kdo jen moralizuje, často planě, a pro stromy mravních přestupků nevidí les společenských vztahů či osobnostních rysů a jejich strukturálních poruch. Marx, Nie­tzsche, Freud i sexuální revoluce 60. let ukázali starý náboženský moralismus v nedbalkách. Před několika lety začaly vycházet najevo příšerné zvěsti nejen o duchovních sexuálně zneužívajících nezletilé, ale především o jiných duchovních, kteří takové jednání kryli. Morální bankrot křesťanského moralismu je nabíledni pro každého, kdo chce vidět. Článek Cathleen Kavenyové o epoše skandálů v americké církvi nám to má připomenout – a uvědomme si, že problém není jen v Americe.

Tvrdé jádro církevních moralistů se ovšem nenechává odradit: co tak pěkně fungovalo v 18. století, musí přece fungovat i dnes! Oblíbeným cílem jeho útoků jsou vedle potratů také homosexuálové. Na tomto poli si křesťanští fundamentalisté podávají ruce s nahnědlou ultrapravicí. Bohužel i kardinál Duka se letos u příležitosti pochodu Prague Pride připojil a odsoudil údajný „duhový mor“. Martin Vaňáč ukazuje na zdroj podobných výroků: zřejmě je v sousedním Polsku, kde strana Právo a spravedlnost přímými útoky na homosexuální menšinu sbírá politické body před volbami, a podporují ji v tom její příznivci z řad polských duchovních. U nás KDU-ČSL, strana tradičně spojovaná s katolicismem, naštěstí v tomto ohledu zachovává zdrženlivost. Kardinál Duka tedy v našem prostředí podporuje jen čisté extremisty.

Zároveň přinášíme dvě kázání, která v rámci letošní Prague Pride zazněla. Jejich autory jsou Karel Müller a Stanislav Kostiha. Dodávají odvahu a ukazují křesťanskou cestu lásky lidem, kteří často tápou a trpí. I když je u nás po právní stránce situace lidí s menšinovou sexuální orientací celkem dobrá, v každodenním životě se setkávají s ústrky. V neposlední řadě i od některých kněží, jak dokazuje případ Duka.

Miroslav Zvelebil píše opět o své oblíbené Hildegardě z Bingenu, německé středověké řeholnici mnoha talentů. Tentokrát o jejích liturgických písních na Jana Evangelistu. A překladatel Pavel Jartym nám ukáže na příkladu podobenství o hořčičném semínku, jak lze analyzovat biblickou pasáž z hlediska vhodného překladu.

Jeroným

Eusebius Hieronymus se narodil mezi lety 340–347 v zámožné křesťanské rodině ve Stridonu na hranici mezi Dalmácií a Panonií (severní Chorvatsko). Jako mladík odešel roku 359 do Říma studovat gramatiku, rétoriku a filosofii, čímž získal světské humanitní vzdělání. Kolem roku 366 prošel náboženskou krizí, již vyřešil křtem. Pak cestoval po Galii a v Trevíru zahořel pro mnišství. V Akvileji se přidružil ke skupině nadšenců pro cenobitský život. Poté se vypravil na Východ. Tělesně i duševně vyčerpaný se na čas zastavil v Antiochii (374–375), kde pozorně a kriticky naslouchal výkladům Apolináře Laodicejského. Poté se vydal na poušť Chalkis, kde v letech 375–378 studoval hebrejštinu. Spory o biskupský stolec jej přivádějí zpět do Antiochie a roku 378 byl vysvěcen na kněze. Později se odebral do Konstantinopole (379–382), kde naslouchal kázáním Řehoře Naziánského a hlouběji se seznámil s Órigenovými spisy.

Po návratu do Říma roku 382 se stal sekretářem papeže Damasa (+384). Připravoval papežské listy, sepisoval pojednání, stal se učitelem římského kléru, jehož mravy káral, opravil latinský překlad evangelií a žalmů, duchovně vedl zbožné ženy, vykládal Bibli, radil řeholníkům. Po Damasově smrti se však řada lidí proti němu postavila. V roce 385 se proto Jeroným znovu vydal na Východ. Usadil se v Betlémě, kde žil až do své smrti v roce 419 nebo 420 a kde rozvíjel bohatou činnost spisovatele, učitele a duchovního vůdce.

Nesmírná hloubka vzdělání – hlavně v oblasti Bible, historie, geografie a filologie – je mezi církevními otci 4. a 5. století mimořádná. Jeronýmovy exegeze se dosud čtou a cení. Vykládal biblické texty na rovině literárního i alegorického smyslu a nabízel jak vědecké, tak duchovní poučení. Z jeho bohaté tvorby připomeňme revizi překladů biblických knih do latiny, nové překlady zejména Starého zákona z hebrejského originálu a četné komentáře k biblickým knihám. Pozoruhodné je historické dílo O slavných osob­nos­tech (De viris ilustribus), a to navzdory nepřesnostem a jisté neobjektivitě. Důležité jsou i Jeronýmovy Listy. Je jich 125, byly adresovány často významným osobám a některé pojednávají o asketických tématech jako Promluvy pro mnichy (duchovní komentář k Žalmům, Markovu evangeliu a homilie).

Jeronýmova osobní duchovní cesta probíhala ve třech etapách. Během dospívání se těšil z radostí duševních (světská literatura) i tělesných (hojné jídlo, požitky). Jako dospělý muž se vydal cestou odpírání si těchto potěšení, protože chtěl co nejvěrněji následovat Krista. Tato proměna začala při jeho prvním odchodu z Říma a dovršila se v Antiochii, kde se zřekl světské literatury. Ve snu se mu tehdy zjevil Kristus a řekl mu, že je ciceronián, a ne opravdový křesťan. Na poušti poté intenzivně prožíval toto obtížné, ale duchovně velmi plodné sebezapření. Nudos amat eremus, „poušť miluje nahé“, tedy ty, kteří nic nemají a na ničem nelpí – to jsou jeho vlastní slova. Jeho přibližování se ke Kristu je spjato s příklonem k Bibli. Před zmíněným snem se Jeroným tu a tam mezi četbou Cicerona a Platóna zaobíral i knihami proroků. Literární forma biblických textů jej však naplňovala znechucením. Nyní se plně ponořil do četby Bible a chtěl uchopit zejména křesťanský význam Starého zákona. Snažil se o pravdivou a kvalitní exegezi posvátných textů, hledal jejich pravý obsah, duchovní poselství, jeho pravdu. Toto úsilí jej začalo těšit mnohem více, když poznal Órigenovy biblické komentáře.

Opravdovým křesťanem se Jeroným stal v dospělosti, kdy prožíval Kristovo tajemství a snažil se je sdělovat druhým. V Římě o něm svědčil před kněžími a zbožnými ženami; v Betlémě ho vysvětloval tamějším mnichům; v listech pak vzdáleným zbožným ženám; a svými biblickými komentáři se o ně dělil se všemi. Tajemství Krista bránil ve svých polemických dílech, osvětloval v knihách historických a připravil pro ně cestu svým novým latinským překladem Starého zákona – Vulgátou. Držel se zásady nikdy neodkládat stranou evangelia. Koruna Kristovy slávy je zvláštním způsobem vyhrazena pannám a panicům, kteří jsou spolu s Marií a podle jejího vzoru věrnými Kristovými snoubenci, kteří svému Pánu v čistotě nabízejí celé své bytí. Jeroným pokládal panenství a panictví za vznešenější než manželství, protože se v něm uskutečňuje bezvýhradné darování sebe sama Kristu.

Zprávy

Otroctví dnes často postihuje děti

Vatikán (KAP) UNESCO 23. srpna každoročně slaví Mezinárodní den pro připomenutí obchodu s otroky a jeho zrušení (International Day for the Remembrance of the Slave Trade and its Abolition). Papež František při té příležitosti znovu vyzval ke zrušení otroctví, jelikož „jsme všichni obraz Boží“ a „jsme si rovni důstojností“.

V současnosti je zotročeno zejména mnoho dětí. Jen v samotném Aleppu v Sýrii, kde probíhá občanská válka, se přinejmenším 2500 dětí stalo oběťmi obchodu s lidmi. V celé Sýrii žije podle odhadů asi 30 tisíc dětí bez průkazů totožnosti a bez oficiální registrace. Často jde o sirotky nebo děti zahraničních bojovníků.

Stálý zástupce Vatikánu ve Vietnamu dojednán

Vatikán (KAP) Na základě řady rozhovorů mezi Vietnamem a Svatým stolcem bylo dohodnuto, že v nejbližší době bude jmenován stálý zástupce Vatikánu ve Vietnamu. Diplomatické vztahy obou zemí byly přerušeny vietnamskou válkou roku 1975. V poslední době se vztahy zvolna zlepšují, Vietnam hlásí pokrok v otázkách svobody náboženství a ve Vietnamu směl papež jmenovat několik biskupů.

Náboženství za mír

Lindau (KAP/KNA) V jihoněmeckém Lindau se konala čtyřdenní světová konference nevládních organizací Náboženství za mír (Religions for Peace, RfP). Na závěr uveřejnila tato podle vlastních údajů největší aliance náboženských společností deklaraci. V ní mimo jiné žádá větší ochranu chudých, uprchlíků, žen, mladých lidí a životního prostředí jakož i náboženských svatyní. Hlásí se také k úsilí o odzbrojení a zničení atomových zbraní.

Konference byla desátá svého druhu a účastnilo se jí 900 účastníků z více než tuctu náboženství. Novou generální tajemnicí byla zvolena Azza Karamová (50) z Nizozemska, muslimka narozená v Egyptě. Jako první žena v tomto úřadě vystřídala katolického teologa Williama F. Vendleyho (71). Karamová je profesorkou náboženství a rozvojových studií na Svobodné univerzitě v Amsterodamu a pracuje také pro OSN.

Vatikán zpřístupní archivy z doby Pia XII.

Bonn (KAP/KNA) Historikové s napětím očekávají zpřístupnění té části vatikánských archivů, která se týká pontifikátu Pia XII. (1939–1958). Papež František nařídil, že dokumenty mají být k dispozici již od 2. března 2020, tedy od 81. výročí volby Eugenia Pacelliho papežem. Historikové to již dlouhou dobu žádají, aby mohli zpřesnit svá hodnocení postojů tohoto papeže a celé církve během druhé světové války. Papež Pius XII. je často obviňován, že neudělal dost, aby zabránil válce a zločinům, které se během ní odehrály.

Křesťanka v súdánské přechodné vládě

Chartúm (KAP) Vojenská diktatura skončila a hrozící občanská válka v Súdánu byla odvrácena vytvořením přechodné vlády zvané Suverénní rada. Ta má během asi tří let zemi dovést k demokratickým volbám. V Suverénní radě je po pěti zástupcích dosud vládnoucí vojenské junty a občanského protestního hnutí. Jako jedenáctá neutrální členka rady byla zvolena právnička a koptská křesťanka Rayaa Nicol Abdel Masihová, na které se shodly obě strany sporu. Podle portálu Vatican News bylo zvolení Masihové z mnoha stran hodnoceno jako „dobrý signál“. Jeden z členů opozice hovořil o rozhodnutí, které „vyjadřuje náboženskou toleranci a pluralitu v zemi“ a dává důvod k „opatrnému optimismu“. Náboženské kruhy v zemi chválí účast náboženských a etnických menšin na politice, když například během ratifikace provizorní ústavy pronesli modlitbu jak muslimský šejk, tak i koptský kněz.

Vatikán vyšetřuje nejstaršího biskupa světa

Santiago de Chile (KAP/KNA) Vatikán zahájil vyšetřování bývalého předsedy chilské biskupské konference. Arcibiskup Bernardino Piñera Carvallo je se svými 103 roky nejstarším žijícím biskupem světa, zároveň je strýcem současného chilského prezidenta Sebastiana Piñery. Za vinu se mu klade sexuální zneužití nezletilé osoby, ke kterému mělo dojít před asi 50 lety. Piñera Carvallo svou vinu odmítá.

Chilskou církví stále otřásá velký skandál týkající se sexuálního zneužívání mladých lidí kruhem kleriků kolem charismatického kněze Fernandy Karadimy (89). Ten byl odsouzen roku 2011 a poté církví vyloučen z duchovního stavu. Justice stále vyšetřuje asi 200 katolických duchovních a jejich spolupracovníků. Obětí je známo kolem 240, z nichž asi polovina byla v době spáchání vyšetřovaných činů nezletilá.

Odvolání kardinála Pella zamítnuto

Melbourne-Vatikán (KAP/KNA) Australský kardinál a bývalý šéf vatikánských financí George Pell (78) zůstává ve vězení za sexuální zneužívání dvou nezletilých chlapců, jež se odehrálo roku 1996. Odvolací soudní senát státu Victoria v Melbourne poměrem hlasů 2:1 zamítl jeho odvolání a potvrdil šestiletý trest odnětí svobody. Kardinálovi ještě zbývá možnost odvolání k nejvyššímu soudu.

Lidé bez vyznání jsou více pronásledováni

Washington (KAP/KNA) Nejen příslušníci některých náboženství, ale i nenáboženští lidé jsou podle amerického výzkumného institutu Pew Research Center vystaveni stále větší šikaně.

Celkem jsou takoví lidé předmětem útlaku ve 23 zemích světa. Výzkum se opírá o data z roku 2017 a dokumentuje nárůst útlaku oproti roku 2016. Nenáboženští lidé jsou podle údajů výzkumu předmětem jak slovních útoků, tak i fyzického násilí až vražd. Zdrojem represe mohou být jak vlády, tak i skupiny a jednotlivci.

Devět z uvedených 23 zemí patří do asijsko-pacifického regionu. V Malajsii je ateismus považován za protiústavní. V Bangladéši jsou bezvěrci pod rostoucím tlakem islamistických organizací. Také v USA roste tlak na ateisty a agnostiky – roku 2017 zde podle studie FBI vzrostl počet zločinů z nenávisti proti nim. Pew zkoumá útlak bezvěrců od roku 2012; tehdy identifikoval jen tři země, v nichž k takovým jevům dochází. Podle jeho zprávy činí podíl bezvěrců na světové populaci asi 16 %; křesťanů je 31 % a muslimů 25 %.

Světové setkání syrské pravoslavné mládeže

Stockholm-Vídeň (KAP) Několik set mladých lidí se účastnilo 5. syrskopravoslavného světového setkání mládeže (SYGG) ve Švédsku. Účastníci setkání pocházeli především z diaspory v západních zemích. Vyvrcholením byla 5. srpna svatá liturgie v pravo-slavné katedrále v Södertälje, které předsedal patriarcha Ignác Afrém II. Hlavním cílem setkání podle něho bylo podpořit přátelské vztahy mladých lidí z celého světa a umožnit jim dobrý přístup k duchovním tradicím a kultuře jejich předků.

Německo: Rekordní příjmy církví

Bonn (KAP/KNA) Obě hlavní německé církve, evangelická i katolická, zaznamenaly roku 2018 rekordní příjmy. Stalo se to navzdory tomu, že počet jejich členů stále klesá. Důvodem nárůstu jsou rostoucí příjmy Němců, kteří církve financují zejména prostřednictvím církevní daně. Katolíci tak získali přes 6,6 miliardy euro a evangelíci téměř 5,8 miliardy, což představuje nárůst o asi 2,7 % oproti předchozímu roku.

Novým arcibiskupem Marseille J.-M. Aveline

Vatikán (KAP) Papež František jmenoval nového arcibiskupa francouzského Marseille. Stal se jím dosavadní marseilleský pomocný biskup Jean-Marc Aveline (60). Ten se narodil v Alžíru a knězem se stal roku 1984.

Dvě kázání na Prague Pride 2019

Ve dnech 5. až 11. srpna 2019 v Praze proběhl festival Prague Pride, který se koná pravidelně od roku 2011. Jeho součástí je každoročně bohatý duchovní program, organizovaný ekumenickým společenstvím věřících nebo víru hledajících leseb, gayů, bisexuálů, transgender a queer lidí (tj. obecně osob s odlišnou citovou orientací nebo sexuální a genderovou identitou, souhrnně LGBTQ nebo LGBT+) a jejich rodin a přátel s názvem Logos.1 Kromě úvodní a závěrečné bohoslužby v evangelickém kostele sv. Martina ve zdi měl Logos po celou dobu stánek v Prague Pride Village na Střeleckém ostrově a v sobotu také na Letné, uskutečnilo se bibliodrama, autorské čtení Alexandra Fleka z jeho Parabible, beseda s husitskou farářkou Viktorií Martinou Kopeckou a římskokatolickým knězem a bývalým farářem (v roce 2017 byl suspendován) Jiřím Peškem na téma Jaká bude budoucnost církve? a další akce.

Kázání při bohoslužbě v předvečer Prague Pride v neděli 4. srpna měl Karel Müller, seniorátní farář pro mládež v pražském seniorátu ČCE (text kázání viz dále) a mimo jiné spolu s dalším seniorátním farářem Jakubem Malým tvůrce YouTube kanálu Pastoral Brothers. U příležitosti Prague Pride vyšel s Karlem Müllerem v pondělí 5. srpna rozhovor v pražském vydání MF DNES s názvem „Kostel je tu pro všechny, i pro homosexuály“. V rozhovoru mimo jiné uvedl, že ve vztahu k homosexuálům panují v církvích různé názory a podle něj větší mediální prostor dostávají velmi konzervativní duchovní „jako je Marián Kuffa nebo Petr Piťha“. K pocitu nepřijetí homosexuálů v církvích uvedl, že se jedná o selhání církví: „To je hodně smutné. Protože místo toho, abychom tvořili prostor pro každého, kdo chce hledat Boží přijetí a kdo chce vyznávat svou víru v Ježíše Krista a žít v církvi, tak některým lidem zavíráme dveře před nosem. To končí někdy i tragicky a některé mladé lidi to dožene k sebevraždě. To považuji za selhání církví.“ Zmínil rovněž probíhající diskusi o možnosti sňatků gayů a leseb v ČCE a uvedl svůj postoj k této otázce: „Nebudu předjímat nějaké závěry. Já jsem spíš toho názoru, že by sňatky homosexuálům měly být umožněné, ale neměly by být vynucované na farářích, kteří je dělat nechtějí… Protože si myslím, že láska dvou osob, ať už jsou stejného pohlaví nebo různého, je prostě láska. A my jako církev máme vnášet Boží perspektivu do lidských vztahů, ať už jsou ty vztahy nastavené jakkoliv. Naším úkolem je tady pro být pro všechny lidi bez rozdílu.“

V závěru rozhovoru reagoval na dotaz, podle něhož řadě lidem ani tak nevadí komunita LGBT, ale spíše jejich prezentace na Prague Pride, která jim připadá jako divočina: „Největší divočina jsou ti lidé, kteří takhle hulákají na průvod. Bohužel jsou mezi nimi i křesťané. Já bych byl rád, kdyby žádný Prague Pride být nemusel a tato komunita byla respektovaná a brána jako každá jiná skupina lidí. Přál bych si, aby lidé menšinové orientace mohli svobodně a s respektem okolí dávat najevo vzájemnou lásku. Třeba na moji kamarádku křičeli na ulici, protože si dala pusu se svojí holkou. To mě štve a přál bych si, aby lidé něco podobného vůbec neřešili.“

Máš na to!

Písemný podklad kázání při bohoslužbě v předvečer Prague Pride od Karla Müllera (texty 1. čtení Ex 5,1-4, 2. čtení Lk 11,5-13)

Milé sestry, milí bratři, přátelé a hosté,

Kočky – otravnost

hned takhle na začátek se vás zeptám: Má tady někdo z vás psa? A kolik z vás má kočku? Má někdo oboje? (nějak to vyhodnotit…) Já se vám přiznám, že mám doma čtyři kočky. Někdo si možná řekne, že je to moc, ale ony teď jsou stejně celou dobu venku, tak je vidím jen málo. Jsou ale dva okamžiky během dne, kdy je vidím opravdu všechny čtyři. … A to ráno a večer. Když je jdu nakrmit.

Moje kočky jsou skvělým příkladem toho neodbytného přítele, který za vámi přijde o půlnoci a dožaduje se chleba. Někdo/většina z vás to tady zná. Vždyť jste se hlásili, že něco podobného máte doma. Když mají hlad a já spím, tak to je, jako kdybyste spustili sirénu. To je najednou takového úpěnlivého mňoukání, skoro byste jim věřili, že měsíc nejedly a že jsou na pokraji smrti. Svou neodbytností mě vytáhnou z postele, a já jim jdu teda dát najíst. To je pak na chvíli klid a kočky si pak jdou spokojeně lehnout. No jo, ale já už kvůli nim vstal o dost dřív, než bych chtěl.

Mojžíš – důvěra v Hospodina

A tuhle kočičí vytrvalost lomeno otravnost musel mít Mojžíš. Jak jsme četli v prvním čtení, Mojžíš šel žádat faraona, aby propustil izraelské otroky. Za faraonem přišel nějaký obyčejný, neznámý pasáček ovcí s požadavkem, aby mohli všichni izraelští dělníci odejít do pouště. A tam se modlit a obětovat Hospodinu. Faraonovi je nějaký izraelský Bůh šumák. On sám je v pozici moci. On je ten svrchovaný panovník – ano, skoro bůh, který o všem rozhoduje.

Faraon má moc ve svých rukou. Nemusí se nikomu zodpovídat. Nic Izraelcům nedovolí a pošle Mojžíše s Áronem pryč. A ještě za trest přidá práci všem otročícím Izraelcům, aby neměli čas vůbec přemýšlet nad takovými blbostmi, jako je třeba nepracovat.

A Mojžíš to tady mohl klidně zabalit. Když ho Hospodin povolával k tomuhle úkolu, tak mu Mojžíš říkal, že na to nemá, že je slabý, že koktá a že ho nikdo stejně nebude poslouchat. A Hospodin si často vybírá tyhle typy, takový jako antihrdiny k tomu, aby udělali velké věci. Kdo ví, třeba je tu někdo takový mezi vámi. A Mojžíš hned po prvním neúspěšném slyšení si hned Hospodinu stěžuje. Ptá se ho, proč po něm něco takového vůbec chce, když to vede jen k horšímu.

Hned po prvním neúspěchu by chtěl utéct a vzdát se svého úkolu. Myslí si, že se určitě najdou lepší a schopnější lidé. Lidé, kteří by měli třeba lepší charisma nebo víc moci. Hospodin si ale vybral jeho. Když chcete proměnit společnost, osvobodit otroky nebo bojovat za respekt a svá práva, tak to nepůjde snadno. Hlavně, když budete jednat s těmi, co zrovna mají moc. Proč by měli někomu nějak pomáhat, narovnávat příležitosti? Co z toho budou mít? Pošlou vás pryč. A Mojžíš si vůbec nevěří. V takových okamžicích, kdy naše plány selhávají. Kdy jsme unavení a sebedůvěra nám klesá.

V takových okamžicích je potřeba odhlédnout od sebe a svých schopností a pohlédnout k nebi. Obrátit se k Bohu. Protože on je tím pravým zdrojem naší jistoty. Nejde ani tak spíš o sebedůvěru, ale o důvěru v Boha, že on nás podpoří, že on je za námi. A že on nás podpoří, když už nemůžeme. Některé věci za nás prostě nikdo jiný neudělá. Máme tu zvláštní poslání jako Mojžíš.

Hospodin mu slíbil, že bude při něm a že ho neopustí. Mojžíš tak získal odvahu a vyrazil i podruhé za faraonem. Potřeboval najít jistotu pro svůj úkol. Někdo má úkol větší, někdo menší. Někdy nás ale brzdí naše obavy a slabá sebedůvěra. My ale máme hledat odvahu a vytrvalost ne v sobě, ale víře v Boha.

Máš na to!

Dnes jsme také slyšeli, jak Ježíš vypráví podobenství právě o vytrvalosti a neodbytnosti. K jednomu muži přijde host a ten nemá co nabídnout. Nikoho nečekal, a to je průšvih. V starověkém Izraeli platí: Host do domu, Bůh do domu. Co teď s tím?

No tak zkusí štěstí a jde jednoho svého přítele požádat o pomoc, jestli by neměl třeba nějaké jídlo navíc. Je noc, na ulici a ani noha a všichni spí. Jeho přítel vstane a hned ho odbyde. Ale náš muž se ale nenechá poslat jen tak pryč. Prosí vytrvale ba až neodbytně.

A Ježíš nás na základě tohoto podobenství povzbuzuje jako nějaký současný motivátor, říká: Never give up, nikdy se nevzdávej. Máš na to! Ježíš říká: Neboj se! Neboj se říct o víc, než ti ostatní chtějí zatím dát.

Ten muž je nejen vytrvalý, ale i vyloženě neodbytný. To už může někoho i DOST štvát. Stačí se podívat na ten příběh z pohledu toho rozespalého muže. Chtěl by spát a mít svůj klid. A někdo mu o půlnoci buší na dveře a nedá se odbýt. A on ho zkouší poslat pryč. Vymlouvá se, protože se mu nechce: Děti už spí. Dveře jsou zavřený. Nech nás být. A přece se ten v nouzi nedá odbýt. Je vytrvalý.

Víte, tyhle dnešní texty jsem vybral pro tuhle konkrétní bohoslužbu, aby lidé z LGBT+ vzali motivaci a byli prostě neodbytní a vytrvalí. Dělali hluk na Pridu. Dávali o sobě vědět a stáli za svými právy. Tloukli na dveře církví a společnosti a říkali, že tam taky patří. K církvi a ke společnosti přichází nečekaně jako přítel o půlnoci. Museli se často skrývat, nedávat najevo svou přirozenou identitu. A když najednou vyjdou ze stínu s požadavky na normální život, tak se všichni diví jako ten rozespalý muž.

Je to alespoň šedesát let, co přichází nezvaní a opomíjení ke dveřím a bojují za svá práva ve společnostech po celém světe. Je smutné, že stále musí bojovat za uznání toho, že jsou v pořádku. Že nejsou nemocní nebo nějak vyšinutí. Něco se zlepšilo, ale stále se musí s neodbytnou vytrvalostí připomínat společnosti, že tu jsou a že mají mít stejná práva jako každý jiný.

A tahle snaha rozhodně není procházka růžovou zahradou. Sami víte, jaké ohlasy Prague Pride vyvolává. Společnost se naštěstí pomalu posouvá. Dokonce i církev se posouvá, ale ještě pomaleji. A bohužel někdy taky opačným směrem vstříc homofobii. Myslím, že církve často až na výjimky v této oblasti selhávají.

Vzpomeňme si třeba kázání Mariana Kuffy nebo Petra Piťhy. I když se mě to třeba úplně netýká, tak je mi smutno a zároveň jsem strašně naštvaný, když slyším příběhy o mladých lidech, kteří si třeba kvůli těmto názorům berou život nebo svůj vnitřní tlak řeší sebepoškozováním. Tady je potřeba říct, že mnohé církve selhávají… Zároveň je potřeba, aby byl slyšet a vidět i opačný názor. Názor, že je člověk Bohem milován a přijímán nehledě na svou orientaci.

Uzavřená společnost, uzavřená církev

Já mám pocit, že různí lidé stojí o půlnoci před dveřmi církve a tlučou na dveře, aby je někdo pustil dovnitř. Aby se s nimi ostatní podělili o chléb života při Večeři Páně, aby se s nimi podělili o společenství a umožnil jim normální život v rámci církve.

A někteří lidé v církvi stojí jako ten přítel. (Je to doopravdy přítel?) A říkají neruš mě! Dogmata jsou zavřená a biblické texty jsou se mnou na lůžku. Neotravuj! Nech mě být! Přijď až ráno, až se změníš, až zapadneš nám do představy správného a čistého křesťana. Přece nebudu vstávat, abych ti otevřel dveře a pustil tě dovnitř, dovnitř mé milované církve.

Je úžasný, že v dnešní české společnosti má někdo zájem žít svou víru v církvi, a to strašnější je, když mu v tom někdo jiný brání. Neotevření dveří je ještě ta lepší varianta. Odmítnutý člověk může na tu konkrétní církev vykašlat a jít dál hledat někam jinam chléb života.

Ale horší je to, že někteří lidé jsou přijati, aby pak byli vylučování z církve jen kvůli tomu, jak byli stvořeni. Vyhazováni za to, jací jsou. To je zcela proti smyslu Ježíšova evangelia lásky k bližnímu. Někteří křesťané by si totiž přáli, aby takoví lidé v lepším případě zmizeli z očí, přizpůsobili se, a hlavně nedávali nic ze svého života najevo. V horším případě je posílají rovnou do pekla.

A je potřeba tady říct: Bůh bez rozdílu stvořil všechny národy, rasy, gendery. Neudělal jedny lepší a druhé horší. To až my lidé na sobě vidíme rozdíly a hodnotíme se. Bůh nás stvořil tak, abychom žili ve vztazích naplněných láskou. Je hloupost upírat někomu právo na rovnoprávný vztah. A proto je potřeba dál bojovat za to, aby tu byly rovné možnosti pro všechny.

Držím vám palce v dalších dnech. Nenechte se odbýt a znechutit neochotou druhých. Buďte neodbytní jako moje hladové kočky. Nenechte se odradit ospalostí druhých! Ježíš nám dává naději na změnu. Ježíš nás učí vytrvalosti a hlučnosti. Kdo prosí, ten dostane. Kdo tluče, tomu bude otevřeno. Amen

Přesvědčit zákoníky

Písemný podklad kázání při bohoslužbě na závěr Prague Pride od Stanislava Kostihy, 11. srpna 2019:

Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly! Druhé je toto: Miluj svého bližního jako sám sebe! Většího přikázání nad tato dvě není. I řekl mu ten zákoník: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že ještě jediný Bůh a že není jiného kromě něho; a milovat jej z celého srdce, z celého rozumu i celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc, než přinášet Bohu oběti a dary.“ Když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ Potom se ho již nikdo otázat neodvážil. (Mk 12, 28-34)

Když Ježíš chodil po Palestině, byla sice jeho část, Judsko, okupovaná Římany, ale přesto – nebo i tím spíše – byla stabilní zemí, kde vše fungovalo, kde mělo vše svůj řád. (Výhody římské okupace všichni známe i z Monty Pythonů.) I náboženství mělo svůj řád. Vše bylo pevné, strukturované, vše mělo svou hierarchii.

Právě v této chvíli se Bůh rozhodne poslat na zem svého Syna Ježíše. V této chvíli, kdy jsou Židé a ostatní národy možná nespokojeni okupací, ale jinak se mají dobře. Ani víru jim nikdo nebere. Přesto Bůh usoudil, že je to ta pravá chvíle poslat Syna s radostnou zvěstí.

A nejen to: Ježíš chodí od města k městu a říká: „Nemyslete si, že přicházím zrušit Starý zákon. Já jej přicházím naplnit.“

Co vyvolá takové opatrné konstatování, že vlastně nic změnit nechce, že chce jen zákon naplnit, to si dovedeme dobře představit – také díky tomu, že jako lidé jsme stále stejní. Ti, kteří jsou vzorem zbožnosti a kteří mají v rámci náboženství nějakou moc, znervózní. A najednou nevědí, zda by náhodou nebylo úplně nejlepší nachytat Ježíše na švestkách a nějak šikovně se ho zbavit. Proto s Ježíšem rádi začínají rozhovor a kladou mu různé otázky. Jako v našem úryvku z Markova evangelia: zákoník – neboli vykladač náboženského učení – se ptá, jaké přikázání je to nejdůležitější. A Ježíš, který nepřišel zákon zrušit, ale naplnit, odpovídá. A k přikázání, které říká: „Miluj svého Boha“, přidává ještě dodatek: „A taky miluj svého bližního jako sám sebe.“

Na tom spojení dvou přikázání v jedno je vidět Ježíšova nenápadná revoluce. To druhé přikázání samozřejmě ve Starém zákoně je také, ale zní trošičku jinak: mluví se tam o „synech svého lidu“ – tedy o Hospodinově vyvoleném národě. Ježíšův dodatek ale neomezuje bližního na někoho, kdo má stejnou víru. Ježíš prohlašuje, že všichni jsme všem bližními, že celé lidstvo tvoří jedno velké „my“ a že naše vzájemná láska je stejně důležitá jako naše víra. Že proto, abychom byli dobrými věřícími, je nutné mít dobré vztahy mezi námi všemi, že to je pro Boha stejně důležité jako to, aby lidé věřili.

Pokud jsme všichni navzájem bližní, znamená to taky něco dalšího: všichni máme stejnou hodnotu. Všichni. Stejnou hodnotu. Nejsem lepší než ostatní. To, že není žádné „oni“ a je jenom jedno velké „my“, na nás prostě klade hodně velké nároky.

Není to lehké. Velmi často se ocitneme v situaci, kdy je pro nás těžké své bližní milovat nebo si jich vážit. Hlavně se to týká lidí, o nichž se my sami domníváme, že jim chybí schopnost vžít se do druhých lidí, nebo se to týká lidí, kteří nás spíše děsí nebo provokují. Obavy v nás většinou vyvolává to, co neznáme a co je pro nás velmi těžko pochopitelné, čemu nerozumíme.

Milovat své bližní jako sebe sama vyžaduje znalost sama sebe, přijetí sama sebe a neustálou práci na sobě samotném. To, čeho se bojíme, je velmi často něco, co v sobě nemáme sami vyřešeno. Je to blízko něčemu, co máme v sobě zapouzdřeno a bojíme se do toho podívat, nenacházíme sílu to řešit. Proto přichází Ježíš opět s takovou nenápadnou revolucí. Jako nám zmizela hranice mezi „my“ a „oni“ tím, že jsme všichni bližní, zmizela hranice mezi „já“ a „oni“, protože všechny mám milovat jako sebe sama. A proč Ježíš boří i tuto hranici?

Myslím si, že k tomu má velmi dobrý důvod: pokud známe dobře sami sebe, pokud se přijímáme takoví, jací jsme, pokud umíme odpouštět sami sobě, pokud jsme ochotni pochopit a přijmout své hříchy, vyrovnat se s nimi a jít dál, pak umíme mnohem lépe přijímat a chápat i své bližní a s nimi všemi společně vytvářet „velké Boží MY“. Pokud máme jistotu sami v sebe, máme mnohem otevřenější srdce k tomu, abychom přijímali své blízké.

Pamatuju na ten drásavý pocit, když jsem v sobě neměl vyřešený svůj coming out. Na ten stálý pocit neupřímnosti a špatného svědomí ve vztahu vůči ostatními i vůči mým nejbližším. Dnes už vím, že to, co jsem vnímal jako svůj problém, tedy přiznat se ke své citové orientaci, nesmírně otravovalo mé vtahy vůči ostatním. Nebyl jsem schopen milovat sám sebe a přijmout sám sebe takového, jaký jsem, a zároveň jsem nebyl schopen milovat ostatní. Pořád jsem musel na něco dávat pozor, být ve střehu, protože když se před ostatními neukazujeme takoví, jací jsme, trpí tím i náš vztah vůči nim.

Pro spoustu lidí je coming out ještě složitější a z mých problémů by mohli mít jenom legraci. Některé z těch lidí jsme měli možnost potkat tady na Prague Pride během nejrůznějších programů. Pro některé z nich je coming out před jejich bližními v podstatě nemožný, protože jim coby lesbám nebo gayům hrozí různá drobná šikana, postihy, případně i vězení nebo v extrémním případě trest smrti. Hrozí jim násilí, měli by status neplnoprávných občanů, musí čelit zákazu projevovat svou lásku na veřejnosti. Stručně řečeno: jsou společnosti, které člověku nedovolují žít tak, jak byl stvořen, v nichž Ježíšovo přikázání „miluj svého bližního jako sám sebe“ není bráno vážně. A může tomu tak být i v zemích, které se považují za křesťanské, ale radostnou zvěst evangelia nechápou jako výzvu k lásce.

„Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Je to tak blízké hlavnímu sloganu letošního pridu „Spolu na dosah“. Měli bychom se snažit, abychom pomáhali „svým bližním“, kteří jsou „na dosah“ od nás a netěší se ani té svobodě, kterou máme my.

A na závěr se ještě jednou vrátím k zákoníkovi z našeho příběhu. Ježíš velmi často kritizuje farizeje a zákoníky za to, jak formalisticky vykládají Boží slovo, jak v uspokojení nad tím, jak jsou spravedliví a dodržují všechny zákony (a oni je opravdu dodržovali), nemají ve svém srdci místo pro soucit s bližními, nemají místo na ty skutky milosrdenství a lásky, které jsou „navíc“, které nejsou předepsané. Velmi často říká svým učedníkům: „nebuďte jako farizejové a zákoníci“. Ale když k němu samotnému zákoník přijde a položí mu dotaz, kterým ho pravděpodobně chce nachytat na švestkách, jak jsem řekl na začátku, Ježíš se neotočí otráveně na ostatní a neřekne „Ježíši Kriste, koukněte se, to je přesně ten, před kterejma vás furt varuju.“ V tomto evangelijním úryvku nám Ježíš nejen říká, jak se máme chovat vůči svým bližním, on se rovnou podle toho i chová. Vyslechne svého bližního, odpoví mu, zákoník je s Ježíšovou odpovědí spokojen a řekne „Ano, Mistře, máš pravdu, to je důležitější než přinášet Bohu oběti a dary“. Ježíš právě provedl revoluci, a tento zákoník, zdánlivá opora starého systému, se k Ježíšově revoluci bez zaváhání přidal. Kéž bychom uměli milovat bližní jako sami sebe tak, jak nám to ukazuje Ježíš, a přesvědčovat tak, jak on přesvědčil zákoníka.

1 Více viz webové stránky Logosu: http://www.logoscr.cz/

Polská homofobní kampaň se přelévá do české církve

V souvislosti s Prague Pride si nenechal ujít příležitost ke zviditelnění pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka. Jednou z příležitostí bylo vyjádření podpory prohlášení předsedy Polské biskupské konference, poznaňského arcibiskupa Stanislava Gądeckeho, kterým se postavil za krakovského arcibiskupa Marka Jędraszewského čelícího kritice za své výroky na adresu LGBT komunity.1 Kritika se týkala kázání, které arcibiskup Jędraszewski přednesl při bohoslužbě u příležitosti 75. výročí zahájení Varšavského povstání dne 1. srpna 2019. Arcibiskup uvedl, že Polsko už neohrožuje „rudý mor“, ale to neznamená, že neexistuje žádný nový, který chce ovládnout naše duše, naše srdce i naši mysl. Podle arcibiskupa to není mor marxistický ani bolševický, ale má stejný původ a jedná se o „duhový mor“.

Pro pochopení pozdvižení, jaká tato slova v Polsku vzbudila, je potřeba znát několik souvislostí. Jednou z nich je velmi vypjatá politická situace, která je ještě vyhrocena blížícími se podzimními parlamentními volbami v Polsku. Jasným favoritem je vládnoucí strana Právo a spravedlnost (PiS), která vyhrála i květnové volby do Evropského parlamentu, přestože se opozici podařilo vytvořit širokou Evropskou koalici. Podle komentátorů stojí za úspěchem PiS nejenom velkorysé nabídky sociální podpory ale i silná homofobní kampaň. Např. politolog Filip Harzer uvedl: „Obrana církve, ,obrana polských dětí před ideologií genderu‘, útoky na prostředí homosexuálů jsou pro velkou část voličů důležité, jsou součástí identity, kultury. Útoky na prostředí LGBT a obrana církve byly důležitým faktorem, který pomohl PiS volby vyhrát.“2 Realita poté vypadá tak, že proti průvodu gayů, lesbiček a jejich podporovatelů v severopolském Bělostoku, který se konal v sobotu 20. července 2019, nejprve brojili místní katoličtí duchovní spolu s představiteli vládní PiS, poté na samotný průvod házela skupina agresivních extrémistů kamení, láhve a dělobuchy.3 Arcibiskupova slova pronesená o necelé dva týdny později je těžko možné nevnímat jako podporu podobným útokům proti „moru“ nebo „nákaze“. Ostatně polští komentátoři upozornili, že arcibiskupova slova o „duhovém moru“ („tęczowa zaraza“) vzbuzují paralelu s termínem „židovský mor/nákaza“, který byl používán nacisty v době II. světové války s tragickými důsledky. Je zajímavé, že kardinálu Dukovi zřejmě unikají tyto souvislosti, podobně jako si je zřejmě neuvědomil, když v loňském roce podpořil kázání Petra Piťhy v katedrále z 28. září 2018, v němž Piťha strašil deportací do „nápravně-výchovných pracovních táborů“ a prohlášením homosexuálů za „nadřazenou vládnoucí třídu“. Paralelu podobného strašení ambicemi židovské komunity najdeme opět v období nacismu. Výsledkem byl jen strach a nenávist, které později ospravedlňovaly snahy o vyhlazení.

Zajímavým pomyslným lakmusovým papírkem, jak výbušný a destruktivní potenciál mají podobná vyjádření je skutečnost, že v českém prostředí o konfliktu kolem výroků arcibiskupa Jędraszewského jako jedny z prvních informovaly proruské a dezinformační weby (např. Sputnik, který připojil odkaz na svoji starší zprávu o vyjádření slovenského kněze Mariána Kuffy, v němž srovnával zkázu komunismu i liberalismu). Je otázkou, zda kardinál Duka svojí podporou a snahou o „formování Visegrádské skupiny a jejich pozic při reformě evropských struktur“, do jejichž popředí „se musí opět dostat otázka člověka, jeho svobody a nároku na důstojný život – od začátku až do konce“, ve skutečnosti nepřispívá k šíření strachu a nenávistných postojů vůči některým skupinám, což v důsledku evropské struktury oslabuje, navíc zamlžuje křesťanské hodnoty a hlásání evangelia.4

Naopak Tomasz Dostatni, polský dominikán, kněz a publicista, který je v českém prostředí známý jako autor knižních rozhovorů s Tomášem Halíkem a Dominikem Dukou, reagoval na slova arcibiskupa Jędraszewského o „duhovém moru“ kriticky. Dostatni nepovažuje za vhodné samotné umístění slov v rámci bohoslužby, která má vytvářet prostor pro setkání člověka s Bohem. Slova arcibiskupa jsou podle něj v rozporu s evangeliem, neboť jsou rozdělující a nenávistná. Arcibiskupova slova podle Dostatniho zabíjejí a nesytí, zároveň ve svém důsledku vyhánějí lidi z církve.5 V návaznosti na Dostatniho kritizoval slova polského arcibiskupa i vyjádřenou podporu kardinála Duky také Tomáš Halík.6

Ještě je možné upozornit na jednu souvislost, která v posledním roce intenzívně zaměstnává katolickou církev nejen v České republice a v Polsku, ale celosvětově. Tím je problematika sexuálního zneužívání v církvi. Přestože se nejedná o nové téma, zdá se, že teprve v nedávné době plno silou udeřilo i v katolické církvi v obou zemích, kde díky zveřejněným svědectvím už není možné tvrdit, že se jich to netýká. Zvýšená intenzita hledání nepřátel a boje proti „nepřátelským ideologiím“ s tímto tématem zřejmě souvisí. Objevilo se už několik případů, kdy bojovníci proti homosexualitě a „genderu“ byli nakonec sami obviněni a odsouzeni za pochybné sexuální chování (např. v dubnu 2019 sesazený arcibiskup Anthony Sablan Apuron z pacifického Guamu). Arcibiskup Jędraszewski i kardinál Duka mají mimo jiné společné i to, že si zřejmě neuvědomují nebo nechtějí uvědomit závažné důsledky sexuálního zneužívání v katolické církvi a celou problematiku mají tendenci bagatelizovat.7 U arcibiskupa Jędraszewskeho k tomu přistupuje i jeho zapojení se do obhajoby poznaňského arcibiskupa Juliusza Paetze, který musel ze svého úřadu v 67 letech odstoupit v roce 2002 poté, co se dostaly na veřejnost informace o jeho homosexuálních vztazích se seminaristy. Sice mu nebylo prokázáno zneužívání neplnoletých, ale ve své době to byl jeden z největších skandálů v polské katolické církvi. Jędraszewski byl tehdy pomocným biskupem v Poznani a sepsal veřejný dopis na Paetzovu obranu. Údajně nutil kněze, aby připojili své podpisy. O to víc se může zdát překvapivé, že byl Marek Jędraszewski koncem roku 2016 jmenován a začátkem roku 2017 uveden do úřadu krakovského arcibiskupa.

Mimochodem v Krakově nahradil kardinála Stanisława Dziwisze, dlouholetého osobního sekretáře papeže Jana Pavla II. a šedou eminenci Vatikánu, který byl po smrti papeže „vyhnán“ z Vatikánu prostřednictvím jmenování arcibiskupem v Krakově, kde byl před svým zvolením papežem i Jan Pavel II. (krakovským arcibiskupem v letech 1964–1978). Proslýchá se, že jej pro tento úřad vybral za věrné služby už umírající Jan Pavel II., takže jeho nástupce Benedikt XVI. tímto jmenováním splnil jedno z posledních přání předchůdce. Dziwisz byl jmenován 3. června 2005, tj. dva měsíce po smrti Jana Pavla II., o rok později byl jmenován kardinálem. Z Vatikánu si do Krakova Dziwisz prozíravě odvezl i ampulky s krví Jana Pavla II., které se po beatifikaci (2011) a hlavně po kanonizaci (2014) staly ceněným ostatkem.8

V souvislosti s Prague Pride stojí za zmínku ještě dvě vyjádření, která se objevila na sociálních sítích pod jménem kardinála Duky, ale já je považuji spíš za trapnou ukázku snahy o provokaci lidí z jeho okolí, kteří mají tato média na starosti. Obě navíc souvisí s činností magistrátu hlavního města Prahy a především primátorem Zdeňkem Hřibem z České pirátské strany. Tomu má Duka a lidé kolem něho za zlé, že se vyjádřil negativně k obnově Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Domnívám se, že těch třecích ploch s primátorem bude víc, např. arcibiskupem tolik oblíbené barokní slavnosti Navalis, pořádané firmou Pražské Benátky Zdeňka Bergmana, letos získaly účelovou neinvestiční dotaci od hlavního města ve výši 1,7 milionu až při druhém projednávání.9 Při prvním projednávání dotace v rámci Výbor pro kulturu, výstavnictví, cestovní ruch a zahraniční vztahy podle veřejně dostupného zápisu žádal pořadatel Bergman 3,8 milionu; lidovec a podnikatel Jan Wolf, tradiční podporovatel pražských dotací pro Navalis v minulých letech, který si obnovu Mariánského sloupu dal do svého volebního programu, vloženého v Katolickém týdeníku v Praze (č. 38, 2018), navrhoval 2,5 milionu; hodnotitelka projektu 1,7 milionu a Jaroslav Němec, člen výboru za Piráty, jen 0,5 milionu. Takže se zdá, že za zdánlivě pouze ideovými spory jde především o finance.

Prvním rýpnutím na sítích kardinála Duky do pražského primátora byla reakce na vyvěšení duhové vlajky na budově magistrátu zveřejněná na Twitteru 5. srpna 2019: „Doufám, že příští rok o Velikonocích vztyčí na pražském Magistrátu Kříž, jako moment uznání největší menšině v ČR.“ Pro změnu na Facebooku byl dne 13. srpna 2019 zveřejněn status pana kardinála: „Ještě k podpoře tzv. ,duhovým aktivitám‘ ze strany hlavního města a dalších: očekával bych minimálně stejnou podporu vícedětným rodinám. Ty vychovávají a starají se o své potomky, kteří budou např. také budoucími daňovými poplatníky, bez nichž nebude budoucnosti národa, a Evropa se skutečně vylidní, jako tomu bylo při morových ranách v historii.“ Na to mimo jiné reagoval komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk tvrzením, že podpora rodin z veřejných prostředků je nyní nesrovnatelně vyšší než podpora „duhových aktivit“.

Zatímco řadu lidí z katolického prostředí asi tyto provokace pražského arcibiskupství už příliš nepřekvapí, zaznamenal jsem řadu reakcí z prostředí společnosti, kde tyto výroky berou vážně a jen je utvrzují, že katolická církev je institucí velmi vzdálenou reálnému životu a lidem, natož aby si jí spojili s hlásáním „radostné zvěsti“. Nebo také že je bojovnicí jen za svoje partikulární zájmy, případně ideovou spojenkyní pochybných uskupení jako je Okamurova Strany přímé demokracie, Klausova Trikolóra nebo Sdružení přátel bílého heterosexualního muže. O to větší dík patří lidem z Logosu za jejich činnost, především za starost a péči o lidi, nad nimiž někteří „pravověrní“ jen ohrnují nos.

1 Podpora prohlášení o světonázorovém totalitarismu, 9. dubna 2019: http://www.dominikduka.cz/vyjadreni/podpora-prohlaseni-o-svetonazorovem-...

2 Katastrofa polské opozice. ‚Kaczyńského strana průměrnému Kowalskému vyhovuje,‘ říká politolog, 27. května 2019: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/polsko-jaroslaw-kaczynski-pis-evrops...

3 V Polsku na průvod za práva sexuálních menšin házeli kamení, láhve a dělobuchy. Policie zadržela 20 lidí, 21. července 2019: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/lgbt-pride-homofobni-utoky-polsko-pr...

4 Sympatie kardinála Duky k režimům v Polsku a Maďarsku, které pod záminkou „ochrany křesťanských hodnot“ tíhnou k totalitním praktikám vládnoucích kruhů, jsou celkem známé. Kromě přátelských setkání s maďarským premiérem Orbánem je možné zmínit např. vysoké státní vyznamenání Střední kříž s hvězdou řádu za zásluhy Maďarska, které Dukovi udělil maďarský prezident János Áder v květnu 2018. Citáty jsou z blogu kardinála Duky, v němž vyjádřil myšlenku formování Visegrádské skupiny viz Malá visegrádská poznámka k Velehradu, 12. července 2019: http://blog.aktualne.cz/blogy/dominik-duka.php?itemid=34410

5 Tomasz Dostatni OP: Słowa abp. Jędraszewskiego wyrzucają ludzi z Kościoła, 6. srpna 2019: http://wiez.com.pl/2019/08/06/tomasz-dostatni-op-slowa-abp-jedraszewskie...

6 Dne 15. srpna 2019 v článku pro Deník N s názvem „Rozpor v církvi nelze skrývat“. Text viz http://halik.cz/cs/tvorba/clanky-eseje/clanek/538/

7 O přístupu arcibiskupa Jędraszewski viz Tomasz Dostatni, Biskupové a církev dvou rychlostí. Případy zneužívání mladistvých v polské církvi, 7. května 2019: http://www.christnet.eu/clanky/6236/biskupove_a_cirkev_dvou_rychlosti.url

8 Viz např. o předání ampule s krví pražské katedrále v roce 2012: Duka: Vlastnit ostatek vychází z touhy být s někým, koho si vážím, 21. listopadu 2012: https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/1133355-duka-vlastnit-ostatek-vycha...

9 Jistě ne náhodou si pražský převozník Zdeněk Bergman na přelomu 2018 a 2019 přisadil ve sporu pražského arcibiskupství s Tomášem Halíkem. Nejprve v článku na České pozici (příloha Lidových novin známá svým konzervativním zaměřením, která např. v prosinci 2018 zveřejnila útok tradicionalistického Michala Semína na papeže Františka, který byl plný nepravd) Zdeněk Bergman hájil proti Halíkovi slavnosti Navalis: Zděnek Bergman: Ať Tomáš Halík o Svatojánských slavnostech neklame veřejnost, 26. ledna 2019. Později na dezinformačních Parlamentních listech ostřejším textem s názvem „Halík pracoval jako normalizační kádrovák. A co ten předlistopadový komunista a udavač Luděk Sekyra?“ Úzké vazby na pražské arcibiskupství a lidmi z „konzervativními fronty“ ukázala mimo jiné i sešlost u příležitosti zahájení vydávání Konzervativních listů, které Bergman hostil ve svém Muzeu u Karlova mostu 6. února 2019.

Výročí Varšavského povstání

Před 75 lety (1. srpna – 2. října 1944) probíhalo ve Varšavě povstání proti nacistické okupaci. Zemská armáda (Armia krajowa) nasadila do nerovných bojů asi 45 tis. bojovníků z nichž asi 15 tis. padlo, 5 tis. bylo zraněno a 20 tis. se dostalo do zajetí. Obrovské ztráty, jdoucí do statisíců, byly na straně civilního obyvatelstva. Varšava byla na příkaz Hienricha Himmlera srovnána se zemí. Vše se odehrávalo v těsné blízkosti Rudé armády, která tomu přihlížela z druhého břehu Visly, ze čtvrti Praga. Rusové ani nedovolili, aby spojenecké zásobovací letouny, které shazovaly povstalcům pomoc, mohli přistávat na jimi dobytém území a tak pomoc velmi omezili. Sledovali tak své politické poválečné cíle: nechali zlikvidovat protikomunistickou opozici, které by se mohla po válce ujmout vlády. Svým způsobem tak pokračovala spolupráce v rámci paktu Ribbentrop-Molotov uzavřeného v r. 1939, na jehož základě se Německo se Sovětským svazem „podělilo“ o Polsko.

V r. 1975 jsem se účastnil jako náhradník1 v Ústavu jaderných výzkumů ve Swierku u Varšavy jakéhosi společného experimentu států sovětského bloku, který měl za cíl připravovat společný lékopis. Součástí společenského programu byla i návštěva muzea Varšavského povstání2. Provázela nás asi šedesátiletá žena. Po úvodním slově, které bylo překládáno i do ruštiny a němčiny, když jsme si již prohlíželi vitríny, obešla přítomné Poláky a Čechy a pozvala nás do jakési separátní místnosti. Zde se rozplakala. Vyšlo najevo, že se povstání účastnila, že jí při něm padl manžel, bratr a mnoho dalších příbuzných. Omlouvala se za slzy a říkala, že si nás musela pozvat stranou, protože před „nimi“ (myslela zástupce z NDR a SSSR) slzu neuroní. Mluvila o obrovském nasazení, o solidaritě obyvatel Varšavy, o hrdinství bojovníků, o zklamaných nadějích. Ačkoli se vše událo již více než před 30 lety, její svědectví bylo velmi barvité, velmi autentické. Zážitek byl i pro nás tak silný, že si jej pamatuji dodnes.

Uvědomil jsem si, za jak blízké si nás Poláci považují, ačkoli to není z naší strany zpravidla opětováno. Pochopil jsem, proč stále mají v sobě zakódován takový problém vzhledem k Němcům a Rusům. Byl jsem vděčný za pevný, zaťatý postoj, který vedl až ke vzniku Solidarity a posléze pádu komunismu v celém sovětském bloku. I za naši svobodu jim vděčíme.

1Odborníkovi z našeho ústavu, který se měl experimentu zúčastnit zakázali z kádrových důvodů cestovat i do Polska. Tak poslali mne, čerstvého absolventa školy, který o problematice nic nevěděl, ale zatím si nestačil udělat žádný kádrový škraloup.

2Byla to budova mnohem méně honosná než dnes.

Léto hanby. Američtí katolíci a zneužívání v církvi

Spojené státy zasáhla nová vlna církevní krize vyvolané sexuálním zneužíváním mladistvých v církvi a vzbudila mezi americkými katolíky dosud nevídané zoufalství a odpor. Někteří komentátoři se ptají: Proč teď? V čem tato vlna jiná? Vždyť se přece neobjevilo nic skutečně nového. Věděli jsme už dávno, že ve Spojených státech přibližně 5-7% kněží zneužívalo mládež, převážně – ale ne vždy – dospívající chlapce. Právě tak dávno je známo, že církevní nadřízení jejich chování kryli a často je po krátkém pobytu v nějakém rehabilitačním zařízení přidělovali do jiné obce. A víme, že od roku 2002 zneužívání dětí silně pokleslo – poté, co američtí biskupové učinili řadu přísných ochranných a nápravných opatření.

Jak si tedy vysvětlit současnou míru bolesti a pobouření? Podle mého názoru tato poslední vlna krize způsobila v postoji mnoha amerických katolíků „změnu paradigmat“ (řečeno termínem Thomase Samuela Kuhna, amerického filosofa a teoretika vědeckého poznání). Nejnovější odhalení je přiměla k tomu, aby svoji interpretaci posledních událostí přehodnotili. Místo aby je považovali za anomálii, začínají v nich vidět specifickou, možná nevykořenitelnou součást katolické kultury.

Krize v církvi očima amerických katolíků

Jak k tomu američtí katolíci dospěli? Přestože už předtím vzbudily pozornost veřejnosti případy zneužívání v katolické církvi (první byly odhaleny v 90. letech minulého století), skutečná krize vybuchla v roce 2001, když Spotlight, investigativní tým amerického deníku The Boston Globe, uveřejnil zprávu o sériovém pachateli, někdejším diecézním knězi Johnu L. Geoghanovi, který byl ve státě Massachusetts postaven před soud pro sexuální násilí. Čtenáři byli zděšeni, že kněží jako John L. Geoghan byli schopni sexuálně zneužívat malé děti. Mnohem znepokojivější však byla skutečnost, že členové hierarchie (mj. kardinál Bernard Law) tyto případy ututlávali, a dokonce tolerovali.

Krize roku 2001 se začala uklidňovat, když v září 2002 Americká biskupská konference v Dallasu vydala Chartu na ochranu dětí a mladistvých (Charter for Protection of Children and Young People). Kromě toho zadala vypracování nezávislé zprávy (tzv. John Jay Report1) s cílem umožnit veřejnosti lepší vhled do problematiky. Církev v USA se v posledních patnácti letech pomalu uzdravovala. Laici cítili, že biskupové si problém uvědomují, obětem se dostalo spravedlnosti a provedené reformy začaly působit. Zdálo se, že to nejhorší máme za sebou. A my, aktivní laičtí katolíci, jsme znovu obrátili pozornost k jiným věcem.

Léto hanby

Témto pocitem relativního klidu a pozvolného pokroku otřásly dvě události z léta 2018. V červnu se objevila zpráva, že kardinál Theodore McCarrick, někdejší washingtonský biskup, byl zbaven kněžského úřadu pro věrohodné obvinění, že ještě jako kněz v New Yorku (před téměř padesáti lety) obtěžoval mladistvého. Později vyšlo najevo, že sexuálně zneužíval i dospělé seminaristy a kandidáty kněžství. Druhá rána zasáhla americké katolíky v srpnu. Prokuratura státu Pensylvánie zveřejnila zprávu velké poroty (Grand Jury) o výsledcích dvanáct let trvajícího vyšetřování. Podle ní se v šesti z osmi pensylvánských diecézí dopustilo v uplynulých sedmdesáti letech celkem 300 kněží sexuálního násilí na více než tisíci dětí, převážně chlapců. Pokud tyto zločiny vyšly najevo, byli duchovní přeloženi do jiných farností, místo aby byli propuštěni z kněžské služby nebo předáni k trestnímu stíhání. Obě tyto rány zhoršil ještě dopis, v němž Carlo Maria Vigano (mj. dřívější apoštolský nuncius v USA) hrubě obvinil papeže Františka z ignorování sexuálního skandálu v církvi a vyzval jej k rezignaci. Vigano svůj útok sepsal s pomocí jistého konzervativního italského novináře, známého svým kritickým postojem k Františkovu reformnímu programu.

Navzdory skutečnosti, že Viganův případ brzy vyšuměl, chopili se ho američtí konzervativci, aby jím podpořili svoji interpretaci krize. Tvrdili, že zásadní příčinou znepokojivého stavu je kultura bezuzdné homosexuality v církvi. Pokrokovější katolíci naopak akceptovali závěr, ke kterému dospěl John Jay Report, že hlavními viníky nejsou homosexuální kněží a že problém spočívá v bezuzdném klerikalismu. Běžní katoličtí věřící, kteří neznali ani Viganův dopis, ani John Jay Report, se ocitli v křížové palbě tvrzení a názorů. „Sexuální krize“ v církvi přispěla silně k polarizaci mezi americkými katolíky, a ta se zase odrazila v rostoucí polarizaci americké společnosti, což je proces trvající v podstatě od nástupu Donalda Trumpa do prezidentského úřadu.

K problémům léta 2018 se vyjadřovali nejen američtí katolíci. V tu dobu už bylo totiž jasné, že sexuální zneužívání nezletilých kněžími je celosvětový problém. Média postupně odhalovala další a další případy zneužívání a jejich zamlčování v Austrálii, Chile, Francii, Německu, Irsku a jinde.

Znepokojující změna paradigmat

Komentátoři si kladli otázku, proč události léta 2018 – léta hanby – vyvolaly mezi americkými katolíky tak zásadní znepokojení; vždyť pečlivé vyšetřování, jehož výsledkem byla zpráva pensylvánské Grand Jury, neodhalilo nic, o čem by nepsal John Jay Report už před patnácti lety. Zpráva Grand Jury kromě toho konstatovala, že od roku 2002, tedy po opatřeních z Dallasu, vážných obvinění zřetelně ubylo. Aspoň něco se tedy vyvíjelo pozitivně.

Výše zmíněná otázka, takto formulovaná, je podle mne zavádějící. Poslední události nejsou významné proto, že vynesly na povrch další data, která teď američtí katolíci musejí zpracovat. Jsou významné proto, že vyvolaly drastickou změnu při zpracovávání a interpretaci těchto dat. Způsobily to, co Th. S. Kuhn nazval „změna paradigmat“ a co je svým významem srovnatelné s obratem od ptolemaiovského ke koperníkovskému obrazu světa.

Do roku 2018 považovali mnozí řadoví katolíci krizi za něco strašného, co se ale jednou zase dá do pořádku. Vždyť se to celé týkalo jen velmi malého počtu nějak narušených kněží. Jejich tajné perverzní jednání bylo umožněno tím, že se pár naivních biskupů domnívalo, že pachatelé jsou vyléčeni, a jiní příliš zbabělí biskupové nechtěli dělat církvi ostudu odhalováním jejich zločinů. Dříve se věc interpretovala tak, že příčinou sexuální krize v církvi byly v podstatě psychosexuální poruchy, event. nezralost (na straně provinilých kněží) a morální slabost (na straně dotyčných biskupů). Soudilo se, že problém – nepochybně nechutný – lze vyřešit účinnějšími vyšetřovacími metodami a lepším vzděláváním v seminářích, důkladnější kontrolou a odpovědností církevních nadřízených a transparentním informováním o úspěších a neúspěších v boji s ním.

Jenže teď začínají američtí katolíci pohlížet na předkládané informace z nového úhlu. Přestože by rádi uvěřili opaku, docházejí k poznání, že přetrvávající sexuální zneužívání dětí není v charakteru církve něco abnormálního, nýbrž že je to strašná systémová součást kultury církve. Tato změna paradigmat nutí věřící položit si hluboce znepokojující otázku: Jestliže struktura sexuálního zneužívání dětí není nic abnormálního, je-li to naopak očekávaný, tolerovaný a dokonce akceptovaný rys systému – které pravdy o církvi pak ještě zůstávají v platnosti? Na tuto otázku existuje několik odpovědí, které ale všechny ústí v otřesný závěr: Ježíš Kristus nemá s životem církve nic společného. Církev ve skutečnosti není jeho tělo. Kněží a biskupové sice jednají jeho jménem a jako jeho zmocněnci, ale fakticky se nikdy nechovají tak, jak se chová Ježíš v evangeliích.

A důsledky?

Amerických katolíků se zmocňuje malomyslnost. Ztrácejí víru, ne sice nutně víru v Ježíše Krista, ale v římskokatolickou církev jako Kristovo tělo, jako společenství, které poskytuje spojení s božstvím. Budit důvěru v důležitost církve je v každém případě nesmírně těžké, neboť americká kultura je v důsledku protestantského dědictví zcela proniknuta individualistickým chápáním víry. Zaujmout postoj k poslední vlně krize znamená vypořádat se s výzvami, které s sebou přináší zmíněná změna paradigmat. Co všechno to bude znamenat?

Přísnější, transparentnější a odpovědnější metody při zacházení s případy zneužívání jsou důležitou součástí řešení, avšak jen jednou z mnoha. Další krok, reformování církevní kultury, nutně zahrnující i větší vzájemný respekt a lepší spolupráci mezi duchovními a laiky, je opět pouze částí řešení. Rovněž je nezbytné definovat spravedlivé vztahy mezi mocnými a zranitelnými členy církve, ale ani to nestačí. Komplexní a trvale účinný přístup podle mě vyžaduje, abychom se intenzivněji vypořádali se změnou paradigmat, kterou přineslo léto hanby 2018. To je úkol nejen pro právníky a etiky, nýbrž i pro dogmatiky, ekleziology a liturgiky.

Přesněji řečeno: Domnívám se, že má-li být jakákoli právní, etická a kulturní reakce dlouhodobě účinná, je nutno vyrovnat se s teologickými a ekleziologickými aspekty krize. Bude to velmi zásadní změna. Katoličtí teologové dlouho učili, že církev, nevěsta Kristova, je zcela bez hříchu, čistá, neposkvrněná. Jednotliví členové církve mohli hřešit a také hřešili – avšak šlo jen o jejich vlastní provinění, která nemohla být kladena za vinu kolektivnímu orgánu. Máme-li krizi náležitě zvládnout, je třeba, aby církev adekvátně přehodnotila svůj postoj. Tak jako Německo muselo převzít kolektivní odpovědnost za zvěrstva třetí říše, tak jako se Spojené státy stále ještě vypořádávají s kolektivní odpovědností za otroctví, musí i církev převzít kolektivní odpovědnost za sexuální zneužívání. Je třeba se teologicky a ekleziologicky hluboce zamyslet na tím, do jaké míry je církev matkou všeho smilstva – nejen Kristovou nevěstou.

Z Concilia 2/2019 přeložila Helena Medková

1John Jay Report, zpráva o zneužívání v církvi v letech 1995-2002, vypracovaná na John Jay College of Criminal Justice, City University of New York.

Hildegardiny liturgické písně na Jana Evangelistu

„A z Boží inspirace jako by pršely kapky lahodného deště do poznání mé duše, poněvadž i Duch svatý napojil Jana Evangelistu, když sál z Ježíšových prsou nejhlubší zjevení. Jakmile byl jeho cit tak zasažen svatým božstvím, odhalil skrytá tajemství a díla, řka: ,Na počátku bylo Slovo…‘“ Život svaté Hildegardy II.161

Úvod – Evangelista Jan

Evangelista Jan, „učedník, kterého Ježíš miloval“, zaujímá v jemu připisovaném evangeliu (J 21,20–24) mezi ostatními apoštoly jedinečné místo. V chápání magistry ženského benediktinského kláštera Hildegardy z Bingenu (1098–17. 9. 1179) s ní Jan sdílí společné charisma pohlavní čistoty a vizionářského obdarování. Ve středověku byl apoštol a evangelista Jan obecně ztotožňován s Janem z Patmu, autorem novozákonní knihy Zjevení. Stejně tak se tehdy věřilo, že zvláštní dar celoživotního panictví Janovi zjednal nejbližší místo vedle Ježíše při Poslední večeři (J 13,23) a že se stal adoptivním synem Panny Marie pod dřevem Kristova kříže (J 19,26–27). Na rozdíl od krvavého mučednictví ostatních jedenácti apoštolů, Janovým mučednictvím byla duchovní smrt tělesných žádostí, která jej označila za prvního představitele monastické disciplíny zasvěcené cudnosti, považované za proměněnou korunu mučednictví v pozdně antickém a středověkém křesťanství.2 Ve spise Zrcadlo panen z 12. století, příručce pro řeholnice, evangelista Jan zaujímá místo vedle Krista, Panny Marie a Jana Křtitele jako jeden ze čtyř koní vezoucích triumfální kočár panen. Hildegarda považovala Janovo panictví za zdroj jeho jedinečného, důvěrného přátelství s Kristem.3

Jak napovídá Hildegardin autobiografický zlomek z legendy o jejím životě, uvedený v mottu, Hildegarda se považovala za pokračovatelku tradice Bohem inspirovaných křesťanských proroků. Následující článek přináší mé překlady antifony a responsoria, liturgických písní, které Hildegarda napsala a věnovala právě Janovi. Tyto texty vyložím pomocí odborné literatury, protože jejich symbolický jazyk je pro současného čtenáře jen stěží srozumitelný. Jejich nesrozumitelnost je dána nejen kulturními zákrutami v běhu uplynulého času, ale i skutečností, že byly zjeveny z božského vnuknutí, zjevení Živoucího světla. Hildegarda je zařadila do sbírky Harmonická symfonie nebeských zjevení, definitivně uspořádané krátce po její smrti, v osmdesátých letech 12. století.4

Antifona O speculum columbe 5

Ó zrcadlo holubice

ctihodné podoby,

jež jsi nahlédlo mystickou štědrost

v přečistém prameni.

Ó podivuhodná květnatosti,

jež jsi nikdy neuvadla a neupadla,

protože tě zasadil vznešený zahradník.

Ó přelíbezný pokoji

v obejmutí slunce:

ty jsi zvláštní syn Beránka

ve vyvoleném přátelství

nového potomstva.

Nathaniel M. Campbell na webových stránkách Mezinárodní společnosti pro studium Hildegardy z Bingenu píše, že ohnisko této antifony leží v Hildegardině chvále Jana, jejího předchůdce a společníka v panenské cudnosti. Chvalozpěv se skládá ze tří symbolických obrazů, které vyjadřují zvláštní dar kontemplace, dávající církvi „nové potomstvo“ řeholnic.

První z obrazů – zrcadlo holubice – vyjadřuje výše uvedenou myšlenku tak, že v následování čistoty bílé holubice kontemplující panna přijímá od Ducha svatého dar zření na božská tajemství v jejich zřídle a prameni, sama nerušena mračny a stíny, které postihují člověka, jenž se dosud oddává tělesným žádostem. Tato absolutní čistota božského vědomí jakožto zdroje všeho bytí je dokonale přítomná jen prostřednictvím nejcudnějšího těla vtěleného Božství, o jehož následování se kontemplující panna snaží. Hildegarda vyjadřuje podobné myšlenky v antifoně na Pannu Marii, Ó nejskvostnější drahokame (O splendidissima gemma). K apoštolu Janovi, jenž žil s Ježíšem, tento dar nejčistší kontemplace přišel, když ležel nejblíž svého Pána při Poslední večeři. Položiv svou hlavu na Kristovu hruď, Jan pil z jeho srdce – pramene moudrosti (Sír 1,5), čímž se naplnila Kristova slova: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, ,proudy živé vody poplynou z jeho nitra‘, jak praví Písmo“ (ČEP J 7,37–38).

Campbell dále píše, že tato „živá voda“ teče, aby zavlažila květ, druhý symbolický obraz pro Janovo panictví. Květ je společným motivem v Hildegardiných písních věnovaných Panně Marii a jejímu Synovi (na příklad Dnes otevřela se nám, Hodie aperuit nobis či Vítej, urozená, Ave generosa). Zde ale Hildegarda používá unikátní pojetí květu nejenom jako květiny, ale dokonce vzývá pojem či (novoplatónskou) ideu květnatosti (floriditas) – totiž stav stálého, panenského vzkvétání, které koření z věčného zasazení živoucím obrazem Boha jakožto Zahradníka. Tato setba však představuje také vyslání nového a svatého potomstva.

Třetí obraz Janova panictví doplňuje vizi kontemplujícího apoštola a plodného rozkvétání květu o sluneční svit, jenž oba předchozí objímá. Teplo tohoto obejmutí vyvolává jeden z Hildegardiných častých obrazů, které popisují její vlastní vizionářskou zkušenost Živoucího světla (lux vivens) a jeho stínu (umbra), na příklad v úvodu Cestyvězu (Scivias):

„…nejtřpytivější ohnivé světlo, z otevřeného nebe vyšlehnuvší, celý mozek mi zaplavilo, a celé srdce, a i celou hruď mou, jako plamen, ne však spalující, nýbrž zahřívající, tak roznítilo, jako slunce zahřívá nějakou věc, na kterou klade své paprsky“.6

Campbell tvrdí, že toto intimní obejmutí pochází ze zvláštního přátelství darovaného panicům, dětí Beránka, jehož neposkvrněné tělo oni tak vroucně následují.

Responsorium O dulcis electe 7

Ó milý vyvolený kořeni,

jenž jsi zazářil v záři zářícího,

ty jsi objasnil tajemství

ve třpytu Otce,

ty jsi vstoupil do ložnice čistoty

ve zlatém městě,

které postavil král,

když se ujal vlády nad zemí.

Poskytni pomoc poutníkům.

Neboť jsi rozmnožil déšť

se svými předchůdci,

kteří jej seslali

do zeleně barvířů.

Poskytni pomoc poutníkům.

Podle N. M. Campbella8 toto responsorium na Jana Evangelistu doplňuje obraznost předešlé antifony Ó zrcadlo holubice, zvláště v podání Janova zvláštního povolání – sdíleného Hildegardou a jejími benediktinskými řeholnicemi – totiž jako kontemplujícího panice. Podobně jako antifona, první část responsoria má strukturu tří obrazů, uspořádaných do tří vztažných vět (jenž…; ty…; ty…): zářícího kořene planoucího žhavým Synem; paprsku zrcadlícího mystéria Otce, a nakonec panice zaslíbeného domovu Syna, zářícího Beránka ve středu Nového Jeruzaléma (Zj 21,23).

Poutníci, pro něž refrén prosí o Janovu pomoc, jsou panenské řeholnice. Jejich životní cesta v tomto světě spěje do královské ložnice ve zlatém Městě Božím, kde ulehnou (jako ulehl Jan při Poslední večeři) se svým Ženichem, Kristem. Teplo a plamen ohně tohoto cudného erotismu směřujícího ke Kristu, Plamene hořícího láskou, také souvisí se světlem slunce v antifoně Ó zrcadlo holubice. Tento paradox vroucí vášně sublimující do sladkého spočinutí je klasickým topem zbožné monastické literatury 12. století. Podle Barbary Newmanové opakující žádost k pomoci poutníkům staví zpěváka či posluchače do role poutníka na cestě do nebeského Jeruzaléma, který tento světec (Jan Evangelista) už viděl a kam vstoupil. Hildegarda čerpá jak z obraznosti tohoto Města, tak rajské Zahrady, které představují naplnění v dojití cíle. Janovi „předchůdci“ jsou zřejmě ostatní apoštolové, kteří dali pít církvi svým mučednictvím. Evangelista Jan byl považován za nejmladšího a zároveň za nejstaršího, který ostatní apoštoly přežil.9

„Déšť seslaný do zeleně barvířů“ se v doslovném smyslu týká specialistů na herbáře, sbírek sušených rostlin, nebo dokonce lékárníka, jenž pečuje o léčivé byliny, pěstovaných v klášterních zahradách pro jejich vůně, koření či barvivo. Ale jak je tomu vždy u přírodních motivů, Hildegarda je používá též v duchovním smyslu – v tomto případě je barvíř (pigmentarius) jejím idiomem pro biskupy a kněze, kteří vyrábějí léčivé křižmo, svatý olej, a balzám, hojivou vonnou mast, se kterými pomazávají hříšníky pro jejich spásu. Svědčí pro to následující úryvky z Cestyvězu II.5.1:

„Apoštolské učení ozářilo hlavu Církve, když ji apoštolové zprvu začali budovat svým kázáním: tj., pohybujíce se po různých místech, shromáždili dělníky, kteří ji posílili v katolické víře, a učinili z nich kněze a biskupy a všechny církevní řády (…). Proto se tito barvíři (pigmentarii) přizpůsobili tomuto učení (…) Co to znamená? Že nástupci (apoštolů), kteří je nahradili, věrně procházeli ulicemi, statky, městy a jinými místy, územími a zeměmi, přinášejíce zdraví dávající oleje (saluberrima pigmenta) a oznamujíce božský zákon lidu (…). Neboť tento úřad mají, aby směli otevřeně vysluhovat chléb života lidu.“

Tento popis služebníků alegorické postavy Církve jako barvířů se nachází v úvodu téže vize v Cestyvězu,10 která se později soustřeďuje na řád panen, k němuž Hildegarda a její řeholnice patřily, třpytící se a zářící v srdci Matky Církve, zpívající novou píseň o nebeském Jeruzalému, kterou Jan Teolog popsal ve Zjevení 14,1–5. Janův lahodný déšť z nebe napojil zaslíbenou zemi Církve, aby občerstvila vybrané květy, vonící uzdravující vůní, zářící jako drahokamy ve zdech zlatého Města (Zj 21,18–21) k hlásání pravého světla (srov. J 1,8–9) a ke zvuku nejčistšího hlasu Slova. Podle Barbary Newmanové „zeleň barvířů“ znamená milost a vitalitu kněžství, které se rozrostlo díky Janovu učení. Ve Scivias II.5.1 Hildegarda vysvětluje, že barvíři (pigmentarii) „následují apoštolské učení, jako kněží pod zákonem smlouvy…, aby živili lid niterným jídlem“.11

Závěrečné exkurzy

Na závěr tohoto eseje, který jsem napsal u příležitosti 840. výročí Hildegardiny smrti, se podělím o několik osobních exkurzů, které se dotýkají Hildegardiných chvalozpěvů na evangelistu Jana.

Ve druhé sloce antifony Ó zrcadlo holubice se nachází výraz květnatost, který Hildegarda několikrát použila už ve svém prvním díle Cestyvěz, a to ve spojení „země květnatosti“ (Floriditatis terra) ve významu Ráje, z něhož byl vyhnán Adam (3.10.32), dále ve spojení se zelení (in viriditate et in floriditate huius incorrupti agri) ve smyslu Boha jako Zahradníka, který zasadí a bude sytit vyvolený lid jako lilie a růže v zeleni a květnatosti nezkaženého pole (3.10.7).12 Květnatostí (floriditas virgae) je míněn i Ježíš jako ratolest Jišajova, otce krále Davida (3.8.15). Hlas z nebe vysvětluje Hildegardě vizi Matky Církve: „Toto je květnatost nebeského Siónu (floriditas in superna Sion), matka a květ růží a lilií v údolí“ (2.5). Květnatost je spojena s původní nevinností a panenstvím ženy (velut mulier illa corrumpitur quae floriditatem et innocentiam suam perdit quam in initio desponsationis suae habet…) před svatební nocí (2.6.69). A květnatost nakonec přinesla ovoce (pomum de fructuosa floriditate), když Panna porodila Syna (3.8.16).

Tyto veskrze vznešené významy květnatosti Hildegarda tedy používá od začátku své literární dráhy v roce 1141 a odlišuje ji od pouhého květu (flos). Vždyť květnatost zasadil „vznešený zahradník“ (altissimus plantator), což je spojení, které nám může připadat buď jako básnické oxymóron, nebo vyvolat vzpomínku na Marii z Magdaly, když mylně považovala vzkříšeného Ježíše za zahradníka (J 20,14–17).

V responsoriu Ó milý vyvolený kořeni se mi kromě zahradní metaforiky připomíná i amplifikační či synchronní asociace na dobovou literaturu artušovskou. Město, které postavil král, když se ujal vlády nad zemí, mi neodbytně asociuje krále Artuše, který sjednotil zemi a nechal postavit hrad Kamelot. Na podporu tohoto tvrzení se odvolávám na Hildegardina současníka, kněze Geoffreye z Monmouthu, který v roce 1135 (tedy rok předtím, než byla Hildegarda zvolena magistrou ženské části kláštera na Disibodenbergu) napsal knihu Dějiny britských králů (Historia regum Britanniae), v níž sebral legendy a vyprávění o Artušovi a na jejich základě vytvořil obraz tohoto krále, jaký známe dnes: proměnil jej z vojevůdce proslaveného zabíjením nepřátel v ideálního středověkého panovníka, jenž přinesl do své říše mír a moudrost.13

V Hildegardině chvalozpěvu se totiž král neujal vlády nad zemí, ale doslova „přijal žezlo nad krajinami“ (cum accepit sceptrum regionum).14 Žezlo se v ikonografii Krista jakožto krále objevuje až se značným zpožděním, protože v antice bylo atributem pohanských božstev a vládců. Křesťanští umělci se neodvažovali použít žezlo ani tehdy, když měli zobrazit vládce absolutní monarchie. Na Západě 12. století je žezlo královským znamením vojenské moci a má podobu kopí. Malíři tehdy malovali v miniaturách krále s žezlem v podobě dřevěné hole, často zdobené zlatem, ukončené rukou, jejíž poslední dva prsty jsou ohnuty.15 V miniaturních iluminacích Hildegardiných vizí v Cestyvězu (Scivias 1.1; 2.1; 3.1; 3.2; 3.10; 3.11) je trůnící Kristus vševládný zobrazen bez žezla, jeho ruka je zvednuta v žehnajícím gestu se dvěma vztyčenými prsty, připomínajícími dnešní znamení víry a naděje na změnu k lepšímu.

Kristus je v iluminacích Cestyvězu často zobrazen s jednou rukou žehnající, v druhé ruce držící model zlatého města, Nového Jeruzaléma. Souvislost s Artušovým hradem Kamelotem je vzdálenější, nicméně první letmá zmínka o Kamelotu pochází z rytířského románu Chrétiena de Troyes Lancelot aneb Rytíř na káře (Lancelot ou le Chevalier de la charette) někdy kolem roku 1170, kdy se Hildegarda blížila k dokončení svého vizionářského spisu Kniha o Božím díle (Liber divinorum operum), v němž jsou zastoupeny vize Nebeského Jeruzaléma jako města chráněného hradním opevněním. (Věže jako symbolické obrazy jsou ostatně zastoupeny i na iluminacích Cestyvězu). Chrétien de Troyes zmiňuje Kamelot v souvislosti s velšským hradem Caerleon, bývalou římskou pevností, která je hlavním Artušovým hradem také v Geoffroyových Dějinách britských králů. Teprve ve 13. století byl Caerleon nahrazen Kamelotem, zejména ve francouzských prózách s artušovskou tematikou, které při popisech Artušova hradu čerpají právě z dřívějších líčeních Caerleonu.16

Zbývá jen dodat, že Hildegarda z Bingenu si obraznosti janovských spisů a jejich obsahu vážila, neboť kromě dvou liturgických chvalozpěvů na jejich autora napsala i komentář k prologu Evangelia podle Jana, který včlenila na konec první části Knihy o Božím díle. Kromě toho se dochovala i řeholnicemi zapsaná sbírka jejích homilií na evangelia, i na to připisované apoštolu Janovi. Hildegarda si cenila zvláště skutečnosti vtělení Božího Slova do člověka, kterému ve svém teologickém rozvíjení přisoudila tzv. absolutní predestinaci, totiž od věčnosti stanovený úmysl Boží účasti na jeho dílech, světě a lidech.

1Latinský text ed. Monika KLAES, Vita Sanctae HildegardisLeben der heiligen Hildegard (Fontes Christiani, Sv. 29; Herder, 1998), s. 172.

2Viz CAMPBELL, Nathaniel M. [online]. (cit. 20. srpna 2019). URL: http://www.hildegard-society.org/2016/04/o-speculum-columbe-antiphon.html

 3NEWMAN, Barbara, Symphonia : A Critical Edition of the Symphonia armonie celestium revelationum. Ithaca et London : Cornell University Press, 1998. 2. vyd., s. 287.

4NEWMAN, Barbara, Symphonia, s. 8.

5Překládal jsem podle kritického vydání textu antifony in NEWMAN, Symphonia, s. 166 s přihlédnutím k anglickému překladu Barbary Newmanové, tamtéž, s. 167.

6Svaté Hildegardy Cestyvěz nebo vidění a zjevení. Kniha I. Praha : H. Kosterka, 1911, s. 4. Přel. Jakub Deml.

7Překládal jsem podle kritického vydání textu responsoria in NEWMAN, Symphonia, s. 168 s přihlédnutím k anglickému překladu Barbary Newmanové, tamtéž, s. 169.

8Viz CAMPBELL, Nathaniel M. [online]. (cit. 22. srpna 2019). URL: http://www.hildegard-society.org/2016/05/o-dulcis-electe-responsory.html

9NEWMAN, Barbara, Symphonia, s. 287–288.

10Pátá vize druhé knihy Cestyvězu.

11NEWMAN, Barbara, Symphonia, s. 288.

12Srov. Gn 27,27.

13COX, Simon et OXBROW, Mark: Král Artuš a Svatý grál od A do Z. Praha : Euromedia Group – Knižní klub, 2009, s. 16. Přel. Jana Jášová.

14NEWMAN, Barbara, Symphonia, s. 168.

15STUDENÝ, Jaroslav: Křesťanské symboly. Olomouc : B. n., 1992, s. 351.

16COX et OXBROW: Král Artuš a Svatý grál od A do Z., s. 107.

Případ unesené královny

Keltští bohové v křesťanské legendě

Královna Gwenhwyvar (budu jí tak nazývat, mimo ovšem citované texty – variant jejího jména je více, například Guinevere), nevěrná manželka Artušova, je pozoruhodnou postavou, která poskytla námět mnoha literátům vrcholného středověku. Já tu ale nehodlám rozebírat kurtoazní romance, natož jejich pozdní adaptace (zejména pak ty filmové),1 nýbrž poodhalit smysl původního příběhu, vlastně toho jediného, ve kterém hrála tato vášnivá hrdinka keltské mytologie klíčovou roli.

I.

Toto vyprávění je vloženo do Života Gildova od Caradoga z Llancarvanu, napsaného někdy během 12. století. Zde se poprvé v dochované nám literatuře setkáváme s touto královnou:

§10. Gildas (…) opustil ostrov, vyplul na palubě malé lodi, a ve velkém zármutku se dopravil do Glastonie v době, kdy Letní zemi vládl král Melvas. Byl přijat s velkými poctami opatem z Glastonie, i učil bratry a rozptýlený lid, kterak rozsévat vzácné sémě nebeského učení. Tam také sepsal dějiny králů Británie. Glastonia znamená „skleněné město“, získala jméno podle skla, je to město, jehož název má původ v jazyce Britů. Bylo obleženo tyranem Artušem s bezpočetným davem, pro jeho manželku Gwenhwyfar, kterou zmíněný chlípný král zhanobil a unesl a dopravil tam kvůli ochraně, pro útočiště, skýtající nezranitelné postavení, pro překážky rákosových houštin, řeky a bažiny. Vzpurný král hledal královnu během jednoho celého roku, až konečně uslyšel, kde se zdržuje. Poté zburcoval vojska celé Cornubie a Dibnerie, vše bylo připraveno k válce mezi nepřáteli.

§11. Když to viděl opat z Glastonie, vstoupil, za účasti duchovenstva a Gildy Moudrého, mezi bojující vojska, a mírnými způsoby radil svému králi Melvasovi, navrátit unesenou paní. Proto ta, jež měla být navrácena, navrácena byla v míru a dobrovolně. Když byly urovnány tyto záležitosti, oba králové věnovali opatovi jako dar mnohá území, a přišli navštívit chrám Panny Marie a pomodlili se tam, zatímco opat stvrdil to drahé pobratření, výměnou za mír se těšil ze svěřených výhod (…).2

„Letní zemí“ („Aestiva regio“) se rozumí Somerset na jihozápadě dnešní Anglie a „Glastonia“ je nesporně Glastonbury Tor, vrch, tyčící se – v dobách, kdy se tento příběh odehrává – z bažinatého okolí jako ostrov. Víme z legendy, že tam mělo stát sídlo krále Melwase/Melvase a také monastýr, do něhož se údajně na konci života uchýlil mnich a spisovatel Gildas Moudrý.3 Středověcí autoři spojují toto místo už s Ježíšovým učedníkem Josefem z Arimatie, případně dvanácti učedníky apoštolů Filipa a Jakuba, kteří tu založili zmiňovaný kostel, bezpečně písemně doložen je ale až anglosaský monastýr na počátku 8. století.4 Archeologické nálezy přesto prokázaly, že vrch byl skutečně v 5. a 6. století po Kr. osídlen a pravděpodobně tam stála – jistě velmi prostá, proutím opletená a pomazaná hlínou – křesťanská svatyně.5 Místo však bylo nesporně posvátné už mnohem dříve a legenda o svatém Collenovi (7. století?), který na tomto vrchu zničí palác Gwyna ap Nudd, vládce Annwnu, napovídá, že existuje souvislost mezi Glastonbury Tor a bájným zásvětním hradem se skleněnými hradbami.6

Navzdory křesťanskému rozuzlení v kostele tu máme předkřesťanský mýtus, v keltských zemích oblíbený – starý král, mladá manželka a milenec, který jí unese. V této legendě se všechno urovná smírně, irské příběhy (Fionn – Gráinne – Diarmaid; Connchobar – Deirdre – Naoise) končí tragičtěji. (Aspoň tedy pro některé z aktérů.) Melwas nezapře charakter podsvětního boha-únosce, jakým je třeba řecký Hádes.7 Gwehwyvar znamená nepochybně „bílý přízrak“ či „zázračný zjev“, což dobře koresponduje se jménem irské královny/bohyně Finnabair.8 Artuš jako „dobyvatel podsvětí“ také není hrdinou zcela lidským. – Ten lidský prvek tu představuje křesťanské duchovenstvo v čele s opatem a Gildou, což působí velmi zajímavě. Nepoužijí totiž velkolepé zázraky – v legendách užívané někdy až nemírně - k ukončení poněkud trapného válečného tažení, ale rozumné rady. A staří keltští bohové se podřídí moudrosti učedníků Kristových.

II.

Dochovaly se dvě varianty středověké velšské básně, které zachycují rozhovor mezi osobami z tohoto příběhu – v první hovoří pouze Melwas s Gwenhwyvar - a i když je tam vskutku Artuš zmíněn, podivně vyznívá únoscovo tvrzení: „Já jsem ten muž, který se postavil Keiovi.9 Zmiňovaný Kei/Cei byl Artušovým předním bojovníkem, blízkým přítelem – a později sveřepým nepřítelem. Ve druhé verzi se už Kei do hovoru osobně zapojuje. Je to vlastně slovní „přestřelka“ mezi příslušníky dvou generací. Krátká ukázka postačí:

Melwas:

Nenávidím úsměv šedovlasého starce, s mečem jako rožeň pod bradou. Který touží – ale dosáhnout nemůže.“

Cei:

Čím dál víc mě nenávidí, ten nadutec, bázlivý, kromě slov. Mlčet nebude a meč svůj netasí.“10

Mnoho se tu o uvedených osobách nedozvídáme, snad jen tolik, že Gwenhwyvar má „pohled jelena“, Melwas je bezmála chlapec a zřejmě zrzavý („hlavu máš jako plíce rudou“) a Kei je Melwasem napadán coby opilý kmet, přičemž se mladík nebrání nařknout protivníka ze sexuální nemohoucnosti. Taková urážka od únosce by měla patřit spíš Artušovi, o tom však v této verzi nepadne ani slovo. Zdá se, že manželem – či obstarožním milencem – královny Gwenhwyvar je v této básni Kei. Možná však, že Mary Williamsová, která dost obtížný text ve třicátých letech minulého století překládala, někde trochu pochybila. Z jejího překladu totiž záhadně vypadlo i jméno dumnonijského vládce Gerainta, ačkoli zachovala v textu jeho zemi, jakož i dvůr - a kdyby byl Melwas skutečně historickou osobností, musel by patřit mezi Geraintovy podkrále či vazaly.

O Gwenhwyvar se pak ještě z Velšských Triád dozvídáme, že měla sestru Gwenwyvach,11 která je pravděpodobně jen královniným zdvojením, což nás nemusí udivovat, neboť ji nalezneme jinde dokonce ztrojenou:

Tři ženy Artuše, jež byly jeho třemi hlavními dámami: Gwenhwyvar, dcera Gwythyra, syna Greidawlova, Gwenhwyvar, dcera Gawrwyda Ceinta (z Gwentu?) a Gwenhwyvar, dcera Ogyrvara ´Obra´.“12

Jména otců se v rukopisech různí, nicméně nápadná trojjedinost královny je dalším dokladem jejího božského původu.

III.

Vzorem manželské věrnosti Gwenhwyvar rozhodně není, sotva však můžeme očekávat od bohyně totéž, co od manželky lidské. Středověké romance uvádějí hned několik jejích milenců, ale kromě (pravděpodobně) Keie a (určitě) Melwase není nikdo z nich pro nás zajímavý - Lancelot je literárním výtvorem vrcholného středověku, bez historického nebo mytologického podkladu, zatímco Valerin a Meleagant jsou jen rozvinutými variantami Melwase. Za zmínku stojí pouze Medrawd/Mordréd. Přepadne totiž Artušův královský dvůr v Kelliwigu (jistěže za jeho nepřítomnosti) a neodejde dřív, dokud tam neurvale nevyjí všechno maso a nevypije všechno víno, přičemž to, co se do něj nevejde, prostě znehodnotí. A co je horšího, své dílo zkázy dovršil ničema tím, že „stáhl Gwenhwyvar z jejího trůnu a dopustil se s ní cizoložství.13 Jednalo se zjevně o znásilnění a jiné verze to trochu zmírňují, když uvádějí, že jí pouze uhodil. Toto hrubé jednání se příliš neshoduje s jiným tvrzením Velšských Triád, podle nichž „Medrawd, syn Llewa,14 syna Cynvarchova“ je jedním ze tří „královských rytířů ostrova Británie.15 Na tom však příliš nezáleží, protože se tu jedná o pozdní konstrukt a Medrawd je v tomto vyprávění prostě jen dalším mýtickým Melwasem.

Jméno Medrawdovo však ukazuje k latinskému „Moderatus“ a můžeme za ním tušit historického hrdinu. Nejstarší doklad o něm se objevuje ve Velšských letopisech (10. století), a to v lapidární zmínce k roku 537:

Svár camlannský, v němž Artuš a Medrawd zahynuli.“16

Z toho se ovšem ani nedozvíme, zda tito válečníci bojovali proto sobě, nebo bok po boku. Kde leží Camlann je rovněž nejisté, lokalizován bývá od cornwallského pobřeží přes severní Wales až po Hadriánův val. Kloním se osobně k názoru, že je zde míněna Camboglanna („Křivý břeh“?), římský vojenský tábor v Cumbrii. To je místo, kde mohlo během staletí dojít hned k několika krvavým střetům. Máme doloženo, že za vlády císaře Trajána (98 – 117 po Kr.) působil právě v Cumbrii prefekt Gaius Rufius Moderatus.17 Jeho pověst mohla dlouho přežívat v lidovém podání a nakonec se spojit s vyprávěním o bitvě u Camlannu, která je snad odrazem nějakého bratrovražedného konfliktu mezi britonskými náčelníky „temného věku“.

Závěr

Únos královny Gwenhwyvar a dobývání Glastonie náleží do mytologie. Hlavní hrdinkou není lidská žena, ale rozmarná pohanská bohyně, udělující svou přízeň (a tudíž i vládu nad zemí) tomu, kdo se jí zmocní. Může se sice jevit jako bezmocná loutka v rukou mužů – bohů či králů – je však nesrovnatelně větší než oni. - Caradog, zařazením této epizody – kterou jistě pokládal za historickou – do své legendy, chtěl v rozuzlení dramatu přednostně poukázat na nadřazenost duchovní moci nad světskou, právě tak však zobrazil duchovní převahu křesťanství nad pohanstvím, což si zřejmě ani sám neuvědomoval.

1 Únos Artušovy manželky se objevuje například ve fimu First Knight režiséra Jerryho Zuckera z roku 1995, s Julií Ormond v Guinevery/Gwenhwyvar.

2 Vita Gildae auctore Caradoco Lancarbanensis in: http://www.maryjones.us/ctexts/gildas06.html (navštíveno 5. 6. 2019)

3 Bretaňský mnich, píšící svůj Život svatého Gildy už v 9. století, však uvádí, že světec zemřel 29. ledna (roku 570) v monastýru Rhuys, který sám v Armorice založil. Viz. The Life of Gildas by the Monk of Rhys, 30, http://www.maryjones.us/ctexts/gildas07.htm (navštíveno 3. 6. 2019)

4 Gruber, Martin, Keltská Maria. Matka Páně ve středověkých velšských pramenech, Getsemany únor 2019, in: https://www.getsemany.cz/node/3609

5 Glastonbury Abey Archeology. Monastic Landscape, https://research.reading.ac.uk/glastonburyabbeyarcheology/digital/the-sa... (navštíveno 7. 6. 2019)

6 Collen and Gwyn ap Nudd, http://www.antienttexts.org/library/ctextsucollen.html (navštíveno 1. 6. 2019)

7 Graves, Robert, Řecké mýty, Československý spisovatel 2010, str. 86.

8 Vlčková, Jana, Encyklopedie keltské mytologie, Libri, Praha 2002, str. 113.

9 The Dialogue of Melwas and Gwenhyfer, http://www.maryjones.us/ctexts/melwas.html

10 The Dialogue of Melwas and Gwenhyfer, http://www.maryjones.us/ctexts/melwas2.html (navštíveno 1. 7. 2019)

11 Welsh Triads, 53, 84, http://www.kingarthur.justwizard.com/Triades.html (navštíveno 20.7.2019)

12 Tamtéž, 109.

13 Tamtéž 52.

14 Zřejmě míněn král „Leudonus“ z kentigernovských legend, za nímž lze tušit boha Llewa.

15 Welsh Triads, 118.

16Gueith Camlann in qua Arthur et Medraut corruerunt.“ Annales Cambriae (447 – 954 AD),

http://www.wortigernstudies.org.uk/artsou/annales.htm (navštíveno 21. 7. 2019)

17 Hunt, August, From Glein to Camlann: The Life and Death of King Arthur (4), http:// www.faceofarthur.org/articlesguestdan2d.htm

O jednom přerostlém křoví aneb Podobenství o hořčičném semeni

autor: 

Podobenství o hořčičném zrnu se vyskytuje ve všech třech synoptických evangeliích (Mk 4,30-32; Mt 13,31-32; L 13,18-19) a také v apokryfním Tomášově evangeliu (logion 20). Toto podobenství poukazuje na kontrast malosti a velikosti, a také na kontrast skrytosti a zjevnosti. Novější výklady se domnívají, že se jedná o podobenství, které narušuje řád společnosti. Ježíš použil obraz hořčičného semene, které bylo dobře známé tehdejším galilejským rolníkům, prvním posluchačům tohoto podobenství. Hořčice roste rychle a v Ježíšově době to byl skoro plevel. Je to invazivní bylina, které se nelze jen tak zbavit. V tomto smyslu Boží království přirovnané k tomuto semeni rozvrací zavedený pořádek, už se jedná o chrám a jeho autority či o římskou vládu (viz například Ernest van Eck, The Parables of Jesus the Galilean. Stories of a Social Prophet, Cascade Books, Eugene 2016). |

Co je podobenství?

Podobenství je velmi vhodnou formou k vysvětlení toho, co nás přesahuje a pro co náš jazyk nemá dosud vhodné označení (viz Petr Pokorný, Evangelium podle Marka [Český ekumenický komentář k Novému zákonu], CBS-ČBS, Praha 2016, s. 101). Slovník spisovné češtiny (Academia, Praha 1978, s. 350) vysvětluje „podobenství“ takto: „přirovnání prostřednictvím příběhu, za kt. se skrývá poučení, parabola“.

Řecký výraz parabolé se v Novém zákoně kromě dvou míst v listě Židům (9,9 a 11,19) vyskytuje pouze v synoptických evangeliích (Mt 17x, Mk 13x, L 18x). Jeho základní význam je „přirovnání, srovnání“ (para, „vedle“, bolé, „hození, položení“, tj. „položení vedle sebe“). Viz Ladislav Tichý, „Co je to podobenství?“, Studia theologica, VI, jaro 2004, s. 1-9.

Překladatelské poznámky k podobenství o hořčičném semeni (Mk 4,30-32)

Mk 4,30 A říkal: „Jak zpodobníme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme? 31 Jako semeno hořčice, které když je zaseto na zemi, je menší než všechna semena na zemi; 32 a když je zaseto, roste a stává se větším než všechny rostliny a vyhání tak velké větve, že nebeští ptáci mohou přebývat v jeho stínu.“

Podobenství v Mk 4,30 a L 13,18 začíná dvojí otázkou. „Dvojí rétorická otázka jednak poukazuje na tajemný charakter Božího království a jednak vzbuzuje zvědavost posluchačů na podobenství“ (Petr Mareček, Evangelium podle Lukáše [Český ekumenický komentář k Novému zákonu], CBS-ČBS, Praha 2018, s. 406). Odpověď v řeckém textu Markova evangelia je velmi stručná: „Jako semeno hořčice“ (hós kokkó sinapeós; srov. však odlišné čtení v Bezově kodexu: „Je podobné semeni hořčice). Překlady obvykle uhlazují na „Je jako semeno hořčice“.

Podobenství, jak je zaznamenal Marek, se skládá ze dvou částí a v každé z nich je stejné vyjádření: v. 31: hos hotan sparé („které když je zaseto“) – v. 32: kai hotan sparé („a když je zaseto“). Zdůrazňuje se tak činnost „setí“. Sloveso „sít“ (speiró) je v pasivním tvaru, podmět není uveden (Matouš a Lukáš zde mají podmět „člověk“ [anthrópos]). Veškerá pozornost je soustředěna na hořčičné semeno a na to, co se s ním děje.

V první části podobenství se uvádí, že semeno hořčice „je zaseto na zemi(u Matouše 13,24 „na poli“, u Lukáše 13,19 „na zahradě“) a že je „menší než všechna semena na zemi“. Dvakrát je tu použito spojení epi tés gés („na zemi“). Některé překlady v prvním případě výskytu místo „je zaseto na zemimají překladje zaseto do země(například Český studijní překlad, František Žilka, Bible kralická, Ondřej M. Petrů, Bible21, Český ekumenický překlad), i když tu není předložka eis („do“), ale předložka epi („na“). Překladatel by však měl tento rozdíl v užití dvou předložek zachytit.

Keř, nebo strom?

Marek spolu s Matoušem tvrdí, že semeno hořčice je „menší než všechna semena na zemi“ (Mk 4.31; Mt 13,32 vynechává „na zemi“). Hořčičné semeno není nejmenším na světě, je malé jako špendlíková hlavička, ale může z něj vyrůst keř až 3 metry vysoký (viz Jindřich Mánek, Ježíšova podobenství, Praha 1972, s. 42).

„Jakkoli mohla být hořčice vysoká, přece jen zůstává jakýmsi přerostlým křovím. Z dobových dokladů je zřejmé, že byla považována za doplňkovou rostlinu, užitečnou sice, ale vůbec ne vzácnou a vůbec ne váženou. Byla trpěna na okrajích pole, ale člověk si musel dát pozor, aby mu ‚nezaplevelila pole celé‘“ (Jiří Mrázek, O kozlech, ovcích a lidech (Ježíšova podobenství podle Matoušova evangelia), Mlýn, Třebenice 1997, s. 45).

Lukáš o velikosti hořčičného semene nemluví, ale dodává, že se z něj stal strom (L 13,19; část rukopisů Lukášova evangelia přidává ke slovu „strom“ přídavné jméno „velký“). Obraz říše jako stromu je známý již ze Starého zákona: z Danielova proroctví (Da 4,7-9) a z knihy proroka Ezechiela (Ez 17,22-24). Proč je hořčice líčena jako „strom“, když je to ve skutečnosti keř? „Protože keř není ta správná metafora pro konečné stadium království. Strom s ptáky, kteří v něm hnízdí, možná apokalyptický strom, je vhodnější“ (Bernard Brandon Scott, Hear Then the Parable. A Commentary on the Parables of Jesus, Fortress Press, Minneapolis 1969, s. 377).

Úkryt pro nebeské ptactvo

Podobenství je zakončeno zmínkou o tom, že nebeští ptáci mohou přebývat ve stínu keře (Mk 4,32: „v jeho stínu“). Matouš a Lukáš uvádějí, že ptáci budou sídlit „v jeho větvích“ (Mt 13,32; L 13,19). Překlady se neshodují v převodu řeckého spojení ta peteina tú úranú (doslova „ptáci nebe). Mnozí to považují za idiomatické vyjádření pro divoce žijící ptáky, a slovo „nebeští“ proto vynechávají.

Český ekumenický překlad, Bible21, Ondřej M. Petrů a Český liturgický překlad NZ: ptáci

Kralická bible (1613): ptáci nebeští

Český studijní překlad a Jeruzalémská Bible: nebeští ptáci

Studijní překlad Miloše Pavlíka: ptáci nebe

Slovenský katolický překlad: nebeské vtáky

Nová Vulgáta: aves caeli

Překlady se také liší v překladu slovesa kataskén, které znamená „sídlit, usadit se, přebývat“. Obvykle tu mají sloveso hnízdit“, ale pro tuto činnost má řecký jazyk speciální výraz nosseuó („hnízdit“) (viz Ez 31,6; Jer 31,28 [LXX], Da 4,12). I toto musí překladatel vzít v úvahu a ptát se, proč autor evangelia tento zvláštní výraz nepoužil. Sloveso kataskénún se v Novém zákoně vyskytuje pouze v podobenství o hořčičném semeni a ve Skutcích apoštolů (2,26).

V Septuagintě je toto sloveso ekvivalentem hebrejského slovesa šáchan („přebývat“) a pouze v jednom případě je užito ve spojení s ptáky: Ž 104 (LXX 103,12).

Ž 104,10-12 (ČEP):

10Prameny vysíláš do potoků, které mezi horami se vinou.

11Napájejí veškerou zvěř polí, divocí osli tu hasí žízeň.

12Při nich přebývá nebeské ptactvo, ozývá se v ratolestech.

Návrh překladu a porovnání textu kritické edice řeckého textu Mk 4,30-32 se dvěma starověkými rukopisy:

Nestle-Aland (28. vydání)

4,30

A říkal: „Jak zpodobníme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme?

 

4,31

Jako semeno hořčice, které když je zaseto na zemi, je menší než všechna semena na zemi;

4,32

a když je zaseto, roste a stává se větším než všechny rostliny a vyhání tak velké větve, že nebeští ptáci mohou přebývat v jeho stínu.“

Bezův kodex (5. stol.)

 

4,30

A říkal: „K čemu připodobníme Boží království nebo jaké podobenství pro něj použijeme?

4,31

Je podobné semeni hořčice, které když je zaseto na zem, je menší než všechna semena, která jsou na zemi;

4,32

a stává se větším než všechny rostliny a vyhání tak velké větve, že nebeští ptáci mohou přebývat v jeho stínu.“

Vatikánský kodex (4. stol.)

4,30

A říkal: „Jak zpodobníme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme?

4,31

Jako semeno hořčice, které když je zaseto na zemi, je menší než všechna semena na zemi;

4,32

a když je zaseto, roste a stává se větším než všechny rostliny a vyhání tak velké větve, že nebeští ptáci mohou přebývat v jeho stínu.“

 

Z historie objevu jednoho z nejstarších novozákonních rukopisů (Freerův rukopis)

autor: 

Koncem roku 1907 se veřejnost dozvěděla, že americký průmyslník Charles Lang Freer (1854-1919) získal od obchodníka se starožitnostmi v Egyptě soubor čtyř pergamenových rukopisů. Charles Freer, který byl mimo jiné známý jako zkušený sběratel umění, se do Egypta vydal poprvé v roce 1906. Krátce po svém příjezdu strávil dva dny (17. a 18. prosince) se dvěma řeckými učenci, kteří měli posoudit hodnotu rukopisů, jež se chystal koupit. Do svého deníku si ve středu 19. prosince stroze zapsal: „Káhira. Dopoledne rukopisy koupeny a odpoledne zaplaceny.“ Dalších dvanáct měsíců věděli o významu zakoupených rukopisů pouze vybraní odborníci. Až v prosinci 1907 jeden z nich oznámil světu, co vlastně Freer koupil:

pergamenový rukopis s řeckým textem starozákonních knih Deuteronomium a Jozue (4./5. století);

pergamenový rukopis obsahující řecký text Žalmů (6./7. století);

řecký pergamenový rukopis s textem čtyř evangelií (v tomto pořadí: Matouš, Jan, Lukáš a Marek) (4./5. století);

řecký pergamenový rukopis s listy apoštola Pavla (5. století).

Velký zájem vzbudil zejména evangelijní rukopis, který obsahuje neobvyklý dodatek ke 14. verši 16. kapitoly Markova evangelia. Tento úryvek, kterému se v odborných kruzích říká Freerovo logion, znal i křesťanský spisovatel a překladatel Jeroným ze Stridonu (347-420).

A oni se hájili a říkali: ‚Tento věk bezpráví a nevěry je poddán satanovi, který nedovoluje, aby to, coje znečištěno duchy, pochopilo Boží pravdu a moc.‘ ‚Zjev proto již svou spravedlnost,“ říkali Kristu. A Kristus jim odpověděl: ‚Lhůta satanovy pravomoci je již naplněna, ale blíží se jiná nebezpečí. Avšak byl jsem vydán na smrt za hříšné, aby se obrátili k pravdě a už nehřešili, a aby se stali dědici nebeské duchovní a nepomíjející slávy spravedlnosti‘“ (viz Petr Pokorný, Evangelium podle Marka (ČEK-NZ 2), ČBS-CBS, Praha 2016, s. 20. s. 306).

Soudobé noviny upozorňovaly na nález rukopisu těmito titulky:

Chyby v Bibli by měly být opraveny podle nově nalezených rukopisů: Vzácné texty jsou uschovány v detroitském bezpečnostním trezoru.

Nový verš Markova evangelia: Objeven ve starověkém rukopise, který vlastní muž z Detroitu (...) milionář a archeolog Charles L. Freer koupil nesmírně cenný pergamenový kus od prodejce starožitností v Egyptě.

Křesťanský svět se už nemůže dočkat Freerova rukopisu: Věříme, že důležité pasáže budou doplněny nově nalezeným biblickým textem.

Úžasný příběh objevu autentického biblického rukopisu: Američan získává vzácnou památku ze slavné Alexandrijské knihovny. Slova Kristova, na 1 300 let ztracená, nám tak byla vrácena a oficiálně ohlášena.

V kritických edicích řeckého textu Nového zákona má Freerův rukopis označení W (032) a nazývá se Washingtonský rukopis.

Zdroj: Brent Nongbri, God's Library: The Archaeology of the Earliest Christian Manuscripts, Yale University Press, 2018.